HORLIVÍ KAZATELÉ

Kolportéři sloužili na rozsáhlém území, přičemž cestovali na kole a spali, kde se dalo — někdy ve venkovském sídle, jindy ve stohu. Lidé tu byli obvykle chudí, ale zprávě o Království naslouchali s potěšením. Není tedy divu, že celodobí kazatelé ve službě rádi trávili 150 až 200 hodin měsíčně. Jistá sestra dokonce v jednom měsíci věnovala kázání 239 hodin. Služba kolportérů se vyznačovala pílí, smělostí a vytrvalostí. Podívejme se, co zažila jistá sestra, která se do kazatelské služby vydala vůbec poprvé.

„Umíš jezdit na kole?“ zeptala se jí jedna horlivá sestra z Finska.

„Umím,“ odpověděla.

„Fajn, tak se vydáme na Saaremu,“ řekla finská sestra nadšeně. Měla na mysli největší estonský ostrov, který ležel asi 200 kilometrů daleko.

Když na ostrov přijely, vyrazily k první vesnici. „Ty můžeš začít tady,“ navrhla sestra z Finska, „a já začnu z druhého konce. Večer se sejdeme někde uprostřed.“ Naše nová sestra nikdy předtím nekázala. Už při prvním rozhovoru však pocítila Jehovovu pomoc a rychle získala potřebnou jistotu. Po celý zbytek jejich kazatelské výpravy se pak cítila příjemně.

Jiná sestra, Hellin Aaltonenová (později Grönlundová), se setkala s několika lidmi z ostrova Vormsi a zjistila, že hovoří zvláštním jazykem.

„Vy asi nemluvíte estonsky, že?“ zeptala se jich.

„Kdepak, švédsky,“ odpověděli.

„A máte ve švédštině nějaké knihy?“ zajímala se Hellin.

„Ty už se u nás neobjevily pěkných pár set let,“ řekli s nadsázkou.

Hellin se rozhodla, že se na ostrov vydá spolu s Fanny Hietalaovou, která uměla švédsky, a přivezou místním obyvatelům publikace v jejich jazyce.

„Vzaly jsme si v odbočce všechny švédské knihy, které tam byly, a na motorovém člunu se vydaly k ostrovu,“ vzpomíná Hellin. „Celý ostrov jsme s dobrou zprávou prošly za tři dny a rozšířily jsme skoro všechny publikace. O několik desítek let později jsem se doslechla, že jeden švédský bratr se o pravdě dozvěděl právě díky knihám, které dostal na ostrově Vormsi.“ Znovu a znovu zažívali hlasatelé Království splnění slov z Kazatele 11:6: „Ráno zasévej své semeno a nenech svou ruku odpočinout až do večera; neboť nevíš, kde to bude mít úspěch.“

KOLPORTÉŘI ČELÍ TĚŽKOSTEM

Celodobí kazatelé to neměli jednoduché. V zimě museli pěšky nebo na lyžích urazit denně 20 až 40 kilometrů. Běžně panovaly tuhé mrazy a možností pohodlně se ubytovat bylo pramálo. Jelikož s sebou brávali krabice s literaturou, mohli si vzít jen trochu jídla a další nezbytnosti. Kvůli prudkým dešťům bývaly cesty neschůdné. Kolportéři museli často spát venku. Tato náročná služba až do krajnosti prověřila jejich sílu a vytrvalost. Jak se však tito oddaní kazatelé na svou službu dívali?

„Všechno, co jsem opravdu potřeboval, jsem vždycky měl,“ vzpomíná Vilho Eloranta, horlivý bratr z Finska, který řadu měsíců sloužil jako celodobý kazatel v odlehlých částech Estonska. „Jídlo i nocleh jsem většinou dostal výměnou za publikace. Peněz jsem moc nepotřeboval. Když nastal večer, začínal jsem se shánět po nějakém ubytování. Jen málokdy se stalo, že by mi někdo nocleh odepřel, zvlášť když už bylo pozdě nebo to k další usedlosti bylo daleko.“

Vilho pokračuje: „Na kázání dobré zprávy o Království jsem se zaměřil do té míry, že i přes jednoduchý způsob života, který jsem vedl, mi služba přinášela uspokojení a radost.“

Tito pilní bratři a sestry předali lidem množství publikací a připravili tak půdu pro budoucí vzrůst. V roce 1929 rozšířila hrstka zvěstovatelů celkem 53 704 knih a brožur.

Adolf Kose vzpomíná: „Přibližně třiceti kolportérům se před druhou světovou válkou podařilo propracovat celé Estonsko.“

Práce těchto pilných kazatelů přináší své ovoce až dodnes. Například počátkem 90. let se svědkové Jehovovi setkali s letitou ženou jménem Ruth. Jejich poselství jí přišlo povědomé. Vzpomněla si, že před více než 60 lety naslouchala tomu, co říká jedna badatelka Bible z Německa, která několikrát navštívila její sousedy. Ruth teď byla v pokročilém věku a už neslyšela. Přesto rozpoznala zvuk pravdy, přijala nabídku biblického studia a byla pokřtěna — téměř 70 let po svém prvním setkání s badateli Bible.

[Obrázek na straně 170]

Jenny Feltová a Irja Mäkeläová, první průkopnice z Finska