Mimořádná schopnost komunikovat

Jedinečnými tvory jsme rovněž díky dalším částem mozku. Za prefrontální oblastí mozkové kůry je určitý pás, který se táhne přes celou horní část mozku. Je to motorická korová oblast. Obsahuje miliardy neuronů, které jsou napojeny na svaly. I tato část mozku má některé charakteristické rysy, díky nimž jsme tak odlišní od opic a dalších zvířat. Primární motorická kůra nám „(1) dává neobyčejnou schopnost používat ruce, prsty a palec, když děláme něco, co vyžaduje velkou manuální zručnost, a (2) umožňuje nám používat ústa, rty, jazyk a lícní svaly, když mluvíme“. (Arthur Guyton, Textbook of Medical Physiology)

Zamysleme se nyní krátce nad tím, jak motorická kůra působí na naši schopnost mluvit. Pro mluvidla je vyhrazena více než polovina této korové oblasti. Tím se vysvětluje, proč má člověk schopnost komunikovat, schopnost, která nemá obdoby. Při komunikaci mají sice určitou úlohu ruce (když píšeme, gestikulujeme nebo když používáme znakovou řeč), ale nejdůležitější úlohu mají obvykle ústa. Lidská řeč — ať už jde o první slůvka dítěte, nebo o hlas staršího člověka — je něčím naprosto úžasným. Při vytváření nesčetného množství zvuků spolupracuje asi 100 svalů jazyka, rtů, čelisti, hrdla a hrudi. A teď si všimněte tohoto rozdílu: zatímco jedna mozková buňka dokáže řídit 2 000 vláken lýtkového svalu atleta, mozkové buňky ovládající hrtan se mohou soustředit pouze na dvě nebo tři svalová vlákna. Nesvědčí to snad o tom, že náš mozek je pro komunikaci vybaven jedinečným způsobem?

Jakýkoli krátký slovní obrat, který pronesete, vyžaduje specifické pohyby svalů. Podle toho, jak se mnoho různých svalů pohybuje, a podle toho, jak jsou tyto pohyby načasovány, se význam jediného výrazu může změnit. „Když mluvíme, vyslovíme za sekundu pohodlně asi 14 hlásek,“ vysvětluje odborník v oboru řeči dr. William H. Perkins. „To je dvakrát větší rychlost, než s jakou dokážeme ovládat jazyk, rty, čelisti nebo jiné části našeho řečového ústrojí, když každým z jeho orgánů pohybujeme zvlášť. Ale jakmile začnou spolupracovat při mluvení, jsou jako prsty vynikající písařky nebo koncertního klavíristy. Jejich pohyby se stávají symfonií dokonalého načasování.“

Vlastní informace potřebné k položení jednoduché otázky „Jak se máte?“ jsou uloženy v té části čelního laloku, které se říká Brocova oblast a kterou někteří odborníci pokládají za centrum řeči. Neurofyziolog sir John Eccles, nositel Nobelovy ceny, napsal: „U opic nebylo zjištěno nic, . . . co by odpovídalo Brocově oblasti řeči.“ A i kdyby se snad v budoucnu nějaká taková oblast u zvířat našla, zůstává faktem, že vědci nedokážou naučit opice víc než jen několik jednoduchých hlásek. Vy ale umíte mluvit složitým jazykem. Když mluvíte, spojujete na základě mluvnických pravidel vašeho jazyka různá slova. V tom vám pomáhá Brocova oblast, a to jak při mluvení, tak i při psaní.

Je samozřejmé, že tento zázračný dar řeči nemůžete používat, pokud neznáte alespoň jeden jazyk a pokud nerozumíte významu jeho slov. To souvisí s jinou zvláštní částí mozku, která je známa jako Wernickeova oblast. Zde miliardy neuronů rozeznávají význam mluvených či psaných slov. Díky Wernickeově oblasti můžete rozumět různým výrokům a pochopit smysl toho, co slyšíte a co čtete; tak se můžete dozvídat různé informace a rozumně reagovat.

Ale to, že mluvíte plynně, souvisí ještě s něčím jiným. Někomu například řeknete jenom „ahoj“, ale přitom mu toho můžete sdělit velmi mnoho. Tón vašeho hlasu může prozradit, zda jste šťastní, rozrušení, znudění, uspěchaní, uražení, smutní nebo vylekaní, a může prozradit i sílu těchto emocí. Jiná oblast vašeho mozku totiž poskytuje informace pro emoční stránku řeči. Z toho je vidět, že když komunikujete, jsou do toho zapojeny různé části mozku.

Vědci učí šimpanze zjednodušenou posunkovou řeč, ale šimpanzi v podstatě dokážou dělat pouze jednoduché posunky, kterými žádají o jídlo a další základní věci. Doktor David Premack, který šimpanze učil jednoduché posunky, dospěl k závěru: „Lidská řeč představuje pro evoluční teorii vážný problém, protože toho dokáže mnohem víc, než jsme schopni vysvětlit.“

Možná nás napadá: ‚Proč vlastně lidé mají tuto úžasnou schopnost sdělovat si myšlenky a pocity, klást otázky a odpovídat na ně?‘ Dílo The Encyclopedia of Language and Linguistics uvádí, že „[lidská] řeč je něco zvláštního“. Připouští, že „ani pátrání po nějakých prvotních náznacích komunikace mezi zvířaty příliš nepomáhá překonat obrovskou propast mezi lidskou řečí a chováním zvířat“. Tuto odlišnost shrnul profesor Ludwig Koehler slovy: „Lidská řeč je tajemství; je to božský dar, zázrak.“

Mezi opičími posunky a komplexní schopností dítěte vyjadřovat se je opravdu veliký rozdíl! Sir John Eccles poukázal na to, čeho si všimla i většina z nás — na schopnost, „jež se už u tříletých dětí projevuje tím, že v touze pochopit svůj svět chrlí záplavu otázek“. Dodal: „Opice, na rozdíl od dětí, žádné otázky nekladou.“ Ano, pouze lidé dokážou formulovat otázky, k nimž patří i otázky týkající se smyslu života.

Jazyk a inteligence

Proč je člověk mnohem inteligentnější než zvířata, například opice? Klíčem k vysvětlení je to, že využíváme syntaxi — že skládáme dohromady hlásky, které tvoří slova, a skládáme dohromady slova, která tvoří věty. Teoretický neurofyziolog dr. William H. Calvin vysvětluje:

„Divocí šimpanzi vydávají asi třicet různých zvuků, které mají asi 36 různých významů. Určitý zvuk mohou zopakovat, aby zdůraznili jeho význam, ale už nespojí dohromady tři zvuky, aby do svého ‚slovníku‘ zařadili nové slovo.

My, lidé, také vydáváme asi 30 zvuků, kterým se říká fonémy. Význam však mají pouze jejich kombinace: když zvuky, které samy o sobě nemají žádný význam, řadíme vedle sebe, vytváříme smysluplná slova.“ Doktor Calvin uvedl, že ten skok od zvířecího „jednoho zvuku, který má jeden význam“ k naší jedinečné lidské schopnosti využívat syntaxi „ještě nikdo nevysvětlil“.

Umíte víc než jen čmárat

„Je člověk, Homo sapiens, jediným tvorem, který je schopen komunikovat prostřednictvím nějakého jazyka? Odpověď samozřejmě závisí na tom, co je myšleno pojmem ‚jazyk‘ — všichni vyšší živočichové totiž komunikují velmi rozmanitými způsoby, používají například gesta, pachy, řev a zpěv, a včely dokonce tančí. Ale nikdo z živočichů kromě člověka nemá, jak se zdá, jazyk s mluvnickou stavbou. A zvířata, což je možná velmi významné, nekreslí obrázky, které by něco znázorňovaly. Pokud vůbec kreslí, pak jsou to pouze čmáranice.“ (Profesoři R. S. Fouts a D. H. Foutsová)