Křesťanský názor na autoritu

„Není žádná autorita kromě od Boha.“ — ŘÍMANŮM 13:1.

1. S čím je příbuzné slovo „autorita“, a proč je tedy možné říci, že Jehova je Nejvyšší autoritou?

AUTORITA souvisí s postavením stvořitele. Slovo „autorita“ je příbuzné se slovem „autor“, jehož význam je „původce, tvůrce nebo ten, kdo působí, aby něco existovalo“. Ten Nejvýše postavený, který způsobil, že existuje veškeré stvoření, živé i neživé, je Jehova Bůh. On je nepopíratelně Nejvyšší autoritou. Praví křesťané smýšlejí stejně jako nebeští tvorové, kteří prohlašují: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ — Zjevení 4:11.

2. Jak lidští panovníci již v dávné době v určitém smyslu uznávali, že nemají přirozené právo vládnout nad jinými lidmi, a co Ježíš řekl Pontskému Pilátovi?

² Samotná skutečnost, že mnozí z dávných lidských panovníků se snažili legalizovat svou moc tvrzením, že jsou bohové nebo že jsou zástupci nějakého boha, byla nevysloveným uznáním toho, že žádný člověk nemá sám o sobě právo vládnout nad jinými lidmi.a (Jeremjáš 10:23) Jediným legitimním zdrojem autority je Jehova Bůh. Kristus řekl Pontskému Pilátovi, římskému místodržiteli Judeje: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou autoritu, kdyby ti nebyla propůjčena shora.“ — Jan 19:11.

„Žádná autorita kromě od Boha“

3. Co řekl apoštol Pavel o ‚nadřazených autoritách‘, a jaké otázky vznikají v souvislosti s Ježíšovými a Pavlovými výroky?

³ Apoštol Pavel napsal křesťanům, kteří žili pod nadvládou Římské říše: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem.“ (Římanům 13:1) Co měl na mysli Ježíš, když řekl, že Pilátovi byla autorita propůjčena „shora“? A jak byly podle Pavlova názoru politické autority jeho doby umístěny do svých postavení Bohem? Znamenalo to, že Jehova je osobně odpovědný za jmenování každého jednotlivého politického panovníka tohoto světa?

4. Jak Ježíš a Pavel nazvali Satana, a které Satanovo prohlášení Ježíš nepopřel?

⁴ Jak by to bylo možné, když Ježíš řekl, že ‚panovníkem tohoto světa‘ je Satan, a Pavel označil Satana jako ‚boha tohoto systému věcí‘? (Jan 12:31; 16:11; 2. Korinťanům 4:4) A když Satan pokoušel Ježíše, nabídl Ježíšovi „autoritu“ nad ‚všemi královstvími obydlené země‘ a tvrdil, že mu tato autorita byla předána. Ježíš tuto nabídku odmítl, ale nepopřel, že takovou autoritu Satan má a že ji může komukoli dát. — Lukáš 4:5–8.

5. a) Jak máme rozumět Ježíšovým a Pavlovým slovům o lidské autoritě? b) V jakém smyslu jsou nadřazené autority „umístěny do svých relativních postavení Bohem“?

⁵ Jehova předal panství nad tímto světem Satanovi tím, že dovolil, aby Satan žil dále, ačkoli se dopustil vzpoury a svedl Adama a Evu a přiměl je, aby se vzbouřili proti Jehovově svrchovanosti. (1. Mojžíšova 3:1–6; srovnej 2. Mojžíšovu 9:15, 16.) Ježíšova a Pavlova slova tedy musí znamenat, že když první lidská dvojice v Edenu zavrhla teokracii neboli vládu Boha, Jehova dovolil, aby si lidé, kteří se mu odcizili, vytvořili vládní struktury, které jim dovolí žít v uspořádané společnosti. Někdy Jehova v zájmu svého předsevzetí způsobil pád určitých panovníků nebo určitých vlád. (Daniel 2:19–21) Jiným dovolil, aby zůstali u moci. O panovnících, jejichž existenci Jehova trpí, se může říci, že ‚jsou umístěni do svých relativních postavení Bohem‘.

První křesťané a římské autority

6. Jak první křesťané pohlíželi na římské autority, a proč?

⁶ První křesťané se nespojili se židovskými sektami, které proti Římanům okupujícím Izrael plánovaly spiknutí a bojovaly proti nim. Pokud římské autority se svým kodifikovaným právním systémem udržovaly pořádek na pevnině i na moři, budovaly mnoho užitečných akvaduktů, silnic a mostů a vcelku působily k všeobecnému blahu, považovali křesťané takovou autoritu za ‚Boží služebnici [neboli „služebníka“, Reference Bible, pozn. pod čarou] ke svému dobru‘. (Římanům 13:3, 4) Díky zákonu a řádu vzniklo prostředí, v němž křesťané mohli v širokém rozsahu kázat dobrou zprávu, jak to přikázal Ježíš. (Matouš 28:19, 20) S naprosto čistým svědomím mohli platit daně, které Římané ukládali, a mohli je platit i v případě, že část těchto peněz byla použita k účelům, které Bůh neschvaloval. — Římanům 13:5–7.

7, 8. a) Co poznáváme při pozorném čtení slov v Římanům 13:1–7 a co je vidět z kontextu? b) Za jakých okolností římské autority nejednaly jako ‚Boží služebnice‘, a jaký postoj zaujímali v takovém případě prvotní křesťané?

⁷ Čteme-li pozorně prvních sedm veršů 13. kapitoly Římanům, poznáváme, že politické ‚nadřazené autority‘ byly „Boží služebnicí“, která měla chválit ty, kdo jednali dobře, a trestat ty, kdo činili něco špatného. Z kontextu je patrné, že o tom, co je dobré a co špatné, rozhoduje Bůh, a ne nadřazené autority. Jestliže tedy římský císař nebo kterákoli jiná politická autorita vyžadovali věci, jež Bůh zakazoval, nebo naopak zakazovali něco, co Bůh vyžadoval, pak již taková autorita nejednala jako Boží služebnice. Ježíš prohlásil: „Splácejte . . . césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Jestliže římský stát vyžadoval věci, které patřily Bohu, jako například uctívání nebo život člověka, pak se praví křesťané řídili apoštolskou radou: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Skutky 5:29.

⁸ Prvotní křesťané odmítali uctívat císaře a pěstovat modlářství, nechtěli se vzdát svých křesťanských shromáždění a nepřestali kázat dobrou zprávu — a to vyvolalo pronásledování. Všeobecně rozšířený je ten názor, že apoštol Pavel byl popraven na příkaz císaře Nerona. Jiní císařové, především Domitianus, Marcus Aurelius, Septimius Severus, Decius a Diocletianus, prvotní křesťany také pronásledovali. Když tito císařové a autority jim podřízené pronásledovali křesťany, rozhodně nejednali jako ‚Boží služebnice‘.

9. a) Co až dosud platí o politických nadřazených autoritách, a od koho dostává politické zvíře moc a autoritu? b) Co tedy můžeme logicky říci o křesťanské podřízenosti nadřazeným autoritám?

⁹ Z toho všeho je vidět, že politické nadřazené autority sice v některých ohledech slouží jako ‚Boží uspořádání‘ k udržení řádné lidské společnosti, ale že přitom nadále patří ke světskému systému věcí, jehož bohem je Satan. (1. Jana 5:19) Patří k celosvětové politické organizaci, která je ve Zjevení 13:1, 2 znázorněna jako „divoké zvíře“. Toto zvíře dostává svou moc a autoritu od ‚velkého draka‘, Satana Ďábla. (Zjevení 12:9) Je proto logické, že křesťanská podřízenost takovým vládám je relativní, a ne absolutní. — Srovnej Daniela 3:16–18.

Správná úcta k autoritě

10, 11. a) Jak Pavel ukázal, že bychom k těm, kdo mají ve svém postavení autoritu, měli být uctiví? b) Jak a proč se můžeme modlit „za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení“?

¹⁰ To však neznamená, že by se křesťané měli chovat k představitelům nadřazených autorit drze nebo vzdorně. Je pravda, že mnozí z těchto mužů si vzhledem ke svému soukromému životu, a dokonce i vzhledem ke svému životu v postavení veřejného činitele úctu příliš nezaslouží. Apoštolové však svým příkladem a svými radami ukázali, že s lidmi, kteří zastávají úřední postavení, bychom měli jednat uctivě. Když byl apoštol Pavel předveden před krále Heroda Agrippu II., který žil v krvesmilstvu, mluvil s ním s náležitou úctou. — Skutky 26:2, 3, 25.

¹¹ Pavel dokonce prohlásil, že je vhodné, abychom se o těch, kdo ve světě zaujímají vysoké postavení, zmiňovali ve svých modlitbách, zejména když se na tyto osoby obracíme proto, aby byla učiněna rozhodnutí, která ovlivní náš život a křesťanskou činnost. Napsal: „Především tedy vybízím, aby se konaly úpěnlivé prosby, modlitby, přímluvy, předkládání díků za lidi všeho druhu, za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení; abychom mohli dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností. To je znamenité a přijatelné před zrakem našeho Zachránce, Boha, jehož vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy.“ (1. Timoteovi 2:1–4) Náš uctivý postoj k takovým lidem ve vysokém postavení může vést k tomu, že nám tito lidé poskytnou větší svobodu při vykonávání práce, při které se snažíme zachránit lidi „všeho druhu“.

12, 13. a) Jakou vyrovnanou radu ohledně autority dal Petr? b) Jak můžeme působit proti ‚nevědomé řeči nerozumných lidí‘, kteří vyvolávají předsudky proti svědkům Jehovovým?

¹² Apoštol Petr napsal: „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému stvoření: ať králi jako nadřazenému, či místodržitelům jako těm, kteří jsou od něho posláni, aby uvalovali trest na zločince, ale chválili činitele dobra. Vždyť taková je Boží vůle, abyste činěním dobra umlčovali nevědomou řeč nerozumných lidí. Buďte jako svobodní lidé, a přece se nedržte své svobody jako zástěrky pro špatnost, ale jako Boží otroci. Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem, mějte úctu ke králi.“ (1. Petra 2:13–17) To je opravdu vyrovnaná rada! Je naší povinností projevovat Bohu naprostou podřízenost jako jeho otroci; a relativní a uctivou podřízenost projevujeme politickým autoritám, které mají trestat zločince.

¹³ Ukázalo se, že mnoho představitelů světské moci má o svědcích Jehovových naprosto podivné a nesprávné představy. Příčinou obvykle je, že od zlomyslných nepřátel Božího lidu dostali nesprávné informace. Nebo se může stát, že jediné informace, které o nás mají, pocházejí z hromadných sdělovacích prostředků, jež ve svém zpravodajství nejsou vždy nestranné. Někdy můžeme takové předsudky odstranit svým uctivým chováním a tím, že — pokud je to možné — dáme úředním činitelům příležitost, aby si udělali přesnou představu o díle a názorech svědků Jehovových. Státním úředníkům, kteří jsou velice zaměstnáni, poskytne stručné informace brožura Svědkové Jehovovi ve dvacátém století. Pokud si přejí podrobnější informace, mohou dostat knihu Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království, která je znamenitou pomůckou a zaslouží si, aby měla své místo v místních i státních veřejných knihovnách.

Autorita v křesťanských rodinách

14, 15. a) Na jakém základě spočívá autorita v křesťanské rodině? b) Jaký postoj by měly mít křesťanské manželky ke svým manželům, a proč?

¹⁴ Jestliže Bůh vyžaduje, aby křesťané prokazovali náležitou úctu světským autoritám, je samozřejmé, že by také měli prokazovat úctu autoritě, kterou Bůh ustanovil v rámci vnitřního uspořádání křesťanské rodiny. Přesnými výrazy apoštol Pavel vyjádřil zásadu vedení prostřednictvím hlavy, a tato zásada je uplatňována mezi Jehovovým lidem. Pavel napsal: „Chci . . . , abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus; hlavou ženy je zase muž; hlavou Krista je zase Bůh.“ (1. Korinťanům 11:3) To je zásada teokracie neboli vlády Boha. Co to znamená?

¹⁵ Úcta k autoritě začíná doma. Křesťanská manželka, která neprojevuje pravou úctu k autoritě svého manžela — bez ohledu na to, zda je spoluvěřícím, nebo ne —, nejedná teokraticky. Pavel křesťanům radil: „Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem. Ať se manželky podřizují svým manželům jako Pánu, protože manžel je hlavou své manželky, jako i Kristus je hlavou sboru, neboť je zachránce tohoto těla. Vskutku jako se sbor podřizuje Kristu, tak ať se i manželky podřizují svým manželům ve všem.“ (Efezanům 5:21–24) Stejně jako se křesťanští muži musí podřizovat Kristu jako hlavě, měly by i křesťanské ženy uznávat, že je moudré podřizovat se Bohem ustanovené autoritě svého manžela. To jim přinese hluboké vnitřní uspokojení, a ještě něco důležitějšího, totiž Jehovovo požehnání.

16, 17. a) Jak se mohou děti vychovávané v křesťanských rodinách lišit od mnoha dnešních chlapců a dívek, a co je k tomu podněcuje? b) V čem dal Ježíš dnešním mladým lidem znamenitý příklad, a k čemu je dnes mládež povzbuzována?

¹⁶ Děti, které jednají teokraticky, s radostí projevují správnou úctu svým rodičům. O příslušnících mladé generace žijících v posledních dnech bylo předpověděno, že budou „neposlušní rodičů“. (2. Timoteovi 3:1, 2) Ale křesťanským dětem Boží inspirované Slovo říká: „Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť je to příjemné v Pánu.“ (Kolosanům 3:20) Úcta k rodičovské autoritě se líbí Jehovovi a přináší jeho požehnání.

¹⁷ Vidíme to na Ježíšovi. Lukášova zpráva říká: „Šel s nimi [se svými rodiči] a přišel do Nazaretu a zůstal jim podřízen . . . A Ježíš dále dělal pokroky v moudrosti a v tělesném růstu a v přízni u Boha a lidí.“ (Lukáš 2:51, 52) Ježíšovi tehdy bylo dvanáct let; tvar řeckého slovesa, který je zde použit, zdůrazňuje, že svým rodičům „zůstal . . . podřízen“. Jeho podřízenost tedy neskončila, když začal dospívat. Mladí, chcete-li dělat pokroky v duchovním smýšlení a také v přízni u Jehovy a u zbožných lidí, jistě budete projevovat úctu k autoritě jak ve vaší rodině, tak i mimo ni.

Autorita ve sboru

18. Kdo je hlavou křesťanského sboru, a koho tato osoba pověřila autoritou?

¹⁸ V pojednání o tom, že v křesťanském sboru má být pořádek, Pavel napsal: „Bůh . . . není Bohem nepořádku, ale pokoje . . . Ať se všechno děje slušně a uspořádaně [nebo: „podle řádu“, Reference Bible, poznámka pod čarou] .“ (1. Korinťanům 14:33, 40) K tomu, aby se všechno dělo řádně, Kristus, hlava křesťanského sboru, pověřil autoritou věrné muže. Čteme o tom: „Dal některé jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele, s ohledem na usměrňování svatých, pro služební dílo . . . Ale tím, že mluvíme pravdu, vyrůstejme láskou ve všem v toho, kdo je hlavou, Krista.“ — Efezanům 4:11, 12, 15.

19. a) Koho Kristus ustanovil nade vším svým pozemským majetkem, a komu propůjčil zvláštní autoritu? b) Jak je v  křesťanském sboru udílena autorita, a co to od nás vyžaduje?

¹⁹ V tomto čase konce ustanovil Kristus kolektivního ‚věrného a rozvážného otroka‘ nad „vším svým majetkem“ neboli nad zájmy Království na zemi. (Matouš 24:45–47) Tohoto otroka zastupuje — stejně jako v prvním století — vedoucí sbor pomazaných křesťanských mužů, jimž dal Kristus autoritu, aby činili rozhodnutí a aby jmenovali další dozorce. (Skutky 6:2, 3; 15:2) Vedoucí sbor zase pověřuje autoritou výbory odboček, oblastní a krajské dozorce a starší v každém z více než 73 000 sborů svědků Jehovových na celém světě. Všichni tito oddaní křesťanští muži si zaslouží naši podporu a úctu. — 1. Timoteovi 5:17.

20. Který příklad ukazuje, že Jehova se dívá s nelibostí na ty, kdo nemají úctu ke spolukřesťanům, jimž byla svěřena autorita?

²⁰ Úctu, kterou jsme povinni prokazovat těm, kdo v křesťanském sboru zastávají postavení spojené s autoritou, je zajímavé srovnat s podřízeností, kterou jsme povinni prokazovat představitelům světské moci. Když někdo poruší nějaký lidský zákon, který Bůh schvaluje, pak trest vyměřený ‚těmi, kteří panují,‘ je ve skutečnosti nepřímým projevem Boží zloby „nad tím, kdo koná, co je špatné“. (Římanům 13:3, 4) Jestliže Jehova projevuje hněv, když někdo porušuje lidské zákony a nemá správnou úctu ke světským autoritám, oč více musí projevovat nelibost, jestliže Bohu oddaný křesťan přehlíží biblické zásady a projevuje neúctu spolukřesťanům, kteří jsou v takovém postavení, v němž mají autoritu!

21. Kterou biblickou radou se budeme s radostí řídit, a co se bude rozebírat v následujícím článku?

²¹ Nechceme si přivodit Boží nelibost tím, že bychom se chovali vzpurně nebo nezávisle, ale naopak se budeme řídit radou, kterou dal Pavel křesťanům ve Filipech: „Proto, moji milovaní, jako jste byli vždy poslušní nejen za mé přítomnosti, ale nyní ještě mnohem pohotověji za mé nepřítomnosti, pracujte stále na své vlastní záchraně s bázní a chvěním; vždyť je to Bůh, který kvůli svému zalíbení ve vás působí, abyste chtěli i jednali. Dělejte všechno bez reptání a dohadování, abyste se stali bezúhonnými a nevinnými, Božími dětmi bez vady mezi pokřivenou a převrácenou generací, v níž záříte jako ti, kteří poskytují světlo ve světě.“ (Filipanům 2:12–15) Na rozdíl od dnešní pokřivené a převrácené generace, v níž se autorita dostala do stavu krize, Jehovův lid se autoritě ochotně podřizuje. Tak sklízí v mnoha směrech velký prospěch, což uvidíme v následujícím článku.

[Poznámky pod čarou]

Radostně se podřizujme autoritě

„Ze srdce jste poslechli.“ — ŘÍMANŮM 6:17.

1, 2. a) Jaký duch je patrný v dnešním světě, odkud tento duch přichází a jaké jsou jeho účinky? b) Jak Jehovovi oddaní služebníci dokazují, že jsou jiní?

‚DUCH, který nyní působí v synech neposlušnosti‘, se dnes projevuje otřesným způsobem. Je to duch bezuzdné nezávislosti, který vychází ze Satana, „panovníka autority vzduchu“. Tento duch, tento „vzduch“ neboli převládající myšlenkový postoj v podobě sobectví a neposlušnosti uplatňuje svou „autoritu“ neboli moc nad většinou lidstva. To je jeden z důvodů, proč svět prožívá to, co bylo označeno jako krize autority. — Efezanům 2:2.

² Můžeme být velmi rádi, že Jehovovi oddaní služebníci dnes nenadechují do svých duchovních plic tento znečištěný „vzduch“ neboli tohoto ducha vzpoury. Vědí, že „přichází Boží zloba na syny neposlušnosti“. Apoštol Pavel dodává: „Proto se nestaňte jejich spoluúčastníky.“ (Efezanům 5:6, 7) Naopak, křesťané usilují o to, aby byli ‚naplněni [Jehovovým] duchem‘, a vstřebávají „moudrost shora“, která je „cudná, pak pokojná, rozumná, připravená uposlechnout“. — Efezanům 5:17, 18; Jakub 3:17.

Ochotně se podřizujme Jehovově svrchovanosti

3. Co je klíčem k ochotě podřizovat se, a jaké velké poučení nám poskytují dějiny?

³ Klíčem k ochotě podřizovat se je uznání legitimní autority. Dějiny lidstva ukazují, že odmítnutí Jehovovy svrchovanosti nepřináší štěstí. Adamovi a Evě takové odmítnutí nepřineslo žádné štěstí, a nepřineslo je ani Satanu Ďáblovi, který je k jejich vzpouře podnítil. (1. Mojžíšova 3:16–19) Ve svém dnešním poníženém stavu má Satan „velký hněv“, protože ví, že čas, který má, je krátký. (Zjevení 12:12) Pokoj a štěstí lidstva, a dokonce celého vesmíru, závisí na tom, aby byla v univerzálním měřítku uznána Jehovova oprávněná svrchovanost. — Žalm 103:19–22.

4. a) Jaký druh podřízenosti a poslušnosti Jehova očekává od svých služebníků? b) O čem bychom měli být přesvědčeni, a jak to vyjádřil žalmista?

⁴ Jehovovy vlastnosti však jsou podivuhodně vyrovnané, a proto se Jehova nespokojí s chladnou poslušností. Je mocný, to je pravda. Ale není žádným tyranem. Je Bohem lásky a chce, aby jej jeho inteligentní tvorové poslouchali ochotně, z lásky. Chce, aby se podřizovali jeho svrchovanosti proto, že se bezvýhradně a z vlastního rozhodnutí staví pod jeho oprávněnou a legitimní pravomoc, pod jeho autoritu, a to v přesvědčení, že pro ně neexistuje nic lepšího než ho poslouchat navždy. Jehova si přeje mít ve svém vesmíru lidi takového smýšlení, jaké vyjádřil žalmista: „Jehovův zákon je dokonalý, přivádí duši zpět. Jehovova připomínka je důvěryhodná, činí nezkušeného moudrým. Nařízení od Jehovy jsou přímá, rozradostňují srdce; Jehovovo přikázání je čisté, rozzařuje oči. Bázeň před Jehovou je ryzí, zůstává navždy. Jehovova soudcovská rozhodnutí jsou pravá; prokázala se jako zcela spravedlivá.“ (Žalm 19:7–9) Ano, bezvýhradná důvěra, že Jehovova svrchovanost je správná a oprávněná — tak musíme smýšlet, chceme-li žít v Jehovově novém světě.

Radostně se podřizujme našemu Králi

5. Jakou odměnu obdržel Ježíš za svou poslušnost, a co my ochotně uznáváme?

⁵ Sám Kristus Ježíš dal zářivý příklad tím, jak byl podřízen svému nebeskému Otci. Čteme, že se „pokořil . . . a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu“. Pavel dodává: „Právě proto ho také Bůh vyvýšil do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem, aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce.“ (Filipanům 2:8–11) Ano, radostně klekáme před naším Vůdcem a panujícím Králem, Kristem Ježíšem. — Matouš 23:10.

6. Jak Ježíš prokázal, že je pro národnostní skupiny svědkem a vůdcem, a jak bude jeho ‚knížecí panství‘ pokračovat po velkém soužení?

⁶ O Kristu jakožto o našem Vůdci Jehova prorokoval: „Pohleďte, dal jsem ho jako svědka národnostním skupinám, jako vůdce a velitele národnostním skupinám.“ (Izajáš 55:4) Svou pozemskou službou a tím, že kazatelské dílo po své smrti a vzkříšení vede z nebes, se Ježíš prokazuje před lidmi ze všech národů jako „věrný a pravý svědek“ svého Otce. (Zjevení 3:14; Matouš 28:18–20) Takové národnostní skupiny jsou nyní ve vzrůstajícím počtu zastoupeny ve „velkém zástupu“, který pod Kristovým vedením přežije „velké soužení“. (Zjevení 7:9, 14) Tím však Ježíšovo postavení vůdce nekončí. Jeho ‚knížecí panství‘ bude trvat tisíc let. Pro poslušné lidi se Ježíš stane tím, co vyjadřuje jeho jméno „Podivuhodný rádce, Silný bůh, Věčný otec, Kníže pokoje“. — Izajáš 9:6, 7; Zjevení 20:6.

7. Chceme-li, aby nás Kristus Ježíš vedl „k pramenům vod života“, co musíme ihned začít dělat, a co způsobí, že nás Ježíš a Jehova budou milovat?

⁷ Chceme-li mít prospěch z ‚pramenů vod života‘, k nimž Beránek, Kristus Ježíš, vede upřímně smýšlející lidi, musíme svým způsobem jednání bez otálení prokazovat, že se radostně podřizujeme jeho autoritě, kterou má jakožto Král. (Zjevení 7:17; 22:1, 2; srovnej Žalm 2:12.) Ježíš prohlásil: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo zase miluje mne, bude milován mým Otcem, a chci ho milovat.“ (Jan 14:15, 21) Chceš, aby tě Ježíš a jeho Otec milovali? Pak se podřizuj jejich autoritě.

Dozorci radostně poslouchají

8, 9. a) Co Kristus poskytl pro budování sboru, a v jakém ohledu by tito muži měli být příkladem stádu? b) Jak je v knize Zjevení symbolizována podřízenost křesťanských dozorců, a jak by se dozorci měli snažit mít „poslušné srdce“, když projednávají právní záležitosti?

⁸ „Sbor [se] podřizuje Kristu.“ Pro „budování“ sboru poskytl Kristus jako jeho Dozorce „dary v podobě lidí“. (Efezanům 4:8, 11, 12; 5:24) Těmto duchovně starším mužům je řečeno, aby ‚pásli Boží stádo, které je v jejich péči,‘ ne tak, ‚jako by panovali nad těmi, kteří jsou Božím dědictvím, ale tak, že se stanou příkladem stádu‘. (1. Petra 5:1–3) Stádo patří Jehovovi a Kristus je „znamenitý pastýř“ tohoto stáda. (Jan 10:14) Dozorci právem očekávají, že ovce, které Jehova a Kristus svěřili do jejich péče, s nimi budou ochotně spolupracovat, a proto by oni sami měli dávat znamenitý příklad podřízenosti. — Skutky 20:28.

⁹ V prvním století byli pomazaní dozorci symbolicky znázorněni jakoby „v“ nebo „na“ Kristově pravici, což označuje, že se mu podřizují jako hlavě sboru. (Zjevení 1:16, 20; 2:1) Dnes by se dozorci ve sborech svědků Jehovových měli neméně podřizovat Kristovu vedení, a měli by se ‚pokořit pod mocnou Boží ruku‘. (1. Petra 5:6) Když jsou požádáni, aby projednávali právní záležitosti — podobně, jako to dělával Šalomoun v letech, kdy ještě byl věrný —, měli by se modlit k Jehovovi: „A dáš svému sluhovi poslušné srdce, aby soudil tvůj lid, aby rozlišoval mezi dobrým a špatným.“ (1. Královská 3:9) Poslušné srdce podnítí staršího k tomu, aby se snažil vidět věci tak, jak je vidí Jehova a Kristus Ježíš, aby se rozhodnutí, jež bylo učiněno na zemi, co nejvíce podobalo rozhodnutí, jež bylo učiněno v nebi. — Matouš 18:18–20.

10. Jak by se měli všichni dozorci snažit napodobovat Ježíše v tom, jak on zacházel s ovcemi?

¹⁰ Cestující dozorci a sboroví starší se budou snažit napodobovat Krista také v tom, jak zacházel s ovcemi. Na rozdíl od farizeů Ježíš neustanovil mnoho pravidel, kterými by bylo těžké se řídit. (Matouš 23:2–11) Lidem, kteří se podobali ovcím, řekl: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a chci vás občerstvit. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírné povahy a ponížený v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Matouš 11:28–30) Je sice pravda, že každý křesťan musí ‚nést svůj vlastní náklad‘, ale dozorci by měli pamatovat na Ježíšův příklad a měli by být svým bratrům nápomocni, aby cítili, že jejich náklad křesťanské odpovědnosti je ‚příjemný‘ a ‚lehký‘ a že je radostné jej nést. — Galaťanům 6:5.

Teokratická podřízenost

11. a) Jak se může stát, že má někdo úctu k vedení prostřednictvím hlavy, a přece ve skutečnosti nejedná teokraticky? Znázorni to. b) Co znamená skutečně jednat teokraticky?

¹¹ Teokracie je vláda Boha. Patří k ní zásada vedení prostřednictvím hlavy, jež je vyjádřena v 1. Korinťanům 11:3. Teokracie však znamená víc. Mohlo by se zdát, že určitý člověk projevuje úctu k vedení prostřednictvím hlavy, a přece by v pravém slova smyslu teokraticky nejednal. Jak by se to mohlo stát? Uveďme si znázornění: demokracie je vláda lidu, a definice říká, že demokrat je „člověk, který věří v ideály demokracie“. Někdo by mohl tvrdit, že je demokrat, mohl by se účastnit voleb, a mohl by dokonce být aktivním politikem. Kdyby však svým celkovým chováním dával najevo, že opovrhuje duchem demokracie a všemi jejími zásadami, dalo by se říci, že jedná opravdu demokraticky? Podobně i k tomu, aby člověk jednal skutečně teokraticky, nestačí jen formálně se podřizovat vedení prostřednictvím hlavy. Musí napodobovat Jehovův způsob jednání a Jehovovy vlastnosti. Musí se skutečně Jehovovu vedení podvolovat ve všem. A protože Jehova udělil svému Synovi plnou moc, je k tomu, abychom jednali teokraticky, také nutné napodobovat Ježíše.

12, 13. a) Zejména co je projevem teokratického jednání? b) Patří k teokratické podřízenosti to, že bychom se museli řídit mnoha pravidly? Znázorni to.

¹² Pamatujme na to, že si Jehova přeje ochotnou podřízenost, která je podněcována láskou. To je způsob, jímž On vládne vesmíru. Je skutečným zosobněním lásky. (1. Jana 4:8) Kristus Ježíš je „odleskem jeho slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti“. (Hebrejcům 1:3) Vyžaduje, aby se jeho praví učedníci navzájem milovali. (Jan 15:17) Jednat teokraticky tedy znamená nejen být poddajný, ale také pociťovat lásku. Tento námět můžeme shrnout takto: Teokracie je vláda Boha; Bůh je láska; teokracie je tedy vláda lásky.

¹³ Některý starší by se mohl domnívat, že k tomu, aby bratři jednali teokraticky, se musí řídit nejrůznějšími pravidly. Z návrhů, které občas poskytuje „věrný a rozvážný otrok“, někteří starší vytvořili pravidla. (Matouš 24:45) Kdysi bylo například doporučeno, že by snad bylo dobré, kdybychom si v sále Království nesedali vždy na stejné místo, abychom se snadněji seznámili s bratry ve sboru. To bylo míněno jako praktický návrh, a ne jako nějaké závazné pravidlo. Ale někteří starší snad mají sklon vytvořit z toho pravidlo a myslet si, že ten, kdo se jím neřídí, nejedná teokraticky. Může však být mnoho pádných důvodů, proč si některý bratr nebo některá sestra raději sedá v určité části sálu. Jestliže starší nebere s láskou takové věci v úvahu, jedná vůbec on sám teokraticky? „Ať se všechny vaše záležitosti dějí v lásce“ — to je nutné k tomu, jestliže máme jednat teokraticky. — 1. Korinťanům 16:14.

Služme s radostí

14, 15. a) Jak by mohl některý starší připravit určité bratry nebo sestry o jejich radost ze služby Jehovovi, a proč by to nebylo teokratické jednání? b) Jak Ježíš ukázal, že spíše než množství služby oceňuje lásku, kterou mu svou službou projevujeme? c) Co by měli starší brát v úvahu?

¹⁴ Jednat teokraticky také znamená sloužit Jehovovi s radostí. Jehova je ‚šťastný Bůh‘. (1. Timoteovi 1:11) Přeje si, aby mu jeho ctitelé sloužili radostně. Ti, kdo si potrpí na pravidla, by měli pamatovat na to, že k předpisům, které měl Izrael „bedlivě provádět“, patřil i tento příkaz: „Budeš se radovat před Jehovou, svým Bohem, v každém svém podnikání.“ (5. Mojžíšova 12:1, 18) Všechno, co podnikáme v Jehovově službě, by mělo být radostí, nemělo by to být žádným břemenem. Dozorci mohou velmi přispět k tomu, aby bratři byli šťastní, když ve službě Jehovovi dělají, co je v jejich silách. Jestliže naproti tomu starší nejsou opatrní, mohou některé bratry připravit o jejich radost. Jestliže například uvádějí nějaká srovnání a chválí přitom ty, kdo dosáhli nebo překročili sborový průměr v hodinách strávených vydáváním svědectví, takže tím jsou beze slov kritizováni ti, kdo průměru nedosáhli, jak se asi budou cítit ti, kdo snad z vážných důvodů podali zprávu o daleko menším množství času? Nemohlo by to v nich zbytečně vyvolat pocit viny, takže by ztratili radost?

¹⁵ Někdo může věnovat vydávání svědectví na veřejnosti jen několik hodin, ale snad to pro něho představuje větší úsilí než pro někoho jiného, kdo stráví v kazatelské službě mnoho hodin, protože je mladší, zdravější nebo má jiné podmínky. V tomto směru je sboroví starší nemají posuzovat. Je to přece Ježíš, komu Otec dal „autoritu soudit“. (Jan 5:27) Kritizoval snad Ježíš tu chudou vdovu za to, že její obětní dar byl podprůměrný? Rozhodně ne, ale vystihl, jakou cenu pro ni ve skutečnosti ty dvě malé mince měly. Bylo to ‚všechno, co měla, její celé živobytí‘. Jak hlubokou lásku k Jehovovi to znázorňovalo! (Marek 12:41–44) Měli by snad starší být méně vnímaví, pokud jde o láskyplné snahy těch, kdo dávají vše, ale — vyjádřeno v číslech — nedosahují přitom „průměru“? Pokud jde o lásku k Jehovovi, jejich výkon může být velice nadprůměrný!

16. a) Proč dozorci potřebují rozlišovací schopnost a zdravou vyrovnanost, pokud ve svých proslovech uvádějí nějaká čísla? b) Co může bratrům nejlépe pomoci, aby rozšířili svou službu?

¹⁶ Mělo by se nyní z těchto poznámek stát nějaké nové „pravidlo“, že o číslech — ani o průměrech — nemá být nikdy ani zmínka? To by se rozhodně stát nemělo. Jde o to, že by dozorci měli zachovávat vyrovnanost, když na jedné straně bratry povzbuzují, aby rozšířili svou službu, a na druhé straně jim pomáhají, aby mohli s radostí dělat to, co je v jejich silách. (Galaťanům 6:4) V Ježíšově podobenství o talentech svěřil pán svůj majetek svým otrokům, „každému podle jeho vlastní schopnosti“. (Matouš 25:14, 15) Starší by také měli brát v úvahu možnosti každého jednotlivého zvěstovatele Království. K tomu je třeba rozlišovací schopnost. Snadno se může stát, že někdo opravdu potřebuje povzbuzení, aby pracoval více. Takoví jednotlivci asi ocení pomoc, aby si uměli svou činnost lépe zorganizovat. V každém případě, pokud jim lze podat pomocnou ruku, aby dělali, co je v jejich silách, a dělali to s radostí, pak je tato radost pravděpodobně posílí, aby podle možností svou křesťanskou činnost rozšířili. — Nehemjáš 8:10; Žalm 59:16; Jeremjáš 20:9.

Pokoj vyplývající z toho, že se radostně podřizujeme

17, 18. a) Jak nám radostná podřízenost může přinést pokoj a spravedlnost? b) Čeho můžeme dosáhnout, jestliže skutečně věnujeme pozornost Božím přikázáním?

¹⁷ Podřizujeme-li se radostně Jehovově legitimní svrchovanosti, přináší nám to velký pokoj. V modlitbě k Jehovovi žalmista řekl: „Hojný pokoj patří těm, kteří milují tvůj zákon, a není pro ně žádný kámen úrazu.“ (Žalm 119:165) Z poslušnosti Božího zákona budeme mít prospěch. Jehova řekl Izraeli: „Tak řekl Jehova, tvůj Výplatce, Svatý Izraele: ‚Já, Jehova, jsem tvůj Bůh, Ten, kdo tě vyučuje k tvému prospěchu, Ten, kdo působí, že šlapeš cestou, kterou bys měl chodit. Kdybys jen opravdu věnoval pozornost mým přikázáním! Potom by byl tvůj pokoj právě jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.‘ “ — Izajáš 48:17, 18.

¹⁸ Kristova výkupní oběť nám přináší pokoj s Bohem. (2. Korinťanům 5:18, 19) Jestliže máme víru v Kristovu krev, která působí vykoupení, a jestliže se svědomitě snažíme bojovat proti svým slabostem a činit Boží vůli, přinese nám to úlevu od pocitů viny. (1. Jana 3:19–23) Taková víra, pokud je podepřena skutky, nám poskytuje spravedlivé postavení před Jehovou, a také podivuhodnou naději, že budeme moci přežít „velké soužení“ a žít navždy v Jehovově novém světě. (Zjevení 7:14–17; Jan 3:36; Jakub 2:22, 23) To všechno můžeme získat, budeme-li ‚jen opravdu věnovat pozornost Božím přikázáním‘.

19. Na čem závisí naše dnešní štěstí i naše naděje na věčný život, a jak David vyjádřil naše upřímné přesvědčení?

¹⁹ Ano, naše dnešní štěstí i naše naděje na věčný život na rajské zemi závisí na naší radostné podřízenosti Jehovově autoritě, kterou Jehova má jako Svrchovaný Panovník vesmíru. Kéž stále smýšlíme stejně jako David, který řekl: „Tvá, Jehovo, je velikost a moc a krása a znamenitost a důstojnost; všechno v nebesích a na zemi je totiž tvoje. Tvé je království, Jehovo, Ty, který se také pozvedáš jako hlava nade vším. A nyní, náš Bože, ti děkujeme a chválíme tvé překrásné jméno.“ — 1. Paralipomenon 29:11, 13.