15. KAPITOLA

Návrat k pravému Bohu

„Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ — Jan 13:34, 35.

1, 2. Jaké by měly být účinky lásky mezi pravými křesťany?

TĚMI slovy stanovil Ježíš měřítko pro ty, kteří se prohlašují za jeho pravé následovníky. Křesťanská láska musí překročit všechny rasové, kmenové a národnostní rozdíly. Bude vyžadovat, aby praví křesťané nebyli „částí světa“, jako Ježíš nebyl a není „částí světa“. — Jan 17:14, 16; Římanům 12:17–21.

² Jak ukazuje křesťan, že není „částí světa“? Jak by měl například jednat ve vztahu k bouřlivému politickému dění, k revolucím a válkám naší doby? Křesťanský apoštol Jan napsal v souladu s Ježíšovými výše uvedenými slovy: „Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra. Vždyť to je to poselství, které jste slyšeli od počátku, že máme mít jeden k druhému lásku.“ A sám Ježíš vysvětlil, proč jeho učedníci nebojovali, aby ho osvobodili: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali. . . Mé království však není z tohoto zdroje.“ I když šlo Ježíšovi o život, ti okolo něho se nepokusili řešit spor válečnickými způsoby světa. — 1. Jana 3:10–12; Jan 18:36.

3, 4. a) Co prorokoval Izajáš ohledně „konečné části dnů“? b) Jaké otázky vyžadují odpověď?

³ Více než 700 let před Kristem prorokoval Izajáš, že se lidé ze všech národů shromáždí k Jehovovu pravému uctívání a už se nebudou učit válce. Napsal: „A v konečné části dnů se stane, že hora Jehovova domu bude pevně založena nad vrcholkem hor. . .a budou k ní proudit všechny národy. A mnoho národů jistě půjde a řekne: ‚Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách a chceme chodit po jeho stezkách.‘ Vždyť ze Sionu vyjde zákon a Jehovovo slovo z Jeruzaléma. A jistě vykoná soud mezi národy a urovná záležitosti vzhledem k mnoha národům. A budou muset překovat své meče v radlice a své oštěpy v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“a — Izajáš 2:2–4.

⁴ Které ze všech náboženství světa vyniká v tom, jak odpovídá těmto požadavkům? Kdo odmítá učit se válce navzdory vězením, koncentračním táborům a rozsudkům smrti?

Křesťanská láska a neutralita

5. Jak projevují svědkové Jehovovi jako jednotlivci křesťanskou neutralitu a proč?

⁵ Svědkové Jehovovi jsou po celém světě známí tím, že je osobní svědomí vede k postoji křesťanské neutrality. Snášeli během 20. století vězení, koncentrační tábory, mučení, deportace a pronásledování, protože jako celosvětový sbor křesťanů, který je přitahován k Bohu, odmítali vzdát se své lásky a jednoty. V nacistickém Německu zahynulo za léta 1933–1945 asi tisíc svědků a tisíce byly vězněny, protože odmítly spolupracovat s Hitlerovým válečným úsilím. Podobně i v někdejším fašistickém Španělsku za Franka šly stovky mladých svědků do vězení, a mnozí strávili raději v průměru až deset let ve vojenských věznicích, než aby se učili válce. Dodnes trpí v několika zemích mnoho mladých svědků Jehovových pro svůj křesťanský neutrální postoj ve vězení. Svědkové Jehovovi ovšem vládám nezasahují do jejich vojenských programů. Neochvějná křesťanská neutralita svědků v politických záležitostech byla jedním ze stálých rysů jejich víry během všech konfliktů a válek 20. století. Označuje je jako pravé následovníky Krista a odděluje je od náboženství křesťanstva. — Jan 17:16; 2. Korinťanům 10:3–5.

6, 7. Co pochopili svědkové Jehovovi ohledně křesťanství?

⁶ Tím, že se drží Bible a Kristova příkladu, dokazují svědkové Jehovovi, že uctívají pravého Boha, Jehovu. Uvědomují si Boží lásku, jež se zrcadlí v Ježíšově životě a oběti. Chápou, že pravá křesťanská láska vede k nerozlučnému světovému bratrství, jež převyšuje politické, rasové a národnostní rozpory. Jinými slovy, křesťanství je víc než mezinárodní, je nadnárodní, překračuje národní hranice, autoritu či zájmy. Pohlíží na lidský rod jako na jednu rodinu se společným otcem a společným Stvořitelem, Jehovou Bohem. — Skutky 17:24–28; Kolosanům 3:9–11.

[Rámeček na straně 347]

Křesťanská neutralita v pohanském Římě

Ve shodě se zásadami lásky a pokoje, jimž vyučoval Ježíš, a na základě osobního studia Božího slova se raní křesťané nechtěli účastnit válek ani se učit bojovat. Ježíš řekl: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ — Jan 18:36.

Ještě v roce 295 n. l. byl Maximilianus z Theveste, syn římského vysloužilce, povolán k vojenské službě. Když se ho prokonzul ptal na jméno, odpověděl: „Proč chceš znát mé jméno? Svědomí mi nedovoluje vojenskou službu: jsem křesťan. . . Nemohu sloužit; nemohu zhřešit proti svému svědomí.“ Prokonzul ho varoval, že přijde o život, když neposlechne. „Nebudu sloužit. Můžeš mě setnout, ale nebudu sloužit mocnostem tohoto světa; chci sloužit svému Bohu.“ — An Historian’s Approach to Religion (Historikův přístup k náboženství) od Arnolda Toynbeea.

V nové době vedlo osobní studium Bible jednotlivé svědky Jehovovi po celém světě k tomu, aby se řídili svědomím a zaujali podobný postoj. V některých zemích mnozí zaplatili nejvyšší cenu, zejména v nacistickém Německu, kde byli během 2. světové války stříleni, věšeni a stínáni. Avšak jejich celosvětová jednota založená na křesťanské lásce nikdy nebyla zlomena. Nikdo nikdy nezemřel ve válce rukou některého z křesťanských svědků Jehovových. Jak odlišné mohly být lidské dějiny, kdyby každý vyznavač křesťanství také žil podle Kristova pravidla lásky! — Římanům 13:8–10; 1. Petra 5:8, 9.