V únoru 1960 jsme po necelém půl roce studia a školení absolvovali 34. třídu Gileadu. Byli jsme přiděleni do Bogoty v Kolumbii a dorazili jsme tam 1. března 1960.

Náš první úkol byl naučit se španělsky. Mé chyby v užívání slov vyvolávaly mnoho smíchu. Vzpomínám si, jak jsem při našem prvním oblastním sjezdu pracoval v ubytovacím oddělení a prosil bratry, aby nám půjčili matrace (colchones), ale použil jsem slovo cochinos (prasata). Vlídně se mě ptali: „Nač je potřebujete?“ Odpověděl jsem: „Aby měli bratři na čem spát.“ Když se zasmáli, dostali jsme matrace.

Těšili jsme se z Božího stvoření v přírodních krásách zasněžených And, v džunglích a na pláních a přitom jsme měli mnoho nezapomenutelných zážitků. Jeden byl při návštěvě zvláštních průkopníků ve Villavicencio, kde začínají llana (pláně). Ve městě San Martín jsme se setkali se skupinou svědků z Grenady. Bylo to poprvé, kdy lidé v San Martínu slyšeli poselství o Království. Zatímco manželka mluvila s jednou paní v jejím domě, přiběhl k manželce chlapec a zeptal se jí, co dělá. Když mu odpověděla, odešel, ale pak se vrátil a řekl jí, že s ní chce mluvit jeden zákazník v obchodě přes ulici. Muž radostně vyslechl poselství a vyžádal si všechnu biblickou literaturu, kterou měla. Když mu nabídla, že mu budou poštou posílat Strážnou věž a Probuďte se!, řekl jí: „Bydlím tak daleko na pláních, že tam není poštovní služba. Musel bych si pro poštu jezdit sem do San Martína a já sem jezdím jen jednou za rok pro zásoby.“ Díky prozřetelnosti se stalo, že toho roku přijel právě během naší návštěvy.

S velkým potěšením jsme šestnáct let šířili pravdu Božího slova mezi Kolumbijci. Cestovali jsme všemi dostupnými prostředky: piragnou (vydlabanou kánoí), letadlem, autobusem, autem, povozem i na koni. Kamkoli jsme šli, nalézali jsme přátelské lidi, kteří rádi rozebírali biblickou pravdu, poznávali a opravdu chápali lásku Jehovy a jeho drahého Syna.

[Obrázek na straně 28]

Má manželka Earline má v Kolumbii den praní