A právě to se stalo. Římský císař Konstantin se počátkem čtvrtého století pokusil použít tehdejší „křesťanské“ náboženství ke stmelení své rozkládající se říše. Udělil proto vyznavačům křesťanství náboženskou svobodu a na jejich třídu duchovenstva převedl některé výsady pohanského kněžstva. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Konstantin vyvedl církev ze stavu oddělenosti od světa, aby přijala společenskou odpovědnost, a napomohl tomu, aby byla pro církev získána pohanská společnost.“

Přelom nastal počátkem čtvrtého století, kdy se císař Konstantin I. takzvaně obrátil na křesťanství. Francouzské dílo Théo—Nouvelle encyclopédie catholique o tomto „obrácení“ uvádí: „Konstantin tvrdil, že je křesťanským císařem. Avšak ve skutečnosti byl pokřtěn až na smrtelné posteli.“ Nicméně roku 313 n. l. Konstantin a jeho spolucísař Licinius vydali výnos, který zaručoval náboženskou svobodu křesťanům stejně jako pohanům. The New Catholic Encyclopedia říká: „Konstantinovo rozšíření svobody uctívání na křesťany bylo revolučním činem, který naznačoval, že křesťanství je vedle pohanství oficiálně uznáváno za religio licita [zákonné náboženství].“

The New Encyclopædia Britannica však prohlašuje: „[Konstantin] neudělal z křesťanství náboženství své říše.“ Francouzský historik Jean-Rémy Palanque, člen Francouzské akademie, píše: „Římský stát. . . však oficiálně zůstal pohanský. A Konstantin tento stav věcí neukončil, když přilnul ke křesťanství.“ Profesor Ernest Baker v díle The Lagacy of Rome uvedl: „[Konstantinovo] vítězství nevedlo k tomu, že by křesťanství bylo okamžitě ustanoveno státním náboženstvím. Konstantin se spokojil s tím, že křesťanství uznal za jednu z forem veřejného uctívání v říši. Staré pohanské obřady se v Římě oficiálně prováděly ještě po dalších sedmdesát let.“

Tou dobou bylo tedy „křesťanství“ v římské říši zákonným náboženstvím.