• Dánsko
    Ročenka svědků Jehovových 1993

    • Malý počet tvořili kolportéři (kazatelé plným časem). Mezi nimi byl Carl Lüttichau, který v létě 1899 několik týdnů cestoval po Sjællandu a rozšiřoval knihu za knihou v několika městech, včetně Roskilde a Holbæku.

      Lüttichau se právě vrátil z Jižní Afriky, kde měl nehodu a utrpěl vážné zranění. Tehdy se rozhodl, že jestli přežije, bude svůj život používat v Boží službě. Slib dodržel, a brzy začal pracovat se Sophusem Winterem. Od roku 1900 společně vydávali Sionskou Strážnou věž pod dánským názvem Zions Vagt-Taarn.

      Sophus Winter se však začal vzdalovat od pravdy. Na sklonku roku 1901 přestal vydávat Zions Vagt-Taarn a v průběhu let 1902–1903 upadl do temnoty falešného náboženství.

      A tak v roce 1903 Carl Lüttichau převzal vedení. Narodil se v Jutsku ve Vingegaardu, který patřil k velkostatku v Tjele, jejž vlastnil jeho otec, který několik let zastával úřad ministra financí v dánské vládě. Carl ukončil školu s výborným prospěchem, vystudoval filozofii a pokračoval ve studiích na univerzitě v Edinburghu ve Skotsku, dokud v roce 1896 neodjel do Jižní Afriky. S touto průpravou a se svým vybraným chováním byl velmi vhodný i způsobilý pro práci, kterou měl před sebou.

      První velkou událostí, ke které došlo poté, co převzal dohled nad dílem, byla návštěva Charlese Taze Russella v dubnu 1903. Během této návštěvy se konalo několik shromáždění. Největšího z nich se zúčastnilo 200 osob. V říjnu se Carl chopil iniciativy a znovu začal vydávat Strážnou věž v dánštině; od července 1904 vycházela pravidelně každý měsíc.

      Písmomalíř nachází pravdu

      V Kodani se shromáždění účastnila skupina pěti nebo šesti lidí, včetně dvou chudých švadlen. Ale skupinka se měla brzy posílit.

      Brønshøj, ležící na severním okraji Kodaně, byl domovem norského písmomalíře Johna Reinsetha. On a jeho manželka Augusta se upřímně snažili vychovávat děti podle Božího slova. John své rodině často četl Bibli a snažil se ji vysvětlovat tak, aby jí rozuměly i děti. Navštěvovali sice různá náboženská shromáždění, ale nebyli tím uspokojeni. Jednou večer pak poklekli a otec se upřímně modlil k Bohu, aby jim otevřel oči a ukázal pravdu. Příští ráno stál u jejich dveří kolportér s I. svazkem Úsvitu milénia! Kdo byl tím kazatelem? Anna Hansenová, jedna ze dvou chudých švadlen.

      Carl Lüttichau v její práci pokračoval a nabídl této rodině, že je bude poučovat z Bible. Po několika dlouhých rozhovorech se John začal účastnit shromáždění v Ole Suhrs Gade, kanceláři dánského ústředí Společnosti. Po každém shromáždění spěchal domů a vyprávěl manželce o podivuhodných věcech, které slyšel. Byla několik let upoutána na lůžko, ale jakmile se jí vrátila síla, dychtivě chodila na shromáždění, i když se těžce pohybovala o berlích.

      Rodina se prostě chopila pravdy. Každou minutu, kterou mohl ušetřit, využíval John ke kázání dveře od dveří. Často vstával již v půl páté ráno, aby se připravil na shromáždění. Když se později během dne unavil, usadil se na pohodlnou židli, aby si zdříml, a ze zvyku držel volně v ruce svazek klíčů. Když začal podřimovat a upustil klíče, probudil se díky tomuto budíku, který sám vymyslel. Takto občerstvený byl připraven vydat se znovu do služby.

      Jeho manželka si bez ohledu na své chatrné zdraví přála rozšiřovat pravdu kolem Hellebæku v severním Sjællandu, kde se narodila. A tak si sbalila velký proutěný kufr s knihami a poslala jej vlakem do Elsinore. Protože v kabelce mohla nosit jen pár knih, dala si kolem pasu ušít zvláštní opasek s velkými, prostornými kapsami. Takto vybavená, kabelku v jedné ruce, hůl v druhé a několik knih v opasku ukrytém pod volným kabátem, s nebojácným srdcem Augusta chodila a kázala od vily k vile podél severního pobřeží. Zemřela v roce 1925 a její poslední slova byla: „Tam, v severním Sjællandu, se toho má ještě tolik vykonat, a tak velmi jsem si přála to vykonat.“

      Tři z jejich dětí se také staly horlivými zvěstovateli dobré zprávy a jejich syn Poul měl přednost nějakou dobu sloužit jako dozorce odbočky.

      „Středeční bratří“ v Ålborgu

      V roce 1910 v Ålborgu, v severním Jutsku, odešla z různých církví malá skupina lidí, protože tam nenašli žádný duchovní pokrm. Každou středu se scházeli v soukromém domě, aby si sami četli Bibli a hovořili o ní. Byla mezi nimi manželská dvojice, Peter a Johanne Jensenovi. Jejich syn Arthur také příležitostně navštěvoval tato shromáždění, i když byl volnomyšlenkář.

      Když Anna Hansenová — švadlena, která předtím navštívila rodinu Reinsethových — přišla a nabídla I. svazek Úsvitu milénia, Johanne Jensenová knihu přijala. Arthur ji s neukojitelnou dychtivostí přečetl během jedné noci. Na to, aby uspokojil svůj duchovní hlad, však musel ještě počkat. Dříve, než mohl rozvíjet svůj zájem, musel odjet do Kodaně, kde náhle onemocněl břišním tyfem. Čas, který kvůli tomu strávil v nemocnici, využil k duchovnímu sycení. Napsal do kanceláře v Ole Suhrs Gade a požádal o všechny publikace Společnosti, které byly k dispozici. Po propuštění z nemocnice navštěvoval všechna shromáždění. Ale ani to neuspokojilo jeho duchovní hlad. Po shromážděních často doprovázel domů Poula Reinsetha a potom Poul doprovázel Arthura zpátky tam, kde bydlel on. Často strávili celou noc tím, že chodili sem a tam mezi místy, kde bydleli, a vzrušeně diskutovali o pravdě. Stali se přáteli na celý život.

      Arthur si pak začal živě dopisovat se svou matkou v Ålborgu a radoval se při představě, že „středečním bratřím“ řekne o biblických pravdách, které našel. Když jel ke svým rodičům na vánoce, Poul se k němu připojil. Arthur tam byl požádán, aby vedl středeční shromáždění, které vyvolalo mnoho diskusí, když zaměřil pozornost na rok 1914 jako na konec časů pohanů. Ne všichni „středeční bratří“ zůstali ve skupině, kde Arthur vedl rozhovory. Věrné jádro však přilnulo k pravdě a v roce 1912 se v Ålborgu vytvořil sbor. Thyra Larsenová, jedna mladá žena z této skupiny, se stala kolportérkou a její dvě mladší sestry, Johanne a Dagmar, byly mezi těmi, kteří zůstali věrnými podporovateli sboru.