Ředitel jedné pily v Honiaře také slíbil, že dodá všech 300 opracovaných klád na hlavní opěrné sloupy a na sloupky verandy a předsálí, stejně jako střešní vazníky, nosníky a trámy. Krovy se měly sestavit v Honiaře, pak rozebrané přepravit lodí do Auki, aby tam byly znovu sestaveny a vyzdviženy na hlavní opěrné sloupy.

Stavební četa byla připravená a dychtivá začít. Na celou práci však měli pouze dvě kladiva a dvě dláta. Byla tam ovšem spousta ochotných pomocníků připravených přispět na pomoc dílu. Ale žádný svědek na Malaitě neměl profesionální stavitelské zkušenosti. „Bratři a sestry ode mne očekávali, že budu dohlížet na stavební práce, ale já nikdy nepostavil ani kurník!“ prohlásil bratr Allan.

Jak dostanou svědkové krovy — z nichž každý se skládá z osmi velkých spojených trámů a váží dvě až pět tun — ze země na šestimetrové opěrné sloupy? A jak zvednou vrchol střechy do výše dvanácti metrů bez použití těžkých stavebních jeřábů?

„Já nevím,“ přiznal tehdy bratr Allan. „Prostě se budeme muset spolehnout na Jehovu, že nám pomůže.“

Vítaná pomoc

Odborná pomoc přišla zdaleka ze zámoří v říjnu 1986. Jon a Margaret Clarkeovi, kteří se podíleli na stavbě kanceláře novozélandské odbočky, se doslechli o těžkostech sboru v Auki a podařilo se jim získat tříměsíční vízum k návštěvě Malaity.

Za pomoci darované míchačky zbudoval sbor velkou plošinu a betonovou zeď s bočními křídly za plošinou. Holýma rukama namísto lopat hloubili jámy a plnili je betonem, a do nich pak zasadili osmnáct hlavních opěrných sloupů pro zeď, střechu a verandu.

Domorodí bratři, vyškolení bratrem Clarkem, sami složili krovy přednáškového sálu a tři krovy pro verandu. Ale ještě měli problém, jak dostanou tyto těžké krovy na místo. Byl to skutečný technický výkon, protože krovy tvořilo osm trámů spojených do obrovského trojúhelníku. Odhodlanost a vynalézavost bratrů byla nepopsatelná.

Tanec klád

Jediným zařízením pro takové mamutí zvedání byl kladkostroj na jeřábu vlastní výroby. Jeřáb sám byl vytvořen z osmi klád. První dvoutunový vazník se musel zvednout nad nově postavenou betonovou zeď a nasadit na dva opěrné sloupy za ní. Když jeřáb zvedl vazník ve svislé poloze do svého nejvyššího bodu, bratři si s úlekem uvědomili, že jeřáb nezvedne vazník až nad zeď. Chyběl metr! Vazník zůstal dva dny viset na jeřábu — zespodu podepřený kládami —, zatímco bratři naříkali a dumali, co s tím.

Lidé chodili okolo a posmívali se: „To vám Jehova nemůže zvednout ten vazník?“

„Výborně!“ zvolali bratři. „Teď nám Jehova jistě pomůže!“

Pracovníky náhle zachvátilo tvůrčí nadšení. Pod jeden konec vazníku zasunuli zvedák z nákladního auta. Konec vazníku o kousek zvedli a podložili. Zvedák pak posunuli na druhý konec. Pak pozvedli i druhou stranu vazníku a podložili. To stále opakovali, až po čtyřech dnech vysloveného žonglování vysunuli první vazník přes betonovou zeď a postavili na opěrné pilíře. Tento obrovský výkon vyvolal takové pohnutí, že se bratři dali do kolového tance okolo staveniště, tleskali a zpívali radostné písničky.

Teprve když byla stavba dokončena a zvedák úspěšně posloužil ke zdvižení tří vazníků — z nichž jeden vážil celých pět tun — bratři zjistili, že špatně čitelný údaj vyražený na boku zvedáku a označující nosnost neznamená „15 tun“, jak se domnívali, ale pouze „1,5 tuny“.

„Když se člověk nad tím zamyslí, tak to, co bratři a sestry dokázali, odporuje logice,“ říká bratr Allan. „Dívat se, jak se ty obrovské vazníky zvedají do vzduchu, bylo jako sledovat tanec klád!“

Pomáhá vesnice Kona

Jen 38 trámů z pily nebylo nahnilých, takže bylo zapotřebí někde opatřit asi 300 trámů. Ale kde? Svědkové z vesnice Kona, vzdálené 5 kilometrů od staveniště, přišli za stavbaři a nabídli jim, že darují zvláštní stromy s tvrdým dřevem z vlastní půdy. Dřevo nahradí hlavní opěrné sloupy, sloupky verandy a předsálí a krovy přednáškového sálu. Byla to od svědků z vesnice Kona velká oběť, protože Malaita byla zpustošena cyklónem Namu a tyto stromy byly zvlášť vyhrazeny pro obnovu jejich pobořených domů.

Sestry ze sboru v Auki vybudovaly kvůli kládám 6 metrů širokou cestu tak, že prosekaly hustou džungli v délce přes tři čtvrtě kilometru od místa, kde bylo dřevo, k hlavní silnici. Sebraly všechny síly a kácely stromy, stavěly můstky přes příkopy a odstraňovaly překážky z nové cesty. Pak se mohly vybrané stromy pokácet, osekat a motorovou pilou seříznout do tvaru hranolu.

„Jsme jako mravenci“

Nové klády byly nařezány na hranoly 36 krát 36 centimetrů o délce 6,4 metru. Ale jak dostat ty velké trámy na hlavní silnici vzdálenou tři čtvrtě kilometru?

Členové sboru odpověděli: „Jsme jako mravenci! Když bude dost rukou, pohneme se vším.“ (Srovnej Přísloví 6:6.) Když bylo k nošení trámů třeba dalších bratrů a sester, rozlehlo se na mýtině volání: „Mravenci! Mravenci! Mravenci!“ Bratři a sestry se sbíhali ze všech stran a pomáhali. Čtyřicet bratrů a sester zvedlo ručně půltunový trám a odneslo jej po cestě k hlavní silnici, aby ho nákladní auto dopravilo na staveniště.

Zakotvování sloupů a sloupků byla riskantní operace. Domorodý způsob práce se opět prokázal jako nejúspěšnější. Když se dostali na staveniště, položili každý sloup asi tři metry od hluboké jámy, do níž měl být spuštěn a pak zabetonován.

Třicet bratrů a sester zvedlo horní konec sloupu na rám ze zkřížených břeven. Pak rychle tlačili sloup po zemi, takže jeho dolní konec klouzal k určené jámě. Dva nejodvážnější bratři drželi na druhé straně jámy silná prkna. Když klouzající trám narazil na prkna, zprudka se zastavil, takže se sloup setrvačností postavil a zapadl do základové jámy.

Umět si poradit

Tento sjezdový sál na Malaitě slouží jako příklad toho, jak velké věci lze vykonat bez moderního stavebního vybavení a zakoupených materiálů. Stojí jako svědectví toho, že Jehova žehná snahám těch, kteří v něj vkládají plnou důvěru. Práce často postupovala i bez nejzákladnějších nástrojů, jako rýčů nebo lopat, které by se v bohatších zemích považovaly za naprosto nezbytné.

Když bylo třeba nakopat korálovou zeminu a naložit ji do pytlů pro odvoz na staveniště, sestry kopaly korálový štěrk v lomu špičatými klacíky a pak nabíraly ostrý štěrk do pytlů holýma rukama. Za jediný den sestry nakopaly a naložily třináct třítunových nákladních aut korálové zeminy!

Jiným příkladem toho, jak si lze poradit s tím, co je po ruce, byla situace, kdy se jediné kolečko na staveništi beznadějně poškodilo a nikde na Šalomounových ostrovech se nedala sehnat náhrada. Svědky to vůbec nevyvedlo z míry. Když naplnili kolečko betonem, prostě je zvedli a nesli na místo, a tak to dělali, dokud za pět neděl nepřišlo z Nového Zélandu náhradní.

[Obrázky na straně 243]

Klády byly odneseny z bažin, seříznuty na tvar hranolu a naloženy na nákladní auto. Seříznutý hranol (sloupek zdi) se vkládá do jámy základu sjezdového sálu v Auki

[Obrázky na straně 244]

Mohutné krovy o váze až pět tun jsou vytvořené spojením osmi trámů. Vazníky jsou umístěny na šestimetrových opěrných sloupech bez pomoci těžkých stavebních strojů

[Obrázek na straně 245]

Dokončený sjezdový sál v Auki na Malaitě s 1 500 místy k sezení