Zachovat naši křesťanskou jednotu

„PŘEDSTAV si, že tě někdo osloví jako bratra nebo sestru,“ napsal katolický spisovatel Domenico Mosso, „a není to kněz, ale muž středního věku, který stojí vedle tebe, nebo hezká mladá žena, která se ti právě ocitla po pravici. ‚Prosím?‘ ‚Řekl jsem dobré jitro, bratře.‘ ‚Co si to dovolujete . . . Vůbec vás neznám, tak proč taková důvěrnost? A vůbec, jsme v kostele.‘ “

V církvích křesťanstva skutečně chybí pravý pocit bratrství. Z toho je patrné, že mezi nimi není pravá křesťanská jednota. Mezi svědky Jehovovými je však situace jiná. Jako kdysi první následovníci Ježíše Krista, oslovujeme se i my navzájem bez zábran jako bratři a sestry. (2. Petra 3:15) Ať jdeme na světě kamkoli, vřelé, bratrské přijetí je tak blízko jako nejbližší sál království. Jednota je také patrná v tom, že se všechny sbory řídí pokyny téhož druhu a že se všichni svědkové věnují kázání „dobrého poselství o království“. — Matouš 24:14.

V noci před svou smrtí se Ježíš Kristus modlil: „Prosím . . . za ty, kteří ve mne uvěří skrze jejich slovo, aby všichni byli jedno, stejně jako ty, Otče, jsi ve spojení se mnou a já ve spojení s tebou.“ (Jan 17:20, 21) Biblická zpráva ukazuje, že Jehova Bůh Ježíšovu modlitbu vyslyšel. Sjednocující síla Kristových nauk rozptýlila u prvních křesťanů nepřátelství, jež kdysi panovalo mezi Židy a pohany. — Galaťanům 3:28.

K zachování této jednoty však bylo třeba úsilí. Apoštol Pavel usilovně žádal své spolupracovníky, ‚aby chodili hodni [nebeského] povolání . . . [a] vážně usilovali o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje‘. Neměli se roztříštit do různých sekt. Nikoli, „je jedno tělo a jeden duch, stejně jako jste byli povoláni v té jedné naději, ke které jste byli povoláni; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech“. Je postaráno o to, aby apoštolové, pastýři a učitelé pomáhali ve sborech, aby všichni ‚dospěli k jednotě ve víře‘. — Efezanům 4:1–6, 11–14.

Svědkové Jehovovi v dnešní době úspěšně zachovávají tuto jednotu. Naši „jednotu ve víře“ by však mohly ohrozit různé činitele — duch nezávislosti, kulturní a rasové rozdíly, různé nedostatky a nedokonalosti mezi spolukřesťany. Jak můžeme tuto jednotu zachovat?

Sytit se u téhož stolu

Jehova neposkytuje osvícení každému křesťanovi jednotlivě. Naopak, Kristus ustanovil třídu „věrného a rozvážného otroka“, aby poskytovala křesťanům po celém světě biblickou studijní látku a aktuální rady. (Matouš 24:45–47) Strážná věž je tedy vydávána ve 103 jazycích, aby splňovala potřeby po celém světě.

Výživa z téhož duchovního stolu měla velký podíl na vytvoření a zachovávání jednoty ve víře. Někdy se však zdá, že některá rada v určitých zemích nemá uplatnění. Měli bychom se domnívat, že takovou informaci nepotřebujeme? Sotva. Některé rady, které dal Pavel křesťanům žijícím v nemravném a modlářském městě Korintu, možná zdánlivě neplatily plnou měrou pro křesťany žijící na venkově. (1. Korinťanům 6:15, 16; 10:14) Ale křesťané všude považovali Pavlovy spisy za část „Písem“. — 2. Petra 3:16.

Podobně se i dnes může zdát, že některé články se v místních podmínkách nedají stejně uplatnit jako jiné. Ale přece bychom měli vítat předběžné varování, protože víme, že v naší době, kdy dochází k rychlému přenosu informací, mohou se nezdravé tendence, jež začaly v jedné části světa, velmi rychle rozšířit.

Nedokonalosti a extrémní názory

Učedník Jakub řekl: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme.“ (Jakub 3:2) Lidé jsou nedokonalí, a proto jsou náchylní k extrémům. To by snad nemuselo být problémem, jestliže mají lidé stejné názory. Například dvě osoby, které jsou mimořádně úzkostlivě čistotné, spolu mohou vycházet docela dobře. Jestliže je však jeden nepořádný a druhý úzkostlivě čistotný, mohlo by docházet k nekonečným hádkám.

Svědkové Jehovovi pocházejí „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. (Zjevení 7:9) Proto mohou být mezi námi jednotlivci s velice odlišnými názory na takové věci, jako je jídlo, oblékání, péče o zdraví, a dokonce i společenské chování. Takové odlišné názory mezi námi nemusí působit rozdělení. Bible nás varuje před extrémy a povzbuzuje nás, abychom usilovali o vyrovnanost a rozumnost. „Moudrost shora je . . . pokojná, rozumná,“ říká Bible. — Jakub 3:17.

Ano, Bible ovšem naprosto výslovně odsuzuje určité praktiky. Často však nás jen povzbuzuje, abychom zaujali místo uprostřed dvou extrémů. Povšimni si, co říká Bible o následujících námětech:

Světská práce: „Lenost působí, že se snáší hluboký spánek, a nedbalá duše chodí o hladu.“ (Přísloví 19:15) „Nemůžete být otroky Boha a bohatství.“ — Matouš 6:24.

Mluvení: „Kdo ovládá své rty, jedná rozvážně.“ (Přísloví 10:19) „Pro všechno je ustanovený čas . . . čas zůstat zticha a čas mluvit.“ — Kazatel 3:1, 7.

Společenské styky: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) „Učiň svou nohu vzácnou v domě svého bližního, nebo tě bude mít dost.“ — Přísloví 25:17.

Výchova dětí: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho vyhledává s ukázňováním.“ (Přísloví 13:24) „Nedrážděte své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti.“ — Kolosanům 3:21.

Čím jsou naše názory vyrovnanější, čím méně extrémní, tím méně zažijeme konfliktů s jinými křesťany. Ale co když přesto dojde k neshodám následkem nedokonalosti? Pamatuj na Pavlova slova v Kolosanům 3:13: „Snášejte se dále navzájem a ochotně si vzájemně odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému důvod ke stížnosti.“

‚Přivedl mě ke klopýtání‘

Někteří ve sboru však mají sklon k mimořádné citlivosti a za nevinnými slovy nebo gesty vidí nelaskavé pohnutky. Snad je to způsobeno prostředím, v němž vyrostli. Ať je příčina jakákoli, je velice smutné, když takové mimořádně citlivé osoby připustí, aby je urazily nějaké maličkosti, nebo, což je ještě horší, když si dovolí znepokojovat tou věcí druhé a zasévat semeno nejednoty.

Je pravda, že Bible odsuzuje jednání, které by mohlo přivést ke klopýtání jiné učedníky. (Lukáš 17:1, 2) A zralé osoby by měly být vnímavé, pokud jde o city spolukřesťanů. Bible nám však zároveň mocně radí, abychom nebyli přecitlivělí a abychom ve své mysli nezveličovali nějaké urážky. (Kazatel 7:9) A navíc, rozšiřovat nespokojenost mezi bratry tím, že odhalujeme něčí nedostatky, to je jedna z věcí, „které Jehova skutečně nenávidí“. — Přísloví 6:16–19.

Boží duch nám může pomoci překonávat přecitlivělost. Místo abychom se zabývali nedostatky svých bratrů, můžeme s pomocí ducha myslet pozitivně a pěstovat budující myšlenky. (Filipanům 4:8) To podporuje jednotu.

Jednota neznamená jednotvárnost

Celosvětová jednota však neznamená, že by se měla potlačovat individualita nebo mařit iniciativa. Kde platí biblické zásady, rádi se vzdáme nezávislého myšlení, jaké pěstuje tento svět, a přijmeme vedení Jehovova ducha. Ale když vykonáváme své poslání jako kazatelé, máme mnoho možností uplatnit svou individualitu, a dokonce i představivost. Vždyť naši bratři často projevují velkou vynalézavost, když přizpůsobují své metody svědectví místním podmínkám.

Je také široké pole činností, při nichž nejde přímo o biblické zásady. Sem patří některé místní zvyky. Například na evropském kontinentu si lidé často podávají ruce. V některých místech na Dálném východě se uklánějí. Pro křesťany je přijatelné obojí. Nebo je to otázka oblékání a účesu. Bible poskytuje jen základní směrnice, pokud jde o skromnost a vyrovnanost. V rámci toho můžeme jednat podle svého přání, projevujeme-li ‚zdravou mysl‘. — 1. Timoteovi 2:9, 10.

Starší by proto měli dávat pozor, aby rady, které dávají, byly vždy založeny na biblických zásadách, a ne na tom, čemu osobně dávají přednost. Jde-li ovšem o duchovní věci, pak budou stát v čele a podporovat skutečnou jednotu. Také my můžeme učinit to, co záleží na nás. Můžeme ‚zkoušet, zda jsme ve víře‘, a to pravidelným studiem Bible a publikací „věrného a rozvážného otroka“. (2. Korinťanům 13:5) Můžeme zachovávat jednotu ve skutcích tím, že se odvážně ‚veřejně hlásíme‘ ke své víře. — Hebrejcům 13:15.

Tak se budeme řídit inspirovanou radou: „Ale vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebylo rozdělení, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ — 1. Korinťanům 1:10.

[Obrázek na straně 7]

Zachovat dobrý vztah ke spolukřesťanům, i když máme důvod být uražení, je pro jednotu nezbytné