V zemi ledu a ohně se vytrvale káže

V SEVERNÍ části Atlantského oceánu, asi v polovině cesty mezi Severní Amerikou a Evropou, leží Island. Nachází se sice přímo pod polárním kruhem, ale jeho podnebí je díky vlivu teplého Golfského proudu mírnější, než by se dalo očekávat. Islandu se někdy říká země ledu a ohně, protože je zde největší ledovec v Evropě a zároveň je to jedna z vulkanicky nejčinnějších oblastí na světě. Věhlasné jsou četné islandské termální prameny a takzvané solfatáry, což jsou vulkanická místa, kde unikají horké páry a plyny obsahující síru.

Na tomto druhém největším evropském ostrově žije 260 000 obyvatel. Jsou to potomci Vikingů, kteří se na ostrově usídlili před více než jedenácti stoletími. Islandština je v podstatě shodná se staronorštinou, skandinávským jazykem používaným v době Vikingů. Uchovala se prakticky beze změny, protože Islanďané s oblibou četli své staré ságy, které byly sepsané převážně ve třináctém století.

V šestnáctém století se začalo s překládáním Bible do islandštiny. V roce 1540 se objevil „Nový zákon“ a v roce 1584 celá Bible. Více než devadesát procent obyvatel Islandu přísluší k luteránské evangelické církvi, která je v zemi oficiálním státním náboženstvím. S Biblí se sice můžeme setkat téměř v každé domácnosti, ale jen málo lidí věří, že je Božím slovem. Většina Islanďanů má k náboženství svobodomyslný postoj a zachovává si ve svém uvažování nezávislost.

Na Island přichází dobrá zpráva

První Islanďané, kteří kdy slyšeli o dobré zprávě, žili v Kanadě. Jedním z nich byl Georg Fjölnir Lindal. Mluvil islandsky, protože jeho rodiče pocházeli z Islandu. Krátce poté, co se oddal Jehovovi Bohu, se stal celodobým kazatelem. V roce 1929, ve věku čtyřiceti let, přinesl dobrou zprávu lidem žijícím v zemi ledu a ohně.

Pro jednoho člověka to byl nesmírně veliký úkol! Island měří od severu k jihu přibližně 320 kilometrů a od východu k západu asi 500 kilometrů. Pobřeží se všemi fjordy a zátokami je dlouhé zhruba 6 400 kilometrů. Tehdy nebyly na Islandu žádné skutečné silnice a prakticky žádná auta ani jiné moderní dopravní prostředky. Bratr Lindal však za deset let propracoval celý ostrov a rozšířil tisíce knih. Podél pobřeží cestoval na malých lodích a k návštěvě farem ve vnitrozemí používal dva koně — na jednom jezdil sám a na druhého nakládal literaturu a osobní věci.

Bratr Lindal byl skoro osmnáct let jediným svědkem na Islandu. Navzdory jeho usilovné práci se nikdo v té době na stranu Království nepostavil. Jeho dlouhotrvající osamělost skončila 25. března 1947 s příjezdem prvních absolventů biblické školy Strážné věže Gilead. Jistě si umíte představit, jakou měl radost, když Jehova konečně vyslyšel jeho modlitby o další dělníky pro žňové dílo. (Matouš 9:37, 38) Bratr Lindal pokračoval ve službě na Islandu až do roku 1953, kdy se vrátil do Kanady.

Další dělníci pro žňové dílo

Misionáři, kteří přijeli v roce 1947, byli dva dánští bratři. O dva roky později přijeli další misionáři. Společně s několika přáteli, kteří se na Island přestěhovali, pokračovali v kazatelském díle a rozšířili tisíce publikací. Islanďané jsou většinou horliví čtenáři, ale na dobrou zprávu jich reagovalo jen nemnoho. Po dvaceti sedmi letech sázení a zalévání přinesla usilovná práce těchto trpělivých bratrů konečně plody. V roce 1956 se sedm nových svědků postavilo na stranu Království a oddalo se Jehovovi.

Za posledních deset let se počet zvěstovatelů Království více než zdvojnásobil. Nyní je na Islandu celkem 280 zvěstovatelů dobré zprávy, kteří patří do sedmi sborů a jedné odlehlé skupiny. Vydejme se na cestu po tomto ostrově a navštivme místní sbory.

V okolí hlavního města

Bratři a sestry, kteří po všechna ta léta vytrvali, dostali bohaté požehnání. V hlavním městě Reykjavíku jsou nyní dva vzkvétající sbory. Scházejí se v pěkném sále Království v budově kanceláře odbočky, která byla zasvěcena v roce 1975.

K těm sedmi, kteří byli pokřtěni v roce 1956, patří také Friðrik a Ada. „Vzpomínám si, že jsme mívali shromáždění v malé podkrovní místnosti, kde bydleli misionáři,“ říká Friðrik. „Bylo tam dost místa pro dvanáct židlí, ale někdy, když přišlo nebývale hodně lidí, jsme otevřeli ještě dveře do vedlejšího malého pokoje. Je to veliký rozdíl oproti dnešku, kdy se do sálu Království vejdou dva sbory!“

Na prvních sjezdech měl Friðrik na starosti stravovací oddělení. „Většinu práce jsem dělal sám, a přitom nebylo neobvyklé, že jsem se denně podílel na třech nebo čtyřech bodech programu. V kuchyni jsem chodil v zástěře. Když jsem měl jít přednést proslov, oblékl jsem si sako a spěchal do sálu. Několikrát mi bratři museli připomenout, abych si zástěru sundal. Dnes na sjezdy chodí 400 až 500 lidí, včetně vynikajících sborových starších, kteří se podílejí na programu. A ve stravovacím oddělení také pomáhá mnoho ochotných rukou.“

Nejbližší sbor u Reykjavíku je v Keflavíku, který leží asi 50 kilometrů na západ od hlavního města. Silnice nás vede lávovými poli. Lávou je pokryto deset procent Islandu. První vegetací, která vyraší na těchto lávových polích, jsou lišejníky a mechy; na starých lávových polích však najdete divoké bobulnaté rostliny i nízké keře.

Keflavický sbor vznikl v roce 1965 a dnes je v něm devatenáct zvěstovatelů. Nedaleko je mezinárodní letiště a také americká vojenská základna. Přímo na základně sice svědkové nikdy nemohli kázat dům od domu, ale vedlo se tam již mnoho biblických studií, a řada lidí tak poznala pravdu.

Další sbor je v Selfossu, 35 kilometrů na východ od Reykjavíku. Zde vidíme zemědělskou krajinu porostlou zelení, kde se pase skot a ovce; nachází se tu také největší islandská mlékárna. Po cestě míjíme městečko Hveragerði, které leží v malebném údolí. Z dálky si všímáme sloupů páry stoupající z termálních pramenů, jimiž je údolí poseto. Je to jedna z nejrozsáhlejších termálních oblastí v zemi. Aby se tento přírodní zdroj využil, bylo zde postaveno mnoho skleníků. Pěstují se v nich skleníková rajská jablíčka, okurky a také květiny, kterých je pestrý výběr.

Je tu malý, ale činorodý sbor, který má devatenáct zvěstovatelů Království. Přibližně v době, kdy se sbor vytvářel, tedy v roce 1988, se sem přistěhovali Sigurður a Guðrún Svavovi. Sigurður je tu jediným starším. Než se asi před deseti lety stal svědkem Jehovovým, byl známým hudebníkem — hrál na bicí nástroje v řadě kapel. Nyní si vydělává mytím oken a výukou hudby. Jako hudebník žil způsobem, který mu působil mnoho problémů. Tento muž bral drogy, silně pil a rozpadlo se mu manželství. Dnes je však velmi spokojený, protože našel smysl života a slouží Jehovovi!

Na východní pobřeží

Odjíždíme ze Selfossu a vydáváme se na cestu dlouhou 680 kilometrů po úzkých silnicích posypaných hrubým štěrkem. Směřujeme k dalšímu sboru do Reyðarfjörður, města na východním pobřeží. Během půl hodiny se dostáváme na dohled Hekly, nejproslulejší islandské sopky. V tomto století již čtyřikrát vybuchla.

V roce 1973 došlo k dramatickému výbuchu jedné sopky v souostroví Vestmannaeyjar. Veškeré místní obyvatelstvo v počtu asi 5 300 lidí bylo během několika hodin bezpečně přepraveno na pevninu. Po obnově města se většina obyvatel postupně vrátila. Nyní tam žijí dva svědkové, kteří v této malé komunitě káží dobrou zprávu. Po další dvouhodinové jízdě se před námi otevírá krásný pohled na majestátní Vatnajökull, největší islandský ledovec o rozloze 8 300 čtverečních kilometrů. Po cestě míjíme také mnoho krásných vodopádů a řek.

Zhruba po desetihodinové jízdě přijíždíme k cíli. V Reyðarfjörðuru se setkáváme asi s dvanácti zvěstovateli nejmladšího islandského sboru. Až do založení misionářského domova koncem roku 1988 nebydleli v této oblasti žádní svědkové. Kjell a Iiris jsou švédští manželé, kteří od roku 1963 slouží na Islandu jako misionáři. Dostali pověření kázat mezi 15 000 obyvateli tohoto venkovského území. Mnoho lidí tu žije v malých rybářských vesnicích při pobřeží dlouhém asi 500 kilometrů.

Kjell vypráví: „Není pochyb, že Jehova dílu Království v této oblasti Islandu bohatě požehnal. Dne 1. ledna 1993 tu byl založen sbor a my vedeme mnoho pěkných biblických studií s lidmi, kteří dělají pěkné pokroky. Způsob dopravy se tu sice změnil od dob bratra Lindala, který jezdil na koni, ale není vždy snadné projíždět autem v šerých zimních měsících po zledovatělých silnicích horskými průsmyky, a to ani v džípu s pohonem na všechna čtyři kola. Jednou nám vítr strhl džíp ze zledovatělé silnice. Auto se dvakrát nebo třikrát převrátilo dolů po srázu. Byli jsme velmi rádi, že se nám nic nestalo!“

Po třiceti letech strávených na Islandu Iiris říká: „Během těch let nám přicházeli pomáhat i mnozí bratři z jiných zemí. Většina z nich sice musela z nejrůznějších důvodů opět odejít, ale na díle sázení a zalévání měli rozhodně veliký podíl. Jsme rádi, že tu můžeme zůstat, protože nyní máme výsadu vidět, jak se shromažďuje úroda. Jehova i zde své dílo urychluje.“

Ke vzrůstu značnou měrou přispívá i to, že noví zvěstovatelé vydávají svědectví svým kolegům v zaměstnání. Atli poznal pravdu od misionářů. Ve stavební firmě, kde pracoval, začal o pravdě mluvit s ostatními. Nyní se kazatelského díla účastní i dva jeho kolegové, z nichž jeden byl i se svou manželkou v listopadu 1992 pokřtěn. A Bibli studuje se svědky ještě jeden jeho spolupracovník.

Vydáváme se severní cestou

Opouštíme Reyðarfjörður a směřujeme na západ. Další sbor, ve městě Akureyri, je vzdálený 300 kilometrů. Na začátku padesátých let dostali dva zvláštní kazatelé plným časem pověření, aby sloužili v této oblasti. Hned od počátku se dílo setkávalo s tvrdým odporem ze strany některých duchovních. V tamějších novinách vycházely články, které lidi varovaly před svědky Jehovovými. Kromě toho se mnoho obyvatel města zabývalo spiritismem. Avšak díky vytrvalosti a trpělivosti řady průkopníků a misionářů je tam dnes činný, láskou naplněný sbor, který má třicet pět kazatelů Království.

Friðrik, jeden ze zdejších starších, byl rybářem. Při návštěvě oblastního sjezdu roku 1982 nabyl přesvědčení, že to, co se dozvídá, je pravda. Vrátil se do Akureyri rozhodnutý vydat svědectví své rodině, přátelům a kolegům v zaměstnání. Friðrik plánoval, že přestane pracovat jako rybář, aby mohl trávit více času se sborem. Své dívce Helze řekl, že se stane svědkem Jehovovým, a že spolu tedy nemohou žít, dokud se nevezmou. Friðrik také chtěl, aby Helga studovala Bibli, protože ‚nevěřící ženu by si za manželku nevzal‘. (1. Korinťanům 7:39) K jeho údivu Helga studovat začala. V únoru 1983 spolu uzavřeli manželství a krátce nato byli pokřtěni. Časem přijaly pravdu i Friðrikova matka a sestra.

Naše poslední zastavení je v malém městě Akranes, 350 kilometrů od Akureyri, za třemi horskými pásmy a mnoha krásnými údolími. Vozovka je tu vyasfaltovaná a ve srovnání s jízdou po úzkých štěrkovaných silnicích, po nichž jsme cestovali většinu cesty, je jízda po ní příjemná. V Akranesu je nejmenší sbor na Islandu — má pět zvěstovatelů, z nichž dva slouží jako starší. Sbor se skládá ze dvou rodin, které zareagovaly na makedonské volání, odešly z většího reykjavického sboru a usadily se v tomto městečku, aby sloužily tam, kde je větší potřeba. (Skutky 16:9, 10) V této oblasti trpělivě káží dobrou zprávu již přes dva roky a spoléhají na to, že Jehova způsobí vzrůst. — 1. Korinťanům 3:6.

Slibné vyhlídky na vzrůst

Islandští farmáři mohou v uměle osvětlených sklenících vyhřátých geotermální energií pěstovat rozmanité ovoce, zeleninu a jiné rostliny. Svědkové jsou těmto farmářům v jistém ohledu podobní: jsou vybaveni duchovní pravdou, přesvědčují jemně a s vřelostí, mají požehnání Jehovova svatého ducha a jejich práce se na islandském poli setkává s podivuhodnými výsledky.

Letos se slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 542 lidí a v současné době je vedeno skoro 200 biblických studií. Kladná odezva na povzbuzení ke službě v nepřidělených obvodech nás kromě toho ubezpečuje, že na tomto rozlehlém ostrově všichni lidé podobní ovcím uslyší hlas znamenitého Pastýře, Ježíše Krista. (Jan 10:14–16) Jsou to vskutku radostné výsledky služby věrných hlasatelů Království, kteří za posledních šedesát čtyři let prokázali velkou trpělivost a vytrvalost, když káží dobrou zprávu lidem v zemi ledu a ohně!

[Mapa na straně 24]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Akureyri

Akranes

Keflavík

Selfoss

Vestmannaeyjar

Reyðarfjörður

Hekla

Geysir

REYKJAVÍK

VATNAJÖKULL

[Podpisek]

Na základě mapy od Jean-Pierra Biarda