Autorita — Co se s ní stalo?

PŘEMÝŠLIVÍ lidé si uvědomují, že autorita je potřebná. Bez nějaké vládní struktury by v lidské společnosti rychle nastal zmatek. Jedna klasická francouzská učebnice ústavního práva proto uvádí: „V každé lidské skupině se nacházejí dvě kategorie lidí: ti, kdo rozkazují, a ti, kdo poslouchají; ti, kdo vydávají nařízení, a ti, kdo se jim přizpůsobují; vůdcové a členové; vladaři a lidé, jimž se vládne . . . Existenci autority je možné pozorovat v každé lidské společnosti.“a

Od druhé světové války, a zejména od šedesátých let, se však názory na autoritu změnily. Francouzská Encyclopædia Universalis v komentáři k tomuto období mluví o „krizi v podobě odporu proti hierarchii a proti autoritě“. Pro badatele Bible taková krize není žádným překvapením. Apoštol Pavel předpověděl: „Pamatuj, že v závěrečném věku tohoto světa má být neklidná doba! Lidé budou milovat jedině sami sebe a peníze; budou vychloubační, nadutí a budou jednat urážlivě; nebudou poslouchat rodiče . . . ; budou nesmiřitelní v projevech nenávisti, . . . nezřízení a hrubí, . . . nadutí domýšlivostí. Budou milovat své rozkoše více než svého Boha.“ — 2. Timoteovi 3:1–4, The Revised English Bible.

Krize autority

Toto proroctví výstižně popisuje naši dobu a náš věk. Autorita je zpochybňována na všech úrovních — v rodině, ve veřejném školství, na univerzitách, v obchodním podnikání, v orgánech místní správy i ve vládách států. Sexuální revoluce, rapová hudba ve své pravé podstatě, studentské demonstrace, divoké stávky, občanská neposlušnost a teroristické akce — to vše jsou příznaky toho, že se hroutí úcta k autoritě.

Při sympoziu, které v Paříži zorganizoval Francouzský institut politických věd a pařížský deník Le Monde, prohlásil profesor Yves Mény: „Autorita může existovat jen tehdy, jestliže se opírá o legitimnost.“ Jedním důvodem dnešní krize autority je skutečnost, že mnozí lidé zpochybňují legitimnost těch, kdo jsou u moci. Pochybují tedy o tom, že takové osoby mají právo zastávat postavení, v němž mají autoritu. Při jednom průzkumu se ukázalo, že začátkem osmdesátých let považovalo svou vládu za nelegitimní 9 procent obyvatel ve Spojených státech, 10 procent v Austrálii, 24 procent v Británii, 26 procent ve Francii a 41 procent v Indii.

Člověk hledá legitimní autoritu

Podle Bible člověk původně podléhal přímo autoritě Boha. (1. Mojžíšova 1:27, 28; 2:16, 17) Velmi záhy se však lidé začali domáhat morální nezávislosti na svém Stvořiteli. (1. Mojžíšova 3:1–6) Když zavrhli teokracii neboli vládu Boha, museli si najít jiné systémy k uplatňování moci. (Kazatel 8:9) Někteří lidé si svou autoritu zajišťovali silou. Podle nich bylo právo na straně toho, kdo měl moc. Stačilo, že byli natolik silní, že mohli druhým lidem vnutit svou vůli. Většinou si však mysleli, že své právo na vládu musí nějak legalizovat.

Od nejstarších dob to mnozí panovníci dělali tak, že buď sami sebe prohlašovali za bohy, nebo tvrdili, že od bohů obdrželi svou moc. To je mýtické pojetí „posvátného královského úřadu“, které na sebe uplatňovali první vladaři Mezopotámie a faraónové starověkého Egypta.

Alexandr Veliký, helénističtí králové, kteří nastoupili po něm, a mnozí římští císařové se také prohlašovali za bohy, a dokonce se dožadovali uctívání. Systémy pod vládou takových panovníků byly známy jako „kulty panovníků“, a jejich účelem bylo upevňovat panovníkovu autoritu nad směsicí podrobených národů. Odmítnutí uctívat panovníka bylo odsuzováno jako protistátní čin. V knize The Legacy of Rome (Dědictví přejaté od Říma) profesor Ernest Barker napsal: „Zbožnění [římského] císaře a loajalita, které se mu dostává na základě jeho božskosti, jsou zřejmě základem, nebo rozhodně tmelem říše.“

To platilo i později, když císař Konstantin (který vládl v letech 306–337 n. l.) legalizoval „křesťanství“ a když císař Theodosius I. (který vládl v letech 379–395 n. l.) učinil křesťanství státním náboženstvím Římské říše. Někteří „křesťanští“ císařové byli ještě v pátém století n. l. uctíváni jako bohové.

„Dvojí moc“, „dva meče“

Jak vzrůstala moc papežského úřadu, tak se sporné otázky mezi církví a státem stávaly naléhavými. Koncem pátého století n. l. papež Gelasius I. vyjádřil zásadu „dvojí moci“: posvátná autorita papežů existuje současně s královskou mocí králů — přičemž králové jsou papežům podřízeni. Z této zásady se později vyvinula nauka o „dvou mečích“: „Duchovní meč třímali papežové sami, zatímco světský meč postoupili světským panovníkům, ale ti museli světského meče používat podle papežových pokynů.“ (The New Encyclopædia Britannica) Na základě této nauky si katolická církev ve středověku osobovala právo na korunování císařů a králů; církev tím jejich autoritu legalizovala, a tak byl starověký mýtus o „posvátném královském úřadu“ zachován.

To by se však nemělo zaměňovat s takzvaným božským právem králů, což byl výsledek pozdějšího vývoje, jehož cílem bylo politické panovníky osvobodit od podřízenosti papežskému úřadu. Teorie božského práva tvrdí, že králové dostávají vladařskou autoritu přímo od Boha, a ne prostřednictvím římského papeže. New Catholic Encyclopedia o tom říká: „V téže době, kdy papež uplatňoval univerzální duchovní, a dokonce i světskou moc nad těmi osobami, jež byly hlavami států, myšlenka božského práva poskytla králům národních států možnost tvrdit, že jejich autorita je oprávněná, protože je božského původu stejně jako autorita papeže.“b

Mýtus o svrchovanosti lidu

Během doby se lidé začali zabývat myšlenkou, že mohou být jiné zdroje autority. Jedním z nich byla svrchovanost lidu. Mnozí lidé se domnívají, že tato myšlenka vznikla v Řecku. Starověká řecká demokracie však byla uplatňována pouze v několika městských státech, a i tam byli volícími občany pouze muži. Ženy, otroci a cizí usedlíci — kteří tvořili odhadem polovinu až čtyři pětiny obyvatelstva — volit nesměli. To se dá sotva označit jako svrchovanost lidu.

Kdo uvedl do života myšlenku o svrchovanosti lidu? Je to překvapující, ale ve středověku ji zavedli římskokatoličtí teologové. Ve 13. století Tomáš Akvinský zastával názor, že svrchovanost je sice původně Boží, ale že byla svěřena lidu. Tato myšlenka byla všeobecně přijata. New Catholic Encyclopedia říká: „Tuto myšlenku, že lid je zdrojem autority, podpořila v 17. století převážná většina katolických teologů.“

Proč teologové církve, v níž se lidé nemohli nijak vyjadřovat k volbě papeže, biskupa ani kněze, uvedli do života myšlenku o svrchovanosti lidu? Protože někteří evropští králové projevovali pod nadvládou papeže rostoucí nespokojenost. Teorie o svrchovanosti lidu poskytovala papežovi moc sesadit kteréhokoli císaře nebo monarchu, pokud se to zdálo nutné. Dějepisci Will a Ariel Durantovi napsali: „Mezi obhájci svrchovanosti lidu bylo mnoho jezuitů, kteří v tomto názoru viděli prostředek k oslabení autority králů, jež konkurovala autoritě papeže. Jestliže autorita králů vychází z lidu, a je tudíž lidu podřízena — tvrdil kardinál Bellarmino —, pak je zjevně podřízena autoritě papežů . . . Luis Molina, španělský jezuita, tvrdil, že lid jakožto zdroj světské autority může právem — ale na základě řádného postupu — nespravedlivého krále sesadit.“

O „řádný postup“ se ovšem staral papež. To je potvrzeno ve francouzském katolickém díle Histoire Universelle de l’Eglise Catholique (Všeobecné dějiny katolické církve), v němž se v citaci z publikace Biographie universelle uvádí: „Bellarmino . . . učí jako všeobecně známou katolickou nauku to, že knížata mají svou moc na základě rozhodnutí lidu, a že lid může toto právo uplatňovat pouze pod vlivem papeže.“ (Kurzíva od nás.) Svrchovanost lidu se tedy stala nástrojem, kterého mohl papež používat k tomu, aby ovlivňoval rozhodování panovníků a aby je — podle potřeby — nechával sesazovat. V novější době tak mohla katolická hierarchie ovlivňovat katolické voliče v zastupitelských demokraciích.

V novodobých demokraciích se legitimnost vlády zakládá na takzvaném „souhlasu ovládaných“. V nejlepším případě to však je „souhlas většiny“, a v důsledku lhostejnosti voličů a následkem politických triků je tato „většina“ často ve skutečnosti jen menšinou obyvatelstva. „Souhlas ovládaných“ v dnešní době často znamená sotva něco víc než jen „trpnou odevzdanost neboli rezignaci ovládaných“.

Mýtus o svrchovanosti národa

Mýtus o posvátném královském úřadu byl podporován prvními papeži. Tento mýtus se však přeměnil v božské právo králů, a tak se obrátil proti papežskému úřadu. Podobně i teorie o svrchovanosti lidu se katolické církvi vrátila jako bumerang. V 17. a 18. století se světští filozofové, jako byli například Angličané Thomas Hobbes a John Locke a Francouz Jean Jacques Rousseau, zamýšleli nad představou o svrchovanosti lidu. Vytvořili v různých verzích teorii o „společenské smlouvě“ mezi panovníky a poddanými. Jejich zásady nebyly založeny na teologii, ale na „přirozeném právu“, a toto pojetí vyústilo v myšlenky, které způsobily katolické církvi a papežskému úřadu velkou škodu.

Krátce po smrti Rousseaua vypukla Francouzská revoluce. Tato revoluce skoncovala s určitými názory na legitimnost, ale vytvořila názor nový, totiž myšlenku o svrchovanosti národa. The New Encyclopædia Britannica k tomu uvádí: „Francouzi zavrhli božské právo králů, nadvládu šlechty, výsady římskokatolické církve.“ Britannica však říká, že „Revoluce s sebou přinesla novou myšlenku, totiž myšlenku o národu jakožto státu“. Revolucionáři tuto novou „myšlenku“ potřebovali. Proč?

Protože v systému, za který se kdysi přimlouval Rousseau, by všichni občané měli v rozhodování o volbě panovníka stejné právo. Výsledkem by byla demokracie založená na všeobecném hlasovacím právu — a tomu nebyli vůdcové Francouzské revoluce nakloněni. Profesor Duverger o tom říká: „Právě proto, aby k tomuto výsledku, který byl považován za nežádoucí, nedošlo, vymysleli členové buržoazie z ústavodárného Národního shromáždění v letech 1789–1791 teorii o svrchovanosti národa. Lid ztotožnili s ‚Národem‘, a ten považovali za skutečný útvar, odlišný od jeho jednotlivých složek. Národ sám, prostřednictvím svých zástupců, má právo na svrchovanou moc . . . Toto učení o svrchovanosti národa vyvolává dojem, že je demokratické, ale ve skutečnosti vůbec demokratické není, protože může být využito k ospravedlnění prakticky kterékoli vládní formy, především autokracie.“ (Kurzíva od autora.)

Lidské pokusy jsou neúspěšné

Přijetí představy, že národ jakožto stát je legitimním zdrojem autority, vedlo k nacionalismu. The New Encyclopædia Britannica k tomu uvádí: „Nacionalismus je často považován za velmi starý; někdy je mylně považován za trvalého činitele v politickém životě. Americká a Francouzská revoluce mohou být skutečně považovány za jeho první silné projevy.“ Od těchto revolucí nacionalismus zmítá Severní i Jižní Amerikou, Evropou, Afrikou i Asií. Ve jménu nacionalismu jsou strašlivé války prohlašovány za oprávněné.

Britský historik Arnold Toynbee napsal: „Duch národnosti je kvašením mladého vína v podobě demokracie ve starých nádobách v podobě pocitu kmenové sounáležitosti . . . Tento podivný kompromis mezi demokracií a pocitem kmenové sounáležitosti je v praktické politice našeho dnešního západního světa daleko mocnější než demokracie sama.“ Nacionalismus nepřinesl světu mír. Toynbee řekl: „Za válkami náboženskými následovaly — po velice krátké přestávce — války národnostní; a v našem dnešním západním světě se duch náboženského fanatismu a duch národnostního fanatismu projevují jako tatáž zlovolná vášeň.“

Pomocí mýtů o „posvátném královském úřadu“, o „božském právu králů“, o „svrchovanosti lidu“ a o „svrchovanosti národa“ se panovníci snažili legalizovat svou autoritu nad lidmi, kteří jsou stejní jako oni. Jestliže se však křesťan zamyslí nad tím, jak se světští panovníci projevovali a projevují, může se jedině ztotožnit s názorem, který vyjádřil Šalomoun: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ — Kazatel 8:9.

Křesťané neuctívají politický stát, ale uctívají Boha, a Boha uznávají jako legitimní zdroj veškeré autority. Souhlasí se žalmistou Davidem, který řekl: „Jahve, tvá je velikost, moc, nádhera, délka dnů a sláva, všechno v nebi i na zemi je tvé. Tvá je svrchovanost, Jahve; ty jsi vyvýšený, nejvyšší nade všemi.“ (1. Paralipomenon 29:11, The New Jerusalem Bible) Na základě uctivé podřízenosti Bohu však projevují náležitou úctu k autoritě jak ve sféře světské, tak i ve sféře duchovní. Jak a proč to mohou dělat s radostí, to bude námětem následujících dvou článků.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 15]

Katolická církev si osobovala právo korunovat císaře a krále

[Podpisek]

Korunovace Karla Velikého: Bibliothèque Nationale, Paris

Křesťanský názor na autoritu

„Není žádná autorita kromě od Boha.“ — ŘÍMANŮM 13:1.

1. S čím je příbuzné slovo „autorita“, a proč je tedy možné říci, že Jehova je Nejvyšší autoritou?

AUTORITA souvisí s postavením stvořitele. Slovo „autorita“ je příbuzné se slovem „autor“, jehož význam je „původce, tvůrce nebo ten, kdo působí, aby něco existovalo“. Ten Nejvýše postavený, který způsobil, že existuje veškeré stvoření, živé i neživé, je Jehova Bůh. On je nepopíratelně Nejvyšší autoritou. Praví křesťané smýšlejí stejně jako nebeští tvorové, kteří prohlašují: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ — Zjevení 4:11.

2. Jak lidští panovníci již v dávné době v určitém smyslu uznávali, že nemají přirozené právo vládnout nad jinými lidmi, a co Ježíš řekl Pontskému Pilátovi?

² Samotná skutečnost, že mnozí z dávných lidských panovníků se snažili legalizovat svou moc tvrzením, že jsou bohové nebo že jsou zástupci nějakého boha, byla nevysloveným uznáním toho, že žádný člověk nemá sám o sobě právo vládnout nad jinými lidmi.a (Jeremjáš 10:23) Jediným legitimním zdrojem autority je Jehova Bůh. Kristus řekl Pontskému Pilátovi, římskému místodržiteli Judeje: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou autoritu, kdyby ti nebyla propůjčena shora.“ — Jan 19:11.

„Žádná autorita kromě od Boha“

3. Co řekl apoštol Pavel o ‚nadřazených autoritách‘, a jaké otázky vznikají v souvislosti s Ježíšovými a Pavlovými výroky?

³ Apoštol Pavel napsal křesťanům, kteří žili pod nadvládou Římské říše: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem.“ (Římanům 13:1) Co měl na mysli Ježíš, když řekl, že Pilátovi byla autorita propůjčena „shora“? A jak byly podle Pavlova názoru politické autority jeho doby umístěny do svých postavení Bohem? Znamenalo to, že Jehova je osobně odpovědný za jmenování každého jednotlivého politického panovníka tohoto světa?

4. Jak Ježíš a Pavel nazvali Satana, a které Satanovo prohlášení Ježíš nepopřel?

⁴ Jak by to bylo možné, když Ježíš řekl, že ‚panovníkem tohoto světa‘ je Satan, a Pavel označil Satana jako ‚boha tohoto systému věcí‘? (Jan 12:31; 16:11; 2. Korinťanům 4:4) A když Satan pokoušel Ježíše, nabídl Ježíšovi „autoritu“ nad ‚všemi královstvími obydlené země‘ a tvrdil, že mu tato autorita byla předána. Ježíš tuto nabídku odmítl, ale nepopřel, že takovou autoritu Satan má a že ji může komukoli dát. — Lukáš 4:5–8.

5. a) Jak máme rozumět Ježíšovým a Pavlovým slovům o lidské autoritě? b) V jakém smyslu jsou nadřazené autority „umístěny do svých relativních postavení Bohem“?

⁵ Jehova předal panství nad tímto světem Satanovi tím, že dovolil, aby Satan žil dále, ačkoli se dopustil vzpoury a svedl Adama a Evu a přiměl je, aby se vzbouřili proti Jehovově svrchovanosti. (1. Mojžíšova 3:1–6; srovnej 2. Mojžíšovu 9:15, 16.) Ježíšova a Pavlova slova tedy musí znamenat, že když první lidská dvojice v Edenu zavrhla teokracii neboli vládu Boha, Jehova dovolil, aby si lidé, kteří se mu odcizili, vytvořili vládní struktury, které jim dovolí žít v uspořádané společnosti. Někdy Jehova v zájmu svého předsevzetí způsobil pád určitých panovníků nebo určitých vlád. (Daniel 2:19–21) Jiným dovolil, aby zůstali u moci. O panovnících, jejichž existenci Jehova trpí, se může říci, že ‚jsou umístěni do svých relativních postavení Bohem‘.