Váš mozek je něco úžasného

Lidský mozek je léta přirovnáván k počítači, ale nedávné objevy ukazují, že toto přirovnání zdaleka neodpovídá skutečnosti. „Jak může člověk pochopit činnost orgánu, jenž má přibližně 50 miliard neuronů s tisícem bilionů synapsí (spojení) a celkovou rychlost přenosu impulsů deset tisíc bilionů za sekundu?“ ptal se dr. Richard M. Restak. Jak zněla jeho odpověď? „Výkon i těch nejmodernějších neuronových počítačů . . . odpovídá asi jedné desetitisícině duševních schopností mouchy domácí.“ Jak propastný rozdíl je tedy mezi počítačem a o tolik dokonalejším lidským mozkem!

Dokáže se snad lidmi vytvořený počítač sám opravit, dokáže sám od sebe přepsat nějaký svůj program nebo se s postupem času vylepšit? Když je zapotřebí upravit nějaký počítačový systém, musí nějaký programátor zapsat nové kódované instrukce a uložit je do paměti počítače. Tuto práci dělá náš mozek automaticky, a to jak v počátečních letech života, tak i ve stáří. Není vůbec přehnané říci, že nejmodernější počítače jsou ve srovnání s naším mozkem velmi primitivní. Vědci o mozku říkají, že je to „nejsložitější známý systém“ a „nejsložitější objekt ve vesmíru“. Uvažujme nyní o některých objevech, díky nimž mnoho lidí dospělo k názoru, že lidský mozek je dílem starostlivého Stvořitele.

Používejte ho, jinak o jeho schopnosti přijdete

Užitečné vynálezy, jakými jsou auta a trysková letadla, jsou v zásadě omezeny fixními mechanismy a elektrickými systémy, které lidé zkonstruovali a do těchto zařízení zabudovali. Na rozdíl od toho je náš mozek i na té nejnižší úrovni vysoce flexibilním biologickým mechanismem či systémem. Dokáže se stále měnit podle toho, jak je používán — nebo zneužíván. Zdá se, že to, jak se náš mozek v průběhu našeho života vyvíjí, je ovlivňováno dvěma hlavními činiteli — tím, co našimi smysly vpouštíme dovnitř, a tím, o čem přemýšlíme.

Je sice pravda, že naše duševní schopnosti mohou být ovlivněny dědičnými faktory, ale současné výzkumy ukazují, že funkce a schopnosti mozku nejsou našimi geny pevně stanoveny už při početí. „Nikdo nepředpokládal, že se mozek dokáže měnit tak, jak to dnes ukazují vědecké poznatky,“ píše Ronald Kotulak, autor, který získal Pulitzerovu cenu. Na základě rozhovorů, které vedl s více než 300 výzkumníky, došel k závěru: „Mozek není statický orgán; je to neustále se měnící masa buněčných spojení, která jsou silně ovlivněna zkušenostmi.“ (Inside the Brain)

Náš mozek však neformují jen naše zkušenosti. Působí na něj i naše myšlení. Vědci zjišťují, že mozek lidí, kteří zůstávají duševně činní, má až o 40 procent více spojení (synapsí) mezi nervovými buňkami (neurony) než mozek lidí, kteří jsou duševně líní. Neurofyziologové docházejí k závěru, že člověk musí mozek používat, jinak o jeho schopnosti přijde. Ale co starší lidé? Zdá se, že jak člověk stárne, část mozkových buněk mu ubývá, a v pokročilém věku může dojít ke ztrátě paměti. Úbytek je však mnohem menší, než se kdysi vědci domnívali. V časopise National Geographic bylo v jednom pojednání o lidském mozku uvedeno: „Starší lidé . . . mají díky duševní činnosti stále schopnost vytvářet nová spojení a udržovat si spojení stará.“

Nedávné objevy, jež ukazují na přizpůsobivost našeho mozku, jsou v souladu s radou, která je zapsána v Bibli. Tato moudrá kniha nabádá čtenáře, aby se ‚přeměnili předěláním své mysli‘ nebo aby se ‚obnovili přesným poznáním‘, které do mysli přijímají. (Římanům 12:2; Kolosanům 3:10) Pravdivost těchto slov zažívají svědkové Jehovovi, když s druhými lidmi studují Bibli, a ti pak uplatňují její rady. Takových lidí jsou tisíce — z každé společenské vrstvy a každé úrovně vzdělání. Zachovávají si svou vlastní identitu, ale jsou šťastnější a vyrovnanější, protože mají to, co jeden pisatel v prvním století označil jako ‚zdravou mysl‘. (Skutky 26:24, 25) Tyto pokroky jsou z velké části výsledkem toho, že člověk dobře používá tu část mozkové kůry, která je v čelní části hlavy.

Váš čelní lalok

Většina neuronů ve vnější vrstvě mozku, mozkové kůře, není přímo spojena se svaly a smyslovými ústrojími. Jako příklad si uveďme miliardy neuronů, které tvoří čelní lalok. (Viz nákres, strana 56.) Z různých zobrazení mozku je patrné, že se čelní lalok aktivizuje, když přemýšlíte o nějakém slovu nebo když na něco vzpomínáte. Tato čelní část mozku zvláštním způsobem ovlivňuje to, že jste tím, kým jste.

„Na rozvíjení myšlenek, na inteligenci, motivaci a utváření osobnosti se největší měrou podílí prefrontální oblast mozkové kůry . . . Sdružují se v ní zkušenosti nezbytné pro vytváření abstraktních představ, pro posuzování různých věcí, pro vytrvalost, plánování, zájem o druhé lidi, a svědomí. . . . A právě rozvíjení myšlenek v této oblasti mozku odlišuje lidské bytosti od zvířat.“ (Elaine N. Mariebová, Human Anatomy and Physiology) O těchto rozdílech mezi lidmi a zvířaty svědčí samozřejmě to, čeho lidé dosáhli v takových oborech, jako je matematika, filozofie a právo; ty totiž tuto oblast mozkové kůry zaměstnávají nejvíce.

Proč tedy lidé mají tak velkou a flexibilní prefrontální oblast, která umožňuje složitější duševní činnosti, když zvířata mají tuto oblast mozku jen málo vyvinutou, nebo jim úplně chybí? Rozdíl je tak velký, že biologové, kteří tvrdí, že jsme se vyvinuli, mluví o „záhadné explozi velikosti mozku“. Tohoto pozoruhodného zvětšení naší mozkové kůry si všímá profesor biologie Richard F. Thompson a připouští: „Dosud zcela jasně nechápeme, proč to tak je.“ Mohlo by to snad být proto, že člověk byl s touto jedinečnou mozkovou kapacitou stvořen?

Mimořádná schopnost komunikovat

Jedinečnými tvory jsme rovněž díky dalším částem mozku. Za prefrontální oblastí mozkové kůry je určitý pás, který se táhne přes celou horní část mozku. Je to motorická korová oblast. Obsahuje miliardy neuronů, které jsou napojeny na svaly. I tato část mozku má některé charakteristické rysy, díky nimž jsme tak odlišní od opic a dalších zvířat. Primární motorická kůra nám „(1) dává neobyčejnou schopnost používat ruce, prsty a palec, když děláme něco, co vyžaduje velkou manuální zručnost, a (2) umožňuje nám používat ústa, rty, jazyk a lícní svaly, když mluvíme“. (Arthur Guyton, Textbook of Medical Physiology)

Zamysleme se nyní krátce nad tím, jak motorická kůra působí na naši schopnost mluvit. Pro mluvidla je vyhrazena více než polovina této korové oblasti. Tím se vysvětluje, proč má člověk schopnost komunikovat, schopnost, která nemá obdoby. Při komunikaci mají sice určitou úlohu ruce (když píšeme, gestikulujeme nebo když používáme znakovou řeč), ale nejdůležitější úlohu mají obvykle ústa. Lidská řeč — ať už jde o první slůvka dítěte, nebo o hlas staršího člověka — je něčím naprosto úžasným. Při vytváření nesčetného množství zvuků spolupracuje asi 100 svalů jazyka, rtů, čelisti, hrdla a hrudi. A teď si všimněte tohoto rozdílu: zatímco jedna mozková buňka dokáže řídit 2 000 vláken lýtkového svalu atleta, mozkové buňky ovládající hrtan se mohou soustředit pouze na dvě nebo tři svalová vlákna. Nesvědčí to snad o tom, že náš mozek je pro komunikaci vybaven jedinečným způsobem?

Jakýkoli krátký slovní obrat, který pronesete, vyžaduje specifické pohyby svalů. Podle toho, jak se mnoho různých svalů pohybuje, a podle toho, jak jsou tyto pohyby načasovány, se význam jediného výrazu může změnit. „Když mluvíme, vyslovíme za sekundu pohodlně asi 14 hlásek,“ vysvětluje odborník v oboru řeči dr. William H. Perkins. „To je dvakrát větší rychlost, než s jakou dokážeme ovládat jazyk, rty, čelisti nebo jiné části našeho řečového ústrojí, když každým z jeho orgánů pohybujeme zvlášť. Ale jakmile začnou spolupracovat při mluvení, jsou jako prsty vynikající písařky nebo koncertního klavíristy. Jejich pohyby se stávají symfonií dokonalého načasování.“

Vlastní informace potřebné k položení jednoduché otázky „Jak se máte?“ jsou uloženy v té části čelního laloku, které se říká Brocova oblast a kterou někteří odborníci pokládají za centrum řeči. Neurofyziolog sir John Eccles, nositel Nobelovy ceny, napsal: „U opic nebylo zjištěno nic, . . . co by odpovídalo Brocově oblasti řeči.“ A i kdyby se snad v budoucnu nějaká taková oblast u zvířat našla, zůstává faktem, že vědci nedokážou naučit opice víc než jen několik jednoduchých hlásek. Vy ale umíte mluvit složitým jazykem. Když mluvíte, spojujete na základě mluvnických pravidel vašeho jazyka různá slova. V tom vám pomáhá Brocova oblast, a to jak při mluvení, tak i při psaní.

Je samozřejmé, že tento zázračný dar řeči nemůžete používat, pokud neznáte alespoň jeden jazyk a pokud nerozumíte významu jeho slov. To souvisí s jinou zvláštní částí mozku, která je známa jako Wernickeova oblast. Zde miliardy neuronů rozeznávají význam mluvených či psaných slov. Díky Wernickeově oblasti můžete rozumět různým výrokům a pochopit smysl toho, co slyšíte a co čtete; tak se můžete dozvídat různé informace a rozumně reagovat.

Ale to, že mluvíte plynně, souvisí ještě s něčím jiným. Někomu například řeknete jenom „ahoj“, ale přitom mu toho můžete sdělit velmi mnoho. Tón vašeho hlasu může prozradit, zda jste šťastní, rozrušení, znudění, uspěchaní, uražení, smutní nebo vylekaní, a může prozradit i sílu těchto emocí. Jiná oblast vašeho mozku totiž poskytuje informace pro emoční stránku řeči. Z toho je vidět, že když komunikujete, jsou do toho zapojeny různé části mozku.

Vědci učí šimpanze zjednodušenou posunkovou řeč, ale šimpanzi v podstatě dokážou dělat pouze jednoduché posunky, kterými žádají o jídlo a další základní věci. Doktor David Premack, který šimpanze učil jednoduché posunky, dospěl k závěru: „Lidská řeč představuje pro evoluční teorii vážný problém, protože toho dokáže mnohem víc, než jsme schopni vysvětlit.“

Možná nás napadá: ‚Proč vlastně lidé mají tuto úžasnou schopnost sdělovat si myšlenky a pocity, klást otázky a odpovídat na ně?‘ Dílo The Encyclopedia of Language and Linguistics uvádí, že „[lidská] řeč je něco zvláštního“. Připouští, že „ani pátrání po nějakých prvotních náznacích komunikace mezi zvířaty příliš nepomáhá překonat obrovskou propast mezi lidskou řečí a chováním zvířat“. Tuto odlišnost shrnul profesor Ludwig Koehler slovy: „Lidská řeč je tajemství; je to božský dar, zázrak.“

Mezi opičími posunky a komplexní schopností dítěte vyjadřovat se je opravdu veliký rozdíl! Sir John Eccles poukázal na to, čeho si všimla i většina z nás — na schopnost, „jež se už u tříletých dětí projevuje tím, že v touze pochopit svůj svět chrlí záplavu otázek“. Dodal: „Opice, na rozdíl od dětí, žádné otázky nekladou.“ Ano, pouze lidé dokážou formulovat otázky, k nimž patří i otázky týkající se smyslu života.

Paměť a ještě něco víc!

Když se díváte do zrcadla, možná si vybavujete, jak jste vypadali, když jste byli mladí, a možná dokonce přemýšlíte, jak asi budete vypadat, až budete starší nebo až použijete nějaké kosmetické prostředky. Tyto myšlenky vás mohou napadat téměř bezděčně, ale děje se přitom něco zvláštního, něco, co nemůže nikdy zažít žádné zvíře.

Na rozdíl od zvířat, která převážně žijí přítomnými potřebami a jednají na základě nich, lidé se mohou zamýšlet nad minulostí a plánovat do budoucnosti. Rozhodující úlohu v tom má téměř neomezená kapacita mozkové paměti. Také zvířata mají určitou paměť — díky ní najdou cestu domů nebo si vzpomenou, kde mají žrádlo. Lidská paměť je však mnohem obsáhlejší. Podle odhadu jednoho vědce mohou být v našem mozku obsaženy informace, které by „zaplnily asi 20 milionů knih, tedy tolik, kolik je jich v největších knihovnách světa“. Někteří neurofyziologové odhadují, že během průměrně dlouhého života člověk využije pouze jednu setinu procenta (0,000 1) své potenciální mozkové kapacity. Právem se tedy můžete ptát: ‚Proč máme mozek s tak velkou kapacitou, když při běžné délce života využijeme sotva její zlomek?‘

Náš mozek však není jen místo, kam se ukládá obrovské množství informací, tedy nějaký superpočítač. Profesoři biologie Robert Ornstein a Richard F. Thompson napsali: „Schopnost lidské mysli učit se — ukládat informace a vybavovat si je — je tím nejpozoruhodnějším fenoménem v biologickém světě. Výsledkem této mimořádné schopnosti je všechno to, co z nás dělá lidi — řeč, myšlení, poznání a kultura.“

A co víc, máme mysl, která nám umožňuje uvědomovat si svou existenci. Může se sice zdát, že toto tvrzení neříká nic nového, nicméně je v něm shrnuto to, co z nás nade vší pochybnost dělá jedinečné bytosti. Mysl je popisována jako „unikátní jednotka, sídlo inteligence, rozhodování, vnímání, vědomí a sebeuvědomování“. Stejně jako potoky, říčky a řeky tečou do moře, tak i vzpomínky, myšlenky, představy, zvuky a pocity soustavně proudí do naší mysli nebo naší myslí. Vědomí, jak říká jedna definice, je „vnímání toho, co se člověku dostává do mysli“.

Současní výzkumní pracovníci dosáhli značného pokroku v porozumění stavbě mozku a některým elektrochemickým procesům, které v něm probíhají. Umějí také vysvětlit, jak jsou sestrojeny a jak fungují moderní počítače. Avšak mezi mozkem a počítačem je obrovský rozdíl. Mozek vám umožňuje uvědomovat si sebe sama, ale počítač si sám sebe vědom rozhodně není. Proč je mezi mozkem a počítačem takový rozdíl?

Otevřeně je třeba říci, že je záhadou, jak a proč při fyzikálních procesech v našem mozku vzniká vědomí. „Není mi jasné, jak to může nějaká vědní disciplína vysvětlit,“ řekl jeden neurobiolog. Také profesor James Trefil uvedl: „To, co vědomí pro lidskou bytost přesně znamená, . . . je ve vědních disciplínách jedinou významnější otázkou, u níž ani nevíme, jak ji správně položit.“ Jedním z důvodů je skutečnost, že k porozumění mozku vědci používají mozek. A možná nestačí zkoumat jen jeho fyziologii. Vědomí je „jednou z největších záhad existence,“ napsal dr. David Chalmers, „ale mají-li [vědci] najít vysvětlení této záhady, možná nepomůže jen poznání toho, jak samotný mozek pracuje“.

Nicméně každý z nás existenci vědomí zažívá. Například naše živé vzpomínky na uplynulé události nejsou jen data uložená do paměti, jako bity informací v počítači. O svých zážitcích můžeme přemítat, můžeme se z nich učit a využívat je k plánování do budoucnosti. Dokážeme uvažovat o různých variantách budoucí činnosti a zhodnotit, jaké důsledky by každá z variant mohla mít. Máme schopnost věci analyzovat, tvořit, oceňovat a mít v lásce. Můžeme se těšit z příjemných rozhovorů o minulosti, současnosti a budoucnosti. Máme morální měřítka, pokud jde o chování, a můžeme je využívat, když děláme rozhodnutí, která mohou, nebo nemusí přinést okamžitý prospěch. Přitahuje nás krása uměleckých děl a oceňujeme morální kvality. V mysli si můžeme formovat a tříbit názory a odhadovat, jak ostatní lidé budou reagovat, když tyto své názory uplatníme v praxi.

Tyto faktory vytvářejí vědomí, které lidi odlišuje od ostatních forem života na zemi. Pes, kočka nebo pták se podívají do zrcadla a reagují tak, jako by viděli jiného psa, kočku nebo ptáka. Ale když se do zrcadla podíváte vy, uvědomujete si, že existujete, že jste bytosti se schopnostmi, o nichž jsme se právě zmínili. Můžete uvažovat například o otázkách: ‚Proč některé želvy žijí 150 let a některé stromy přes 1 000 let, ale když se inteligentní člověk dožije 100 let, je to událost hodná zprávy v novinách?‘ Doktor Richard Restak říká: „Lidský mozek — jen a jen lidský mozek — má schopnost udělat krok zpět a zkoumat vlastní činnost a tak dosáhnout určitého stupně transcendence. Skutečně, naše schopnost opravovat náš vlastní plán činnosti a přehodnocovat sebe sama ve světě je to, co nás odlišuje od všech ostatních tvorů na světě.“

Lidské vědomí je pro některé lidi záhadou. V knize Life Ascending se sice dává přednost pouhému biologickému vysvětlení vědomí, ale připouští se tam: „Když zkoumáme, jak [evolučním] procesem, který se podobá hazardní hře s hroznými tresty pro poražené, mohly vzniknout takové kvality, jako je ocenění pro krásu a pravdu, soucit, svoboda a především vznešenost lidského ducha, jsme vedle. Čím více přemítáme o našich duševních schopnostech, tím více roste náš údiv.“ To je naprostá pravda. Náš pohled na to, jak je člověk jedinečný, bychom tedy mohli završit několika skutečnostmi, které svědčí o našem vědomí. Ukazují totiž, proč je mnoho lidí přesvědčeno, že musí existovat inteligentní Konstruktér, Stvořitel, který se o nás všechny stará.

Od fyziky elementárních částic až k mozku

Profesor Paul Davies se zamýšlel nad schopností mozku vypořádat se s abstraktním oborem matematiky. „Matematika není něco, co najdete jen tak pohozené na zadním dvorku. Vytváří ji lidská mysl. A přece, jestliže se zeptáme, kde funguje matematika nejlépe, dozvíme se, že je to v oblastech, jako jsou částicová fyzika a astrofyzika — to znamená v oblastech základního výzkumu, které jsou velmi, ale velmi vzdálené od každodenních záležitostí.“ Co z toho vyplývá? „Spatřuji v tom náznak, že vědomí, jakož i naše schopnost zabývat se matematikou nejsou pouhou náhodou, žádným triviálním detailem. Nejsou žádným nevýznamným vedlejším produktem evoluce.“ (Jsme sami?)