Kdo sestavil kánon?

Někteří lidé tvrdí, že kánon Křesťanských řeckých písem byl sestaven několik století po jejich sepsání, a to církví, která díky vládě císaře Konstantina získala moc. Fakta ale ukazují něco jiného.

Například Oskar Skarsaune, profesor církevních dějin, řekl: „O tom, které spisy mají být zařazeny do Nového zákona a které ne, nikdy nerozhodoval žádný církevní koncil ani jednotlivec . . . Měřítka byla poměrně jasná a velmi logická: Za spolehlivé byly považovány spisy z prvního století n. l., o kterých se mělo zato, že je napsali apoštolové nebo jejich spolupracovníci. Jiné spisy, dopisy či ‚evangelia‘, které byly napsány později, do kánonu zařazeny nebyly . . . Tento proces byl v zásadě dokončen dlouho před tím, než začal vládnout Konstantin a než vznikla jeho mocná církev. Nový zákon nám předala církev mučedníků, ne církev, která měla v rukou moc.“

Docent Ken Berding, který se věnuje studiu Křesťanských řeckých písem, o vzniku kánonu napsal: „Církev kánon nesestavila. Správnější je říct, že církev uznala knihy, které křesťané vždy považovali za věrohodné Boží Slovo.“

Kdo tedy kánon sestavil? Byli to opravdu jen tito pokorní křesťané z prvního století? Bible ukazuje, že v tom sehrálo roli něco mnohem významnějšího a mocnějšího.

Je v ní napsáno, že k zázračným darům ducha, které v prvních desetiletích existence křesťanského sboru Bůh svým služebníkům dával, patřilo „rozlišování inspirovaných výroků“. (1. Korinťanům 12:4, 10) To znamená, že někteří křesťané dostali nadlidskou schopnost poznat, které výroky skutečně byly inspirovány Bohem a které inspirovány nebyly. Dnes se tedy můžeme spolehnout na to, že knihy, jež tvoří Bibli, inspirovány jsou.

Je zřejmé, že kánon byl sestaven už v počátečním období dějin křesťanského sboru, a to pod vedením svatého ducha. Od poloviny druhého století n. l. se ke kanonicitě biblických knih někteří autoři vyjadřovali, ale oni sami kánon nesestavili. Pouze uznávali to, o čem Bůh prostřednictvím svých představitelů vedených svatým duchem už předtím rozhodl.

To, že se kánon od té doby nezměnil, přesvědčivě potvrzují také starověké rukopisy. Je k dispozici více než 5 000 rukopisů Řeckých písem v původním jazyce a některé pocházejí z druhého a třetího století. V počátečních stoletích n. l. nebyly za věrohodné považovány apokryfy, ale právě tyto spisy, a proto byly opisovány a ve velkém počtu šířeny.

Nejpádnějším důkazem o kanonicitě Křesťanských řeckých písem je však jejich obsah, protože odpovídá „vzoru zdravých slov“. (2. Timoteovi 1:13) Tento ‚vzor‘ nalézáme i v ostatních biblických knihách, které povzbuzují čtenáře k tomu, aby milovali a uctívali Jehovu a sloužili mu; varují před pověrami, démonismem a modlářstvím; jsou historicky přesné; obsahují pravdivá proroctví a nabádají čtenáře, aby milovali své bližní. Těmito charakteristickými rysy se vyznačují i knihy Křesťanských řeckých písem. Ale jak je to s apokryfními spisy?