Do Středoafrické republiky

Ještě s dalšími misionáři jsem byl přidělen do Středoafrické republiky. Oficiálním jazykem tam sice byla francouzština, ale abychom mohli kázat většině lidí, museli jsme se naučit jazyk sanga. Byli jsme posláni do města Bambari ležícího asi 300 kilometrů od hlavního města Bangui, abychom tam otevřeli misionářský domov. V Bambari nebyla ani elektřina, ani vodovod, ale tamější dva sbory potřebovaly naši pomoc. Díku tomu, co jsem za války zažil v Evropě, bylo pro mě mnohem snadnější přizpůsobit se životním podmínkám v Bambari i na dalších místech, kam jsem se později dostal.

V Bambari jsem sloužil asi dva roky. Pak jsem byl pozván, abych navštěvoval sbory jako cestující dozorce. Ve Středoafrické republice tehdy bylo přibližně 40 sborů. V každém z nich jsem vždy strávil asi týden. Měl jsem malé auto, ale tam, kde byly silnice obzvlášť špatné, jsem používal veřejnou dopravu.

Jediným místem v celé zemi, kde bylo možné nechat si opravit auto, bylo Bangui. Jelikož jsem při službě hodně cestoval, koupil jsem si několik knih o opravách automobilů, sehnal jsem si nářadí a většinu oprav jsem si dělal sám. Jednou se stalo, že mi praskl kryt kloubu hnací hřídele a s autem se nedalo jet. Byl jsem asi 60 kilometrů od nejbližšího obydlí. V pralese jsem tedy uřízl kus tvrdého dřeva a upravil jsem ho tak, abych ho mohl použít jako kryt. Přidrátoval jsem dřevo k hřídeli, pořádně ho polil olejem a mohl jsem pokračovat v jízdě.

Služba v buši neboli na venkově byla obzvlášť náročná, protože jen málokdo tam uměl číst a psát. Pamatuji se na sbor, kde uměl číst jen jeden člověk a ten měl navíc vadu řeči. Studijní článek ve Strážné věži byl tehdy neobvykle těžký, ale bylo velmi povzbuzující vidět, jak se sbor snaží probíranou látku pochopit.

Zeptal jsem se potom přítomných, jaký užitek jim přináší látka, které plně nerozumějí. Dostal jsem nádhernou odpověď: „Navzájem se povzbuzujeme.“ (Hebrejcům 10:23–25)

I když mnozí moji křesťanští bratři byli negramotní, hodně jsem se od nich naučil. Pochopil jsem, jakou hodnotu má biblická rada „považovat ostatní za sobě nadřazené“. (Filipanům 2:3) Moji afričtí bratři mě mnoho naučili o lásce, laskavosti a pohostinnosti a také o tom, jak přežít v buši. Dnes pro mě mají daleko větší význam slova, která nám při graduaci řekl na rozloučenou bratr Nathan Knorr, tehdejší prezident školy Gilead: „Buďte pokorní a nikdy si nemyslete, že víme všechno. My to totiž nevíme. Ještě se máme hodně co učit.“

Život v africkém buši

Když jsem jezdil od sboru ke sboru, vždy jsem bydlel u místních bratrů. Týden, který jsem ve sboru trávil, byl pro všechny svátkem, hlavně pro děti. Důvodem bylo to, že členové hostitelského sboru nalovili zvěř a ryby a vynaložili zvláštní úsilí, aby byl pro každého dostatek jídla.

Když jsem bydlel s bratry v jejich chatrčích, jedl jsem všechno, co mi předložili — od termitů až po sloní maso. Často byly na jídelníčku opice. Zvláště velkou pochoutkou byla divoká prasata a dikobrazi. Samozřejmě, že hostina nebyla každý den. Mému tělu chvíli trvalo, než se přizpůsobilo místní stravě, ale pak si už můj žaludek poradil téměř se vším. Naučil jsem se, že pro žaludek je prospěšné jíst papáju i se semeny.

V buši se může stát mnoho nečekaných věcí. Při jedné příležitosti jsem byl považován za mammy-water, což je podle pověr bílý duch utopence, který žije ve vodě. Lidé věří, že může stáhnout někoho do vody a utopit ho. Jednou jsem se koupal v říčce a když jsem vystupoval na břeh, uviděla mě dívka, která tam přišla pro vodu. S křikem utekla. Jeden svědek, který mě doprovázel, se snažil místním lidem vysvětlit, že nejsem duch, ale cestující kazatel. Nevěřili mu však. Říkali: „Žádný běloch by nepřijel až sem.“

Kvůli čerstvému vzduchu jsem často spával venku. Vždy jsem měl moskytiéru, protože mě chránila také před hady, štíry, krysami a jinými tvory. Několikrát jsem zažil invazi armády mravenců, a ochránila mě právě moskytiéra. Jednou v noci jsem si na ni posvítil baterkou a uviděl jsem, že je z venku úplně pokrytá mravenci. Rychle jsem vzal nohy na ramena, protože tito mravenci, ačkoli jsou malí, dokážou zabít i lva.

Když jsem sloužil v jižní části Středoafrické republiky blízko řeky Kongo, kázal jsem Pygmejům, kteří skutečně žijí jen z toho, co poskytuje prales. Jsou to vynikající lovci a vědí, co je k jídlu, a co ne. Někteří z nich mluví jazykem sanga, a tak mi s potěšením naslouchali. Souhlasili s opětovnou návštěvou, ale než jsme se k nim vrátili, přesunuli se jinam. Nikdo z nich se tehdy nestal svědkem, ale později jsem se dozvěděl, že někteří přijali pravdu v Konžské republice.

Jako krajský dozorce jsem ve Středoafrické republice sloužil pět let. Procestoval jsem ji celou a většinou jsem navštěvoval sbory v buši.

[Obrázek na straně 20]

Ve Středoafrické republice jsem bydlel ve vesnicích, jako je tato