Vědci zjistili, že k existenci buňky je zapotřebí spolupráce nejméně tří druhů složitých molekul — DNA (deoxyribonukleové kyseliny), RNA (ribonukleové kyseliny) a bílkovin. Málokterý vědec by dnes tvrdil, že ze směsi neživých chemických látek náhodou vznikla úplná živá buňka. Je ale možné, že by náhodou vznikla RNA nebo bílkoviny?a

Názor, že život vznikl náhodou, mnozí vědci opírají o experiment, který proběhl v roce 1953. Tehdy Stanley L. Miller nechal procházet elektrický proud směsí plynů, o které se předpokládalo, že odpovídá původní atmosféře na Zemi. Tak se mu podařilo vytvořit některé aminokyseliny, což jsou základní stavební jednotky bílkovin. Od té doby byly aminokyseliny objeveny také v jednom meteoritu. Znamená to, že mohly snadno vzniknout náhodou všechny základní stavební jednotky živých organismů?

Robert Shapiro, emeritní profesor na Newyorské univerzitě, řekl: „Někteří autoři předpokládají, že při podobných experimentech, jaké prováděl Miller, mohou být snadno vytvořeny všechny stavební jednotky živých organismů, a také předpokládají, že byly přítomny v meteoritech. Tak to ale není.“²b

Zamysli se nad molekulou RNA. Je tvořena menšími molekulami, kterým se říká nukleotidy. Tyto molekuly se od aminokyselin liší a jsou trochu složitější. Profesor Shapiro uvádí, že „při experimentech s elektrickými výboji nebyl vytvořen žádný nukleotid a nebyl objeven ani při studiu meteoritů“.³c Dále říká, že pravděpodobnost, že by molekula RNA schopná replikace vznikla náhodou ze směsi chemických stavebních jednotek, „je tak zanedbatelně malá, že pokud by se to někde ve viditelném vesmíru stalo jednou, byla by to výjimečně šťastná náhoda“.⁴

A jak je to s molekulou bílkoviny? Může být tvořena pouhými 50 aminokyselinami nebo až několika tisíci aminokyselin, které jsou uspořádány mimořádně organizovaným způsobem. Běžná bílkovina v „jednoduché“ buňce obsahuje 200 aminokyselin. I v takové buňce jsou tisíce druhů bílkovin. Pravděpodobnost, že by zde na Zemi náhodou vznikla jen jedna bílkovina tvořená pouhými 100 aminokyselinami, se odhaduje na přibližně jedna ku milionu miliard.

Vědec Hubert P. Yockey, který se zastává evoluční teorie, to říká ještě otevřeněji: „Je nemožné, aby život vznikl díky tomu, že jako první se objevily bílkoviny.“⁵ K produkci bílkovin je nezbytná RNA, ale na vzniku RNA se podílejí bílkoviny. Předpokládejme však, že navzdory extrémně malé pravděpodobnosti by na stejném místě a ve stejnou dobu náhodou vznikly jak bílkoviny, tak molekuly RNA. Je možné, že by společně vytvořily životaschopnou buňku, která by se dokázala udržet naživu a kopírovat sama sebe? Doktorka Carol Clelandovád z Astrobiologického institutu Národního úřadu pro letectví a vesmír říká: „Pravděpodobnost, že by se náhodou něco takového stalo (v náhodné směsi bílkovin a RNA), se zdá astronomicky malá. Většina vědců přesto podle všeho předpokládá, že když přijdou na to, jak v přirozených prvotních podmínkách nezávisle na sobě mohly vzniknout bílkoviny a RNA, jejich vzájemná spolupráce se už nějak dořeší.“ O současných teoriích, které vysvětlují, jak tyto stavební jednotky živých organismů mohly vzniknout, říká: „Žádná nám neposkytuje příliš uspokojující vysvětlení toho, jak se to stalo.“⁶

Proč jsou tato fakta důležitá? Přemýšlej o tom, před jakým úkolem stojí vědci, kteří věří, že život vznikl náhodou. Objevili některé aminokyseliny, jež se vyskytují i v živých buňkách. V laboratoři díky pečlivě připraveným a řízeným experimentům dokázali vyprodukovat další, ještě složitější molekuly. Doufají, že nakonec se jim podaří vytvořit všechny části potřebné k sestavení „jednoduché“ buňky. Pokoušejí se dosáhnout něčeho podobného jako vědec, který sestavuje robota. Ze surovin, které se běžně vyskytují v přírodě, vyrobí ocel, plast, silikon a dráty a z toho všeho pak robota vytvoří. Potom ho naprogramuje tak, aby uměl dělat své vlastní kopie. Co tím vědec dokázal? Pouze to, že inteligentní bytost je schopna vytvořit důmyslný stroj.

Pokud by se někdy vědcům podařilo buňku vytvořit, bylo by to něco úžasného. Byl by to však důkaz, že prvotní buňka vznikla náhodnou? Nedokázali by tím spíš pravý opak?

Co si o tom myslíš ty? Všechny současné vědecké důkazy svědčí o tom, že život pochází pouze z již existujícího života. K tomu, aby člověk byl přesvědčen, že i „jednoduchá“ buňka vznikla náhodou z neživých chemických látek, je zapotřebí velká dávka víry.

Co tvrdí mnozí vědci? Buňky se dělí do dvou hlavních kategorií — na ty s jádrem a na ty bez jádra. Buňky lidí, živočichů a rostlin jádro mají. Bakteriální buňky ne. Buňky s jádrem se nazývají eukaryotické, buňky bez jádra jsou označovány jako prokaryotické. Jelikož prokaryotické buňky jsou relativně méně složité než eukaryotické, mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že živočišné a rostlinné buňky se musely vyvinout z bakteriálních buněk.

Podle názoru řady vědců docházelo během milionů let k tomu, že když některé „jednoduché“ prokaryotické buňky pohltily jinou buňku, nestrávily ji. Podle této teorie neinteligentní příroda přišla na to, jak radikálně změnit funkci pohlcené buňky, a dokonce i na to, jak ji má hostitelská buňka v sobě udržet, když se dělí.⁹a

Co je napsáno v Bibli? Bible uvádí, že život na naší planetě je produktem inteligentní mysli. Všimni si tohoto logického výroku: „Každý dům je . . . někým postaven, ale ten, kdo postavil všechno, je Bůh.“ (Hebrejcům 3:4) Na jiném místě je o Bohu napsáno: „Jak mnohá jsou tvá díla, Jehovo! Všechna jsi je udělal v moudrosti. Země je plná tvých výtvorů. . . . Pohybuje [se tam] věcí bezpočtu, živých tvorů, malých stejně jako velkých.“ (Žalm 104:24, 25)

O čem svědčí důkazy? Díky pokroku v mikrobiologii je možné do nejjednodušších prokaryotických buněk nahlédnout a sledovat úžasné procesy, které se tam odehrávají. Evolucionisté předpokládají, že první živé buňky se dnešním prokaryotickým buňkám musely podobat.¹⁰

Pokud je evoluční teorie pravdivá, mělo by z ní vyplynout přesvědčivé vysvětlení toho, že první „jednoduchá“ buňka vznikla náhodou. Pokud je ale život dílem Stvořitele, pak by i v těch nejjednodušších organismech měla být patrná důmyslná konstrukce. Podívej se tedy na prokaryotickou buňku zevnitř a pak se zamysli nad tím, zda něco takového mohlo vzniknout náhodou.

OCHRANNÁ ZEĎ

Kdyby sis chtěl prokaryotickou buňku prohlédnout zevnitř, musel bys být několiksetkrát menší než tečka za větou. Vstupu do buňky brání tuhá pružná membrána, kterou lze přirovnat ke zdi kolem továrny. Membrána je tak tenká, že asi 10 000 jejích vrstev by odpovídalo tloušťce listu papíru. Oproti zdi je však buněčná membrána mnohem důmyslnější. V jakém ohledu?

Podobně jako zeď brání vstupu nepovolaných osob do továrny, i membrána chrání obsah buňky před vnějším nebezpečím. Není však nepropustná. Umožňuje buňce „dýchat“ — drobným molekulám, například kyslíku, dovoluje vcházet a vycházet. Složitějším molekulám, které by případně mohly napáchat škodu, však ve vstupu zabrání. Membrána slouží také k tomu, aby užitečné molekuly zůstaly uvnitř buňky. Jak to všechno dělá?

V továrně bývají strážní, kteří u vstupních bran kontrolují, co se do ní přiváží a co se odváží. Podobně i v buněčné membráně jsou zvláštní bílkovinné molekuly, které plní funkci bran a strážných.

Některé z těchto bílkovin mají uprostřed otvor (1), díky němuž může do buňky vstoupit nebo ji opustit pouze konkrétní druh molekuly. Jiné bílkoviny jsou z jedné strany membrány otevřené a z druhé zavřené (2). Mají něco jako nákladovou rampu (3), jejíž tvar umožňuje, aby do ní zapadla pouze určitá látka. Když se to stane, bílkovina se na druhé straně otevře a dovolí látce projít (4). To všechno dokáže membrána i těch nejjednodušších buněk.

UVNITŘ TOVÁRNY

Představ si, že tě „strážní“ pustí dovnitř. Vnitřek prokaryotické buňky je naplněn tekutinou, která je bohatá na živiny, soli a další látky. Buňka tyto suroviny používá k výrobě produktů, které potřebuje. Nejedná se však o náhodné procesy. Stejně jako v továrně je práce dobře zorganizována, i v buňce organizovaně probíhají tisíce chemických reakcí, a to v konkrétním pořadí a podle přesného časového plánu.

Hodně času buňka věnuje výrobě bílkovin. Jak to dělá? Nejprve vytvoří asi 20 druhů základních stavebních jednotek nazývaných aminokyseliny. Ty jsou dopraveny k ribozomům (5), které je možné přirovnat k automatickým strojům, jež aminokyseliny spojí v přesném pořadí a vytvoří konkrétní bílkovinu. Podobně jako je činnost továrny řízena centrálním počítačovým programem, i v buňce je mnoho funkcí řízeno „počítačovým programem“, který je zakódovaný v DNA (6). Právě z DNA obdrží ribozom podrobné pokyny, kterou bílkovinu má sestavit a jak (7).

To, co se děje potom, je naprosto úžasné. Každá bílkovina se poskládá do jedinečné trojrozměrné struktury (8). Právě tato struktura rozhoduje o tom, jakou funkci bude bílkovina mít.b Představ si, že na výrobní lince je sestavován motor. Má-li správně fungovat, každá jeho součástka musí být vyrobena naprosto přesně. Stejně tak je to s bílkovinou. Pokud by nebyla vyrobena přesně a složena do naprosto správného tvaru, nemohla by řádně vykonávat svou funkci, a dokonce by mohla buňku poškodit.

Jak se bílkovina dostane z místa, kde byla vyrobena, na místo, kde je potřebná? Každá bílkovina, kterou buňka vytvoří, má v sobě zabudovaný „štítek s adresou“. Tím je zajištěno, že se dostane na správné místo. Každou minutu se vytvářejí a dopravují tisíce bílkovin, a přesto každá dorazí tam, kam má.

Proč jsou tato fakta důležitá? Ani v tom nejjednodušším organismu se složité molekuly nemohou vytvářet samovolně. Mimo buňku by se rozložily a uvnitř buňky se nevytvoří bez pomoci jiných složitých molekul. Například enzymy jsou potřebné k výrobě zvláštní energetické molekuly nazývané adenozintrifosfát (ATP). Energie z této molekuly je však zase potřebná k výrobě enzymů. Podobně je k produkci enzymů potřebná DNA (pojednává o ní 3. část brožury) a k produkci DNA jsou nezbytné enzymy. Také další bílkoviny mohou být vytvořeny pouze buňkou, ale buňka může být vytvořena pouze z bílkovin.c

Mikrobiolog Radu Popa, který neuznává biblickou zprávu o stvoření, v roce 2004 položil otázku: „Jak je možné, že příroda dokázala vytvořit život, když nám se to v kontrolovaných podmínkách nepodařilo ani při jednom pokusu?“¹³ Také prohlásil: „Složitost mechanismů potřebných k činnosti živé buňky je tak velká, že se zdá být nemožné, aby tyto mechanismy začaly existovat náhodou a současně.“¹⁴

Co si o tom myslíš ty? Evoluční teorie se snaží vysvětlit, že život na Zemi vznikl bez zásahu Stvořitele. Čím více se toho však vědci o živých organismech dozvídají, tím méně pravděpodobné se jeví, že život vznikl náhodou. Někteří evolucionisté se snaží tomuto problému vyhnout tak, že se na evoluční teorii a na otázku vzniku života dívají jako na dvě různé věci. Zdá se ti to rozumné?

Evoluční teorie vychází z předpokladu, že život vznikl díky dlouhé sérii šťastných náhod, a tvrdí, že další série náhod vedla ke vzniku neuvěřitelně rozmanitých a složitých organismů. Jestliže však této teorii chybí základ, jakou platnost mají další teorie, které z ní vycházejí? Mrakodrap, který má chatrné základy, se zhroutí, a totéž platí o evoluční teorii, protože neumí vysvětlit původ života.

Když ses tedy krátce zamyslel nad stavbou a činností zdánlivě jednoduché buňky, co jsi zjistil? Našel jsi svědectví o mnoha náhodách, nebo důkaz o vynikajícím plánu? Pokud si na tuto otázku ještě nedokážeš odpovědět s jistotou, přečti si další část brožury, kde se dozvíš zajímavé podrobnosti o „počítačovém programu“, který činnost každé buňky řídí.

Co tvrdí mnozí vědci? Řada biologů a dalších vědců je přesvědčena, že DNA a informace, které jsou v ní zakódované, jsou výsledkem náhodných procesů, k nimž docházelo v průběhu milionů let. Říkají, že ani struktura této molekuly, ani informace, které obsahuje a přenáší, ani způsob, jak funguje, nesvědčí o tom, že za tím stojí inteligentní mysl.¹⁷

Co je napsáno v Bibli? Z Bible vyplývá, že vývoj různých orgánů našeho těla — a dokonce i doba, kdy se vytvářejí — je jakoby zapsán v symbolické knize, jejímž autorem je Bůh. Všimni si, jak to pod inspirací vyjádřil král David. O Bohu řekl: „Tvé oči viděly i můj zárodek a ve tvé knize byly zapsány všechny jeho části, pokud jde o dny, kdy byly utvářeny a nebyla ještě žádná z nich.“ (Žalm 139:16)

O čem svědčí důkazy? Jestliže je pravda to, co říká evoluční teorie, pak by mělo být přinejmenším teoreticky možné, že DNA vznikla sérií náhodných procesů. Jestliže je ale pravda to, co je uvedeno v Bibli, pak by DNA měla poskytovat pádné důkazy, že je dílem někoho, kdo je inteligentní a má smysl pro řád.

Pokud se DNA a její funkce vysvětlí jednoduchými pojmy, je to celkem srozumitelné a současně fascinující. Vydej se tedy na další výpravu do nitra buňky. Tentokrát to bude lidská buňka. Představ si, že jdeš do muzea, jehož účelem je poučit návštěvníky o tom, jak taková buňka funguje. Celé muzeum je vlastně model lidské buňky, která je 13 000 000krát zvětšena. Má velikost obrovského stadionu, do něhož by se vešlo asi 70 000 diváků.

Vcházíš dovnitř a žasneš nad spoustou zvláštních útvarů. Blízko středu je buněčné jádro — koule vysoká asi jako 20patrový dům. Zamíříš tedy rovnou k němu.

Dveřmi v membráně vstoupíš do jádra a rozhlížíš se. Tvoji pozornost upoutá 46 chromozomů. Jsou uspořádány do párů, které mají různou velikost. Ten, který je k tobě nejblíž, je vysoký asi jako 12patrový dům (1). Přibližně uprostřed je každý chromozom zúžený, takže vypadá tak trochu jako dvě nožičky párku. Je ale silný jako kmen stromu. Na modelu chromozomu vidíš různé příčné pásky. Všimneš si, že každý pásek je tvořen svislými proužky, mezi nimiž jsou kratší vodorovné proužky (2). Jsou to snad řady knih? Ne, jedná se o vnější strany smyček, které jsou těsně smotány a tvoří jakési sloupy. Za jednu smyčku zkoušíš zatáhnout a ona se uvolní. S překvapením zjistíš, že se skládá z něčeho, co vypadá jako malé, pečlivě uspořádané spirály (3). Ty jsou tvořeny něčím, co připomíná velmi dlouhý provaz.

STRUKTURA ÚŽASNÉ MOLEKULY

Provaz je silný asi 2,5 centimetru a je pevně omotán kolem cívek (4), díky nimž je uspořádán do spirál, jež jsou stočené do dalších spirál. Na místě je drží něco, co připomíná lešení. Popisek u chromozomu vysvětluje, že provaz je smotán velmi účelně. Pokud bys ho z každého modelu chromozomu vymotal a natáhl, zjistil bys, že celková délka všech provazů odpovídá asi polovině obvodu zeměkoule.a

Jedna vědecká kniha nazývá tento účinný balicí systém „mimořádným konstrukčním výkonem“.¹⁸ Zdá se ti rozumné věřit, že za něčím takovým nestojí žádný konstruktér? Kdyby v tomto muzeu byl velký prodejní sklad s miliony výrobků a všechny byly uspořádány tak účelně, že bys snadno našel to, co potřebuješ, došel bys k závěru, že se to všechno nějak poskládalo samo? Určitě ne. Nehledě na to, že účelně uspořádané zboží ve skladu se nedá srovnat s tím, co je v buněčném jádru.

Popisek v muzeu tě vybízí, abys vzal provaz do rukou a pozorně si ho prohlédl (5). Zblízka vidíš, že to není obyčejný provaz. Skládá se ze dvou vláken, která jsou stočena kolem sebe. Pohromadě je drží drobné příčky, jež jsou od sebe stejně daleko. Provaz vypadá jako žebřík stočený tak, že připomíná točité schodiště (6). V tu chvíli pochopíš, že v rukou držíš model molekuly DNA — jedno z tajemství života.

Jedna molekula DNA pečlivě stočená kolem cívek a lešení tvoří chromozom. Příčky žebříku se nazývají páry bází (7). Jaký mají účel? A k čemu to všechno vlastně slouží? Na popisku v muzeu nacházíš zjednodušené vysvětlení.

JEDINEČNÝ SYSTÉM PRO UCHOVÁVÁNÍ INFORMACÍ

Popisek říká, že tím nejdůležitějším v DNA jsou právě příčky žebříku. Každá se skládá ze dvou částí. Představ si, že by se tento pomyslný žebřík rozdělil tak, že na každé straně by zůstala část příčky. Existují pouze čtyři druhy těchto částí příček. Vědci je označují písmeny A, T, G a C. Ke svému překvapení zjistili, že kombinace těchto písmen jsou vlastně zakódované informace.

Asi víš, že v 19. století byla vynalezena morseovka, díky které bylo možné posílat zprávy telegrafem. Morseovka měla pouze dva druhy „písmen“ — tečku a čárku. Přesto se z těchto dvou znaků dal sestavit bezpočet slov a vět. DNA používá kód složený ze čtyř písmen. Pořadí, ve kterém se písmena A, T, G a C objevují, tvoří „slova“ nazývaná kodony. Ty jsou uspořádány do „příběhů“ označovaných jako geny. Každý gen obsahuje průměrně 27 000 písmen. Geny a dlouhé úseky mezi nimi tvoří něco jako „kapitoly“, což jsou jednotlivé chromozomy. Úplná „kniha“ se skládá z 23 chromozomů. To je takzvaný genom neboli genetická informace o celém organismu.b

Genom obsahuje tolik informací, že kdyby se měly zapsat, vzniklo by mnohosvazkové dílo. Lidský genom je tvořen asi třemi miliardami párů bází neboli příček na žebříku DNA.¹⁹ Představ si encyklopedii, která má mnoho svazků, z nichž každý má víc než tisíc stran. Lidský genom by takových svazků zaplnil 428. Když k tomu připočteme i druhý genom, znamenalo by to, že v každé buňce je jakoby 856 svazků. Pokud bys tyto informace měl zapsat a dělal to osm hodin denně od pondělí do pátku, trvalo by ti to asi 80 let.

To, co bys za těch 80 let napsal, by tvému tělu samozřejmě bylo k ničemu. Ty stovky tlustých knih bys do žádné ze svých sto bilionů mikroskopických buněk stejně nedostal. Zkomprimovat takové množství informací je zkrátka nad lidské schopnosti.

Jistý profesor molekulární biologie a informatiky uvedl: „Jeden gram DNA, který by v suchém stavu měl objem přibližně jednoho krychlového centimetru, obsahuje tolik informací jako zhruba jeden bilion CD [kompaktních disků].“²⁰ Co z toho vyplývá? Vzpomeň si, že DNA obsahuje geny, tedy jedinečné údaje o každém člověku. Úplná sada údajů je v každé buňce. DNA je tak plná informací, že jedna čajová lžička DNA by obsahovala údaje o 350krát větším počtu lidí, než je současný počet obyvatel naší planety. Množství DNA, které by obsahovalo informace o sedmi miliardách lidí žijících dnes, by na čajové lžičce bylo jen slabým povlakem.²¹

KNIHA BEZ AUTORA?

Navzdory pokrokům v miniaturizaci lidé nedokázali vytvořit žádné médium, které by se k DNA svou kapacitou alespoň přibližovalo. Pro srovnání ale použijme kompaktní disk. Je hezký na pohled — má symetrický tvar, lesklý povrh a je konstrukčně dobře vymyšlený. Je jasným důkazem, že ho vyrobil inteligentní člověk. A co v případě, že jsou na něm informace? Ne nějaká náhodná data, ale soubor podrobných psaných pokynů pro výrobu, údržbu a opravu složitého zařízení. Na velikost a váhu disku tyto informace nemají žádný vliv, a přesto jsou tím nejdůležitějším. Nepřesvědčily by tě snad takové psané pokyny o tom, že za nimi stojí inteligentní mysl? Není to snad tak, že psaný text musí mít nějakého autora?

Přirovnat DNA ke kompaktnímu disku nebo ke knize je docela vhodné. V jedné publikaci, která pojednává o genomu, je dokonce napsáno: „Myšlenka o genomu jako knize není, v pravém slova smyslu, ani přirovnáním. Je to doslovná pravda. Kniha je kusem digitální informace . . . Stejně tak genom.“ Autor dále uvádí: „Genom je velmi chytrou knihou, protože za příznivých podmínek se dokáže sám okopírovat a sám přečíst.“²² Tím se dostáváme k dalšímu důležitému rysu DNA.

RYCHLÉ STROJE

Stojíš v muzeu a přemýšlíš, zda je to opravdu tak, že v buněčném jádru se nic nehýbe. Pak si všimneš skleněné vitríny, ve které je model části DNA. U vitríny je nápis: „Stisknutím tlačítka se spustí prezentace.“ Stiskneš tlačítko a ozve se hlas, který vysvětluje: „DNA má přinejmenším dvě důležité funkce. Ta první se nazývá replikace. DNA musí být zkopírována, aby v každé nové buňce byla úplná kopie téže genetické informace. Následuje prezentace.“

Do vitríny vjíždí složitě vypadající stroj. Je to vlastně několik robotů spojených dohromady. Stroj přijíždí k DNA, připojí se k ní a jede po ní podobně jako vlak po kolejích. Pohybuje se příliš rychle na to, abys viděl, co přesně dělá, ale za ním už není jedna DNA, ale dvě.

Hlas dále vysvětluje: „To je velmi zjednodušená prezentace toho, co se děje při replikaci DNA. Skupina molekulárních strojů nazývaných enzymy jede po DNA a nejprve vlákna od sebe oddělí. Pak každou stranu DNA použije jako šablonu, na jejímž základě vytvoří nové vlákno. Nelze ukázat všechno, co s tím souvisí, například drobné zařízení, které před replikačním strojem odstřihne DNA, aby se mohla volně stočit. Také nelze předvést, jak je DNA několikrát zkontrolována. Chyby jsou odhaleny a opraveny s pozoruhodnou přesností.“ (Viz nákres na stranách 16 a 17.)

Hlas pokračuje: „To, co předvést lze, je rychlost. Asi jste si všimli, že robot se pohyboval poměrně rychle. Skutečné molekulární enzymové stroje se po DNA pohybují rychlostí asi sto příček neboli párů bází za sekundu.²³ Pokud by DNA měla velikost železniční tratě, molekulární stroj by po ní uháněl rychlostí přes 80 kilometrů za hodinu. V bakteriálních buňkách mohou takové replikační stroje jet ještě 10krát rychleji. V lidské buňce pracují stovky replikačních strojů na různých místech DNA. Celý genom zkopírují za pouhých osm hodin.“²⁴ (Viz rámeček „Molekula, kterou je možné číst a kopírovat“ na straně 20.)

„ČTENÍ“ DNA

Replikační roboti opouštějí vitrínu a objevuje se jiný stroj. I ten jede po úseku DNA, ale pomaleji. DNA za ním sice zůstává nezměněná, ale z otvoru ve stroji vylézá jedno vlákno, jako by stroji rostl ocásek. Co se to děje?

Hlas říká: „Druhá funkce DNA se nazývá transkripce. DNA nikdy neopouští bezpečí jádra. Jak je tedy možné, aby byly přečteny a využity geny — recepty na všechny bílkoviny, ze kterých se skládá lidské tělo? Tento molekulární enzymový stroj najde na DNA místo, kde byl na základě chemických signálů přicházejících do buněčného jádra aktivován gen. Molekulární stroj pak použije molekulu nazývanou RNA, aby gen zkopíroval. RNA vypadá jako úsek jednoho vlákna DNA, ale přesto se od něj liší. Úkolem RNA je získat informace zakódované v genech. RNA získá tyto informace v molekulárním enzymovém stroji, potom jádro opustí a míří k jednomu z ribozomů, kde informace budou využity k vytvoření bílkoviny.“

Pozorně sleduješ prezentaci a žasneš. Muzeum a důmysl těch, kdo navrhli a zkonstruovali všechna zařízení, která v něm jsou, na tebe udělaly velký dojem. Bylo by úžasné, kdyby se ta zařízení dala do pohybu a předváděla tisíce a tisíce úkonů, které lidská buňka současně vykonává.

V tu chvíli si uvědomíš, že všechny ty procesy, které složité molekulární stroje vykonávají, vlastně probíhají v každé ze sto bilionů tvých buněk. Stroje čtou tvoji DNA a poskytují pokyny ke stavbě stovek tisíc různých bílkovin, z nichž se skládá tvoje tělo — například ke stavbě enzymů, tkání a orgánů. I ve chvíli, kdy čteš tyto řádky, je tvoje DNA kopírována a kontrolována, aby v každé nové buňce byly všechny potřebné pokyny.

Proč jsou tato fakta důležitá? Znovu si polož otázku: Jak se do DNA všechny ty pokyny dostaly? Z Bible vyplývá, že je tam zapsal autor s nadlidskou inteligencí. Je takový závěr už překonaný nebo nevědecký?

Myslíš, že je možné, aby lidé postavili muzeum, o kterém jsme mluvili? Pokud by se o něco takového pokusili, určitě by to bylo velmi náročné. O lidském genomu a o tom, jak funguje, toho stále ještě víme málo. Vědci se snaží zjistit, kde jsou různé geny umístěny a co je jejich úkolem. Navíc geny tvoří jen malou část DNA. Jak je to ale s jejími dlouhými úseky, kde geny nejsou? Vědci těmto úsekům dříve říkali odpadní DNA, ale v současnosti svůj pohled na to mění. Tyto úseky mohou rozhodovat o tom, jakým způsobem a do jaké míry jsou geny využívány. Ale i kdyby vědci dokázali vytvořit model DNA a všech strojů, které ji kopírují a kontrolují, jen sotva by se jim podařilo dosáhnout toho, aby fungoval tak jako skutečná DNA.

Slavný fyzik Richard Feynman krátce před svou smrtí zapsal na tabuli výrok: „Co nemohu vytvořit, tomu nerozumím.“²⁵ V případě DNA tato slova vyjadřující pokorný postoj skutečně platí. DNA ani replikační a čtecí molekulární stroje vědci nedokážou vytvořit ani tomu všemu plně nerozumějí. Přesto někteří z nich tvrdí, že vědí, že to všechno je produktem náhody. Odpovídá takový závěr tomu, co ses o DNA dozvěděl?

Někteří vzdělaní lidé jsou přesvědčeni, že důkazy svědčí o něčem jiném. Například Francis Crick, vědec, který se podílel na objevu dvojšroubovice DNA, došel k závěru, že tato molekula je uspořádána tak důmyslně, že nemůže být výsledkem náhodných procesů. Přišel s teorií, že DNA byla na Zem poslána inteligentními mimozemšťany, kteří chtěli, aby zde vznikl život.²⁶

Není to tak dlouho, co uznávaný filozof Antony Flew, který se 50 let zastával ateismu, změnil názor. Když mu bylo 81 let, začal mluvit o tom, že při vzniku života musela svou úlohu sehrát nějaká inteligence. Co ho k takovému názoru vedlo? Bylo to studium DNA. Na otázku, zda mu nevadí, že tento jeho nový názor pravděpodobně bude mezi vědci nepopulární, Antony Flew odpověděl: „Nedá se nic dělat. Celý život jsem se řídil zásadou . . . držet se důkazů, ať už vedou kamkoli.“²⁷

Co si o tom myslíš ty? O čem svědčí důkazy? Představ si, že jsi v řídicím středisku továrny. V počítači běží složitý program, který řídí všechno, co se v továrně děje. Kromě toho neustále posílá pokyny k tomu, jak vyrábět a udržovat v provozu každý stroj, jenž v továrně je. Program dokonce sám sebe kopíruje a kontroluje. Myslel by sis, že počítač a jeho program vznikly samovolně, anebo že jsou to produkty někoho, kdo je inteligentní a má smysl pro řád? Důkazy mluví samy za sebe.