V té době začalo přibývat spisovatelů a myslitelů, kteří se domnívali, že k výkladu „křesťanských“ nauk je nezbytně nutné používat filozofických termínů. Ve snaze uspokojit vzdělané pohany, kteří nově přijali „křesťanství“, se takoví náboženští spisovatelé silně opírali o dřívější řeckou a židovskou literaturu. Počínaje Justinem Mučedníkem (asi v letech 100–165 n. l.), který psal řecky, si údajní křesťané stále propracovanějším postupem přizpůsobovali filozofické dědictví řecké kultury.

Důsledky tohoto vývoje se projevily ve spisech Origena (asi v letech 185–254 n. l.), řeckého spisovatele z Alexandrie. Origenovo pojednání nazvané De principii (O základech) bylo prvním systematickým pokusem o výklad hlavních nauk „křesťanské“ teologie v pojmech řecké filozofie.

Řecký pravoslavný metropolita Methodios z Pisidie nedávno napsal knihu nazvanou The Hellenic Pedestal of Christianity (Helénský základ křesťanství), ve které ukazuje, že řecká kultura a filozofie poskytly základ infrastruktuře novodobého „křesťanského“ myšlení. V této knize autor bez váhání přiznává, jak k tomu došlo: „Téměř všichni význační církevní otcové považovali řecké prvky za velice užitečné; vypůjčili si je z klasických děl řecké antiky a použili je jako prostředku k pochopení a ke správnému vyjádření křesťanských pravd.“