Výpravy za kořením, zlatem, novověrci a za slávou

„TIERRA! Tierra!“ (Země! Země!) Toto památné zvolání proťalo 12. října 1492 ticho noční hlídky. Jeden námořník na karavele Pinta zahlédl slabé obrysy nějakého ostrova. Zdlouhavá plavba lodí Santa María, Pinta a Niña byla konečně korunována úspěchem.

Kolumbus, dva jeho kapitáni a další důstojníci se za svítání přebrodili na břeh. Vzdali díky Bohu a potom se jménem španělských panovníků Ferdinanda a Isabely ostrova zmocnili.

Kolumbův sen se splnil. Nyní se těšil na objevení zlata (zlaté nosní kroužky domorodců neušly jeho pozornosti) a na svůj triumfální návrat do Španělska. Objevil západní cestu do Indie, jak se domníval, a na strasti uplynulých osmi let bude možné zapomenout.

Sen nabývá konkrétní podoby

Na sklonku 15. století byla v Evropě velká poptávka po dvou druzích zboží — po zlatu a koření. Zlata bylo zapotřebí pro nákup luxusních věcí z Orientu a díky koření dováženému z Východu získávala jednotvárná jídla příjemnou chuť i během rozvleklých zimních měsíců. Evropští obchodníci chtěli mít přímý přístup k zemím, kde bylo možné takové zboží získat.

Portugalské obchodníky a mořeplavce plně zaměstnávalo zřizování monopolního obchodu s Afrikou a posléze objevili cestu na východ obeplutím Afriky a mysu Dobré naděje. Myšlenky italského mořeplavce Kolumba se mezitím obracely směrem na západ. Věřil, že nejkratší cesta do Indie a za jejím žádoucím kořením je přes Atlantský oceán.

Osm únavných let obcházel Kolumbus jeden královský dvůr za druhým, než konečně získal podporu španělského krále a královny. Jeho nezlomné přesvědčení nakonec zvítězilo nad pochybovačností panovníků a váhavostí námořníků. Pochybovači měli své důvody. Kolumbův plán nebyl bez trhlin a Kolumbus sám troufale požadoval, aby byl jmenován „Velkým admirálem oceánu“ a doživotním guvernérem všech zemí, které snad objeví.

Ale hlavní námitky se týkaly jeho výpočtů. V této době většina vědců nepochybovala o tom, že je země kulatá. Otázkou však bylo, jak velký oceán odděluje Evropu od Asie. Kolumbus se domníval, že Cipango čili Japonsko, o němž četl v popisu cesty Marka Pola do Číny, leží asi 8 000 kilometrů na západ od Lisabonu (Portugalsko). Tak umístil Japonsko do oblasti, v níž leží Karibské ostrovy.a

Královské komise Španělska i Portugalska zamítaly Kolumbovy výpravy jako nerozumné převážně kvůli jeho příliš optimistickým odhadům o vzdálenosti, která měla dělit Evropu od Dálného východu. Nikoho očividně ani nenapadlo, že mezi Evropou a Asií by mohl být nějaký velký světadíl.

Ale Kolumbus, podporovaný u španělského dvora svými přáteli, vytrvával, a události se pro něj vyvíjely příznivě. Královnu Isabelu Kastilskou, horoucí katoličku, přitahovala možnost obrátit Východ na katolickou víru. Když se na jaře roku 1492 dostala Grenada do područí katolických panovníků, stalo se katolictví náboženstvím Španělska. Zdálo se, že čas uzrál k tomu, aby se investovalo určité množství peněz do výpravy, která by mohla přinést velký zisk jak náboženský, tak ekonomický. Kolumbus obdržel královský souhlas a potřebné peníze.

Plavba do neznáma

Brzy byla připravena malá flotila sestávající ze tří karavel. Kolumbus s posádkou asi devadesáti mužů odrazil od břehů Španělska 3. srpna 1492.b Šestého září doplnily lodě své zásoby na Kanárských ostrovech a zamířily na západ, kde měla ležet „Indie“.

Pro Kolumba to byla strastiplná plavba. Naděje vzrůstaly a zase klesaly s tím, jak se příznivý vítr střídal s nepříznivým. Přestože bylo možné zahlédnout mořské ptáky, obzor na západě zůstával stále zarputile prázdný. Kolumbus musel stále posilovat odvahu námořníků sliby o pevnině a o bohatství. Když byli podle Kolumbových „osobních výpočtů“ asi 3 500 kilometrů v hloubi Atlantiku, udal kormidelníkovi vzdálenost 2 819 kilometrů. Kolumbus do lodního deníku zapsal: „Mužům jsem tuto vzdálenost [3 413 kilometrů] neprozradil, protože by dostali strach, kdyby zjistili, že jsou tak daleko od domova.“ (The Log of Christopher Columbus — Lodní deník Kryštofa Kolumba) V mnoha případech pouze jeho neochvějné odhodlání zabránilo tomu, aby se lodi neobrátily zpět.

Dny se vlekly a námořníci byli stále netrpělivější. „Mé rozhodnutí muže nepotěšilo, protože neustále reptají a stěžují si,“ napsal Kolumbus. „I přes jejich reptání jsem stále směřoval na západ.“ Okolo 10. října, kdy už byli na moři déle než měsíc, se stížnosti množily na všech třech lodích. Námořníci se uklidnili až po Kolumbově slibu, že se obrátí nazpět, jestliže během tří dnů nedoplují k pevnině. Následující den však námořníci vytáhli na palubu zelenou větev, na níž byly ještě květy, a tak znovu získali víru ve svého admirála. A příští den (12. října) se hned za úsvitu oči unavených námořníků mohly pokochat bujnou zelení tropického ostrova. Jejich epochální plavba dospěla k cíli.

Objev a zklamání

Bahamské ostrovy byly idylickým místem. Nazí domorodci, jak napsal Kolumbus, byli „urostlí lidé pěkných těl a jemných tváří“. Námořníci si dva týdny pochutnávali na tropickém ovoci a vyměňovali zboží s přátelskými obyvateli. Pak se Kolumbus rozhodl pokračovat. Hledal zlato, pevninskou Asii, novověrce a koření.

Za několik dní se Kolumbus doplavil na Kubu. „Ještě nikdy jsem neviděl něco tak nádherného,“ vyjádřil se Kolumbus, když se vylodil na tomto ostrově. Předtím zapsal do lodního deníku: „Jsem si jistý, že Kuba je indické jméno pro Cipango [Japonsko].“ Vyslal proto dva zástupce, kteří se měli setkat s chánem (vladařem). Tito dva Španělé nenalezli ani zlato ani Japonce, zato však přinesli zprávy o zvláštním zvyku místních domorodců, totiž o kouření tabáku. Kolumbus se nenechal odradit. „V této zemi je bezpochyby velké množství zlata,“ ujišťoval sám sebe.

Odysea pokračovala, tentokrát na východ. Kolumbus objevil blízko Kuby velký hornatý ostrov a pojmenoval jej La Isla Española (Hispaniola). Španělé konečně našli poměrně uspokojivé množství zlata. Ale o několik dní později je potkala pohroma. Santa María, Kolumbova vlajková loď, najela na mělčinu a nemohla pokračovat v plavbě. Domorodci posádce ochotně pomohli zachránit vše, co se dalo. „Milují bližního jako sami sebe, mají nejjemnější a nejlaskavější hlasy na světě a stále se usmívají,“ napsal Kolumbus.

Kolumbus se rozhodl zřídit na ostrově Hispaniola malou osadu. Předtím do deníku zapsal zlověstnou zprávu: „Tito lidé jsou velmi neobratní ve zbrani. . . S padesáti muži si lze všechny podrobit a přimět je dělat, co budete chtít.“ V duchu také viděl náboženskou kolonizaci: „Skládám velkou naději v našeho Pána, že Vaše Výsosti je všechny obrátí na křesťanství a že všichni Vám budou patřit.“ Na místě, které Kolumbus nazval La Villa de la Navidad (Město Narození), byla zřízena osada, a hned poté Kolumbus rozhodl, že on a zbytek jeho mužů se rychle vrátí do Španělska a přinesou zprávu o svém velkém objevu.

Ráj ztracen

Když konečně dorazila zpráva o Kolumbově objevu, španělský dvůr zachvátila euforie. Kolumbus byl zahrnut poctami a naléhali na něj, aby co nejdříve zorganizoval druhou výpravu. Mezitím španělští diplomaté rychle jednali, aby si od papeže Alexandra VI., který byl původem Španěl, zajistili právo kolonizovat všechny země, které Kolumbus objevil.

Druhá výprava se konala v roce 1493 a byla velmi ambiciózní. Válečné loďstvo sestávající ze 17 lodí vezlo přes 1 200 kolonizátorů, včetně kněží, farmářů a vojáků — ale žádné ženy. Cílem bylo kolonizovat nové země, obrátit domorodce na katolictví a samozřejmě jakýkoli objev zlata nebo koření by byl více než vítán. Kolumbus měl také v úmyslu pokračovat ve svém pátrání po mořské cestě do Indie.

I když byly objeveny další ostrovy včetně Portorika a Jamajky, zklamání narůstalo. Počet obyvatel osady La Navidad, která byla na ostrově Hispaniola původně zřízena, se značně snížil, protože mezi Španěly samotnými propukly ostré spory, a ostrované, rozlícení hrabivostí a nemravností kolonizátorů, pak tuto osadu téměř vyhladili. Kolumbus vybral pro novou velkou osadu lepší místo a pak pokračoval v hledání cesty do Indie.

Když se Kolumbovi nepodařilo obeplout Kubu, usoudil, že to musí být pevninská Asie — snad Malajsko. Jak uvádí kniha The Conquest of Paradise (Dobytí ráje), Kolumbus „rozhodl, že celá posádka pod přísahou prohlásí, že pobřeží, podél něhož se plavili. . ., jistě není pobřežím ostrova, ale že je to ‚začátek pevniny Indie‘“. Po návratu na ostrov Hispaniola Kolumbus zjistil, že noví kolonizátoři se nechovali o nic lépe než ti předešlí, neboť znásilňovali ženy a zotročovali chlapce. Odpor domorodců se jen zvýšil tím, že Kolumbus nechal 1 500 z nich pochytat a 500 jich dopravil do Španělska jako otroky; ti všichni během několika let zemřeli.

Dvě další výpravy do Západní Indie přispěly ke Kolumbovu jmění jen nepatrně. Zlato, koření i cesta do Indie — to vše mu unikalo. Zato katolická církev získávala novověrce — bez ohledu na to, jakými prostředky. Kolumbovy organizační schopnosti zdaleka nedosahovaly jeho kvalit mořeplavce a jeho podkopané zdraví jen přispělo k tomu, že jednal despoticky, a dokonce krutě s těmi, kteří se mu znelíbili. Španělští panovníci byli nuceni nahradit jej schopnějším guvernérem. Kolumbus dobyl oceány, ale na pevnině si počínal značně nejistě.

Krátce po ukončení čtvrté plavby Kolumbus zemřel ve věku 54 let jako bohatý, ale zahořklý člověk. Do smrti nepřestával tvrdit, že objevil mořskou cestu do Asie. Věčnou slávu, po níž celý život tolik toužil, mu měly provolat až příští generace.

Ale trasy, které Kolumbus zmapoval, připravily cestu pro objevení a kolonizaci celého severoamerického kontinentu. Svět se úplně změnil. Mělo to snad být k lepšímu?

[Poznámky pod čarou]

[Mapa a obrázek na straně 6]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KOLUMBOVA OBJEVITELSKÁ PLAVBA

ŠPANĚLSKO

AFRIKA

Atlantský oceán

SPOJENÉ STÁTY

Bahamy

Kuba

Hispaniola

Střetnutí kultur

PŘIBLIŽNĚ před pěti sty lety se v jednom městečku v srdci Kastilie přeli španělští diplomaté se svými portugalskými protějšky. Sedmého června 1494 se nedorozumění vyjasnilo a došlo k podpisu formální dohody, známé jako Tordesillaská smlouva. Stamilióny lidí na západní polokouli dnes proto hovoří buď španělsky, nebo portugalsky.

Tato smlouva opět potvrdila papežské buly z předcházejícího roku, které rozdělovaly ještě neobjevené země mezi tyto dva iberské národy. Byla načrtnuta severo-jižní hranice, a to „370 leguí na západ od Kapverdských ostrovů“. Španělé mohli kolonizovat a konat evangelizační činnost v zemích objevených na západ od této hranice (v Severní a Jižní Americe, s výjimkou Brazílie) a Portugalci kolonizovali všechny země směrem na východ (Brazílii, Afriku a Asii).

Vyzbrojeny papežovým požehnáním se Španělsko a Portugalsko s dalšími evropskými zeměmi v těsném závěsu vydaly podmaňovat oceány a tím také celý svět. Padesát let po podepsání smlouvy už existovaly mořské cesty napříč oceány, velké světadíly byly propojeny a začala se objevovat rozsáhlá koloniální impéria. (Viz rámeček na 8. straně.)

Výsledky této exploze objevů byly nezměrné. Došlo k revolučním přeměnám v obchodu a zemědělství, změnilo se také rasové a náboženské rozdělení světa. Kolo událostí však uvedlo do pohybu zlato.

Proudy obchodu

Kolumbus měl pravdu. Bylo tam zlato, ačkoli on sám ho nalezl velmi málo. Netrvalo dlouho a galeony začaly z Ameriky do Španělska přivážet obrovské množství uloupeného zlata a stříbra. Bylo to však prchavé bohatství. Přílivem velkého množství drahých kovů nastala katastrofální inflace a nadbytek lehce získaných peněz brzdil španělský průmysl. Na druhé straně se americké zlato a stříbro stalo olejem v soukolí rostoucí mezinárodní ekonomiky. Za peníze bylo možné opatřit si exotické zboží, které lodě přivážely ze všech čtyř stran světa.

Na sklonku 17. století byste mohli uvidět peruánské stříbro v Manile, čínské hedvábí v Mexiku, africké zlato v Lisabonu a severoamerické kožešiny v Londýně. Jakmile luxusní zboží připravilo tuto cestu, začalo přes Atlantský a Indický oceán ve stále větším množství proudit běžné zboží jako cukr, čaj, káva a bavlna. Tradiční kuchyně se začaly měnit.

Nové plodiny a nová jídla

Za švýcarskou čokoládu, irské brambory a italskou pizzu vděčíme inckým a aztéckým zemědělcům. Čokoláda, brambory a rajská jablka znamenaly pro Evropu tři další nové potraviny. Mnohdy bylo zapotřebí času, aby se neznámé ovoce a zelenina, chutě a vůně ujaly, ačkoli Kolumbus a jeho muži byli od začátku nadšení ananasem a batáty. (Viz rámeček na 9. straně.)

Některé plodiny z Východu, například bavlna a cukrová třtina, došly ocenění v Novém světě a naopak brambory z Jižní Ameriky se posléze staly důležitým zdrojem obživy pro mnoho evropských domácností. Tato výměna plodin pomohla nejen k větší rozmanitosti jednotlivých národních kuchyní; přinesla také základní zlepšení ve výživě, což přispělo k nesmírnému nárůstu světové populace v 19. a 20. století. Ale tato revoluce v zemědělství měla i svou stinnou stránku.

Rasismus a útlak

Nové tržní plodiny, například bavlna, cukr a tabák, mohly být pro kolonizátory zdrojem velkého bohatství, pokud by na svých pozemcích měli dostatek levných pracovních sil. A samozřejmým zdrojem pracovní síly bylo domorodé obyvatelstvo.

Evropští kolonizátoři všeobecně nepovažovali domorodce za víc než za zvířata s darem řeči; tento předsudek měl ospravedlnit zotročování domorodců. Papežská bula z roku 1537 sice rozhodla o tom, že „Indiáni“ jsou „skuteční lidé obdaření duší“, ale na to, aby se zastavilo vykořisťování, to bylo málo. Jak odhaluje jeden nedávno vydaný vatikánský dokument, „rasová diskriminace začala s objevením Ameriky“.

Nelítostné zacházení spolu s šířením „evropských nemocí“ značně zmenšilo počet domorodých obyvatel. Za sto let se jejich počet podle některých odhadů snížil až o 90 procent. Na Karibských ostrovech byli domorodci téměř úplně vyhlazeni. Když již nebylo možné podmaňovat si místní obyvatele, začali se majitelé pozemků ohlížet po jiných zdatných zemědělských dělnících. Portugalci, kteří měli silné postavení v Africe, nabídli hrozivé řešení: obchod s otroky.

Rasové předsudky a chamtivost si opět vyžádaly strašlivou daň v podobě utrpení. Konvoje otrokářských lodí (hlavně britských, francouzských, holandských a portugalských) do počátku 19. století přepravily do Severní a Jižní Ameriky zřejmě více než 15 miliónů otroků.

Vezmeme-li v úvahu tento rasový podtext, pak nás nepřekvapí, že mnozí domorodí Američané Evropanům hluboce zazlívají, že objevili Ameriku. Jeden severoamerický Indián řekl: „Kolumbus neobjevil Indiány. Spíše my jsme odhalili jeho.“ Podobně protestují chilští Indiáni z kmene Mapučů, že ‚nešlo o skutečné objevení nebo opravdovou evangelizaci, ale byl to spíše vpád do území, které jim náleželo po předcích‘. Z tohoto výroku je vidět, že náboženství nebylo bez viny.

Náboženská kolonizace

Náboženská kolonizace Nového světa šla ruku v ruce s kolonizací politickou.a Jakmile bylo nějaké území podrobeno, domorodí obyvatelé byli donuceni stát se katolíky. Jak to objasňuje katolický kněz a historik Humberto Bronx: „Zprvu křtili bez ústního poučování, prakticky násilím. . . Pohanské chrámy byly přeměňovány v křesťanské kostely nebo kláštery; na místě model se objevily kříže.“ Není divu, že výsledkem takového despotického „obracení na víru“ byla zvláštní směsice katolictví a tradičního domorodého uctívání, a to je možné pozorovat až dodnes.

Po dobytí země a „obrácení“ obyvatel na víru byla přísně vynucována poslušnost církvi a jejím představitelům, a to zvláště v Peru a Mexiku, kde byla zřízena inkvizice. Někteří upřímní duchovní proti těmto nekřesťanským praktikám protestovali. Dominikánský mnich Pedro de Córdoba, který byl očitým svědkem kolonizace ostrova Hispaniola, naříkal: „Kdyby mezi takové dobré, poslušné a mírné lidi vyšli pouze kazatelé, bez vojska a násilností těchto podlých křesťanů, myslím si, že by bylo možné založit zde tak dobrou církev, jaká existovala mezi ranými křesťany.“

Odlišný, ale zase ne tak „nový“

Někteří lidé se na objevení Ameriky a následnou kolonizaci s obracením na víru dívají jako na „střetnutí dvou kultur“. Jiní to vidí jako „vykořisťování“ a někteří lidé to jednoznačně odsuzují jako „znásilňování“. Ať je to již posuzováno jakkoli, byl to bezpochyby začátek nové epochy, epochy ekonomického růstu a technického rozvoje, i když na úkor lidských práv.

S pojmenováním „Nový svět“, které mělo označovat nový světadíl, přišel v roce 1505 italský mořeplavec Amerigo Vespucci. Mnohé jednotlivosti zde byly bezpochyby nové, ale základní problémy Starého světa převládaly i ve světě Novém. Bezvýsledné pokusy celého zástupu španělských conquistadorů nalézt bájné Eldorádo, ráj zlata a hojnosti, ukazují, že objevením nového světadílu lidské touhy naplněny nebyly. Kdy se tedy naplní?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 8]

Kolumbus, předchůdce epochy objevů

BĚHEM padesáti let poté, co Kolumbus objevil Ameriku, se změnily mapy světa. Portugalští, italští, francouzští, holandští a angličtí námořníci při svém hledání cest na Východ objevili nové oceány a nové světadíly. V roce 1542 již zbývalo objevit pouze Austrálii a Antarktidu.

Jižní Amerika Pobřeží Střední a Jižní Ameriky zmapoval nejprve Kolumbus a brzy poté Ojeda, Vespucci a Coelho (1498–1501).

Severní Amerika Caboto v roce 1497 objevil Nový Foundland, a Verrazano v roce 1524 obeplul východní pobřeží Severní Ameriky.

Plavba kolem světa Poprvé ji uskutečnil Magelhaẽs a Elcano, kteří při epochální plavbě rozlehlým Tichým oceánem také objevili Filipíny (1519–1522).

Mořská cesta do Indie kolem mysu Dobré naděje Vasco da Gama v roce 1498 obeplul jižní výběžek Afriky a doplul do Indie.

Dálný východ Portugalští námořníci dopluli v roce 1509 do Indonésie, v roce 1514 do Číny, a do Japonska v roce 1542.

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Rostliny, které změnily jídelníčky celého světa

OBJEVENÍ Ameriky znamenalo pro celý svět naprostou změnu v jídelníčku. Mezi Starým a Novým světem nastala rychlá výměna plodin, a mnoho rostlin, které pěstovali Inkové a Aztékové, patří nyní mezi nejdůležitější zemědělské plodiny na světě.

Brambory. Když Španělé dopluli do Peru, byly brambory základem inckého hospodářství. Bramborám se dobře dařilo i na severní polokouli a během dvou staletí se staly základní potravinou v mnoha evropských zemích. Někteří historikové této nenáročné, ale výživné hlíze dokonce přičítají i podíl na rychlém nárůstu populace, který v Evropě doprovázel průmyslovou revoluci.

Batáty. Kolumbus se s batáty setkal při své první plavbě. Popisoval, že jsou podobné „velké karotce“ a mají „chuť jako jedlé kaštany“. Batáty jsou nyní běžnou potravinou miliónů lidí ve velké části světa.

Kukuřice. Pro Aztéky bylo pěstování ku- kuřice tak důležité, že na ni pohlíželi jako na symbol života. Dnes je kukuřice z hlediska osévané plochy celosvětově na druhém místě za pšenicí.

Rajské jablko. Aztékové i Mayové pěstovali xitomatle (později nazývané tomatl). Rajčata se pěstovala již v 16. století ve Španělsku a Itálii, kde se mezi oblíbené pokrmy zařadila studená polévka gazpacho, těstoviny a pizza. Ostatní Evropany si však rajčata získala až v 19. století.

Čokoláda. Čokoláda byla oblíbe- ným nápojem aztéckého panovníka Montezumy II. V době, kdy Cortés doplul do Mexika, se kakaové boby, z nichž se vyrábí čokoláda, cenily do té míry, že se jich používalo jako platidla. Chuť čokolády vylepšil v 19. století cukr a mléko a čokoláda se stala doslova světovým hitem, ať jako nápoj, či jako pochoutka v tuhé podobě.

[Obrázek]

Příjezd Kolumba na Bahamy v roce 1492

[Podpisek]

S laskavým svolením Museo Naval, Madrid, (Španělsko), a s laskavým svolením Dona Manuela Gonzáleze Lópeze

[Obrázek na straně 7]

Kopie Tordesillaské smlouvy.

[Podpisek]

S laskavým svolením Archivo General de Indias, Seville, Španělsko

[Obrázek na straně 10]

Oběti katolické inkvizice v Mexiku

Nástěnná malba nazvaná „Mexiko během staletí“, originál od Diega Rivery.

[Podpisek]

National Palace, Mexico City, Federal District, Mexiko

Skutečný nový svět na objevení teprve čeká

„JMÉNO je něčím nejistým, nelze se na ně spolehnout.“ Tento střízlivý postřeh se prokázal jako pravdivý i v případě Kolumba.

Kolumbus se v souladu s významem svého křestního jména Kryštof snažil být v jistém smyslu „nositel Krista“. Konec konců španělští panovníci jej vyslali v zájmu „služby Bohu a šíření katolické víry“. Ale poté, co některé nechápající domorodce naučil dělat znamení kříže a zpívat Ave Maria, se zaměřil na něco hmatatelnějšího: chtěl nalézt zlato a cestu do Indie, která před ním zůstávala skryta.

Někteří katolíci přesto zastávali názor, že Kolumbus by měl být prohlášen za „svatého“ kvůli klíčové úloze, kterou měl při rozšiřování hranic křesťanstva. Ale masové „obracení na víru“, které po jeho objevech následovalo, udělalo málo pro to, aby původním obyvatelům Nového světa přiblížilo skutečného Ježíše. Pravé křesťanství bylo totiž vždy šířeno pokojnými prostředky, nikoli mečem. Používání násilí při šíření evangelia je hrubým popřením toho, co učil Ježíš. — Srovnej Matouše 10:14; 26:52.

Kolumbus (španělsky Colón) byl však poněkud úspěšnější při naplňování významu svého příjmení, které znamená „kolonizátor“. Právě on založil v Novém světě první dvě evropské kolonie. Ačkoli tyto kolonie zanikly, brzy byly zřízeny kolonie jiné. Kolonizace Severní i Jižní Ameriky neúprosně pokračovala, ale nebylo to v žádném případě nic povznášejícího, zvláště ne pro domorodé obyvatele.

Dominikánský mnich Bartolomé de las Casas, který byl svědkem počáteční kolonizace Západní Indie, vznesl protest k španělskému králi Filipovi II. kvůli ‚parodii na spravedlnost, jíž se tito nevinní lidé mají podřizovat, což je ničí a otřásá jimi, a není k tomu žádná oprávněná příčina ani důvod — kromě hrabivosti a ctižádosti, jež pohánějí ty, kteří takové ničemnosti páchají‘.

Přestože nejhorší zlořády byly později napraveny, politickou linii stále diktovaly sobecké pohnutky a bezohledné metody. Nepřekvapuje tedy, že taková vláda začala vzbuzovat nenávist. A většina zemí Severní i Jižní Ameriky do dvacátého století koloniální jho setřásla.

Obracet celé světadíly na víru a spravedlivě vládnout nad obrovským množstvím kmenů a jazyků je jistě nelehký úkol. A bylo by nesprávné Kolumba vinit za všechny nezdary této obrovské mašinérie, kterou spustil, když přeplul oceán a započal s tím, co někteří nazývají „střetnutí dvou světů“.

Jak ukazuje Kirkpatrick Sale v knize The Conquest of Paradise (Dobytí ráje), „kdysi skutečně vyvstala příležitost, šance, aby lidé z Evropy zakotvili v nové zemi, kterou poněkud neurčitě považovali za ráj“. Objevit nový svět je jedna věc; druhá věc je nový svět vytvořit. Nebylo to poprvé, kdy pokusy vybudovat nový svět selhaly.

Jiná nevšední výprava

Dva tisíce let předtím, než Kolumbus napjal plachty svých karavel, se asi dvě stě tisíc lidí vydalo na jinou nevšední výpravu. Nesnažili se zdolat oceán, ale jejich cesta zřejmě vedla pouští. Také směřovali na západ — ke své domovině, do Izraele, země, kterou většina z nich nikdy předtím nespatřila. Chtěli zřídit nový svět pro sebe i pro své děti.

Jejich dlouhá cesta z babylónského zajetí byla naplněním proroctví. O jejich návratu do vlasti mluvil dvě stě let předtím prorok Izajáš: „Hle, [já, Svrchovaný Pán Jehova] tvořím nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce.“ — Izajáš 65:13, 17

‚Nová nebesa a nová země‘ bylo názorné symbolické označení pro novou správu a novou lidskou společnost. Bylo zapotřebí obojího, protože skutečný nový svět si žádá více než jen nové území, které by bylo možné kolonizovat; je k němu nezbytný nový, nesobecký postoj těch, kteří budou vládnout, i těch, kteří budou patřit mezi poddané.

Jen málo Židů, kteří se vrátili z Babylóna, projevovalo takového ducha. Počáteční úspěchy zde jistě byly, ale přesto hebrejský prorok Malachiáš asi sto let po jejich návratu smutně popisoval, jak v zemi začalo převládat sobectví a chamtivost. (Malachiáš 2:14, 17; 3:5) Židé tak promarnili jedinečnou příležitost vytvořit nový svět.

Nový svět na nás teprve čeká

Neúspěšnost minulých pokusů vytvořit nový svět však neznamená, že toto hledání je beznadějné. Apoštol Jan čerpá v knize Zjevení ze slov Izajáše a popisuje jimi následující vzrušující scénu: „Viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť dřívější nebe a dřívější země pominuly. . . A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ — Zjevení 21:1, 4

Tato slova nás ujišťují, že sám Bůh chce nad celou zemí zřídit novou vládu a vytvořit novou lidskou společnost, která bude jeho vládu poslouchat. Dobrodiní, která z toho vyplynou, nelze ani vypovědět. Bude to skutečně nový svět.

Nový svět, který by vytvořil Bůh, může někomu připadat jako pouhá pohádka. Ale mnoha Kolumbovým současníkům se zdálo stejně nepodložené jeho přesvědčení, že na Západě leží nové země. Popis Božího zaslíbeného nového světa může vypadat podobně nerealisticky. Ale přesto — kolik učenců v 15. století si asi dokázalo představit, že věda do té doby ještě nepoznala celou třetinu zemské pevniny?

V Kolumbových dnech se zdálo značně nepravděpodobné, že by mohl být objeven Nový svět, neboť vědci neměli dost informací. Stejně tak nevědomost o Božím předsevzetí a o jeho moci může úplně zničit naši důvěru v jeho zaslíbená nová nebesa a novou zemi. Ale Všemohoucí Bůh dále pokračuje v popisu tohoto uspořádání: „Pohleď, činím všechny věci nové. . . Piš, protože tato slova jsou spolehlivá a pravá.“ — Zjevení 21:5

Celé lidstvo si bezpochyby toužebně přeje, aby přišel nějaký nový svět. Mexický spisovatel Carlos Fuentes jednou poznamenal: „Utopie je něco z minulosti i něco z budoucnosti. Na jedné straně je to vzpomínka na lepší svět, který tu kdysi byl, ale již není. Na druhé straně je to naděje, že tento lepší, spravedlivější a pokojnější svět jednoho dne přijde.“ Lidé, kteří studují Bibli, jsou přesvědčení, že lepší svět — ne jen nějaká smyšlená Utopie — skutečně přijde, protože jej Bůh slíbil a protože Bůh to může splnit. — Matouš 19:26.

Nový svět je na obzoru

Když se Kolumbus snažil posádku přesvědčit, že se opravdu blíží k pevnině, nestačila k tomu jenom víra. Potřeboval nějaký hmatatelný důkaz. Čerstvé rostlinstvo na mořské hladině, přibývající množství suchozemských ptáků a konečně větev s květy, která plavala ve vodě, to vše námořníkům vrátilo důvěru v jejich admirála.

Dnes jsou zde také viditelné znaky toho, že jdeme vstříc novému světu. Skutečnost, že poprvé v historii je ohroženo samotné přežití lidstva, nám může připomenout, že Boží trpělivost s lidským způsobem panování musí být téměř u konce. Bůh již před dávnou dobou zaslíbil ‚zničení těch, kteří ničí zemi‘. (Zjevení 11:18) Chamtivost a sobectví plodí na celé zemi množství nevyřešitelných problémů, problémů, které Bible popsala dopředu jako události, jež mají ukazovat na blížící se Boží zásah.a

Když Kolumbus před pěti sty lety poprvé stanul na Kubě, zvolal prý: „Tady bych chtěl žít věčně!“ Ti, kteří vkročí do Božího nového světa, budou mít zcela stejné pocity. Ale tentokrát se splnění svého přání dočkají.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

Objevit nový svět je jedna věc; druhá věc je nový svět vytvořit