Židovský historik Josephus, který se ve svém díle Proti Apiónovi (I, 38–40 [8]), napsaném kolem roku 100 n. l., hájil před svými odpůrci, potvrdil, že tehdy byl kánon Hebrejských písem už dávno sestaven. Napsal: „Nevlastníme nespočetné množství rozporuplných knih, které by si odporovaly. Našich knih, kterým oprávněně důvěřujeme, je pouze dvaadvacet a obsahují záznam všeho času. Pět z nich jsou knihy Mojžíšovy, zahrnující zákony a tradiční dějiny od zrození člověka až po úmrtí zákonodárce . . . Od smrti Mojžíše až do Artaxerxa, který vystřídal Xerxa jako král Persie, zapsali proroci po Mojžíšovi historii událostí ve své vlastní době do třinácti knih. Zbylé čtyři knihy obsahují chvalozpěvy Bohu a návody, jak se chovat v lidském životě.“

Tento všeobecný židovský názor v otázce apokryfních spisů potvrzuje Josephus, který napsal: „Od Artaxerxa až do naší doby byly napsány celé dějiny, ale nejsou považovány za stejně důvěryhodné jako záznamy dřívější, protože od té doby neexistovala nepřerušená řada proroků. Podáváme praktický důkaz o tom, že si svého Písma velmi vážíme. I když totiž uplynuly tak dlouhé věky, nikdo se neodvážil přidat, ubrat či pozměnit jediné slovo; a každý Žid už od svého narození instinktivně považuje Písmo za výnosy Boží, které má dodržovat, a pokud by to bylo třeba, ochotně za ně zemřít.“ (Proti Apiónovi, I, 41, 42 [8])