Jakmile se filozoficky zaměření lidé stali křesťany, netrvalo to dlouho, a řecká filozofie a „křesťanství“ se nerozlučně spojily.

V důsledku tohoto spojení pronikly do nakaženého křesťanství pohanské nauky jako trojice a nesmrtelnost duše. Tyto nauky ovšem sahají mnohem dále do minulosti než k řeckým filozofům. Řekové je převzali ze starších kultur; takové nauky jsou totiž doloženy už ve starověkém egyptském a babylónském náboženství.

Jakmile však apoštolové zemřeli, křesťanské očekávání Kristovy přítomnosti a příchodu jeho Království vybledlo. Proč?

Jedním činitelem bylo duchovní znečištění způsobené řeckou naukou o nesmrtelnosti duše. Když se mezi křesťany ujala, naděje na milénium byla opouštěna. Proč? The New International Dictionary of New Testament Theology (Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie) vysvětluje: „Nauka o nesmrtelnosti duše zaujala místo NZ [novozákonní] eschatologie [učení o „posledních věcech“] s její nadějí na vzkříšení mrtvých a nové stvoření (Zjev. 21 pozn.), takže duše bude souzena po smrti a dosáhne ráje, který se nyní považuje za část onoho světa.“ Jinými slovy, odpadličtí křesťané si mysleli, že duše při smrti přežívá tělo a že se tedy požehnání Kristova tisíciletého panování musí vztahovat k duchovní říši. Přesunuli tak ráj ze země do nebe, kam se podle nich spasená duše dostává po smrti. Nebylo tedy třeba vyhlížet Kristovu přítomnost a příchod jeho Království, protože doufali, že se po smrti všichni připojí ke Kristu v nebi.g

Řecký filozof Platón (narozený okolo roku 428 př. n. l.) nemohl tušit, že si jeho učení jednou najde cestu do odpadlického křesťanství. Platónův základní přínos pro „křesťanství“ byl spojen s naukami o trojici a o nesmrtelnosti duše.

O nauce o nesmrtelnosti duše říká “New Catholic Encyclopedia”: „Křesťanský pojem duchovní duše stvořené Bohem a vložené do těla při početí a vytvářející z člověka živý celek je plodem dlouhého vývoje křesťanské filozofie. Teprve Origenem [zemřel kolem roku 254 n. l.] na Východě a sv. Augustinem [zemřel roku 430 n. l.] na Západě byla duše prohlášena za duchovní podstatu a její povaha se stala filozofickým pojmem. . . [Augustinova] nauka. . . vděčila za mnohé (včetně nejednoho nedostatku) novoplatonismu.“ — Svazek XIII, strany 452, 454.