• ‚Jděte a čiňte učedníky a křtěte je‘
    Strážná věž – 2006 | 1. dubna

    • Při křtu uchazeči o křest odpovídají slovem „ano“ na dvě klíčové otázky. Jelikož Ježíš nám kladl na srdce, že ‚naše Ano by mělo znamenat ano a naše Ne ne‘, bude pro každého z nás prospěšné, když se nad významem těchto dvou otázek znovu důkladně zamyslíme. (Matouš 5:37)

      Pokání a zasvěcení

      5. Na které dva zásadní kroky poukazuje první otázka kladená při křtu?

      5 V první otázce kladené při křtu je uchazeč o křest tázán, zda činil pokání ze svého dřívějšího způsobu života a zasvětil svůj život Jehovovi, aby jednal podle jeho vůle. Tato otázka zdůrazňuje dva velmi důležité kroky, které je potřeba udělat ještě před křtem, totiž pokání a zasvěcení.

      6, 7. (a) Proč je nezbytné, aby každý uchazeč o křest činil pokání? (b) Jaké změny musí člověk udělat potom, co činil pokání?

      6 Proč musí člověk před tím, než se dá pokřtít, činit pokání? Apoštol Pavel to vysvětluje: „Všichni [jsme se] kdysi chovali v souladu s touhami svého těla.“ (Efezanům 2:3) Než jsme přišli k přesnému poznání Boží vůle, žili jsme v souladu se světem, řídili jsme se jeho hodnotami a měřítky. Náš způsob života byl ovlivňován bohem tohoto systému, Satanem. (2. Korinťanům 4:4) Když jsme však poznali Boží vůli, pevně jsme se rozhodli „již [nežít] pro lidské touhy, ale pro Boží vůli“. (1. Petra 4:2)

      7 Tento nový způsob života přináší v mnoha směrech užitek. Předně umožňuje mít drahocenný vztah k Jehovovi, což David přirovnal k pozvání, aby člověk vstoupil do Božího „stanu“ a přebýval na Boží „svaté hoře“. To je opravdu nepopsatelná čest. (Žalm 15:1) Jehova by pochopitelně takové pozvání nepředložil jen tak někomu, ale pouze těm, kdo „chodí bezúhonně a [konají] spravedlnost a mluví pravdu ve svém srdci“. (Žalm 15:2) Abychom těmto požadavkům vyhovovali, museli jsme možná — podle toho, v jaké jsme byli situaci, než jsme poznali pravdu — změnit jak své chování, tak svou osobnost. (1. Korinťanům 6:9–11; Kolosanům 3:5–10) Pohnutkou pro takové změny je pokání — tedy hluboká lítost nad dřívějším způsobem života a pevné odhodlání dělat radost Jehovovi. Pokání přiměje člověka k tomu, aby se úplně obrátil — aby zanechal sobeckého, světského způsobu života a jednal tak, jak se to Bohu líbí. (Skutky 3:19)

      8. Jak se člověk zasvětí Bohu a jak to souvisí se křtem?

      8 V první otázce kladené při křtu jsou uchazeči o křest dále tázáni, zda se zasvětili Jehovovi, aby jednali podle jeho vůle. Zasvěcení je nezbytný krok, který musí křtu předcházet. Zasvětit se znamená vyjádřit v modlitbě, že toužíme dát svůj život Jehovovi prostřednictvím Krista. (Římanům 14:7, 8; 2. Korinťanům 5:15) Od té chvíle je Jehova naším Pánem a Majitelem, a my podobně jako Ježíš s potěšením činíme Boží vůli. (Žalm 40:8; Efezanům 6:6) Tento slavnostní slib Jehovovi člověk složí jen jednou. Avšak vzhledem k tomu, že zasvěcení je soukromý akt, následuje po něm veřejné prohlášení v den křtu, aby člověk dal všem na vědomí, že se slavnostně zasvětil svému nebeskému Otci. (Římanům 10:10)

      9, 10. (a) Co patří k činění Boží vůle? (b) Z čeho je patrné, že i nacističtí úředníci si uvědomovali důležitost našeho zasvěcení?

      9 Co patří k tomu, že činíme Boží vůli podle Ježíšova příkladu? Ježíš svým učedníkům řekl: „Jestliže chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a zvedne svůj mučednický kůl a neustále mě následuje.“ (Matouš 16:24) V tomto verši uvedl tři věci, které je třeba dělat. Za prvé ‚zapíráme‘ sami sebe. To znamená, že potlačujeme své sobecké, nedokonalé sklony a vítáme Boží rady a vedení. Za druhé ‚zvedáme svůj mučednický kůl‘. V Ježíšově době byl mučednický kůl symbolem pohany a utrpení. Jakožto křesťané přijímáme skutečnost, že někdy možná budeme pro dobrou zprávu muset trpět. (2. Timoteovi 1:8) I když se nám svět možná posmívá a odsuzuje nás, my podobně jako Kristus ‚pohrdáme hanbou‘ a máme radost z vědomí, že se líbíme Bohu. (Hebrejcům 12:2) Za třetí Ježíše následujeme „neustále“. (Žalm 73:26; 119:44; 145:2)

      10 Důležitost toho, že svědkové Jehovovi se zasvětili Bohu, aby mu bezvýhradně sloužili, si kupodivu uvědomují také někteří odpůrci. Například za nacistického Německa se v koncentračním táboře Buchenwald od svědků Jehovových, kteří odmítli vzdát se své víry, žádalo, aby podepsali toto tištěné prohlášení: „Stále jsem přesvědčeným badatelem Bible a přísahu, kterou jsem složil Jehovovi, nikdy neporuším.“ Tato slova jistě dobře vystihují postoj, který mají všichni zasvěcení, věrní Boží služebníci! (Skutky 5:32)

      Co znamená stát se svědkem Jehovovým

      11. Jakou výsadu obdrží člověk, který se dá pokřtít?

      11 Ve druhé otázce kladené při křtu je uchazeč o křest nejprve tázán, zda si uvědomuje, že svým křtem se stává svědkem Jehovovým. Jakmile je člověk pokřtěn, stává se ordinovaným služebníkem, který nosí Jehovovo jméno. To je velká výsada i závažná odpovědnost. Pokřtěný člověk má díky tomu rovněž vyhlídku na věčnou záchranu, pokud zůstane Jehovovi věrný. (Matouš 24:13)

      12. Jaký závazek je spojen se ctí nosit Jehovovo jméno?

      12 Nosit jméno všemohoucího Boha Jehovy je bezesporu jedinečná čest. Prorok Micheáš řekl: „Všechny národy, ty budou . . . chodit každý ve jménu svého boha; ale my, my budeme chodit ve jménu Jehovy, našeho Boha, na neurčitý čas, dokonce navždy.“ (Micheáš 4:5) S touto výsadou je však spojen i závazek. Musíme se snažit, aby náš způsob života dělal Božímu jménu čest. Pavel křesťany v Římě upozorňoval, že nejedná-li někdo podle toho, co sám učí, Boží jméno se stává předmětem ‚rouhání‘ neboli je na něj uváděna pohana. (Římanům 2:21–24)

      13. Proč mají Jehovovi zasvěcení služebníci odpovědnost svědčit o svém Bohu?

      13 Když se někdo stane svědkem Jehovovým, bere na sebe také odpovědnost, že o svém Bohu bude svědčit. Členy zasvěceného izraelského národa Jehova vyzval, aby byli jeho svědky. Měli vydávat svědectví o Jehovově věčném Božství. (Izajáš 43:10–12, 21) Národ však tento závazek neplnil a nakonec úplně ztratil Jehovovu přízeň. Praví křesťané jsou dnes náležitě hrdí na to, že mají výsadu vydávat svědectví o Jehovovi. Děláme to, protože Boha milujeme a velmi si přejeme, aby bylo posvěceno jeho jméno. Jak bychom mohli mlčet, když známe pravdu o našem nebeském Otci a jeho záměru? Plně se ztotožňujeme s těmito slovy apoštola Pavla: „Je na mne vložena nutnost. Skutečně, běda mi, kdybych neoznamoval dobrou zprávu!“ (1. Korinťanům 9:16)

      14, 15. (a) Jakou roli hraje Jehovova organizace v našem duchovním růstu? (b) Která opatření nám v duchovním ohledu pomáhají?

      14 Druhá otázka připomíná uchazeči o křest také jeho závazek spolupracovat s Jehovovou organizací vedenou Božím duchem. Nesloužíme Bohu izolovaně. Potřebujeme pomoc, podporu a povzbuzení ‚celého společenství bratrů‘. (1. Petra 2:17; 1. Korinťanům 12:12, 13) Boží organizace hraje významnou roli v našem duchovním růstu. Díky mnoha biblickým publikacím, které od ní dostáváme, můžeme růst v přesném poznání, moudře se vyrovnávat s obtížnými situacemi a rozvíjet důvěrný vztah k Bohu. Podobně jako matka, která se stará o to, aby její dítě vždy mělo dobrou výživu a péči, nám „věrný a rozvážný otrok“ dává v pravý čas hojnost duchovního pokrmu, abychom mohli dělat duchovní pokroky. (Matouš 24:45–47; 1. Tesaloničanům 2:7, 8)

      15 Týdně se konají shromáždění, na kterých Jehovovi ctitelé dostávají potřebné školení a čerpají povzbuzení, aby byli věrnými Jehovovými svědky. (Hebrejcům 10:24, 25) V teokratické škole se učíme, jak mluvit na veřejnosti. Na služebním shromáždění se školíme v tom, jak lidem účinně předávat naše poselství. Na našich shromážděních a také při osobním studiu biblické literatury můžeme vnímat, jak působí Jehovův duch a vede Boží organizaci. Prostřednictvím těchto opatření, která jsou nám pravidelně k dispozici, nás Bůh upozorňuje na nebezpečí, školí nás, abychom byli účinnými kazateli, a pomáhá nám zůstat duchovně bdělí. (Žalm 19:7, 8, 11; 1. Tesaloničanům 5:6, 11; 1. Timoteovi 4:13)