Snahy účastnit se sjezdů

Místa, kde se pořádaly sjezdy, byla většinou daleko od hlavních silnic a nebylo snadné se tam dostat. Robinson Shamuluma vzpomíná na sjezd, kterého se zúčastnil v roce 1959. Vypráví: „Asi patnáct nás jelo na kole do Kabwe v centrální provincii. K jídlu jsme si vezli kukuřičnou kaši a sušené ryby. Každou noc jsme spali v buši. V Kabwe jsme nastoupili do vlaku a po téměř čtyřdenním cestování jsme se konečně dostali na místo sjezdu.“

Lamp Chisenga vzpomíná na jednoho bratra, který se na sjezd vydal se svými šesti dětmi. Cestovali pěšky a na kole asi 130 kilometrů. Bratr Chisenga řekl: „Na cestu si připravili jídlo — pečený maniok, burské oříšky a arašídovou pomazánku. Mnohdy museli tábořit na nechráněném místě v buši.“

Po skončení jednoho oblastního sjezdu jsme projížděli severní částí Zambie. Silnic tam bylo málo, většinou jen stezky. Několik kilometrů za jednou vesnicí jsme si všimli, že směrem k nám jdou nějací lidé. Mezi nimi byl starý, shrbený muž, který se při chůzi opíral o hůl. Boty měl svázané a přehozené přes rameno společně s malou příruční taškou. Když jsme přijeli blíž, všimli jsme si, že on i všichni ostatní mají připnuté sjezdové jmenovky. Zastavili jsme a zeptali se jich, odkud jdou. Letitý bratr se trochu narovnal a řekl: „Vy si už asi nevzpomínáte. Byli jsme společně na sjezdu v Chanse. Teď se blížíme k domovu.“

„A kdy jste ze sjezdu odešli?“ zeptali jsme se.

„V neděli po programu,“ odpověděl.

„Ale teď je středa odpoledne. To znamená, že cestujete už tři dny?“

„Ano, a minulou noc jsme slyšeli lvy.“

„Váš postoj je obdivuhodný. Ochotně přinášíte velké oběti, abyste mohli být na sjezdech. Zasloužíte si pochvalu.“

Letitý bratr si pak vzal své věci a vydal se na cestu. „Ale to nestojí za řeč,“ řekl. „Bratrům v odbočce poděkujte za to, že sjezd byl na jiném místě. Loni jsme museli cestovat pět dní. Ale letos jenom tři!“

Na rok 1992 většina lidí v Zambii vzpomíná jako na rok sucha. Účastnili jsme se jednoho sjezdu, který se konal na břehu řeky Zambezi, asi 200 kilometrů nad Viktoriinými vodopády. Večer jsme navštěvovali rodiny, jejichž členové většinou seděli schoulení kolem ohně před svou malou chýší. Jedna asi dvacetičlenná skupina zpívala písně Království. Dozvěděli jsme se, že museli jít pěšky osm dní, aby se dostali na sjezd. Nepřipadalo jim na tom nic zvláštního. Cestovali i se svými zvířaty, na která posadili malé děti a naložili jídlo, nádobí i jiné potřebné věci. Přespali vždy na místě, kde je zastihla noc.