Doktor J. H. Kane v knize A Concise History of the Christian World Mission (Stručné dějiny křesťanské světové misie) tvrdí, že „křesťanství získalo v černé Africe více konvertitů než v celém zbytku třetího světa dohromady“. Jsou však tito nově obrácení lidé opravdu křesťané? „Jedním velkým nebezpečím v africké církvi,“ připouští doktor Kane, „je smíšení křesťanství s pohanstvím.“ Také jeho výraz „africká církev“ je nevhodným označením. Existují zde doslova tisíce afrických církví a každá má svůj vlastní způsob uctívání. Proč?

Rozsévání semen nejednoty

Semena nejednoty byla zaseta ještě předtím, než misionáři vypluli do Afriky. Londýnská misijní společnost získala členy z různých církví, a když byli misionáři na cestě do svých přidělených míst, vznikly mezi nimi prudké hádky týkající se nauk. Střet se musel ještě zhoršit, když se usadili ve svých misijních stanicích.

Profesor Robert Rotberg v knize Christian Missionaries and the Creation of Northern Rhodesia 1880–1924 (Křesťanští misionáři a vznik Severní Rhodesie, 1880–1924) píše, že „misionáři vedli rozhořčený boj proti sobě navzájem a proti svým představeným za mořem, a to obvykle na úkor svých evangelizačních cílů. . . Zdá se, že misionáři strávili psaním o těchto sporech stejné množství času, jaký věnovali snaze obrátit lidi na víru.“

Spory mezi misionáři vedly někdy k vytvoření konkurenčních misií. Katolické a protestanské misie nelítostně soupeřily o ty, kteří k nim přestoupí. Stejný nedostatek jednoty musel být patrný i mezi jejich novověrci. Během doby milióny Afričanů opustily misijní církve a založili si církve vlastní.

„Africké nezávislé církve,“ píše historik doktor Kane, který se zabývá dějinami misijní práce, „se nacházejí po celé Africe. . . Celkem je v tomto hnutí asi sedm set jednotlivých skupin.“ Soupeření mezi misionáři s protichůdnou vírou nebylo jedinou příčinou. Geofrey Moorhouse v knize The Missionaries (Misionáři) vysvětluje, že další příčinou „černé reformace“ byl „odpor vůči nadřazenosti bělochů“.

Křesťané, nebo evropští rasisté?

Doktor Kane připouští: „Misionáři měli komplex nadřazenosti.“ „Domnívali se, že křesťanské náboženství musí provázet evropská kultura a vedoucí postavení Evropanů,“ říká Adrian Hastings v knize African Christianity (Africké křesťanství).

Jedním z vedoucích misionářů, který zastával toto stanovisko, byl Francouz Charles Lavigerie. Dalším byl John Philip, superintendent misie Londýnské misijní společnosti v jižní Africe. V roce 1828 se chlubil: „Naši misionáři. . . rozšiřují britské zájmy, britský vliv a britskou říši. Kdekoli misionář mezi divošskými kmeny vztyčí svou standartu, kmenové předsudky vůči koloniální vládě ustupují; jejich závislost na kolonii se zvětšuje umělým vytvářením potřeb;. . . vzkvétá průmysl, obchod a zemědělství; a každý upřímný konvertita mezi nimi. . . se stává spojencem a přítelem koloniální vlády.“

Lze se tedy divit, že evropské vlády viděly v takových misionářích užitečné nástroje koloniální expanze? Sami misionáři koloniální dobývání Afriky vítali. Na Světové misionářské konferenci v Edinburghu v roce 1910 prohlásili: „Bylo by. . . nemožné vždy vymezit hranici mezi cílem misionáře a cílem vlády.“

Panovali v Africe jako králové

Někteří misionáři při prosazování své autority spoléhali na koloniální vojenskou moc. Pobřežní města byla někdy zničena děly z britských válečných lodí, protože vesničané odmítali přijmout autoritu misionářů. Dennis Kemp, metodistický misionář v Západní Africe, v roce 1898 vyjádřil své „pevné přesvědčení, že Bůh dnes používá britskou armádu a válečné námořnictvo k vykonání svého předsevzetí“.

Jakmile se misionáři usadili, převzali někdy světskou moc kmenových náčelníků. „Misionáři vyslaní Londýnskou misijní společností,“ píše profesor Rotberg, „často používali násilí, aby udrželi svůj teokratický zákon. Oblíbeným nástrojem, jímž dávali najevo svůj nesouhlas, byl cikoti, dlouhý bič vyrobený ze zpracované hroší kůže. Afričané jím byli bez váhání mrskáni téměř pod jakoukoli záminkou.“ „Jeden africký konvertita,“ poznamenává David Lamb v knize The Africans (Afričané), „si vzpomíná na jistého anglického misionáře v Ugandě, známého jako Bwana Botri, který během bohoslužeb často sestupoval z kazatelny a trestal africké opozdilce rákoskou.“

Misionář James Mackay byl takovými skutky šokován a podal stížnost představeným Londýnské misijní společnosti. „Místo abychom byli považováni za bílé muže, kteří jim přinášejí dobrou zprávu o Boží lásce,“ upozorňoval, „jsme známí — a obávaní.“

Světové války

„Více než jedno století,“ uvádí kniha The Missionaries, „se [Afričanům] vytrvale a vehementně říkalo, že boje a veškeré divošské instinkty, kterým se přitom dává volný průchod, jsou neplodné a ničemné.“ Pak v roce 1914 vypukla v Evropě mezi takzvanými křesťanskými národy první světová válka.

„Misionáři téměř každé národnosti byli vtaženi do Velké války,“ vysvětluje Moorhouse. Je hanebné, že misionáři nabádali Afričany, kteří přistoupili na jejich víru, aby se přidali na jejich stranu. Někteří misionáři dokonce vedli africké jednotky do bitvy. Účinek války vystihuje profesor Stephen Neill v knize History of Christian Missions (Dějiny křesťanských misií): „Evropské národy se svými hlasitými nároky na monopol v křesťanství a civilizaci se slepě a zmateně vřítily do občanské války, která je měla ekonomicky zbídačit a zanechat je bez sebemenší stopy cti.“ „Druhá světová válka,“ pokračuje Neill, „jenom dokončila to, co již vykonala válka první. Ukázalo se, že všechna tvrzení Západu o jeho morálce jsou přetvářkou; ‚křesťanstvo‘ bylo odhaleno jako pouhý mýtus. Již nebylo možné mluvit o ‚křesťanském Západu‘.“

Je pochopitelné, že černá reformace se po první světové válce urychlila. Ale co Afričané, kteří lnuli k církvím křesťanstva? Byli pak vyučováni pravdě z Bible?

Víra afrických předků

Misionáři křesťanstva odsuzovali africké náboženské zvyky, například to, že se lidé radili s věštci, aby upokojili své zemřelé předky. Zároveň však misionáři trvali na tom, že všichni lidé mají nesmrtelnou duši. Také prosazovali uctívání Marie a „svatých“. Tato učení potvrzovala víru Afričanů, že jejich mrtví předkové žijí. Uctíváním náboženských obrazů, jako například kříže, misionáři také Afričanům poskytovali omluvu pro to, že používají amulety jako prostředek k ochraně před zlými duchy.

Profesor C. G. Baëta v knize Christianity in Tropical Africa (Křesťanství v tropické Africe) vysvětluje: „Pro Afričana je možné, aby v kostele zaníceně zpíval ‚Nemám jiné útočiště‘, a přitom aby stále někde při sobě nosil amulet anebo šel z kostela přímo ke svému věštci, aniž by měl pocit, že zrazuje nějakou zásadu.“ — Srovnej 5. Mojžíšovu 18:10–12 a 1. Jana 5:21.

Mnozí misionáři Afričanům říkali, že jejich pohanští předkové jsou trápeni v ohnivém pekle a že stejný osud potká i je, jestliže odmítnou přijmout nauky misionářů. Ale nauka o věčném trápení je v rozporu s jasnými výroky samotné Bible, kterou misionáři s takovým úsilím překládali do afrických jazyků. — 1. Mojžíšova 3:19; Jeremjáš 19:5; Římanům 6:23.

Bible ve skutečnosti jasně říká, že hříšné lidské duše umírají a že „mrtví. . . si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4) Afričané, kteří neměli příležitost slyšet biblickou pravdu, mají vyhlídku, že se jich bude týkat nadcházející „vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Skutky 24:15) Takoví vzkříšení lidé budou poučováni o Božím opatření k záchraně. Budou-li pak s oceněním reagovat na Boží lásku, dostanou odměnu v podobě věčného života na rajské zemi. — Žalm 37:29; Lukáš 23:43; Jan 3:16.

Křesťanstvo neučilo tyto podivuhodné biblické pravdy, ale falešným učením a náboženským pokrytectvím zavádělo Afričany na scestí. Úloha, kterou misionáři křesťanstva plnili při koloniálním dobývání Afriky, určitě nenachází žádnou podporu v Bibli. Naopak, Ježíš řekl, že jeho Království „není částí tohoto světa“ a že jeho praví následovníci by rovněž neměli být „částí světa“. (Jan 15:19; 18:36) Raní křesťané byli vyslanci Ježíše Krista, ne světských vlád. — 2. Korinťanům 5:20.

Celková žeň křesťanstva v Africe je tedy smutná. Vyznačuje se zarážející nejednotou, nedůvěrou a „smíšením křesťanství s pohanstvím“. Násilí, které poznamenalo mnohé „křesťanské“ části Afriky, určitě není v souladu s učením „Knížete pokoje“. (Izajáš 9:6) Plody práce křesťanstva v Africe jsou v příkrém rozporu s Ježíšovými slovy o jeho pravých následovnících. V modlitbě ke svému nebeskému Otci Ježíš prosil, „aby byli zdokonaleni v jedno, aby svět poznal, že jsi mě vyslal“. — Jan 17:20, 23; 1. Korinťanům 1:10.

Znamená to, že veškerá misionářská práce v Africe byla neúspěšná? Naprosto ne. O znamenitých plodech, které pravá křesťanská misionářská práce přináší v Africe a po celém světě, budou pojednávat články, které začínají na straně 10.

[Obrázek na straně 6]

Vedoucí misionáři minulého století, jako byl John Philip, se domnívali, že evropská civilizace je totožná s křesťanstvím

[Podpisek]

Cape Archives M450

[Obrázek na straně 7]

Šířením nebiblických nauk, například nauky o nesmrtelnosti duše, podporovali misionáři křesťanstva u Afričanů víru zděděnou po předcích

[Podpisek]

S laskavým svolením Africana Museum, Johannesburg

Křesťanstvo a obchod s otroky

BĚHEM 19. století byli katoličtí a protestantští misionáři sjednoceni ve svém odporu proti obchodu s otroky. Takový postoj však nezastávali vždy. V předcházejících stoletích obchod s otroky schvalovali a podíleli se na něm i přes strašlivé utrpení, které to přinášelo.

Misionáři začali přicházet na východní i západní pobřeží Afriky v 15. století, když byla objevena obchodní cesta po moři kolem mysu Dobré naděje. Po třech stoletích však misionářské dílo v Africe téměř skončilo. Jen málo Afričanů se obracelo na víru. Jednou příčinou tohoto nezdaru bylo, že se křesťanstvo zapojilo do obchodování s otroky. C. P. Groves v knize The Planting of Christianity in Africa (Křesťanství se přináší do Afriky) vysvětluje:

„Křesťanskou misii doprovázelo aktivní provozování obchodu s otroky a ten se nepovažoval za nevhodný. Misie samy ve skutečnosti měly své vlastní otroky; jeden jezuitský klášter v Loandě [nyní Luanda, hlavní město Angoly] jich dostal 12 000. Když se rozvinul obchod s otroky mezi Angolou a Brazílií, loandský biskup z kamenného stolce v blízkosti přístavní hráze uděloval biskupské požehnání těm, kteří odplouvali jakožto náklad, a sliboval jim budoucí blaženost, až bouřlivé strasti života pominou.“

Jezuitští misionáři neměli žádné „námitky proti otroctví černochů“, potvrzuje C. R. Boxer, jak jej cituje kniha Africa From Early Times to 1800 (Afrika od raných dob do roku 1800). C. R. Boxer dodává, že než otroci nastoupili na lodě plující do španělských a portugalských kolonií, byli v Luandě „přivedeni do blízkého kostela. . . a tam je farní kněz křtil hromadně po stovkách“. Otroci byli pokropeni „svěcenou vodou“ a pak jim bylo řečeno: „Pohleďte, již jste dětmi Božími; jdete do země Španělů, kde se naučíte věci Víry. Nemyslete již na to, odkud jste vyšli. . . Jděte s dobrou vůlí.“

Misionáři křesťanstva nebyli samozřejmě jediní, kdo schvaloval obchod s otroky. „Až do druhé poloviny osmnáctého století,“ vysvětluje Geoffrey Moorhouse v knize The Missionaries, „to byl postoj většiny světa.“ Moorhouse uvádí příklad protestantského misionáře z 18. století, Thomase Thompsona, který napsal pojednání The African Trade for Negro Slaves Shown to Be Consistent With the Principles of Humanity and With the Laws of Revealed Religion (Africký obchod s černými otroky se ukazuje být v souladu se zásadami humánnosti a se zákony zjeveného náboženství).

Svou účastí však křesťanstvo nese spoluodpovědnost za hrozné utrpení způsobené miliónům afrických otroků. „Kromě otroků, kteří zemřeli před vyplutím z Afriky,“ uvádí The Encyclopædia Britannica, „jich 12,5% přišlo o život během plavby do Západní Indie; na Jamajce zemřelo 4,5% ještě v přístavech anebo před prodáním a další jedna třetina v průběhu ‚tříbení‘.“

Jehova Bůh brzy povolá křesťanstvo i další formy falešného náboženství k účtování za všechny hrůzné činy, při nichž byla prolévána krev, za činy, které omlouvaly, a kterým dokonce žehnaly. — Zjevení 18:8, 24.

[Nákres na straně 8]

Nákres toho, jak byli otroci nakládáni na otrokářskou loď

[Podpisek]

Schomburg Center for Research in Black Culture/The New York Public Library/Astor, Lenox and Tilden Foundations