Život na naší planetě by nemohl existovat, nebýt toho, co mnozí označují za řadu velmi šťastných „náhod“. O některých z nich lidé až do 20. století nevěděli nebo jim nerozuměli. K těmto „náhodám“ mimo jiné patří:

• Poloha Země v Mléčné dráze a ve sluneční soustavě, oběžná dráha, rychlost rotace, sklon zemské osy a Měsíc

• Magnetické pole a atmosféra tvořící dvojitý štít

• Přírodní cykly, které na naší planetě obnovují a čistí zásobu vzduchu a vody

Až o každé z těchto skutečností budete číst, položte si otázku: Je to, že Země splňuje podmínky nutné k životu, výsledkem slepé náhody, nebo promyšleného plánu?

Ideální místo ve vesmíru

Když se nás někdo zeptá na adresu, obvykle mu řekneme název státu, města a ulice. Jaká je ale naše „vesmírná adresa“? „Státem“ je galaxie Mléčná dráha, „městem“ sluneční soustava a „ulicí“ oběžná dráha naší planety. Díky pokroku v astronomii a fyzice vědci ještě lépe pochopili, že Země se nachází na skutečně ideálním místě.

Naše sluneční soustava je umístěna v té nejlepší části Mléčné dráhy — k jejímu středu není ani moc blízko, ani od něj není moc daleko. V této obyvatelné zóně, jak ji vědci označují, je ideální koncentrace chemických prvků, které jsou nezbytné pro život. Dále od středu galaxie je takových prvků příliš málo. Blíže ke středu zase hrozí nebezpečí způsobené větší intenzitou smrtícího záření a dalšími faktory. Časopis Scientific American napsal: „Žijeme v luxusní čtvrti.“¹

Jedinečná „ulice“: Výjimečná je i naše oběžná dráha. Země obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti asi 150 milionů kilometrů, v úzké obyvatelné oblasti, kde živé organismy ani nezmrznou, ani se neupečou. Dráha naší planety je navíc téměř kruhová, takže po celý rok jsme od Slunce přibližně stejně daleko.

Slunce je dokonalá „elektrárna“. Má správnou velikost a je spolehlivým zdrojem optimálního množství energie. Právem se o něm mluví jako o „výjimečné hvězdě“.²

Vynikající „soused“: Pokud byste pro naši planetu měli vybrat „souseda“, stěží byste dokázali najít lepšího, než jakým je Měsíc. Má průměr o něco málo větší, než je čtvrtina průměru Země. Ve srovnání s ostatními měsíci v naší sluneční soustavě je v poměru k velikosti planety, kolem které obíhá, neobvykle velký. Je to náhoda? Asi sotva.

Hlavně díky Měsíci dochází k přílivu a odlivu, které hrají velmi důležitou úlohu v ekologii naší planety. Měsíc také stabilizuje sklon zemské osy. Nebýt jeho existence a správné velikosti, osa naší planety by se vychylovala, nebo se dokonce dostala do vodorovné polohy. V obou případech by výsledkem byly například katastrofální změny klimatu nebo přílivu a odlivu.

Přesně nastavený sklon zemské osy a rychlost rotace: Sklon zemské osy je přibližně 23,4 stupně. Díky tomu je na naší planetě udržována mírná teplota, střídají se roční období a existují různé podnebné pásy. Kniha Rare Earth—Why Complex Life Is Uncommon in the Universe (Výjimečná Země — Proč jsou vyšší formy života ve vesmíru neobvyklé) uvádí: „Zdá se, že sklon zemské osy je nastavený ‚naprosto dokonale‘.“³

Totéž se dá říci o rychlosti rotace, na které závisí délka dne a noci. Pokud by se Země otáčela kolem své osy podstatně pomaleji, den by byl delší a strana přivrácená ke Slunci by byla spalována, zatímco na odvrácené straně by panoval krutý mráz. Pokud by naopak Země rotovala mnohem rychleji, takže den by trval jen několik hodin, vedlo by to k řadě negativních jevů, například by na celé planetě neustále foukal vítr o síle vichřice.

Ochranné štíty Země

Vesmír je nebezpečné místo plné smrtícího záření a meteoroidů. Přesto se naše modrá planeta pohybuje po této „galaktické střelnici“ bez větší újmy. Jak je to možné? Chrání ji totiž pozoruhodné štíty — silné magnetické pole a jedinečná atmosféra.

Magnetické pole: Ve středu naší planety je rotující koule roztaveného železa. Ta způsobuje, že Země má silné magnetické pole, které sahá daleko do vesmíru. Tento štít nás chrání před plnou dávkou kosmického záření a před nebezpečími, jejichž zdrojem je Slunce. Patří k nim sluneční vítr neboli stálý proud energetických částic; sluneční erupce, při kterých se během několika minut uvolní tolik energie jako při výbuchu miliard vodíkových bomb, a také výrony koronální hmoty, což jsou miliardy tun plazmy vyvržené ze sluneční koróny do vesmíru. To, že náš ochranný magnetický štít je v provozu, můžeme dokonce vidět na vlastní oči. Výrony koronální hmoty spolu se slunečními erupcemi totiž způsobují silnou polární záři neboli barevný světelný úkaz, který se objevuje v horních částech atmosféry poblíž obou magnetických pólů.

Atmosféra: Tento tenký plynný obal nám nejen umožňuje dýchat, ale také nám poskytuje další ochranu. V jedné z vrstev atmosféry, ve stratosféře, se vyskytuje sloučenina kyslíku zvaná ozon, která absorbuje až 99 procent přicházejícího ultrafialového záření. Ozonová vrstva tak před nebezpečným zářením chrání mnoho forem života včetně lidí i planktonu, který produkuje většinu kyslíku. Je zajímavé, že množství stratosférického ozonu není stálé, ale mění se v závislosti na intenzitě ultrafialového záření. Ozonová vrstva je tedy účinná i přizpůsobivá.

Atmosféra nás také chrání před miliony meteoroidů, které Zemi každý den bombardují. Mají různou velikost — od drobných částic až po balvany. Naprostá většina meteoroidů v atmosféře shoří a stanou se z nich jen jasné záblesky na obloze, kterým se říká meteory. Na druhou stranu, štíty naší planety neblokují záření, které je pro život nezbytné, jako například tepelné záření a světlo. Atmosféra dokonce pomáhá rozvádět teplo po celé Zemi a v noci funguje jako „přikrývka“, která únik tepla zpomaluje.

Atmosféra a magnetické pole naší planety jsou úžasnými výtvory, kterým lidé stále ještě plně nerozumí. Totéž platí o kolobězích, které na naší planetě udržují život.

Koloběhy nezbytné pro život

Představte si, co by se stalo, kdyby se do města nedostával čerstvý vzduch, kdyby se přerušila dodávka vody a přestala fungovat kanalizace. Brzy by vypukly epidemie a lidé by začali hromadně umírat. S naší planetou je to ale jiné. Přestože čistý vzduch a vodu, na nichž jsme závislí, nepřivádíme z vesmíru ani do něj nevypouštíme odpad, Země zůstává čistá a obyvatelná. Jak je to možné? Je to díky přírodním cyklům, ke kterým patří koloběh vody, koloběh uhlíku a kyslíku a koloběh dusíku.

Koloběh vody: Voda je nezbytná pro život. Bez ní bychom během několika dnů zemřeli. Prostřednictvím koloběhu vody je sladká, čistá voda distribuována po celé planetě. Tento koloběh má tři fáze. (1) Díky sluneční energii se voda v podobě páry dostává do atmosféry. (2) Přečištěná voda kondenzuje a vytváří mraky. (3) V mracích se tvoří déšť, kroupy nebo sníh a v těchto skupenstvích pak voda padá na zem, čímž se koloběh uzavírá. Kolik vody se tímto způsobem zrecykluje za rok? Podle odhadů tolik, že by to pokrylo povrch celé planety do výše necelého jednoho metru.⁴

Koloběh uhlíku a kyslíku: Každý živý tvor potřebuje dýchat — přijímat kyslík a vydechovat oxid uhličitý. Jelikož to dělají miliardy lidí a živočichů, jak je možné, že se zásoby kyslíku nevyčerpají a že atmosféra není zahlcena oxidem uhličitým? Je to díky koloběhu uhlíku a kyslíku. (1) Oxid uhličitý, který vydechujeme, přijímají rostliny. Prostřednictvím úžasného procesu nazývaného fotosyntéza, do kterého je zapojeno sluneční světlo, produkují rostliny sacharidy a kyslík. (2) My kyslík vdechujeme a tím se koloběh uzavírá. Produkce sacharidů a dýchatelného vzduchu probíhá účinně, bez hluku a bez škodlivých zplodin.

Koloběh dusíku: Život na Zemi je závislý také na produkci organických molekul, jako jsou například bílkoviny. (A) K vzniku takových molekul je zapotřebí dusík, což je plyn, který tvoří 78 procent naší atmosféry. Blesk při bouřce přemění dusík na sloučeniny, jež mohou být vstřebávány rostlinami. (B) Rostliny využívají tyto sloučeniny k vytváření organických molekul. Živočichové získávají dusík tak, že se živí rostlinami. (C) Když rostlina nebo živočich uhyne, dusíkaté sloučeniny jsou rozloženy bakteriemi. Rozkladnými procesy se dusík uvolní zpátky do půdy a do atmosféry, čímž se koloběh uzavře.

Dokonalá recyklace

Lidé se všemi svými technickými vymoženostmi vytvářejí každý rok bezpočet tun nerecyklovatelného toxického odpadu. Naproti tomu naše planeta dokáže dokonale recyklovat veškerý svůj odpad. Využívá k tomu důmyslné chemické procesy.

Co myslíte, kde se takové recyklační systémy vzaly? Michael A. Corey, který se zabývá otázkami náboženství a vědy, napsal: „Pokud by ekosystém Země skutečně vznikl pouhou náhodou, nebylo by možné dosáhnout tak dokonalého ekologického souladu.“⁵ Souhlasíte s jeho závěrem?

V posledních letech se vědci i konstruktéři obrátili k rostlinám a zvířatům, aby se obrazně řečeno od nich nechali poučovat. (Job 12:7, 8) Studují a napodobují různá konstrukční řešení, která jsou patrná u živočichů i rostlin, a na základě toho se snaží vyrobit nové produkty nebo vylepšit ty existující. Tomuto oboru se říká biomimetika. Zkuste si při čtení následujících příkladů položit otázku: Komu za taková díla patří uznání?

Výrůstky na velrybích ploutvích

Mohou se konstruktéři letadel něco naučit od keporkaků? Zdá se, že hodně. Dospělý keporkak váží asi 30 tun, tedy přibližně stejně jako naložený kamion. Má poměrně neohebné tělo a dlouhé křídlovité ploutve. Tento dvanáctimetrový kytovec je velmi obratným plavcem.

Vědce zvláště zajímalo, jak je možné, že tvor s tak neohebným tělem dokáže snadno a rychle změnit směr. Zjistili, že tajemství spočívá v ploutvích této velryby. Náběžná hrana ploutví není hladká, jako je tomu u křídel letadla, ale je hrbolatá. Jsou na ní výrůstky, které se podobají bradavicím.

Když keporkak pluje rychle, výrůstky zvyšují vztlak a snižují odpor. Jak je to možné? Časopis Natural History vysvětluje, že díky výrůstkům proudí voda přes ploutve rychleji a plynuleji, a to i tehdy, když keporkak stoupá ve velmi ostrém úhlu.¹⁰

Jaké praktické uplatnění může tento objev mít? Pokud by křídla letadel byla zkonstruována podobně jako ploutve keporkaka, mohla by být vybavena menším počtem klapek či jiných mechanických zařízení, která ovlivňují proudění vzduchu. Taková křídla by přispívala k bezpečnějšímu provozu letadel a snadněji by se udržovala v dobrém technickém stavu. John Long, odborník na biomechaniku, věří, že nebude trvat dlouho a „každé proudové letadlo bude mít výrůstky, jaké jsou na ploutvích keporkaka“.¹¹

Konstrukce křídel racků

Křídla letadel se tvarem podobají křídlům ptáků. Nedávno však konstruktéři tuto podobnost ještě vylepšili. Časopis New Scientist uvedl: „Vědci z Univerzity státu Florida vytvořili prototyp dálkově ovládaného bezpilotního letadla, které se dokáže vznášet, létat střemhlav i prudce stoupat tak jako rackové.“¹²

Pozoruhodných akrobatických manévrů jsou rackové schopni díky tomu, jakým způsobem ohýbají křídla v loketním a ramenním kloubu. Časopis vysvětluje, že flexibilní konstrukci racčího křídla napodobili konstruktéři tak, že „šedesáticentimetrový prototyp letadla vybavili malým motorem, který ovládá soustavu kovových prutů, jimiž je řízen pohyb křídel“. Díky dovedně zkonstruovaným křídlům se toto malé letadlo dokáže vznášet a prudce klesat mezi vysokými budovami. Velký zájem o výrobu takového dobře manévrujícího letadla má armáda. Bylo by totiž možné využívat ho pro hledání chemických a biologických zbraní ve velkoměstech.

Úžasný systém v nohách racka

Racek nezmrzne, přestože stojí na ledě. Jak si tento pták uchovává svou tělesnou teplotu? Tajemství zčásti spočívá v pozoruhodném konstrukčním systému, který je charakteristický pro řadu zvířat žijících v chladných oblastech. Lze ho přirovnat k protiproudému výměníku tepla.

Jak takové zařízení funguje? Protiproudý výměník tepla se skládá ze dvou trubek, které jsou těsně vedle sebe. V jedné proudí teplá tekutina, ve druhé studená. Jestliže obě tekutiny proudí stejným směrem, maximálně se přenese polovina tepla. Jestliže ale proudí opačným směrem, přenáší se téměř 100 procent tepla.

Když racek stojí na ledě, studená krev, která se mu z nohou vrací do těla, je díky tomuto principu ohřívána. Přestože jeho nohy jsou vystaveny extrémnímu chladu, jeho tělo neztrácí teplo. Arthur P. Fraas, strojní a letecký inženýr, řekl, že taková konstrukce je „jedním z nejúčinnějších rekuperačních výměníků tepla“.¹³ Tato konstrukce je naprosto geniální, a proto ji lidé napodobují.

Komu patří uznání?

Národní úřad pro astronautiku a výzkum vesmíru vyvíjí robota, který má mnoho nohou a chodí jako štír. Konstruktéři ve Finsku dokončili projekt traktoru, který je vybaven šesti nohama a dokáže přelézt překážku jako nějaký obrovský hmyz. Jiní vědci vyrobili tkaninu s malými klapkami, které se otevírají a zavírají jako šupiny na šišce. Taková tkanina reaguje na tělesnou teplotu člověka. Jistý výrobce automobilů pracuje na modelu auta, které má napodobovat pozoruhodně aerodynamický tvar havýše, což je druh mořské ryby. A ještě další konstruktéři zkoumají schránky určitého druhu měkkýšů, protože jejich odolnost vůči nárazům chtějí využít při výrobě lehčích a pevnějších neprůstřelných chráničů.

Příroda poskytuje takové množství nápadů, že výzkumní pracovníci vytvořili databázi, do které již byly zařazeny tisíce geniálních konstrukčních řešení. Říká se jim biologické patenty. Časopis The Economist uvádí, že vědci mohou v této databázi hledat, „jak jejich konstrukční problémy vyřešila příroda“. Držitelem patentu je obvykle osoba nebo společnost, která si v souladu se zákonem nechala nový nápad či zařízení zaregistrovat. The Economist říká: „Když vědci označují biomimetická řešení za ‚biologické patenty‘, zkrátka tím zdůrazňují, že držitelem patentů je sama příroda.“¹⁴

Kde se v přírodě všechny ty geniální nápady vzaly? Mnozí vědci zastávají názor, že taková geniální konstrukční řešení jsou výsledkem milionů let evolučního procesu probíhajícího metodou pokusu a omylu. Jiní odborníci však došli k odlišnému závěru. V článku publikovaném 7. února 2005 v listu The New York Times mikrobiolog Michael Behe napsal: „To, že je [v přírodě] jasně patrná plánovitost, vede k velmi prosté úvaze: pokud to vypadá, chodí a kváká jako kačena, a pokud nejsou žádné přesvědčivé důkazy svědčící o opaku, pak musíme dojít k závěru, že to je kačena.“ Co z toho doktor Behe vyvozuje? „Jestliže je plánovitost tak jasně patrná, neměli bychom ji ignorovat.“¹⁵

Konstruktér, který vyprojektuje bezpečnější a účinnější křídlo letadla, si za svůj výtvor jistě zaslouží uznání. A totéž platí o vynálezci příjemnější tkaniny nebo lepšího auta. Výrobce, který by napodobil něčí produkt a neuvedl, kdo je jeho autorem, by se dopustil trestného činu.

Zamyslete se nad následující úvahou: Vzdělaní vědci řeší obtížné technické problémy tak, že neobratně napodobují konstrukční řešení patrná v přírodě. Genialitu originálů však někteří z nich připisují náhodnému procesu evoluce. Zdá se vám to logické? Jestliže kopie vyžaduje inteligentního konstruktéra, co teprve originál? Kdo si zaslouží větší uznání — ten, kdo vymyslel a vyrobil originál, nebo ten, kdo jej napodobuje?

Logický závěr

Mnozí lidé, kteří prozkoumali důkazy o plánovitosti v přírodě, mají stejný názor jako Pavel, jeden z pisatelů Bible, jenž napsal: „[Boží] neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství.“ (Římanům 1:19, 20)