Na začátku služby apoštolů dal Ježíš Janovi a jeho bratru Jakubovi příjmení Boanerges (což znamená „Synové hromu“). (Mr 3:17) Tento titul určitě nenaznačuje nějakou zženštilou přecitlivělost nebo nedostatek energie, ale spíše poukazuje na dynamickou osobnost. Když jedna samaritánská vesnice odmítla Ježíše přijmout, tito „Synové hromu“ byli ochotni svolat oheň z nebe, aby obyvatele této vesnice vyhladil. Předtím se Jan snažil jednomu člověku zabránit, aby v Ježíšově jménu nevyháněl démony. Ježíš ho v obou případech pokáral a usměrnil. (Lk 9:49–56)

Při těchto příležitostech projevili oba bratři nepochopení a ve velké míře postrádali vyrovnanost a láskyplného, milosrdného ducha, jakého si vypěstovali později. Nicméně, při obou příležitostech projevili oddanost a rozhodnou, dynamickou osobnost, a když byla tato osobnost správně usměrněna, stali se z nich pevní, aktivní a věrní svědkové.

Když Jakub a Jan patrně přiměli svou matku, aby pro ně žádala místa vedle Krista v jeho Království, projevili ctižádostivého ducha, který ostatní apoštoly pobouřil. Ježíš tak dostal pěknou příležitost, aby vysvětlil, že ten, kdo je mezi nimi velký, by měl sloužit ostatním. Potom poukázal na to, že i on sám přišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20:20–28; Mr 10:35–45) Touha, kterou projevili, byla sice sobecká, ale prokázala jejich víru v to, že Království je skutečné.