Vánoce v Orientu

ASI PŘED DVĚMA STY LETY navštívil Peking jeden významný korejský učenec. V jisté katedrále upoutala jeho pozornost nástropní malba, na které byla znázorněna Marie s malým Ježíšem v náruči. O této malbě, která vzbudila jeho údiv, napsal ve své knize:

„Paní držela na klíně děcko, kterému mohlo být pět nebo šest let a které vypadalo jako nemocné. Žena měla svěšenou hlavu a zdálo se, že se lítostí nemůže na svého syna ani podívat. A daleko za nimi bylo množství duší zemřelých lidí a kolem poletovaly okřídlené malé děti. Měl jsem je nad hlavou, zíral jsem na ně, a měl jsem dojem, že na mě každou chvíli spadnou. V údivu jsem napřáhl ruku, abych je zachytil.“

V EVROPĚ již dlouho předtím začala reformace a již dávno skončil temný středověk. Pro většinu Orientálců však bylo křesťanství stejně neznámé jako tato malba. Dnes je situace úplně jiná. Výjevy zobrazující malého Ježíše patří ke každoroční vánoční výzdobě. Orient již vánočním dekoracím tohoto druhu přivykl a mnoho ulic je nyní vyzdobeno podobně jako ulice v Evropě.

Večer 25. listopadu 1998, měsíc před Vánocemi, je bulvár Champs Élysées jasně ozářen světlem více než 100 000 žárovek umístěných na třech stech stromů, které lemují tuto slavnou pařížskou třídu. V jedné ulici v centru korejského hlavního města Soulu se zase rozsvěcuje obrovský vánoční strom, který se stal atrakcí jistého velkého obchodního domu. Zanedlouho jsou soulské ulice okrášleny vánoční výzdobou.

Televize, rozhlas i tisk přinášejí každý den programy a články, které s Vánocemi nějak souvisejí. Vánoční nálada působí na celou Koreu a lidé se zaměřují na to, aby náležitě přivítali konec roku. Narychlo se vyzdobují soulské kostely, jejichž počet překvapuje mnoho návštěvníků. Koncem listopadu, kdy se Spojené státy věnují oslavám Dne díkůvzdání, je tedy Korea společně s jinými orientálními zeměmi pohlcena duchem Vánoc.

Většina orientálních zemí se nepočítá mezi země křesťanstva. Například v Koreji se za křesťany považuje pouze 26,3 procenta obyvatel. V Hongkongu to je 7,9 procenta, na Tchaj-wanu 7,4 procenta a v Japonsku jen 1,2 procenta. Je tedy zřejmé, že většina obyvatel Orientu křesťanství nevyznává, ale zdá se, že proti slavení Vánoc tito lidé nic nenamítají. Dokonce to často vypadá tak, že tyto svátky slaví horlivěji než lidé na Západě. Okázalými vánočními oslavami je proslulý například Hongkong, ačkoli jeho obyvatelé jsou většinou buddhisté nebo taoisté. Dokonce i v Číně, kde se za křesťany považuje pouze 0,1 procenta obyvatel, získává slavení Vánoc velmi rychle popularitu.

Proč je slavení Vánoc v Orientu tak rozšířené? Proč i lidé, kteří Ježíše jako Mesiáše nepřijímají, slaví Vánoce, jež jsou podle většiny údajných křesťanů oslavou jeho narození? Jaký názor by měli mít praví křesťané? Odpovědi najdeme, když zjistíme, jak se začalo slavení Vánoc šířit v Koreji, ve starobylé orientální zemi.

Vánoce — Proč dokonce i v Orientu?

VÁNOČNÍ postavu Santa Clause připomíná jeden starobylý orientální mýtus. Je to korejská báje o Čowangšinovi, a podobná vyprávění se vyskytují i v Číně a v Japonsku.

Čowangšin byl považován za boha, který měl dohled nade vším, co souvisí s kuchyní. Byl to bůh ohně, a oheň byl kdysi v Koreji uctíván. (Korejci v dávných dobách velice opatrně přenášeli žhavé uhlíky a dávali pozor, aby nikdy neuhasly.) Věřilo se, že tento bůh dává po celý rok pozor, jak se chovají členové rodiny, a že potom kuchyňskými kamny a komínem vystoupí do nebe.

Dvacátého třetího dne lunárního měsíce prosince prý o tom Čowangšin podával zprávu králi nebes. Očekávalo se, že se pak koncem roku opět komínem a kamny vrátí a každému podle jeho chování něco přinese, buď odměnu, nebo trest. V den, kdy se měl vrátit, členové rodiny měli v kuchyni i na jiných místech v domě rozsvítit svíčky. Tento bůh kuchyně se na obrázcích podobá Santa Clausovi ještě v něčem jiném — zobrazovali ho v červeném oblečení! V rodinách bývalo zvykem, že snacha vyrobila pár tradičních korejských punčoch a při zimním slunovratu je dala své tchyni. To mělo symbolizovat přání, aby její tchyně dlouho žila — dny se totiž od tohoto data začínají prodlužovat.

Nepozorujete zde určitou podobnost s Vánocemi? Báje a zvyky mají v obou případech něco společného: komín, svíčky, dávání dárků, punčochy, dále zde je stařec v červeném oblečení a datum oslavy. Ale tato podobnost sama o sobě není důvodem, proč se Vánoce v Koreji ujaly tak snadno. V době, kdy se zde slavily Vánoce poprvé, víra v Čowangšina už prakticky vymizela. A dnes většina Korejců ani neví, že v někoho takového lidé kdysi věřili.

Je z toho však vidět, jak zvyky související se zimním slunovratem a s koncem roku se různými cestami šířily po celém světě. Církev, která měla v Římské říši rozhodující vliv, ve čtvrtém století n. l. změnila jméno saturnálií, pohanského římského svátku, při němž se slavilo narození slunečního boha, a spojila tyto oslavy s Vánocemi. Ve vánočních oslavách ožily místní zvyky pod jiným jménem. Co tomu napomohlo?

Jak k tomu přispělo dávání dárků

Dávání dárků je zvyk, který nikdy nevymizel. Korejci s velkou radostí dávají a dostávají dárky již odedávna. A právě to bylo jedním z důvodů, proč vánoční oslavy získaly v Koreji takovou oblibu.

Po druhé světové válce byli v Koreji umístěni američtí vojáci. Ti z nich, kteří chtěli posílit svá pouta s místními obyvateli, měli možnost setkávat se s nimi v kostelech. Tam se rozdávaly dárky a poskytovala humanitární pomoc. Docházelo k tomu především při prvním vánočním svátku. Mnoho dětí přišlo do kostela ze zvědavosti, a právě tehdy dostaly poprvé čokoládu. Je pochopitelné, že se potom mnohé z nich na příští Vánoce těšily.

Pro takové děti byl Santa Clausem americký voják v červené čepici se střapcem. V Příslovích 19:6 čteme: „Každý je druhem muži, který dává dary.“ Ano, dávání dárků bylo velmi účinné. Ale jak můžeme usoudit z tohoto verše, takové dárky nejsou zárukou trvalého přátelství. I v Koreji je mnoho lidí, pro které kostel neznamená nic víc než vzpomínku, jak si v mládí pochutnávali na čokoládě. Na Vánoce se však nezapomnělo. Ekonomika se v Koreji rychle rozvíjela a spolu s ní rostl i obchodní duch. A tak se z dávání vánočních dárků stal jen nástroj ke zvýšení koupěchtivosti zákazníků. Pro obchody jsou Vánoce příležitostí k dosažení větších zisků.

Tak tedy můžeme hlouběji pochopit, co dnes v Orientu znamenají Vánoce. Vánoční nákupní horečka je podnětem pro vývoj nových výrobků. S plánováním reklamy se začíná již uprostřed léta. Na konci roku vrcholí objem prodeje, a k tomu napomáhá právě nakupování vánočních dárků, pohlednic a hudebních nahrávek. Vždyť pod vlivem reklamy by se průměrný chlapec nebo průměrná dívka cítili nešťastní, kdyby na Štědrý večer zůstali doma a kdyby nedostali žádný dárek.

První vánoční svátek se přibližuje a do obchodů a nákupních středisek v Soulu se hrnou davy lidí, aby tam nakupovali dárky. Totéž se děje i v jiných orientálních městech. Dochází tam k dopravním zácpám. Hotely, obchodní čtvrtě, restaurace a noční kluby jsou přeplněny zákazníky. Je slyšet hlučné veselí, hlasitě se zpívá. Na Štědrý večer chodí muži i ženy opilí po ulicích, které jsou plné odpadků.

Takové to je. V Orientu už Vánoce nejsou svátky, při nichž by měli hlavní slovo lidé hlásící se ke křesťanství. Je zřejmé, že v Koreji, stejně jako všude jinde, má při těchto svátcích křesťanstva hlavní slovo obchodní duch, a cílem je, aby se na nich co nejvíc vydělalo. Je však obchodní duch jediným činitelem, který nese vinu za to, že jsou Vánoce v tak příkrém rozporu s duchem, kterého projevoval Kristus? Tato otázka souvisí s jednou velmi vážnou okolností, kterou by měli praví křesťané hlouběji prozkoumat.

V centru Soulu je obchod, který prodává výhradně spodní prádlo, a výloha tohoto obchodu byla ukázána v televizních zprávách: ve výloze stál vánoční strom ozdobený pouze spodním prádlem. Vánoční atmosféra sice byla patrná, ale atmosféra vítání Krista nikoli.

[Obrázek na straně 7]

Štědrý večer v centru Soulu v Koreji