Jak se vytvořila třída duchovenstva

11, 12. a) Co bylo dalším znamením nastupujícího odpadnutí? b) Jakou úlohu hráli apoštolové a starší v Jeruzalémě?

¹¹ Jinou známkou odpadnutí byl ústup od všeobecné služby všech křesťanů, jak učil Ježíš a apoštolové, k výlučnému kněžství a hierarchii, jež se vyvinuly v křesťanstvu. (Matouš 5:14–16; Římanům 10:13–15; 1. Petra 3:15) Během prvního století po Ježíšově smrti sloužili jeho apoštolové spolu s jinými duchovně způsobilými staršími v Jeruzalémě, aby radili a řídili křesťanský sbor. Nikdo nebyl nadřazen ostatním. — Galaťanům 2:9.

¹² V roce 49 n. l. se museli sejít v Jeruzalémě, aby řešili otázky, které se týkaly všech křesťanů. Biblická zpráva nám říká, že po otevřené diskusi „apoštolové a starší muži [presbyteroi] s celým sborem uznali za dobré poslat muže vyvolené mezi sebou do Antiochie s Pavlem a Barnabášem. . . Svou rukou napsali: ‚Apoštolové a starší muži, bratři, těm bratrům v Antiochii a Sýrii a Kilikii, kteří jsou z národů: Pozdravy!‘“ Apoštolové a starší očividně sloužili jako správní řídící centrum pro rozptýlené křesťanské sbory. — Skutky 15:22, 23.

13. a) Jaké uspořádání existovalo pro bezprostřední dozor nad každým z raně křesťanských sborů? b) Jaké byly požadavky na sborové starší?

¹³ Když tedy tato řídící skupina v Jeruzalémě byla raně křesťanským uspořádáním pro všeobecný dozor k užitku všech křesťanů, jaký systém řízení měli v každém sboru na místní úrovni? Pavlův dopis Timoteovi jasně ukazuje, že sbory měly dozorce (řecky episkopos, z čehož pochází slovo „episkopální“), kteří byli duchovně staršími (presbyteroi), muži, způsobilými svým chováním a svým duchovním smýšlením, aby vyučovali spolukřesťany. (1. Timoteovi 3:1–7; 5:17) V prvním století netvořili tito muži samostatnou třídu duchovenstva. Nenosili odlišný oděv. Poznali se podle duchovního smýšlení. Každý sbor měl radu starších (dozorců), ne monarchickou vládu jednoho muže. — Skutky 20:17; Filipanům 1:1.

14. a) Jak byli po čase křesťanští dozorci nahrazeni biskupy křesťanstva? b) Kdo usiloval o prvenství mezi biskupy?

¹⁴ Teprve během času se slovo episkoposb (dozorce, dohližitel) proměnilo na „biskup“, což znamená kněze, který má soudní pravomoc nad jinými příslušníky duchovenstva ve své diecézi. Španělský jezuita Bernardino Llorca vysvětluje: „Nejdříve se nedělal dostatečný rozdíl mezi biskupy a presbytery a pozornost se věnovala pouze významu slov; biskup odpovídá dohližiteli, presbyter odpovídá staršímu muži. . . Ale pozvolna se rozdíl ujasňoval a jménem biskup byli označováni důležitější dohližitelé, kteří vlastnili svrchovanou kněžskou autoritu a oprávnění vkládat ruce a udílet kněžství.“ (Historia de la Iglesia Católica [Dějiny katolické církve]) Biskupové začali plnit své úkoly v jakémsi monarchickém systému, a to zejména od počátku čtvrtého století. Byla ustavena hierarchie neboli vládnoucí sbor duchovenstva a časem byl římský biskup, který si činil nárok na to, že je nástupcem Petra, mnohými uznán jako nejvyšší biskup a papež.

15. Jaká propast existuje mezi vedením raně křesťanským a vedením křesťanstva?

¹⁵ Dnes je postavení biskupa v různých církvích křesťanstva postavením vážnosti a moci, obvykle dobře placené a často ztotožněné s elitní vládnoucí třídou v každém národě. Je však obrovský rozdíl mezi jejich pyšným a povýšeným postavením a prostotou organizace v době Krista a starších neboli dozorců raných křesťanských sborů. A co potom řekneme o propasti mezi Petrem a jeho takzvanými nástupci, kteří panují v přepychovém prostředí Vatikánu? — Lukáš 9:58; 1. Petra 5:1–3.

Papežská moc a prestiž

16, 17. a) Jak víme, že raný římský sbor nebyl pod správou biskupa nebo papeže? b) Jak se vyvinulo používání titulu „papež“?

¹⁶ Mezi ranými sbory, které přijímaly vedení od apoštolů a starších v Jeruzalémě, byl i sbor v Římě, kam pravděpodobně dospěla křesťanská pravda někdy po letnicích roku 33 n. l. (Skutky 2:10) Měl starší jako každý jiný křesťanský sbor té doby a ti sloužili jako rada dozorců, kde žádný nezastával první místo. Na žádné z nejranějších dozorců v římském sboru jistě nepohlíželi současníci jako na biskupy nebo na papeže, protože se monarchický episkopát v Římě ještě nevyvinul. Počátek monarchického episkopátu — čili správy jednoho muže — je těžké přesně určit. Důkazy nasvědčují tomu, že se začal vyvíjet ve druhém století. — Římanům 16:3–16; Filipanům 1:1.

¹⁷ Titul „papež“ (z řeckého papas, otec) se během prvních dvou století nepoužíval. Bývalý jezuita Michael Walsh vysvětluje: „Římský biskup byl zřejmě poprvé nazván ‚papežem‘ ve třetím století a titul byl dán papeži Kallistovi. . . Koncem pátého století ‚papež‘ obvykle znamená římského biskupa a nikoho jiného. Avšak teprve v jedenáctém století mohl papež trvat na tom, že titul platí jen jemu.“ — An Illustrated History of the Popes (Obrazové dějiny papežů).

18. a) Kdo byl jeden z prvních římských biskupů, který prosazoval svou autoritu? b) Na čem se zakládá papežský nárok na prvenství? c) Jak se má správně chápat Matouš 16:18, 19?

¹⁸ Jeden z prvních římských biskupů, který uplatňoval svou autoritu, byl papež Lev I. (papežem v létech 440–461 n. l.). Michael Walsh dále vysvětluje: „Lev si přivlastnil kdysi pohanský titul pontifex maximus, který papežové používají dodnes a do konce čtvrtého století jej nosili římští císaři.“ Lev I. založil svůj postup na katolickém výkladu Ježíšových slov u Matouše 16:18, 19. (Viz rámeček, strana 268.) „Prohlásil, že jako byl sv. Petr první mezi apoštoly, měl by kostel sv. Petra dostat prvenství mezi kostely.“ (Man’s Religions [Lidská náboženství]) Tímto činem Lev I. ukázal, že zatímco císař drží světskou moc v Konstantinopoli na východě, on uplatňuje duchovní moc z Říma na západě. Tato moc se později ukázala, když roku 800 n. l. papež Lev III. korunoval Karla Velikého císařem Svaté říše římské.

[Rámeček na straně 268]

Petr a papežství

U Matouše 16:18 řekl Ježíš apoštolu Petrovi: „A já pravím tobě: Ty jsi Petr [řecky Petros], a na té skále [řecky petra] vzdělám církev svou a brány pekelné neodolají proti ní.“ (BČ) To je základ pro tvrzení katolické církve, že Ježíš zbudoval svou církev na Petrovi, který, jak říkají, byl první z nepřerušené řady římských biskupů a Petrových nástupců.

Kdo byl skálou, o níž se Ježíš zmínil u Matouše 16:18? Petr, nebo Ježíš? Kontext ukazuje, že řeč byla o totožnosti Ježíše jako „Krista, Syna Boha živého“, jak vyznal sám Petr. (Matouš 16:16, BČ) Je proto logické, že tím pevným skalním základem církve bude sám Ježíš, a ne Petr, který Krista později zapřel. — Matouš 26:33–35, 69–75.

Jak víme, že je tím základním kamenem Kristus? Z Petrova vlastního svědectví, když napsal: „Když k němu přicházíte jako k živému kameni, lidmi sice zavrženému, ale Bohem vyvolenému, drahocennému. . . V Písmu je totiž obsaženo: ‚Pohleďte, kladu na Siónu kámen, vyvolený, základní rohový kámen, drahocenný; a žádný, kdo v něj projevuje víru, rozhodně nebude zklamán.‘“ Pavel také prohlásil: „A byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, přičemž Kristus Ježíš je sám základním rohovým kamenem.“ — 1. Petra 2:4–8; Efezanům 2:20.

V Písmu ani v dějinách nesvědčí nic o tom, že na Petra pohlíželi jako na prvního mezi sobě rovnými. On se o tom nezmiňuje v žádném ze svých dopisů a tři ostatní evangelia — včetně Markova (zřejmě vyprávěného Markovi Petrem) — se o Ježíšově výroku k Petrovi ani nezmiňují. — Lukáš 22:24–26; Skutky 15:6–22; Galaťanům 2:11–14.

Neexistuje ani žádný nesporný důkaz, že byl Petr vůbec někdy v Římě. (1. Petra 5:13) Když Pavel navštívil Jeruzalém, „Jakub a Kéfas [Petr] a Jan, kteří se zdáli být sloupy,“ ho podpořili. V té době byl tedy Petr jedním z nejméně tří sloupů ve sboru. Nebyl „papež“, ani tak nebyl známý, a také nebyl „biskup“ primas jeruzalémský. — Galaťanům 2:7–9; Skutky 28:16, 30, 31.