V únoru 1963 přijeli z Haiti Fred Lukuc a Max Danyleyko. Potom, co se Fred oženil, začal sloužit jako krajský dozorce. Když navštěvoval jednotlivé sbory, měl zpočátku problémy zapamatovat si, kteří zvěstovatelé tvoří jednu rodinu. Vzpomíná: „Neměl jsem ponětí, která ze sester je manželkou kterého staršího, a už vůbec jsem nevěděl, kam mám zařadit tu spoustu dětí. Bratři totiž zachovávali zvyk, který byl ve střední Africe rozšířený a který spočíval v tom, že po svatbě si žena ponechá své jméno a děti jsou pojmenovány po příbuzných nebo rodinných přátelích.

Když jsme se při jedné spolupráci hned první večer sešli v sále Království, připadalo nám, že bratři jsou nezvykle tiší a že se před námi trochu stydí. Jakmile shromáždění začalo, všimli jsme si něčeho velmi neobvyklého. Bratři a starší chlapci seděli na jedné straně sálu, zatímco menší děti a sestry na straně druhé. V té polovině sálu, kde seděli bratři, bylo docela plno, i když několik bratrů sedělo u sester. V průběhu shromáždění postupně přišlo několik dalších sester, které nesly na hlavě Bible a knihy a které s sebou přivedly i své děti.

Přišel jsem na pódium, pozdravil jsem zvěstovatele a představil jim sebe i svou manželku. Po několika úvodních slovech jsem se odmlčel, zadíval se na tu stranu sálu, kde seděli bratři, a řekl: ‚Bratři, uděláme si teď desetiminutovou pauzu a vy se poohlédněte po své manželce a dětech. A prosím, sedejte si společně se svou rodinou, tak jako to dělají Jehovovi služebníci na celém světě.‘ Všichni to ochotně udělali.“

Určité problémy byly spojeny i s cestováním veřejnou dopravou. Leah, manželka bratra Lukuce, vypráví: „Vždycky jsme si sbalili malá skládací lehátka, moskytiéru, vědro na vodu, přenosné vodní filtry, oblečení, knihy, časopisy a filmy s biblickými náměty. Abychom tyto filmy mohli promítat, museli jsme si vzít také napájecí kabely, žárovky, cívky s filmy, scénáře, malý generátor a kanystr s benzinem. Všechno jsme to pobrali a vydali se k nákladnímu autu, kterým jsme měli cestovat. Pokud jsme chtěli sedět v kabině, bylo nutné, abychom byli u auta už ve dvě ráno. Když jsme to nestihli, museli jsme sedět na korbě, kde na nás pražilo slunce a kde bylo mnoho dalších pasažérů se svými zavazadly a spoustou zvířat.

Jednou jsme po několikahodinovém trmácení v horku dorazili k malé hliněné chatrči, kde jsme byli ubytováni, a zjistili jsme, že náš dočasný domov přepadli mravenci. Vyšplhali se na vědro, ze svých těl vytvořili most, čímž se dostali k malému kelímku s margarínem, a dokonale ho vyčistili. Ten den jsme si k večeři dali suchý toast a rozdělili se o konzervu sardinek. Byli jsme unavení a trošku jsme se litovali. Šli jsme tedy spát a bratři venku seděli kolem ohně a tlumeně zpívali písně Království. Nedovedu si představit hezčí ukolébavku.“

[Obrázek na straně 147]

Fred a Leah Lukucovi (uprostřed) se členy sboru, který se scházel v domě Augustina Bayonneho