Ačkoli jsou uprchlíky, jsou šťastní, že mohou sloužit Bohu
VÁLKY, hladomory, pohromy a nepokoje. Pro někoho jsou to jen titulky v novinách. Pro někoho jiného je to součást každodenního života. Svědkové Jehovovi jsou celosvětovým společenstvím křesťanů, a proto si velmi dobře uvědomují, že když někde vypukne válka nebo dojde k pohromě, část jejich mezinárodního bratrstva možná trpí. A když lidé musí utíkat, aby zachránili svůj život, musí to možná udělat i naši bratři.
V mnoha zemích Afriky svědkové snášejí takové situace už léta. Mnozí si museli sbalit, co byli schopni unést, a hledat útočiště jinde. Jen málo z nich mělo nějaký dopravní prostředek, možná jízdní kolo. Většina však musela jít pěšky — celé dny, a možná i týdny, jít a jít —, aby se dostali ke svému cíli.
Jedním z takových cílů bylo Mboki, malé město ve Středoafrické republice. Muži a ženy, mladí i staří, sem během let přicházeli po tisících. Byli mezi nimi i naši křesťanští bratři a sestry a jejich zájemci. Je samozřejmé, že jejich spolukřesťané z kanceláře odbočky Watch Tower Society v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky, měli veliký zájem, aby se s těmito uprchlíky setkali a poskytli jim pomoc. Pětkrát jim po zástupci odbočky poslali peníze, jídlo, oblečení a léky, které štědře opatřili svědkové z Bangui, vzdáleného asi 1130 kilometrů. A i když ti, kdo tuto štědrou pomoc nabízeli, sami moc finančních prostředků neměli, byli velmi šťastní, že mohli udělat to, čeho byli schopni.
Cesta do Mboki
Bratři z kanceláře odbočky chtěli vědět, co jiného by se pro uprchlíky ještě dalo udělat a jak by se jim mohla poskytnout duchovní pomoc. A tak jsme s manželkou vyrazili v Land Cruiseru, vozidle s pohonem na čtyři kola, a doprovázel nás Symphorien, který je zvláštním průkopníkem, a jeho manželka. Symphorien cestu dobře znal a mluvil jazykem zande, jazykem běženců v Mboki. Dostali jsme se tam po čtyřech dlouhých dnech cesty.
Posledních 400 kilometrů cesta vedla nádhernou vlnící se krajinou, mezi obrovskými baobaby. Čas od času jsme projeli vesničkami. Na tomto úseku cesty napočítala má manželka přesně padesát mostů — mnohé z nich byly ve velmi špatném stavu a některé se nedaly přejet. Několik mostů jsme opravili pomocí nalezených klacků a shnilých trámů, potom jsme naše vozidlo nastartovali, pomodlili se a s velkou opatrností vyjeli. Když byla nablízku nějaká vesnička, přiběhli chlapci, aby — za malou odměnu — pomohli. Byli jsme překvapeni, že vždycky našli ve vysoké trávě a pod blízkým křovím kusy dřeva a desky z mostu. Napadlo nás, zda je z mostu nevzali a neschovávali je tam pro zákazníky v nouzi.
Ve třech případech jsme pomoc těchto chlapců odmítli, protože na to, abychom přejeli, vypadaly tyto mosty příliš nebezpečně. A tak jsme sjeli z cesty dolů do říčky, jeli přes balvany, znovu nahoru a nazpět na cestu. Jak jsme byli rádi, že bylo zrovna období sucha, protože v opačném případě by pro nás bylo nemožné cestu uskutečnit. Možná s výjimkou toho, že bychom cestovali helikoptérou!
Jaké to bude v Mboki? To nás často napadlo, když jsme jeli po této nekonečné „piste“. „Piste“ je francouzské slovo, které ve Středoafrické republice označuje písčitou, kamenitou a štěrkovou silnici nebo cestu, na níž jsou tisíce děr.
Čtvrtý den, zrovna po poledni, Symphorien ukázal na několik chýší se střechou z trávy, které byly obklopeny papájami a maniokovými poli. „Voilà! Tady začíná Mboki,“ zvolal. To, co jsme viděli, nás dost překvapilo. „Toto je Mboki? Kde je tábor?“ ptali jsme se, protože to, co bylo vidět, nebyl tábor, jenom roztroušené domky. Byly to malé, ale čisté chýše se střechou z trávy. Všude byly stromy a keře. Lidé si sázeli plodiny hned vedle svých domů. Mboki nebylo takovým typem tábora, jaký jsme očekávali; byla to velká vesnice, možná 35 kilometrů dlouhá.
Setkání s bratry
Bratři v Mboki sice věděli, že přijedeme, ale mysleli si, že nám cesta potrvá pět dní. Když uslyšeli naše auto, běželi k nám. Muži, ženy a děti spěchali ven ze svých chýší a přišli i ze svých polí, aby nás přivítali. Všichni se usmívali, smáli se a třásli nám rukama — pokud to bylo možné, i několikrát. Matky nás zdravily a přitom držely děťátka ve vztažených rukou. Všichni se s námi chtěli pozdravit a jejich přivítání bylo skutečně velmi srdečné.
Ani já, ani moje manželka jsme toho v tomto momentě mnoho dělat nemohli, protože jsme neznali jejich jazyk. Zkoušeli jsme to trochu francouzsky, trochu jazykem sango, trochu anglicky a arabsky. Většina z našich bratrů mluví, čte a píše jazykem zande. Symphorien musel tlumočit a vysvětloval účel naší návštěvy.
Potom jsme jeli o několik mil dál a přijeli jsme k sálu Království. Byl to první „kostel“, který uprchlíci jakéhokoli náboženství v Mboki postavili. Objevili se další bratři se svými dětmi a zájemci, aby nám potřásli rukou. S bratry přišlo i mnoho dětí ze sousedství a také nám potřásaly rukama.
Byli jsme jejich hosty, a tak pro nás bratři přichystali dva domky. Byly velmi čisté. Měli jsme tam připraveny kbelíky naplněné čistou vodou. My jsme si však přivezli vlastní jídlo a pitnou vodu — nejen proto, že jsme očekávali to nejhorší, ale také proto, abychom naše bratry nezatěžovali. Když jsme vykládali věci z vozu, přišla k nám dívenka a zeptala se, jakým způsobem bychom chtěli mít připravené kuře k večeři — opékané na ohni, nebo vařené v omáčce? Něco takového jsme neočekávali, a tak jsme se zeptali, co by s tím chtěli jíst oni. Odpověď: kasavu neboli maniok. Vybrali jsme si tedy kuře připravené v pikantní omáčce. Ten večer jsme náš obrovský hlad zahnali velmi dobře. Připravovali nám však jídlo každý den — ráno i večer. Těžko jsme tomu mohli uvěřit — živí nás a starají se o nás uprchlíci, a to navzdory tomu, že mají po hmotné stránce tak málo.
Malý sbor plný radosti
A tak jsme byli zde, v tomto tak odlehlém místě, ale mezi jednadvaceti našimi bratry. Jen dva z nich sem přišli již jako pokřtění. Všichni ostatní byli při svém příchodu zájemci. Pokračovali ve studiu a byli pokřtěni během posledních dvou let. Další čtyři byli v nedaleké řece pokřtěni během naší návštěvy.
Jedním z mimořádných příkladů je Faustino. Než přišel do Mboki, naučil se od přítele základní biblické pravdy. Faustino si vážil toho, co se učil. Brzo začal se svým přítelem kázat jiným lidem. Setkali se však s odporem a dostali se do vězení za to, že svým náboženstvím „pobuřovali obyvatelstvo“. Ve vězení se Faustinův přítel ze strachu vzdal, a byl propuštěn. Za dva měsíce byl Faustino souzen. Jasně se prokázalo, že jeho obvinění nebyla opodstatněná, a tak byl propuštěn. Když v této oblasti začala válka, Faustino utekl do Středoafrické republiky, kde se setkal s bratry a obnovil své studium Bible. Byl pokřtěn v červenci 1991 a v roce 1992 začal službu plným časem jako pravidelný průkopník.
V malém sboru v Mboki, ve sboru plném radosti a přátelství, je nyní jednadvacet zvěstovatelů a jeden zvláštní průkopník. Dva anglicky mluvící bratři slouží jako starší a daří se jim udržovat dobré spojení s kanceláří odbočky v Bangui. Očekávali jsme, že naše bratry-uprchlíky najdeme v hrozných a beznadějných podmínkách, ale nebylo to tak. Ačkoli jsou po hmotné stránce chudí, nikdo si nestěžuje, nikdo se nestrachuje, nikdo nereptá. Po svém příchodu si zde bratři postavili své chýše a domky a začali pěstovat plodiny a chovat slepice. Mají toho méně než předtím, jsou však naživu a ve společnosti svých křesťanských druhů.
Protože je v Mboki sedmnáct až dvacet tisíc uprchlíků a další přicházejí každý měsíc, naši bratři mají pro svou službu veliké pole. Šli jsme s nimi kázat a bylo to skutečně velmi zajímavé. Často používají Bibli v jazyce zande. V tomto překladu se v Hebrejských písmech a také na několika místech v Křesťanských řeckých písmech nachází Boží jméno. Pro tyto lidi není Bůh pouhým Mboli („Bůh“ v jazyce zande), ale je Yekova, což je Boží osobní jméno vyslovené jejich způsobem. Mboli Yekova je běžný výraz. Mnohé protestantské překlady Bible se v jiných afrických jazycích nedrží tohoto správného znění, slovo „Jehova“ raději nahrazují slovy Nzapa, Nzambe nebo jinými africkými jmény označujícími Boha.
V souladu s Ježíšovým proroctvím se dobrá zpráva o Království káže po celé zemi, a to zahrnuje také Mboki. (Matouš 24:14) Zvěstovatelé v tomto sboru jsou nyní dobře zásobeni Biblemi, knihami, časopisy, brožurami a traktáty ve všech jazycích, které potřebují. V budoucnosti bude možná k dispozici více publikací v jazyce zande.
V očekávání stálého domova
První večer jsme promítali diapozitivy „Šťastní účastníci sjezdů ve východní Evropě chválí Jehovu“, program, který připravila Společnost. Další večer to byl program „V čase konce přivádět mnohé ke spravedlnosti“. Promítalo se venku, vedle sálu Království, pod čistou oblohou se stříbřitým měsícem. To byla atmosféra! Na tato promítání přišly stovky lidí a naši bratři byli šťastní a hrdí, že mohou obyvatelstvu ukázat něco zvláštního.
Když přišlo pondělí, připravovali jsme se na zpáteční cestu. Znovu nás čekalo čtyřdenní putování po stejných cestách a přes stejných padesát mostů zpět. Jedna sestra trvala na tom, že na cestu připraví nějaké jídlo — další dvě kuřata, již opečená na ohni a ochucená česnekem. V ranních hodinách nám během cesty v našem Land Cruiseru krásně voněla. V poledne jsme zastavili v buši, abychom si na pečených kuřatech pochutnali. Museli jsme při tom vzpomínat na naše bratry v Mboki. Jsou donuceni žít jako uprchlíci, přesto však pokračují ve své věrné službě Jehovovi. Čekají na stálý a pokojný domov na nové zemi, kterou slíbil Bůh. (2. Petra 3:13) — Zasláno.