V lednu 2006 se v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, začalo s usilovným hledáním vhodného místa, kde by se mohly shromáždit tisíce účastníků. Zde se měl konat hlavní sjezd a ostatní sjezdová místa s ním měla být spojena sítí telefonních linek.

Svoboda uctívání byla v Gruzii prosazována postupně, a to teprve v průběhu několika posledních let. Přestože zde v minulosti svědkové museli čelit velkému odporu, nyní soustavně a houževnatě hledali místo pro sjezd a byli pevně přesvědčeni, že je v hlavním městě najdou. Gruzíni jsou svým založením velmi přátelští a pohostinní lidé, ale někteří úředníci mají zakořeněné náboženské předsudky. Překonají své pocity a dovolí, aby si svědkové Jehovovi najali nějaký areál?

Bratři ze sjezdového výboru navštěvovali různé stadiony a velké sportovní haly. Vedoucí pracovníci těchto zařízení slibovali, že jejich areál bude k dispozici, ale když se bratři ptali na konkrétní datum pronájmu, pokaždé dostali zamítavou odpověď. Pro sjezdový výbor tedy bylo překvapením, když vedení Tbiliského symfonického orchestru přistoupilo na to, že svědkům Jehovovým pronajme své prostory. Koncertní síň je přímo v centru města a pořádají se v ní některé z nejprestižnějších akcí.

Bratři byli povzbuzeni tím, že se jejich úsilí konečně vyplatilo, a začali s organizováním sjezdu v Tbilisi a také v dalších velkých i malých gruzínských městech, totiž v Cnori, Kutaisi, Zugdidi, Kaspi a Gori. Zajištění simultánního telefonního přenosu mezi těmito sjezdovými místy si vyžádalo mnoho práce. A když bylo všechno připraveno, najednou, pouhý týden před začátkem sjezdu, správa koncertní síně Tbiliského symfonického orchestru smlouvu bez jakéhokoli vysvětlení zrušila.

První „zázrak“

Co mohli bratři dělat, když měli tak málo času? Nezbylo nic jiného než se obrátit na bratry v Marneuli, které je vzdálené asi 40 kilometrů od Tbilisi a leží v zemědělské oblasti. Zde, na pozemku, který patří rodině svědků, se už předtím konalo mnoho sjezdů. Kdysi zde bývala velká zahrada. Minulých deset let to bylo jediné místo, kde mohly tbiliské sbory pořádat své sjezdy. V Marneuli však svědkové Jehovovi také zakusili útoky rozvášněného davu.

Sjezdový výbor musel nejen mít na zřeteli hrozbu násilí, ale musel se také vypořádat s úkolem, jak umístit 5 000 návštěvníků na prostranství, kam se jich normálně vejde asi 2 500. Co měli dělat, když bylo tak málo času? Pak se do věci vložili majitelé dvou přilehlých pozemků a nabídli bratrům, že jim pronajmou své zahradní parcely. Zdálo se, že se stal zázrak.

Změnit tyto parcely ve vhodné místo pro sjezd nebylo vůbec snadné. Situaci velmi komplikovalo počasí — celý týden před sjezdem totiž pršelo. Na parcelách sousedů byly zasázené brambory a bylo nutné je vybrat. Nejdříve se tedy sešli dobrovolníci a za silného deště brambory vykopali. Potom byly odstraněny ploty a postaveny rámové konstrukce pro krytinu, aby posluchači byli chráněni před sluncem i deštěm. Bylo třeba vyrobit více dřevěných lavic a instalovat další zvukové aparatury. Dobrovolníci dělali nejrůznější tesařské práce — pracovali ve dne v noci a někteří ani nešli spát.

„Co když bude pořád pršet i při sjezdu?“ Na to se ptal každý. „Jen aby se delegáti neutopili v blátě!“ Bratři nakoupili slámu a rozprostřeli ji na mokrou zem. A najednou vysvitlo slunce! Po celé tři dny byl sjezdový areál nádherně zalit teplými slunečními paprsky.

Delegáty přivítal krásný pohled. Pokojná venkovská scenerie jako by dávala nahlédnout do nového světa. Všichni se pohodlně usadili obklopeni fíkovníky a jinými ovocnými stromy, a také lány kukuřice a záhony rajčat. Pozadí pódia zdobila vinná réva. Během programu bylo občas slyšet kokrhání kohoutů a kdákání slepic, kterým hospodyně sbíraly vejce. Ozývaly se i jiné typicky venkovské zvuky, ale pro přítomné to byla jen příjemná zvuková kulisa. Sotva si toho všímali. Nenechali se ničím rozptylovat a pozorně naslouchali vynikajícímu biblickému programu. Byly to nezapomenutelné chvíle.