Co je podkladem paměti?

Paměť — podle profesora Richarda F. Thompsona „snad nejzvláštnější jev ve světě přírody“ — se týká několika odlišných mozkových funkcí. Většina lidí, kteří studují mozek, rozděluje paměť na dva druhy — deklarativní a nedeklarativní. Nedeklarativní paměť obsahuje dovednosti a návyky. Deklarativní paměť se naopak týká uchovávání faktů. Kniha The Brain — A Neuroscience Primer (Mozek — Základy nauky o nervové tkáni) detailně uvádí paměťové procesy podle toho, jak dlouho trvají — velmi krátkodobá paměť, která trvá asi sto milisekund; krátkodobá paměť, která trvá několik sekund; pracovní paměť, kde se uchovávají nedávné zážitky; a dlouhodobá paměť, kde se uchovává verbální materiál, který jsme si nacvičili, a motorické dovednosti, které používáme.

Jedno z možných vysvětlení dlouhodobé paměti je to, že začíná aktivitou v přední části mozku. Informace vybraná pro dlouhodobou paměť přichází ve formě elektrického impulsu do části mozku, která se jmenuje hipokampus. Zde je schopnost neuronů přenášet informace potom posilována procesem, který se nazývá dlouhodobá potenciace. (Viz rámeček „Překlenutí štěrbiny“.)

Jiná teorie paměti vychází z názoru, že klíčovou roli hrají mozkové vlny. Zastánci této teorie jsou přesvědčeni, že spojování paměťových stop a regulaci toho, kdy dojde k aktivaci různých mozkových buněk, napomáhá pravidelné kolísání elektrické aktivity mozku, které je tak trochu podobné pravidelnému bubnování.

Vědci se domnívají, že mozek ukládá různé aspekty paměti na různých místech a že každý pojem je vázán na tu oblast mozku, která je specializována na to, aby jej vnímala. Některé části mozku jsou do paměti zcela jistě zapojeny. V amygdale, malé skupince nervových buněk velikosti mandle, která leží v blízkosti mozkového kmene, se zpracovávají paměťové stopy strachu. Bazální ganglia řídí pohyby související s návyky a s tělesnou dovedností. Mozeček, který leží na spodní straně mozku, se soustřeďuje na učení podmiňováním a na reflexy. Předpokládá se, že je zde i schopnost udržet rovnováhu — například při jízdě na kole.

Jsou-li neurony pravidelně drážděny a do synapse se uvolňují mediátory, dochází k jevu, který se nazývá dlouhodobá potenciace. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že neurony se při tom k sobě přibližují. Podle jiných vědců existují doklady o tom, že neuron, který signál přijal, působí zpětně na neuron, který signál přivedl. To zase vyvolává chemické změny, jež vedou k tvorbě většího množství bílkovin působících jako mediátory. A to posiluje vazbu mezi neurony.

Vzhledem k tomu, že v mozku se spojení mění, a vzhledem k jeho přizpůsobivosti je tedy užitečné často si opakovat to, co si chcete uchovat v paměti.