tím čtvrtým bylo divoké zvíře, jež neodpovídá žádnému skutečnému zvířeti a je neobvykle silné, má velké železné zuby, deset rohů a ještě jiný roh, na němž se objevily oči a „ústa mluvící velikášské věci“. Značná část této kapitoly pojednává právě o čtvrtém zvířeti a jeho neobvyklém rohu. Ačkoli se každé zvíře „lišilo od ostatních“, platilo to zejména o tom čtvrtém. (Da 7:3–8, 11, 12, 15–26)

Vládu nad Řeckou říší nakonec úplně převzal Řím. Římská říše předčila všechny předešlé říše nejen co do rozlohy svého území (zahrnovala celou oblast Středozemního moře a za nějaký čas dosáhla až na Britské souostroví), ale také co do výkonnosti své vojenské mašinérie a důslednosti, se kterou bylo římské právo uplatňováno v provinciích tohoto rozsáhlého panství. Řím byl ovšem také politickým nástrojem, který byl použit jak k tomu, aby popravil Mesiáše, Krista Ježíše, tak k tomu, aby pronásledoval členy raného křesťanského sboru. V různých podobách trvala říše ještě téměř tisíc let, ale pak se rozpadla na mnoho rozmanitých národů, z nichž si dominantní postavení nakonec získala Británie.

Historik H. G. Wells zapsal následující zajímavé postřehy týkající se charakteristických znaků Římské říše: „Tato nová římská moc, která vzrostla a panovala nad západním světem v II. a I. století př. Kr., byla po různých stránkách docela něco jiného, než některá z těch velikých říší, jež až doposud převládaly ve vzdělaném světě. Nebyla s počátku monarchií a nebyla výtvorem nějakého velikého dobyvatele. . . . Byla to první republikánská říše, která unikla záhubě a stále se vyvíjela. . . . Obyvatelstvo [Říma] bylo mnohem méně hamitské a semitské, nežli kterékoli z předcházejících říší. . . . Byl to, můžeme říci, nový vzor v dějinách, byla to rozšířená arijská republika. . . . Měnila se stále. Nikdy nedospěla pevnosti. Po jedné stránce se ten pokus [týkající se správy] nezdařil. Po druhé stránce zůstal ten pokus nedokončen a dnešní Evropa a Amerika stále ještě řeší záhady světového státnického umění, se kterými se poprvé střetl římský národ.“ (Stručné dějiny světa, přeložil Z. Franta, Praha 1931, s. 96, 97.)