Chtěli byste se setkat s kobrou?
Od dopisovatele Probuďte se! v Indii
TAK CO, chtěli byste? Většina dospělých možná řekne, že nechtěli. Ale dítě ne. Strach z hadů, a tedy i z kober, není instinktivním rysem malých dětí, a dokonce ani zvířat. Odpor k hadům může být vyvolán nespolehlivými informacemi, nadsazenými příběhy, mýty a nedorozuměními.
Ovšem když vás zveme na setkání s kobrou, myslíme tím setkání na bezpečnou vzdálenost! Kobry jsou velmi jedovaté. Nemáme tedy v úmyslu k nějaké přijít, natáhnout ruku a pohladit si ji. A kobra by na nás ani nečekala, aby nás mohla přivítat; jak by uslyšela, že se blížíme, spěšně by se stáhla do bezpečného úkrytu. Spokojme se tedy s tím, že se s tímto zajímavým tvorem setkáme jen v tom smyslu, že se o něm dozvíme několik fascinujících skutečností.
Kobry jsou plazi z podřádu hadů a čeledi korálovcovitých. Tak se jmenují hadi, jejichž jedové zuby jsou rýhované. Existuje asi dvanáct druhů kober a jsou rozšířeny od Austrálie, přes tropickou Asii a Afriku, až do Arábie a mírného pásma. Nejobávanějším druhem kobry je kobra královská. Se svou délkou tři až pět metrů je největším jedovatým hadem na světě. Má ráda hustý podrost džunglí a močálů, kde hodně prší, a můžete ji najít v jižní Číně, na Filipínách, v Indonésii, Malajsii, Barmě a v některých částech Indie. Díky černému ocasu, barevným pruhům na zelenožlutém těle, které s věkem mění barvu do tmavě olivové, a skupinám drobných skvrn na rozšířeném krku neboli terči vypadá velmi krásně.
Jiné druhy kober jsou dlouhé průměrně jeden až dva metry. V Indii se hojně vyskytuje kobra indická. Má na terči typickou kresbu, která připomíná brýle. Tato kobra může být černá, tmavě hnědá nebo žlutobílá s širokým tmavým pruhem kolem krku a skvrnitými bílými a žlutými pruhy po celém těle. Poddruh kobry indické, Naja naja kaouthia, který žije na Srí Lance a také ve východní a severovýchodní Indii, je světlejší a má menší, okrouhlejší terč jen s jedním bílým kruhem. V severozápadní Indii a Pákistánu můžeme najít kobru černou jako uhel. V Africe žijí mimo jiné kobra obojková (takzvaná plivající kobra) a kobra egyptská. Kobra egyptská má tmavou barvu a úzký terč a je možná tím „aspem“, kterému se připisuje smrt královny Kleopatry.
Hadi se páří pouze v rámci vlastního druhu a přitahuje je specifický pach pižma. Kobra projevuje větší zájem o rodinu než jiní hadi — samec a samice spolu často zůstávají. Samice kobry královské je jedním z mála hadů, o nichž se ví, že si stavějí hnízdo. Navrší spadané listí na hromadu, která je asi třicet centimetrů vysoká, a naklade do ní dvacet až padesát vajec. Pak se kolem hromady ovine a po dobu inkubace, téměř dva měsíce, tam zůstane a nepřijímá potravu. Také samec bývá někde nablízku. Jiné druhy kober, které nestavějí hnízdo, také zůstávají poblíž svých vajec, aby je chránily.
Malí hadi při líhnutí používají k rozbití skořápky takzvaný vaječný zub, který jim později odpadne. Když se vylíhnou, jsou úplně nezávislí a mají plně vyvinuté jedové žlázy i zuby. Rychle mrskají jazykem, ochutnávají prostředí a předávají chemické informace do Jacobsonova orgánu na horním patře tlamy, který má co dělat s čichem; kombinace chuti a čichu hadovi pomáhá stopovat kořist, najít druha či uniknout pronásledovateli.
Hadí mládě velmi rychle roste a v krátké době si svlékne pokožku, která už byla příliš těsná. Tento neobvyklý jev se pravidelně opakuje. Kobra totiž roste celý život, tedy i více než dvacet let. Jeden až dva týdny před svlékáním začne být had letargický, jeho kůže matná a oči mléčně modré. Pak se náhle oči projasní a had si třením hlavy o kameny roztrhne starou kůži kolem tlamy. Potom se z této kůže doslova vyplazí a přitom ji obrátí naruby, od průhledné blány přes oči až po ocas. Čiperný, lesklý had nyní vypadá jako nový a může se znovu vrátit k normálnímu životu.
Na kobry velmi působí teplota. Když se ochlazuje, jsou stále pomalejší, a dokonce usínají. Procitnou, až když se oteplí. Přílišné horko je ale může zabít. Kobří strava se skládá z krys, myší, žab, ještěrek, ptáků a jiných malých zvířat. Jen kobra královská žere hady. Když kobra chytí kořist, svým jedem ji znehybní. Spolkne ji celou, protože není vybavena k tomu, aby potravu žvýkala. Pružnost kůže a přizpůsobivost čelisti kobře umožňuje spolknout zvíře, které je dvakrát nebo třikrát větší než její vlastní hlava. Když kobra polyká, má tlamu úplně ucpanou kořistí. Proto vysune ústí dýchací trubice dopředu, před onu překážku. Kobra používá dýchací trubici stejně, jako plavec používá šnorchl. Řady dozadu zahnutých zubů posunují kořist dál do hadova těla. Had se uchýlí na klidné místo, aby tam potravu pomalu strávil, a několik dní možná vůbec nebude žrát. Kobra může vydržet bez potravy celé měsíce. Žije z tuku nashromážděného v těle.
Hadi jsou velmi obezřetní. (Viz Matouše 10:16.) Kobra se chrání především útěkem — možná se odplazí pod skálu nebo do krysí nory — nebo tichostí, díky níž není zpozorována. Když se octne nebezpečí tváří v tvář, zdvihne přední část těla, roztáhne svůj terč a sykotem se snaží nepřítele zahnat. Uštkne jen v krajním případě.
Hadí uštknutí
Na africkém a asijském venkově se hadí uštknutí často vůbec neeviduje, ale ukazuje se, že na celém světě je za rok uštknuto jedovatým hadem asi milion lidí. Nejvíce smrtelných případů je v Indii — asi deset tisíc ročně — a většinu z nich má na svědomí kobra indická. Asi deset procent kobřích uštknutí končí smrtí.
Kobra je pomalejší než většina hadů; hbitá promyka, jeden z jejích největších nepřátel, ji dokáže zneškodnit. Chňapne po hadovi a opakovaně uskakuje před jeho výpady. Tím kobru znervózní a znejistí. Zaútočí zezadu na terč a zlomí jí vaz. Mnoho hadů útočí z pozice, kdy jsou stočeni, a proto je těžké určit jejich dosah, ale kobra se zvedne a udeří přímo dolů. Vzdálenost je možné odhadnout a člověk se může dostat mimo její dosah poměrně pomalým pohybem.
Některé kobry, například kobra obojková a kobra černokrká v jižní Africe nebo kobry v severovýchodní Indii, se brání pliváním. Zvednou se, namíří své jedové zuby na oběť a pomocí stlačeného vzduchu mohou vystříknout dva jemné spreje hadího jedu až na vzdálenost dvou metrů. Dostane-li se jed na kůži, nic se nestane, ale jakmile se dostane do očí, může způsobit přechodné oslepnutí, a není-li rychle vymyt, i trvalou slepotu. Je zvláštní, že hadi dokáží, jak se zdá, zamířit na oči.
Dejme tomu, že vás kobra uštkne. Co byste měli dělat? Jed je tlačen z jedových žláz, které jsou po stranách hlavy, skrz dva krátké, duté, pevně usazené zuby v přední části hadových čelistí. Tyto zuby propíchnou kůži a vstříknou jed podobným způsobem jako podkožní injekční jehla. Jediným spolehlivým lékem proti hadímu uštknutí je protijed připravený z jedu čtyř druhů jedovatých hadů. Začátkem dvacátého století byla Indie první zemí, která používala protijed ve velké míře. Protijed v prášku je bez chlazení účinný čtyři roky; po rozpuštění je podáván injekčně.
Příznaky kobřího uštknutí jsou bolest a otok na místě uštknutí, zamlžené vidění, poruchy rovnováhy, ochrnutí hrtanu a zpomalení dechu. Pokud byla vstříknuta velká dávka jedu a nebyla prováděna žádná léčba, nastává smrt zhruba během dvou hodin.
Zaklínači hadů
Zaklínání hadů je velmi stará forma zábavy. Pěstuje se hlavně na Východě, ale začlenily je do svého repertoáru i některé západní cirkusy. Díky svému neobvyklému terči a nervové dispozici se při tom nejčastěji používá kobra indická, ale používají se i jiné působivě vypadající druhy hadů, například kobra královská a hroznýšek indický. Když zaklínač, zkušený herec, hraje na píšťalu, kobra se zvedá z košíku a zaujímá své běžné obranné postavení s roztaženým terčem. Pohyby hadího zaklínače vyvolávají u hada reakci. Sleduje ho pohledem, vždy připraven bránit se. Většina těchto kober má jedové zuby vytrhané, ale někteří zaklínači podstupují nebezpečí a pracují s jedovatými hady.
Ve starověké Indii byl kočovný zaklínač hadů také vypravěčem náboženských mýtů a to přispívalo k jeho popularitě. Dnes je výnosnější vystupovat před hotely, kde se ubytovávají turisté — lovci fotografií. Někteří zaklínači hadů navštěvují domácnosti a informují majitele domu, že v jeho velké zahradě jsou pravděpodobně hadi. Nabídnou mu, že je za úhradu vychytají. Zaklínač zmizí v křoví a za nějakou dobu, během níž je slyšet zvuk jeho píšťaly, se vrátí s pytlem plným hadů. Od majitele domu je ovšem moudré, aby na něho dohlédl nebo se alespoň přesvědčil, že si ten pytel hadů nepřinesl s sebou!
Hadí rezervace vzdělávají
Hadí rezervace povzbuzují zájem o plazy. Sponzorují výzkum, provádějí osvětu, pokud jde o prevenci hadího uštknutí a o jeho léčbu, a také se snaží hady chránit před lidskou chamtivostí a nevědomostí. Kobry jsou zabíjeny pro svou nádhernou kůži, z níž se dělají opasky, peněženky, boty a jiné luxusní zboží. V Indii bylo pro kožedělný průmysl za jediný rok zabito více než deset milionů hadů. Hadi se zabijí a ihned se stáhnou. Kůže se v Indii barví rostlinnými barvivy. Pak se leští a někdy se nastříká lakem, aby se blýskala a aby odpuzovala vodu.
Kobra je nedocenitelná. Zachraňuje tuny obilí tím, že zabíjí krysy a jiné škůdce. Z jejího jedu se vyrábějí protijedy, přípravky proti bolesti a jiné léky. Tatův institut pro výzkum rakoviny v Bombaji zkoumá účinky kobřího jedu na rakovinné buňky.
Líbilo se vám toto setkání s kobrou? Je krásná, užitečná, obezřetná a dobře vybavená k obraně. Jestliže ji lépe poznáme, může nám to pomoci, abychom ocenili jednoho člena království zvířat, který je tak často tupen.
[Rámeček na straně 19]
Pověry a uctívání kobry
UCTÍVÁNÍ kobry existuje od nepaměti. Motiv kobry byl nalezen na pečetích z Mohendžo-Daro, jedné z nejstarších civilizací, kterou archeologové objevili. Od třetího tisíciletí před naším letopočtem až dodnes miliony Indů pohlížejí na kobry s pověrečnou úctou. Je zajímavé, že v mnoha příbězích o kobrách se dají rozeznat skutečné historické události opředené mýty.
Příběh o stvoření vypráví o době, kdy ve vesmíru nebylo žádné světlo. Z temných kosmických vod byl jako první stvořen zářivý bůh Višnu a potom nebesa, země a podsvětí. Ze zbylého materiálu byla stvořena ohromná kobra, had Šéša (to znamená zbylá část). Mýty připisují Šéšovi pět až tisíc hlav a obrazy často znázorňují Višnua, který spočívá na stočeném Šéšovi a je chráněn roztaženými terči jeho mnoha hlav. Zemětřesení jsou připisována Šéšovu zívnutí a ohněm své tlamy nebo svým jedem prý zničí svět na konci věků.
Hinduistická mytologie popisuje kobří rasu nágy, která obývá podsvětí, nágalok neboli pátálu. Opičí bůh Hanuman tvrdí, že ve „věku dokonalosti“ byli všichni lidé svatí, existovalo jediné náboženství a nebyli žádní démoni neboli nágové. Hadi se stali strážci bohatství země a měli veliké znalosti a magickou moc. Šéšu, někdy také zvaného Vásuki, použili bohové ke stloukání Moře mléka, aby získali amrtu, nektar, který zajišťoval nesmrtelnost. Podsvětí ovládané nágy je vyobrazováno jako velmi žádoucí místo; válečníkům, kteří padnou v boji, jsou tam slíbeny nepředstavitelné rozkoše.
Avšak ne všechny mýtické kobry jsou považovány za neškodné. Jeden příběh vypráví o střetu Kršny, vtělení Višnua, a Káliji, velkého zlého démona v podobě kobry. Obrazy ukazují vítězného Kršnu s nohou na hlavě tohoto velkého hada.
Manasu neboli Durgammu, královnu nágů, uctívají ženy, aby chránila jejich děti před uštknutím. Při svátku Nágapančamí ctitelé hadů vylévají na zobrazení kober mléko, a dokonce i krev, a lijí je i do hadích děr. Ženy, které chtějí počít mužského potomka, uctívají kamenné nebo stříbrné sošky kober a předkládají jim oběti v chrámu.
Kobra ve filmech
Mytologická kobra je velmi oblíbeným námětem indických filmů — od roku 1928 bylo takových filmů natočeno více než čtyřicet. Obvykle je kobra zobrazována jako strážce dobra, pomocník svých ctitelů a ničitel zlých. Velmi oblíbený je mýtus o kobrách Ičadárí, které prý na sebe mohou brát lidskou podobu. Taková kobra žije prý celý život s jediným druhem. Je-li její druh zabit, kobra je schopna vidět v očích mrtvého hada podobiznu toho, kdo ho zabil, a vydá se na cestu pomsty. Tento mýtus se stal podkladem pro mnoho filmů. Příběhu dominují hadí tance; při hudbě, která připomíná hudbu zaklínačů hadů, napodobují tanečníci hadí pohyby, a dokonce se plazí po zemi.
Dokumentární film Šakti byl natočen na festivalu v Rádžasthánu (Indie), kde se každý srpen setkávají v poušti statisíce hadích ctitelů. Pod sálajícím sluncem, při teplotách nad padesát stupňů Celsia se bičují železnými pruty a plazí se žhavým pískem dva kilometry po břiše ke chrámu hadího boha Gógy. Král Góga, který žil v desátém století n. l., prý zachránil svůj lid před muslimskými útočníky tím, že je zavedl do oblasti plné hadů. Muslimská armáda prý tehdy byla zdecimována hadím jedem.
[Rámeček na straně 20]
Zachránila je kobra
Dvě rodiny v indické vesnici Sastur mají důvod, aby byly kobře vděčné. Dne 30. září 1993 asi ve 3:50 je probudil hlasitý sykot kobry, která se právě plazila z jejich domu. Pronásledovali ji až za vesnici, aby ji zabili. Ve 4:00 zasáhlo střední Indii strašné zemětřesení. Jejich vesnici srovnalo se zemí a téměř všechny zabilo. Ty dvě rodiny přežily — díky včasnému varování kobry!
[Obrázky na straně 16 a 17]
Pohled na kobru indickou zepředu a zezadu
Vložený obrázek: černě zbarvená kobra roztahuje svůj terč, když se vyhřívá na teplé skále
[Podpisek]
Obrázky na stranách 16 až 20: A. N. Jagannatha Rao, Trustee, Madras Snake Park Trust
[Obrázky na straně 18]
Pohled na černě zbarvenou kobru zepředu a zezadu