Jak je to s vánočními dárky?

Mnozí lidé bezesporu s upřímným potěšením prožívají to, co se nazývá vánoční nálada — nálada při dávání dárků. Někteří lidé si vše dobře plánují předem a jsou hrdí na to, když přijdou na nějaký neobvyklý dárek nebo vhodné blahopřání. Lístky s blahopřáním se mimochodem poprvé objevily ve čtyřicátých letech minulého století v Anglii, i když je nejasné, kdo zavedl jejich používání. Ale ať už je to dárek, nebo lístek, mnozí lidé mají skutečnou radost, když tomu, kdo je pro ně vzácný, mohou dát něco opravdu jedinečného.

Na druhé straně nelze popřít, že mnozí lidé, kteří o vánocích dávají dárky, do této kategorie nepatří. Jeden majitel obchodu v Německu měl tento postřeh ohledně nakupujících ve vánoční době: „Čím blíže je Štědrý večer, tím jsou lidé nervóznější. Nakonec se spokojí jednoduše s čímkoli, co mohou koupit.“

Někteří nakupující si stěžují na stres, shon a napětí, když se musí prodírat přeplněnými obchodními domy při časově náročném hledání vhodných dárků. Třetina zákazníků si podle jedněch rakouských novin stěžuje na „hektické tempo“; říkají, že budou pociťovat úlevu, „až konečně tento překotný spěch pomine“. A když byli mladiství v Německu dotazováni na své pocity o vánocích, reagovali poznámkami jako „jde mi to na nervy“ nebo „člověk nikdy neví, co má dát“ a „stojí to moc peněz“.

Pochopitelně, každý nemá větší ‚radost z dávání‘, o které mluvil Ježíš. Bezpochyby proto, že se vánoce tak zaměřují na obchod, jsou z nich mnozí lidé rozladěni. Podle The World Book Encyclopedia „až čtvrtina ročního příjmu mnoha obchodů je z období vánoc“. Je jasné, že „rolničky“ světa obchodu nejkrásněji cinkají v pokladnách prodejen.

Dávání o vánocích skutečně často nepůsobí takovou radost, jakou by dávání dárků mělo přinášet. „Mám hrůzu z vánoc,“ přiznala jedna katolička.

Nelze se proto divit pochybnostem, zda je vánoční dávání dárků správné. Má to skutečně smysl?

Má význam dávat dárky o vánocích?

VĚTŠINA vánočních výdajů vyplývá z toho, že se v tomto čase očekává dávání dárků. Kdo se na tom nepodílí, porušuje zavedené zvyky. Avšak ekonom James S. Henry v časopise The New Republic kritizoval takové „vynucené dávání“, které ničí radost a je plýtváním.

„Jedním z projevů takového plýtvání je dávání dárků, o které obdarovaný nestojí,“ vysvětluje. „Podle newyorských obchodních domů asi patnáct procent všech věcí každoročně nakoupených v maloobchodě o vánocích pak lidé vracejí. Připočteme-li k tomu, že mnozí si dárky, které se jim nehodí, ponechají. . ., možná až třetina nákupů obdarovaným nevyhovovala.“

Má to skutečně nějaký smysl, šetřit celý rok peníze na dárky, které druzí nepotřebují nebo nechtějí? A má smysl, abychom se snažili udělat na druhé dojem nákladnými dárky?

„Zvlášť škodlivou stránkou vánočního plýtvání jsou ‚okázalé dary‘,“ prohlašuje Henry. „Luxusní dárky,“ říká, „jsou určeny právě těm, kterým nic nechybí (‚člověk, který má všechno‘). Většina takových nákladných darů se dává k vánocům; podle namátkového průzkumu v newyorských obchodních domech spadá do období posledního čtvrtletí více než polovina zakoupených diamantových hodinek a prodaných kožešin.“

Ani takové drahé dárky však často nepotěší, zvlášť pokud jsou dávány proto, aby se zakryly narušené vztahy. Kanadský lékař Richard Allon říká: „Jestliže nedokážete být jeden ke druhému hodní po celý rok, nákladným darem to nevyrovnáte. Neodstraníte tím svůj pocit viny, jen jej pravděpodobně částečně přenesete na jinou osobu.“

Je smutné, že miliónům lidí v rozvojových zemích se nedostává základních prostředků k životu, ale lidem žijícím v průmyslových zemích se často nedostává ocenění pro všechen ten blahobyt, ve kterém žijí. Vánoční dárky přijímají vlažně — „co s tím budu dělat?“ —, s rozmrzelostí — „tak tohleto jsem rozhodně nechtěl“ —, nebo dokonce s hněvem — „můj dárek byl přinejmenším dvakrát dražší!“ Není divu, že jedno německé sdružení pro ochranu dětí udělalo závěr, že se o vánocích dává příliš mnoho a často příliš bezmyšlenkovitě.

Vánoce navíc zdůrazňují nerovnost mezi lidmi, vytvářejí obrovský tlak a pocit sklíčenosti. Někteří lidé nemají dostatek peněz na nákup dárků, a ve Spojených státech to patrně vede — v porovnání s jinými obdobími roku — k četnějším případům zlodějství během vánočního období. Ekonom Henry napsal: „Policie předpokládá, že celá tato majetková trestná činnost vyplývá z toho, že i zloději potřebují naplnit svým rodinám vánoční punčochy.“

Mnoho lidí bude souhlasit s fejetonistou Tomem Harpurem, který do Sunday Star v Torontu (Kanada) napsal: „Vím, že přes všechno to vynucené veselí jsou vánoce stále více dobou hluboké stísněnosti, nespokojenosti, pocitu viny a úplné vyčerpanosti miliónů lidí v naší společnosti.“

‚My to přece všechno děláme kvůli dětem,‘ namítne někdo. Je pro děti dávání dárků o vánocích skutečně prospěšné?

Jak působí na děti

Studijní poradkyně Betty Polowayová si všimla, že „přestože vánoce mají být ‚šťastným‘ obdobím roku, je v té době mnoho nešťastných dětí“. Proč? Jak může vánoční dávání dárků ubližovat dětem?

Susan Jamesová, matka tří malých dětí, uvádí: „Pozorovala jsem své děti, jedno za druhým, jak trhaly papír na svých dárcích. Když všechno rozbalily, stály uprostřed toho nepořádku a chtěly další! Moje děti nejsou chamtivé, ale všechny dárky a celá ta reklama je pohltily, a tak začaly toužit, aby měly více.“

Karen Anderssonová, vedoucí dětská psycholožka v jedné nemocnici ve státě Connecticut (USA), popisuje, v čem je problém: „Je závratné sejít to vánoční ráno dolů a vidět množství dárků. Děti horečně rozbalují jednu hračku za druhou a nemohou se na žádnou z těch věcí soustředit. Pro děti, které mohou být nadměrně živé nebo impulzívní nebo pro ty, které se snadno rozruší i v klidných situacích, mohou být vánoce ničivé.“

„Dárky již nepřinášejí takovou radost jako dříve,“ napsaly jisté německé noviny v článku o vánocích. Jedna žena si posteskla: „Kdysi děti byly spokojené, když dostaly pěknou knížku, pár rukavic nebo nějakou jinou maličkost. Ale moje vnouče mi teď říká: ‚Babi, letos si budu přát počítač!‘“

Ano, dávání dárků o vánocích podporuje chamtivost a sobectví. „Ať člověk navštíví v této roční době jakýkoli [obchod s hračkami],“ zdůraznil ekonom Henry, „je vidět vliv tohoto období. Ve vztazích mezi dětmi a rodiči to působí mimořádné napětí; pološílená matka táhne za sebou kopající a řvoucí dítě, které se upjalo na velmi drahou a luxusní vystavenou hračku.“

S vánočními dárky jsou však spojeny ještě mnohem závažnější problémy.

Vánoční dárky a pravdomluvnost

Jestliže se zeptáte malého dítěte, odkud jsou dárky, co nejspíše odpoví? Podle průzkumu, který provedly noviny New York Times, 87 procent amerických dětí ve věku od tří do deseti let věří na Santa Clause. Mnozí rodiče udržují tuto víru otázkou: „Co chceš, aby ti Santa Claus letos přinesl?“ Jaké jsou však důsledky?

Newyorské noviny Daily News uvedly zkušenost Cynthie Keelerové, která to dokládá. „Mami,“ ptal se jí její sedmiletý syn Britton, „existuje Santa Claus doopravdy?“

Podobně jako mnozí jiní rodiče, když dostanou tuto otázku, reagovala Cynthia vyhýbavě. „A co si myslíš ty?“ zeptala se.

Britton se přiznal, že mu kluci říkali, že asi žádný Santa Claus není, ale on to neví jistě. Pak se rozplakal. „Musím to vědět, mami,“ řekl se slzami.

„Kdyby neplakal, asi bych mu to neřekla,“ uvádí Cynthia. „Pro něho to však byla otázka života a smrti. Prostě musel dostat odpověď. Řekla jsem mu, že žádný Santa Claus není.“

Noviny Daily News uvedly: „Britton Keller ještě v slzách obvinil svou matku z toho, čeho se bojí všichni rodiče, když se podvod odhalí a Santa Claus ukáže svou pravou tvář: ‚Proč jste mi lhali?‘“

Následky podvádění ze strany rodičů jsou často zhoubné. Bruce Roscoe, profesor zabývající se studiem rodinných vztahů na Central Michigan University (USA), říká: „Dítě zjistí, že maminka lže, a myslí si, že druhé děti mají pravdu.“ Důsledkem je, tvrdí profesor Roscoe, že děti často pochybují o všem, co jim rodiče řekli.

Fred Koenig, profesor sociální psychologie na Tulane University v New Orleans, stát Louisiana (USA), zdůraznil: „Když přijdou na to, jak se věci mají, skutečně to poškodí důvěryhodnost rodičů.“ Dodává k tomu: „Vzbudí to pochybnosti o mnoha věcech.“ Dítě si pak může myslet, že „celá otázka náboženství je jen laciný trik“.

Není určitě žádný rozumný důvod udržovat dítě v klamu, že mu nějaká bájná osoba nosí dary. Nepřinesli však návštěvníci dítěti Ježíšovi dárky při jeho narození? Schvaloval by tedy Ježíš dnešní dávání dárků o vánocích?

Křesťanský zvyk?

V Bibli je řečeno, že mudrci neboli astrologové přinesli Ježíšovi dary. Vánoční dávání dárků se však neřídí tímto vzorem, protože oni si nevyměňovali dárky mezi sebou navzájem. Ještě důležitější je, že dárky Ježíšovi nepřinesli při jeho narození, ale později. Jednali podle starověkého zvyku prokázat čest panovníkovi. Povšimněme si, že když přišli, Ježíš již nebyl v jeslích, ale v domě. Proto také Herodes, který vycházel z toho, co mu mudrci řekli, vydal nařízení, aby zabili všechny chlapce od dvou let níže. — Matouš 2:1–18.

Uvažujme dále: Není to divné, že v době svých předpokládaných narozenin Ježíš sám nedostane nic? Nevěnuje se mu ani nejmenší pozornost! Kde vánoční zvyk dávání dárků doopravdy vznikl?

Ve svém příspěvku listu Independent v Los Angeles Diana Baileyová vysvětlila: „Vyměňování dárků se datuje do doby starého Říma, kdy si lidé vyměňovali jednoduché upomínkové dárky během obřadů uctívání slunce a Nového roku.“

Pod titulkem „Rozbalené vánoční tradice“ uvádí Anita Samaová v Gannett News Service toto podání: „Dlouho předtím, než křesťané zachovávali tyto zvyklosti, byla výměna dárků součástí zimních oslav. Římané si vzájemně dávali větve ze stromů posvátných hájů, později začali používat pečlivě vypracované předměty, které měly symbolizovat přání všeho dobrého do přicházejícího roku — stříbro, zlato a medové pochoutky.“

Skutečnost je taková, že vánoce jsou pohanským svátkem, který křesťanstvo přijalo. A 25. prosinec není dnem Ježíšova narození, ale dobou, která je spojena s prostopášnými starověkými pohanskými oslavami, jimž se první křesťané vyhýbali. — Viz rámeček „Jaký je skutečný původ vánoc?“ — na následujících stránkách.

Kdyby byl dnes Ježíš na zemi, co by si myslel o vánočním dávání dárků?

Jak se Ježíš díval na dary

Ježíš určitě nezakazuje dávání darů. Naopak, vždy byl ochoten nesobecky se vydávat ve službě druhým, a proto učil své učedníky: „Mějte ve zvyku dávat.“ A poukázal na to, že dávání povede k požehnání pro samotného dárce, když řekl: „A lidé vám budou dávat.“ — Lukáš 6:38.

Ježíš se však v tomto případě nezmiňoval o výměně darů. Poukazoval spíše na obecnou pravdu, že nesobecké dávání lidé opětují. Zvlášť to platí, jestliže dárce má správnou pohnutku a miluje druhého „vřele ze srdce“. — 1. Petra 1:22.

Láska nevyžaduje odplatu za své služby, proto Ježíš radil: „Ale ty, když dáváš dary milosrdenství, ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice, aby tvé dary milosrdenství byly vskrytu.“ I když dárce nijak neobrací pozornost na sebe nebo na svůj dar, přesto nezůstane bez odměny. Ježíš to ukázal, když dodal: „Potom ti tvůj Otec, který se dívá vskrytu, oplatí.“ (Matouš 6:3, 4) Bible říká, ať dárce dále „jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce“. — 2. Korinťanům 9:7.

Dávání, které dělá radost Kristu, je tedy motivováno láskou, není podmíněno očekáváním jakékoli odezvy, není spojeno s nechutí a nepochází z donucení. Jak je to velmi často rozdílné od dávání vánočních dárků!

Takové dávání je zdrojem radosti, a proto není závislé na kalendáři nebo na zvyklostech. Neukazuje, jak velké finanční možnosti má dárce, jenom snad jak velké je jeho srdce. Vánoce skutečně svedly milióny lidí k tomu, aby dávali nevhodné věci, často z nesprávných pohnutek. Proč tedy nezkusit něco lepšího než dávání o vánocích? Vyzkoušejte dávání, jež přinese bohaté požehnání a skutečnou radost, které je námětem dalšího článku.

[Rámeček a obrázek na straně 8 a 9]

Jaký je skutečný původ vánoc?

DOBŘE informovaní lidé vědí, že se Ježíš nenarodil 25. prosince. Publikace New Catholic Encyclopedia to uznává: „Datum Ježíšova narození není známo. Evangelia nenaznačují ani den, ani měsíc.“

Kromě toho je velmi dobře doloženo, že vánoce se svými zvyky jsou převzaty z nekřesťanských zdrojů. Časopis U.S. Catholic dokonce napsal: „Není možné od vánoc oddělit jejich pohanský původ.“

The Encyclopedia Americana vysvětluje: „Většina zvyků, které se dnes pojí s vánocemi, nejsou křesťanského původu, ale jsou to předkřesťanské a nekřesťanské zvyky, převzaté křesťanskou církví. Vzorem pro mnoho veselých vánočních obyčejů byly římské slavnosti saturnálie, které se slavily uprostřed prosince. Podle těchto slavností se potom dělaly například nákladné hostiny, dávaly se dárky a pálily se svíčky.“

Časopis History Today napsal o zvyku dávat dary: „Dávání dárků při svátcích uprostřed zimy má téměř jistě magický, a ne společenský původ. Mezi dárky, které se dětem při saturnáliích dávaly, patřily voskové panenky. Nepochybně to vypadalo jako roztomilý zvyk, ale jeho minulost je hrůzná. Dokonce i současníci zastávali názor, že to pravděpodobně připomíná někdejší oběti dětí, které byly obětovány proto, aby setba měla požehnání.“

List The New York Times z 24. prosince 1991 uveřejnil na význačném místě článek, který se zabýval původem vánočních zvyků, včetně dávání dárků. Simon Schama, profesor dějin na Harvardově univerzitě, napsal: „Vánoce nahradily starověké slavnosti, při kterých se oslavoval zimní slunovrat. . . Když ve třetím století pronikl kult slunce jako mithraické náboženství Persie do Říma, byly dny uprostřed prosince vyhrazeny oslavě narození Nepřemožitelného Slunce, neboli Sol Invictus. . .

Raní křesťané v Římě museli zvlášť těžce bojovat se dvěma velkými pohanskými náboženskými svátky, totiž týdenními saturnáliemi, které začínaly 17. prosince, a novoroční slavností kalend. Saturnálie byly dobou povolené anarchie, kterou řídil pán veselice, což nebyl ani tak Santa Claus, jako spíše sám tlustý Saturn, holdující orgiím v jídle, pití a jiných druzích rozpustilosti. Byla to však slavnost kalend na přelomu roku, kdy si lidé obřadně vyměňovali dárky. Při této slavnosti se často zdobily domy zelenými větvemi.

Dalo se očekávat, že postoj prvních křesťanů ke všemu tomu nemravnému veselí bude chladný. Církevní otcové, zvláště hřímající svatý Jan Zlatoústý, naléhali, aby nedocházelo ke kompromisům vzhledem k barbarským ohavnostem. . . A protože nebyla všeobecná dohoda, pokud jde o datum Ježíšova narození. . ., muselo se zdát užitečné použít jako náhradu dobu saturnálií. . . Tak se narození slunce stalo narozením Syna Božího.

Podobným způsobem byla slavnost kalend nahrazena svátkem Tří králů a pohanští Římané si dávali dárky a tretky, a tak napodobovali poctu prokázanou třemi králi novému Králi světa. V polovině čtvrtého století našeho letopočtu se natrvalo ustálilo základní uspořádání vánočního kalendáře.“

Dobře informovaní lidé sice pohotově uznávají pohanský původ vánoc a jejich zvyků, ale mnozí namítají, že na tom vlastně nezáleží. V odpovědi na článek profesora Schamy na začátku tohoto roku napsal jeden rabín na odpočinku redaktorovi listu The New York Times: „Původ zavedených zvyklostí nesnižuje jejich dnešní cenu.“ O vánocích a podobných oslavách prohlašuje: „Lidé, kteří je slaví, jim přisuzují nový význam, a to dává jejich životu smysl a pozvedá jejich ducha k jásání.“

Pozvedají nicméně lidé, kteří slaví vánoce, svého ducha k jásání? A přinášejí vynikající křesťanské ovoce? Po pravdě řečeno, je všeobecně známo, že toto ovoce je obvykle špatné, nikoli dobré. Kromě toho, měli by křesťané přejímat oslavy z pohanského náboženství? Bible vybízí: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími. Vždyť co má společného spravedlnost a bezzákonnost? Nebo jaké podílnictví má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Belialem?. . . ‚„Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,“ říká Jehova, „a přestaňte se dotýkat nečistého.“‘“ — 2. Korinťanům 6:14–17.

Pamatujme také na to, co řekl Ježíš o uctívání Všemohoucího Boha: „Ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:24) Jestliže tedy má být naše uctívání Bohu přijatelné, musí být založeno na pravdě. Vánoce jsou předkládány jako narozeniny Ježíše Krista, ačkoli jimi nejsou. Jak je to s předpokládanými kouzelnými vánočními dárci, jako je Santa Claus? Když dětem říkáte, že od něho dostávají dary, nepodvádíte je vlastně?

Jestliže se opravdu zajímáte o Boha, budete chtít poslouchat jeho příkaz, abyste se přestali podílet na takové náboženské nečistotě. Máte natolik zájem o pravdu, abyste se vyhýbali svátku, jenž je založen na lži?

[Obrázek na straně 7]

Jaký to má smysl podvádět děti tvrzením, že dárky nosí Santa Claus?

Něco lepšího než dárky o vánocích?

„ŠESTILETÝ Christopher mi řekl, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě, že k vánocům nedostává ‚vůbec nic‘. Řekl to však beze stopy zklamání. Osmiletý Alexander se vyjádřil podobně a řekl: ‚Jsme svědkové Jehovovi.‘“

Tak začínal v německých novinách Kölner Stadt-Anzeiger článek o rodině, která, jak se psalo, „neuznává vánoce, protože to není doba Ježíšova narození a protože mají pohanské kořeny“. Nejsou však Christopher a Alexander k politování? Určitě ne, zdůraznil článek; jejich police s hračkami nevypadaly, jako by rodiče neměli o děti zájem.

V jižním Německu někteří rodiče na schůzce rodičů s učiteli obvinili svědky Jehovovy, že nedávají dětem k vánocům žádné dárky, a to může způsobit, že se děti cítí nejisté. Učitelka těchto dětí uvedla, že to není pravda. Řekla, že „děti svědků Jehovových jsou upřímné, vyrovnané a jsou plně schopny vysvětlit, v co věří, což jiné děti nedovedou“.

Na zemi jsou opravdu desítky tisíc rodin, které nahradily dávání vánočních dárků něčím lepším, tím, že se snaží, aby jejich děti dostávaly dárky po celý rok. Osvědčilo se to jako zdroj radosti pro všechny.

Jednou výhodou je, že v průběhu roku se najde mnoho radostných příležitostí, a děti budou moci mnohem více ocenit každý jednotlivý dar. Jinou výhodou je, že děti vědí, že dárky dostávají od svých rodičů z lásky, a jsou to rodiče, kterým patří jejich ocenění. Rodiče nevynakládají peníze a námahu jen na to, aby jejich děti byly vděčné nějakému pomyslnému Santa Clausovi nebo aby byly nevděčné, protože si myslí, že nosit dárky je zaměstnání Santa Clause, a proto není žádný důvod poděkovat.

Dárek vynikající hodnoty

Desetiletý Dominik a šestiletá Tina často najdou malé překvapení od svých rodičů — čokoládu na svém polštáři, pero nebo zápisník do školy či nějakou vhodnou hračku, aby se během zimních měsíců zabavili. Čeho si však cení nejvíce? Jejich rodiče odpovídají: „Když se jim věnujeme, třeba když si hrajeme ve sněhu.“

Mnozí další rodiče, kteří jsou také svědky Jehovovými, s nimi souhlasí. Edelgard říká: „V tomto uspěchaném světě je čas ta nejdůležitější věc, kterou mohu dát svým dětem.“ A mladí souhlasí! Ursula říká, že její děti považují čas, který rodina stráví na společném výletě, „za ten nejlepší dar“. Nedávno dokonce řekl předseda sdružení učitelů v Německu, že nejlepším vánočním dárkem, který mohou rodiče dát dětem, je jejich čas a trpělivost.

Není pochyb o tom, že dávání sebe sama — svého času, zájmu a pozornosti —, ať už je to někomu z rodiny nebo příteli, to je dar skutečně vynikající hodnoty. A je zřejmé, že takové dary nemusí být nutně omezeny na určité dny v roce.

Radostné dávání, které uspokojuje

Uvažujme o příkladech svědků Jehovových, kteří mají něco lepšího než vánoční dávání dárků. Wilfried a Inge z Německa řekli: „Většinou si dáváme dárky spontánně, i když ty větší plánujeme.“ Podobně Dieter a Debora se rozhodli dávat dárky svému malému synovi během roku. Vyjádřili se, že „velikost nebo hodnota daru jsou podružné, velké a nákladné dary jsou u nás vzácné“.

Mnohé děti o vánocích dárek očekávají, a tak se moment překvapení vytrácí. Helga říká, že její „děti jsou mnohem radostnější, když dostanou dárek nečekaně, než když dostanou něco při příležitosti, kdy se to očekává“. Patnáctiletá Natascha souhlasí, že „je mnohem hezčí dostat překvapivý dárek, když je to ze srdce, než dárek, který se dává v určenou dobu, protože je to zvykem“.

Je rovněž důležité dávat pozor na to, jaký druh dárku udělá dítěti radost. Fortunato, který rovněž žije v Německu, k tomu uvádí: „Jako dárky dáváme dětem většinou věci, o kterých se zmínily, že by je chtěly. Snažíme se však dát jim je neočekávaně. Měli byste vidět jejich radost!“

Rodiče také vědí, že když dítě leží nemocné v posteli a dostane dárek, povzbudí je to. Jiní rodiče dávají dětem dárky na začátku prázdnin, aby se jimi mohly zabavit. Stefan například dostal před prázdninami mikroskop. „Bylo to naprosté překvapení,“ říká jeho otec, „a on doslova skákal radostí.“ Spontánní, nevynucené dárky přinášejí jak dárci, tak obdarovanému větší radost.

Je pravda, že děti mají svá vlastní přání. Jörg a Ursula se vyjádřili: „Když nám naše dcera řekne, že by něco chtěla, mluvíme s ní o tom. Je její přání rozumné? Je přiměřené jejímu věku? Máme na to dost místa? Jestliže nemůžeme splnit její přání hned, pak na to pamatujeme a snažíme se je splnit při nějaké pozdější vhodné příležitosti.“ Není samozřejmě moudré kazit děti tím, že budeme uspokojovat každý jejich rozmar, protože by je to mohlo připravit o radost z dárků.

Rodiče, kteří dávají dětem dárky, přenášejí na ně ducha radostného dávání. Jak řekl desetiletý Sebastian: „Nepotřebuji čekat na svátky, abych potěšil své rodiče a sestry. Potřebuji jen být v dobrém rozpoložení a mít pár mincí v kapse.“

Rodiny svědků Jehovových zjistily, že existují dárky jiného druhu, které jsou dokonce mnohem lepší než vánoční dárky. Jsou to plánované výlety nebo zájezdy, řekněme do zoo, do muzea, na výstavu nebo někam na venkov. Takové dárky jsou jak výchovné, tak i velice příjemné pro všechny zúčastněné.

Radostné dávání přináší požehnání

Jestliže budeme při dávání uplatňovat biblické zásady, vyhneme se napětí a frustraci, které jsou spojeny s dáváním dárků o vánocích. A pamatujme, že dávat svůj čas a schopnosti pro to, aby se druzí povznesli a budovali se duševně a duchovně, to je dar mnohem cennější než hmotné dárky. Toto lepší dávání posiluje rodinná pouta, stmeluje přátelství a přináší skutečnou radost v průběhu celého roku nejen tomu, kdo dar dostal, ale zvláště dárci. — Skutky 20:35.

Dárky v době vánoc bývají vynucené zvykem. Proč to s dáváním nezkusit jinak? Proč nezkusit lepší způsob?

[Rámeček a obrázek na straně 12]

Nebude to dětem chybět?

Rebecca, 16 let: „Vánoce mi nechybějí, protože dostávám dárky celý rok. Z dárku, který je překvapením, mám větší radost, než z takového, který je vynucený.“

Tina, 12 let: „Mám moc ráda dárky, které se mi hodí ne v nějaký určený čas, ale po celý rok — ne dárky, za které řeknu děkuju, ale vlastně je ani nechci.“

Birgit, 15 let: „Všechny dárky světa jsou nanic, když má rodina problémy. Proto děláme spoustu věcí jako rodina dohromady.“

Janosch, 12 let: „My děti milujeme své rodiče, i kdyby nám nedávali žádné dárky. Jejich láska je sama o sobě veliký dar.“

[Obrázek na straně 10]

Krásný dárek — váš čas!