Naše tělo tvoří nepatrné živé jednotky, kterým říkáme buňky — podle jednoho odhadu jich je asi sto bilionů. Uvnitř každé buňky jsou v jejím jádru tisíce genů. Jsou to individuální jednotky dědičnosti, které řídí buňku, a tudíž určují některé naše rysy. Mnohé geny například určují krevní skupinu, jiné určují typ vlasů, barvu očí a tak dále. V každé buňce je tedy miniaturní genetický program neboli kód, v němž jsou všechny instrukce potřebné k tomu, aby naše tělo vůbec vzniklo, aby se obnovovalo a aby fungovalo. (Viz schéma na straně 5.) Mohlo k tomu všemu dojít náhodou?

Vědci tedy zjistili, že buňky jsou úžasně složité. V knize Fifth Miracle (Pátý zázrak) fyzik Paul Davies uvádí: „Každá buňka je tvořena nepatrnými konstrukčními prvky, které jako by byly postaveny přímo podle technických příruček. V buňce je mnoho mikroskopických pinzet, nůžek, pump, motorů, páček, ventilů, trubic, řetězů, a dokonce vozidel. Buňka je však samozřejmě více než pouhým pytlem součástek. Různé složky do sebe zapadají, a tak vytvářejí hladce fungující celek podobný promyšlené výrobní lince v továrně.“

Kde se vzal život?

Studium genetiky a molekulární biologie přitahuje vědce po desetiletí. Fyzik Paul Davies je skeptický k názoru, že příčinou všeho je Stvořitel. Přiznává však: „Každá molekula má v celkovém plánu určenou funkci a vyznačené místo. Díky tomu se uvnitř buněk vyrábějí správné věci. Je tam mnoho pohybu. Molekuly musí putovat buňkou, aby se s ostatními molekulami setkaly na správném místě a ve správný čas, a tak splnily svou úlohu. Toto všechno se děje, aniž by existoval nějaký šéf, který by molekulám nařizoval, co mají dělat, a posílal je na patřičná místa. Na činnosti molekul nikdo nedohlíží. Molekuly pouze dělají to, co musí dělat: nekontrolovatelně se řítí, navzájem do sebe narážejí, odrážejí se, spojují se. . . . Nějakým způsobem tyto nemyslící atomy spojují své síly dohromady, a tak tančí tanec života s vynikající přesností.“

Mnozí lidé, kteří zkoumají vnitřní činnost buňky, z oprávněných důvodů usuzují, že musí existovat inteligentní síla, která je za stvoření zodpovědná. Zamysleme se proč.

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Jak se DNA replikuje

Pro zjednodušení je stočená šroubovice DNA znázorněna jako zploštělá

1 Předtím než se buňky při tvorbě další generace buněk rozdělí, musí replikovat (tedy vytvořit kopii) DNA. Nejprve se za pomoci bílkovin ‚rozepnou‘ úseky dvou vláken DNA

Bílkovina

2 Potom, na základě přísných pravidel pro párování bází, se volné báze v buňce připojí k vhodným bázím na dvou původních vláknech

Volné báze

3 Nakonec vzniknou dvě stejné DNA. Když se tedy buňka rozdělí, každá nová buňka má v sobě uloženy stejné genetické informace

Bílkovina

Bílkovina

Pravidlo párování bází DNA

A vždy s T

A T Tymin

T A Adenin

C vždy s G

C G Guanin

G C Cytosin

[Nákres na straně 8 a 9]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Jak vznikají bílkoviny

1 Bílkovina k tomu určená rozepne úsek vláken DNA

Bílkovina

2 Volné báze RNA se připojí k odkrytým bázím pouze jednoho vlákna DNA. Tak se vytvoří vlákno informační RNA

Volné báze RNA

3 Nově vytvořená informační RNA se odpojí a přesouvá se do ribozómů

Pro zjednodušení uvádíme bílkovinu, kterou tvoří deset aminokyselin. Většinu bílkovin tvoří více než sto aminokyselin

4 Přenosová RNA vyzvedne aminokyselinu a přenáší ji do ribozómu

Přenosová RNA

Ribozóm

5 Když se ribozóm setká s informační RNA, sepne se dohromady řetězec aminokyselin

Aminokyseliny

6 Když se vytváří řetězec bílkovin, začne se stáčet do tvaru, který je nutný k tomu, aby mohl plnit svou funkci. Ribozóm potom tento řetězec uvolní

Přenosová RNA má dvě důležitá zakončení:

Jedno rozeznává kód informační RNA

Druhé přenáší správnou aminokyselinu

Přenosová RNA

Báze RNA namísto T obsahují U, a tak U se váže k A

A – U Uracil

U – A Adenin

V čem tkví tajemství života?

MOLEKULA DNA dokáže úžasné věci. Vykonává obě funkce, které naše buňky od genetického materiálu požadují. Za prvé, DNA se přesně duplikuje, takže informace může přecházet z buňky na buňku. Za druhé, podle posloupnosti v DNA buňka ví, jaké bílkoviny má vyrábět, a tím je dáno, jaká buňka vznikne a jakou funkci bude mít. Nicméně DNA tyto procesy neprovádí sama od sebe. Podílí se na tom mnoho specializovaných bílkovin.

Deoxyribonukleová kyselina sama o sobě vytvořit život nemůže. Obsahuje veškeré instrukce k vytvoření všech bílkovin, které živá buňka potřebuje, včetně těch, jež duplikují DNA pro další generaci buněk, a těch, jež pomáhají DNA vytvářet nové bílkoviny. Avšak neuvěřitelné množství informací uložených v genech DNA by nebylo k ničemu bez RNA a specializovaných bílkovin — k nimž patří ribozómy —, které jsou zapotřebí k „přečtení“ a použití těchto informací.

Ani bílkoviny samy o sobě život vytvořit nemohou. Jedna izolovaná bílkovina tudíž nemůže vytvořit gen, který má kód pro vytvoření více bílkovin stejného typu.

Co se tedy zjistilo při odhalování záhady života? Moderní genetika a molekulární biologie poskytly množství dokladů o tom, že vztahy mezi DNA, RNA a bílkovinami jsou vysoce komplexní a vzájemně propojené. Z těchto objevů vyplývá, že život je možný jen tehdy, když všechny tyto elementy existují současně. Takže samovolnou náhodou život vzniknout nemohl.

Jediným rozumným vysvětlením je, že do DNA tyto instrukce zakódoval nanejvýš inteligentní Stvořitel a současně také vytvořil bílkoviny v jejich konečné podobě. Interakce mezi těmito složkami byla tak dobře vymyšlena, že jakmile tento proces začal probíhat, bylo zajištěno, aby bílkoviny dále vytvářely kopie DNA a vzniklo tak více genů a aby jiné bílkoviny dekódovaly genetickou informaci a vytvářely další bílkoviny.

Je jasné, že tento úžasný cyklus života uvedl do chodu mistrovský Tvůrce, Jehova Bůh.

Podivuhodně uděláni

Bible sice není vědecká kniha, přesto však do určité míry osvětluje úlohu Stvořitele, který vytvořil kód života. Ačkoli izraelský král David asi před třemi tisíci lety nevěděl nic o dnešním genetickém výzkumu, vyjádřil se o Stvořiteli poetickými slovy: „Ty jsi utvořil mé ledví, ty jsi mě utkal v životě mé matky; vzdávám ti díky za tolik zázraků: za div, jímž jsem já, div, jímž jsou tvá díla. Mou duši jsi dobře znal, mé kosti nebyly před tebou skryty, když jsem byl vskrytu utvářen, spořádán v hloubi země.“ (Žalm 139:13–15, Jeruzalémská bible)

Podívejte se tedy znovu na sebe do zrcadla. Na barvu očí, odstín pleti, na typ vlasů a postavu. Uvažujte o tom, jak byly tyto charakteristické rysy zděděny od minulých generací a jak byly přeneseny na vaše potomky. Věnujte nyní trochu pozornosti Tomu, kdo tento úžasný mechanismus uvedl do chodu. Možná vás to podnítí, abyste opakovali slova, která napsal apoštol Jan: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ (Zjevení 4:11)

[Rámeček a obrázek na straně 10]

Slepá náhoda?

Nedávné poznatky dvou britských vědců potvrzují, že genetický kód není výsledkem jen pouhé náhody. „Jejich analýza ukázala, že z více než miliardy miliard možných kódů je [genetický kód] nejlepší,“ uvádí časopis New Scientist. Přibližně z 10²⁰ (1 s dvaceti nulami) možných kódů byl v rané historii života vybrán pouze jeden. Proč právě tento? Protože redukuje na minimum chyby vzniklé při procesu tvorby bílkovin nebo chyby vzniklé genetickými mutacemi. Jinými slovy, tento konkrétní kód zajišťuje přísné dodržování zákonů dědičnosti. Někteří lidé sice výběr tohoto genetického kódu připisují ‚silně výběrovým tlakům‘, ale tito dva vědci docházejí k závěru, že je „naprosto nepravděpodobné, aby tak účinný kód vznikl náhodou.“