Pohleďte, co pro nás Jehova učinil!
„O NĚCO takového jsme se modlívali,“ řekl jeden muž. Jiný vstával každé ráno ve čtyři hodiny, aby se modlil. O co? „Abychom jednoho dne měli volnost uctívat Jehovu svobodně,“ řekl. V lednu 1992, kdy se svědkové Jehovovi v Etiopii setkali v Addis Abebě na oblastním sjezdu „Lid milující svobodu“, bylo jisté, že tyto pokorné, upřímné modlitby byly vyslyšeny.
Sjezd v Etiopii byl známkou toho, jak se v Africe věci mění. Ve třinácti tamních zemích, kde dříve platil zákaz nebo omezení, se členové Jehovova lidu v posledních letech těší z oficiálního uzákonění své svobody. V Etiopii skončil 11. listopadu 1991 oficiální zákaz, který trval 34 let. Vládní úředníci svědky oficiálně uznali a opětovně jim udělili registraci, a svědkové ihned začali s přípravou mezinárodního sjezdu. Přesto zástup 7 573 lidí shromážděných na stadióně v Addis Abebě překonal i ty nejsmělejší představy každého účastníka. Většina přítomných si připadala jako ve snu. Znovu a znovu si navzájem říkali: „Bratře, pohleď, co pro nás Jehova učinil!“ — Srovnej Žalm 66:1–5; 126:1.
To, že byli 34 let zakázáni, způsobilo některé nečekané problémy. Většina bratrů neznala nádherné písně Království. Jak se je do sjezdu naučí zpívat? Čtyřicet písní, včetně těch sedmnácti, které měly zaznít při programu sjezdu, bylo přeloženo do amharštiny. Pak byl sestaven zvláštní pěvecký sbor, který provedl nahrávku písní na audiokazety. Sbory v hlavním městě dostaly kopii nahrávky a nacvičovaly písně třicet minut před shromážděními a třicet minut po nich. A výsledek? Stadión byl během sjezdu plný nadšeného a radostného zpěvu.
Kvůli nepokojům ve východní části země byly cesty z Diredawy a Hararu do hlavního města uzavřeny. Dostat se odtud bylo možné pouze letadlem. Osm bratrů z Hararu si nemohlo dovolit koupit letenky. Ale protože se rozhodli, že se sjezdu zúčastní, šli na vojenskou základnu a požádali o dopravu vojenským letadlem. K jejich překvapení bylo žádosti vyhověno. Cestu na sjezd měli zdarma!
Těm etiopským bratrům, kteří v minulých třech desetiletích snášeli těžkosti a pronásledování, a dokonce viděli, jak byli jejich přátelé popravováni za svou víru, vstoupily do očí slzy radosti, když viděli splnění svých modliteb. Jeden delegát řekl: „Od začátku sjezdu pláču.“ Jiný se svěřil: „Kdybyste měli schopnost číst v srdci, viděli byste, jak jsem šťasten.“ Ano, jaký podivuhodný skutek vykonal Jehova pro tyto věrné svědky! — Žalm 66:16, 19.
Větší svoboda v západní a střední Africe
Další zemí, kde bylo nedávno dílo svědků Jehovových legalizováno, je Benin. Co si o tom myslí svědkové? Jeden řečník na tamním křesťanském shromáždění se s oceněním vyjádřil: „Svoboda uctívání v této zemi je opravdu darem od Jehovy.“ Ano, Jehovovi služebníci zde jsou hluboce vděčni, že se nyní mohou těšit z neomezované svobody shromažďování a uctívání a že mohou mluvit se svými bližními o Jehovově Království — ze svobody, kterou mnozí z nás považují za samozřejmost.
Jak prokáží svoji radost? Výše citovaný řečník poukázal na jeden způsob: „Náš podíl na kazatelské službě — zvláště, když chodíme s dobrou zprávou dům od domu — ukazuje, jak si této svobody vážíme.“ V Beninu to tak jistě je. Dokládá to samotný pohled na údaje o průkopnících. V lednu 1990, v měsíci, kdy zde byl zrušen čtrnáctiletý zákaz, se podílelo na pravidelné službě plným časem sedmdesát sedm zvěstovatelů. O dva roky později tento počet vzrostl více než trojnásobně na 244!
To neznamená, že svědkové v Beninu nebyli před zrušením zákazu aktivní. Jejich vytrvalost měla hluboký vliv na jednoho vojenského důstojníka, který byl přidělen do tábora, kam byli svědkové přiváženi jako vězni. Jejich rozhodnutí sloužit Jehovovi vedlo k častému věznění, a proto s nimi byl v téměř neustálém kontaktu. Ale to mu jen připomínalo příjemné biblické rozhovory, které s nimi míval dříve, když se ještě těšili ze zákonné svobody.
Nakonec v něm jejich silná víra vzbudila pocit duchovního hladu. Navštěvoval různé církve a sekty, ale nemohl ten hlad utišit. Až po zrušení zákazu v lednu 1990 mohl se svědky svobodně hovořit o Bibli a našel odpověď na své duchovní potřeby. Nyní je pokřtěný a slouží jako průkopník. Změna jeho postoje v jistém smyslu připomíná bratrům v Beninu to, co se událo se Saulem z Tarsu: „Ten, jenž nás dříve pronásledoval, oznamuje nyní dobrou zprávu o víře.“ — Galaťanům 1:23.
V prosinci 1991 byli svědkové Jehovovi registrováni jako legální společnost v další západoafrické zemi, Nigeru, a omezení jejich díla tu skončilo. Také v této zemi byla odezva radostná. Odbočka v Nigérii, která má na starosti Niger, podává zprávu o reakci na jednom sjezdu: „Po pátečním hlavním proslovu na sjezdu v Maradi bylo bratrům oznámeno, že jsme nyní v Nigeru zákonem uznáni. Byli velmi vzrušeni a potlesk trval několik minut. Závěr pátečního programu byl velmi výmluvný; bratři se vzájemně objímali a radovali se z tak dobré zprávy.“ Umíme si to představit a radujeme se s nimi.
Jak bratři využijí této nově nabyté svobody? Jedna průkopnice v Nigeru nemá ohledně toho žádné pochybnosti. Píše: „Skutečnosti ukazují, že na našem území v Nigeru je mnoho těch, kteří před koncem vyjdou z Velkého Babylóna. Na důkaz toho uvádím, že mohu každý měsíc podávat zprávu o 80 až 85 opětovných návštěvách a vést třináct nebo čtrnáct biblických studií, přestože jsem některé návštěvy přenechala jiným zvěstovatelům.“ Tato věrná sestra dodává: „Kvůli svým zdravotním problémům nemohu dělat v kazatelské službě tolik, kolik bych chtěla, ale každý dělá, co může.“
Ve Rwandě ve střední Africe se situace svědků také překvapivě změnila. V dubnu 1992 bylo vydáno prohlášení v tom smyslu, že svědkové Jehovovi jsou konečně legální organizací. Dokument svědkové obdrželi v týdnu konání památné slavnosti a 1 526 zvěstovatelů uchvátilo, když se dověděli, že tuto slavnost navštívilo 6 228 lidí. Dají tito drazí bratři najevo svou radost a ocenění větší aktivitou v oznamování dobré zprávy? Rozhodně ano! Během téhož měsíce dubna strávili sboroví zvěstovatelé průměrně 27,7 hodiny v kazatelské službě, vykonali průměrně 17 opětovných návštěv, a pokud jde o biblická studia, průměr byl 2,4. Asi čtyřicet procent zvěstovatelů se ujalo nějaké formy služby plným časem.
Legalizováni v jižní Africe
Dole v jižní Africe zavanul svěží vítr svobody dvěma krásnými zeměmi, Mosambikem a Angolou. V Mosambiku bylo uděleno zákonné uznání v únoru 1991. Situace se zde uvolnila, a tak Biblická a traktátní společnost Strážná věž vyslala misionáře do této země, která byla tragicky zdevastována občanskou válkou. Misionáři tu našli úrodnou půdu. Velký zájem je o biblickou literaturu, zvláště o knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Jedna misionářka podala zprávu, že rozšířila padesát knih za necelé dvě a půl hodiny.
Lidé, kteří mají zájem, reagují rychle. Jeden misionář se dostavil na adresu, kterou Společnost dostala. Ukázalo se, že muž, který tam bydlí, pracuje u armády. Došlo k zajímavému rozhovoru, jehož se zúčastnili i dva příbuzní toho muže. Při opětovné návštěvě proběhla s tímto mužem a pěti jinými lidmi další plodná diskuse. Potom přijali pozvání, aby navštívili veřejnou přednášku a studium Strážné věže, to vše během čtyř dnů.
V Angole se svědkové těšili stále rostoucí svobodě, která vyvrcholila v dubnu 1992 legalizací jejich díla. Jak užívají své větší svobody? Podílejí se na kazatelské službě! V Angole je asi 17 000 zvěstovatelů a ti vedou téměř 60 000 biblických studií. To dává vynikající vyhlídku na další vzrůst!
Mladí se podílejí na vydávání svědectví
V těchto zemích, kde bylo kazatelské dílo nedávno legalizováno, ukazují své ocenění aktivitou ve službě i mladí, a dokonce i ti, kteří ještě nejsou pokřtěni. V Kapverdské republice, kde byli svědkové zákonem uznáni v listopadu 1990, se na jednom sjezdu jistá sedmnáctiletá dívka postavila, aby učinila veřejné prohlášení své víry. Po křtu jeden návštěvník viděl hlouček, který se kolem ní vytvořil. Šel jí popřát a zeptal se, kdo jsou ti lidé. Odpověděla: „To jsou moje biblická studia.“ Vedla sedm studií a zájemci, s nimiž studovala, jí přišli blahopřát k jejímu křtu. Už si podala přihlášku k pomocné průkopnické službě a těší se, že bude nakonec způsobilá jako pravidelná průkopnice.
Jedné desetileté dívenky v Angole se někdo zeptal, je-li zvěstovatelkou. Odpověděla: „Ano.“ Vede nějaká biblická studia? „Ovšem.“ Kolik? „Sedm,“ odpověděla tato desetiletá dívka.
V knize Skutků čteme, že v určité době v prvním století „sbor po celé Judeji, Galileji a Samařsku vstoupil do pokojného období a byl budován; a protože chodil v bázni před Jehovou a v útěše svatým duchem, stále se počtem množil“. (Skutky 9:31) Modlíme se za naše bratry v Africe, aby se toto období také stalo pokojným. Radujeme se s nimi, protože jsou budováni, a modlíme se, aby na nich spočíval Jehovův duch, když využívají své svobody k rozšiřování dobré zprávy a když jejich počet stále roste.
[Mapa na straně 24]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Země, kde byli svědkové Jehovovi legalizováni nebo byli zbaveni omezení
1. Gambie, prosinec 1989
2. Benin, leden 1990
3. Kapverdská republika, listopad 1990
4. Mosambik, únor 1991
5. Ghana, listopad 1991
6. Etiopie, listopad 1991
7. Kongo, listopad 1991
8. Niger, prosinec 1991
9. Togo, prosinec 1991
10. Čad, leden 1992
11. Keňa, březen 1992
12. Angola, duben 1992
13. Rwanda, duben 1992
[Obrázek na straně 23]
Zvěstovatel Království v Beninu vybubnovává na svůj mluvící buben slova Matouše 24:14
[Obrázek na straně 25]
V mnoha afrických zemích praví křesťané dobře využívají své nově nabyté svobody
[Obrázek na straně 26]
Noví svědkové symbolizují svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě