Třináctá kapitola

Bojují spolu dva králové

1, 2. Proč bychom se měli zajímat o proroctví zapsané v 11. kapitole Daniela?

DVA soupeřící králové spolu usilovně zápasí o svrchované postavení. Léta plynou a převahu získává nejdříve první a pak druhý král. V určitých obdobích má jeden svrchovanou moc a ten druhý je ve stavu nečinnosti, a jsou období, kdy nedochází k žádnému boji. Ale pak náhle propukne další bitva a boj pokračuje. K účastníkům tohoto dramatu patří syrský král Seleukos I. Níkátor, egyptský král Ptolemaios Lagos, syrská princezna a později egyptská královna Kleopatra I., římští císařové Augustus a Tiberius a palmýrská královna Zénobia. V době, kdy se tento boj chýlí ke konci, je do něj zapojeno i nacistické Německo, blok komunistických států, anglo-americká světová velmoc, Společnost národů a Spojené národy. Vyvrcholením je scéna, kterou ani jeden z těchto politických subjektů nepředvídá. Toto strhující proroctví oznámil Jehovův anděl Danielovi asi před 2 500 lety. (Daniel, 11. kapitola)

² Daniel jistě pociťoval vzrušení, když mu anděl odhaloval podrobnosti o tom, jaká rivalita bude mezi dvěma králi, kteří měli přijít. Toto drama má význam i pro nás, protože mocenský boj mezi těmito dvěma králi trvá dodnes. Když poznáme, že historie potvrzuje pravdivost první části tohoto proroctví, posílí se tím naše víra a důvěra v to, že se jistě splní i poslední část této prorocké zprávy. Budeme-li tomuto proroctví věnovat pozornost, získáme jasnou představu o tom, kde jsme v proudu času. Upevní se tím také naše odhodlání zůstat v tomto boji neutrální a trpělivě čekat na to, až Bůh zasáhne v náš prospěch. (Žalm 146:3, 5) S napjatou pozorností nyní naslouchejme tomu, co Jehovův anděl říká Danielovi.

PROTI ŘECKÉMU KRÁLOVSTVÍ

3. Koho anděl posílil „v prvním roce Dareia Médského“?

³ „Pokud jde o mne,“ řekl anděl, „já jsem v prvním roce Dareia Médského [539/538 př. n. l.] povstal jako ten, kdo posiluje, a jako tvrz pro něho.“ (Daniel 11:1) Dareios už sice nebyl naživu, ale anděl používá jeho vládu jako časový údaj označující začátek prorockého poselství. Právě tento král nařídil, aby byl Daniel vyzdvižen ze lví jámy. Dareios rovněž vydal výnos, ve kterém všem svým poddaným nařídil, aby se báli Danielova Boha. (Daniel 6:21–27) Nicméně jako ten, kdo posiluje, anděl povstal ne pro Dareia Médského, ale pro svého společníka Michaela — knížete Danielova lidu. (Srovnej Daniela 10:12–14.) Svou podporu mu Boží anděl poskytoval v době, kdy Michael zápasil s démonským knížetem Médo-Persie.

4, 5. Kdo byli předpovědění čtyři králové Persie?

⁴ Boží anděl pokračoval: „Pohleď, ještě povstanou tři králové pro Persii a čtvrtý nahromadí větší bohatství než všichni ostatní. A jakmile zesílí ve svém bohatství, vzburcuje všechno proti řeckému království.“ (Daniel 11:2) Kdo však byli tito perští panovníci?

⁵ Prvními třemi králi byli Kýros Veliký, Kambýses II. a Dareios I. (Hystaspes). Vzhledem k tomu, že Bardija (nebo muž jménem Gaumata, který si činil nárok na trůn) vládl pouze sedm měsíců, v proroctví se jeho krátká vláda nebrala v úvahu. V roce 490 př. n. l. se třetí král, Dareios I., podruhé pokusil vtrhnout do Řecka. Peršané však u Marathónu utrpěli drtivou porážku a ustoupili zpět do Malé Asie. Dareios pak sice pečlivě připravoval další tažení proti Řecku, ale o čtyři roky později zemřel a tažení neuskutečnil. Tento úkol čekal jeho syna a následníka, ‚čtvrtého‘ krále, totiž Xerxa I., což byl vlastně král Ahasverus, který se oženil s Ester. (Ester 1:1; 2:15–17)

6, 7. (a) Jak čtvrtý král ‚vzburcoval všechno proti království Řecka‘? (b) Jaký byl výsledek Xerxova tažení proti Řecku?

⁶ Xerxes I. skutečně ‚vzburcoval všechno proti království Řecka‘, tedy proti nezávislým řeckým státům jako celku. „Na naléhání ctižádostivých dvořanů,“ píše se v knize The Medes and Persians—Conquerors and Diplomats (Médové a Peršané — Dobyvatelé a diplomati), „Xerxes zahájil útok po souši i po moři.“ Řecký historik Hérodotos, který žil v 5. století př. n. l., píše, že „všechny tyto výpravy ani kterékoli jiné se nevyrovnají této jediné“. Jeho zpráva říká, že „loďstvo celé dohromady . . . mělo pět set sedmnáct tisíc šest set deset lidí. Pěchoty bylo milión sedmkrát sto tisíc a jízdy osmdesát tisíc. K tomu přidám Araby na velbloudech a Libyjce na vozech, řekněme dvacet tisíc mužů. Námořní i pozemské vojsko dohromady tedy činí dva milióny tři sta sedmnáct tisíc šest set deset.“

⁷ Xerxes I. chtěl dosáhnout úplného vítězství, a proto se svým mohutným vojskem vytáhl v roce 480 př. n. l. proti Řecku. U Thermopyl se mu podařilo překonat váhavou taktiku Řeků a potom Peršané zpustošili Atény. U Salaminy však utrpěli strašlivou porážku. Roku 479 př. n. l. dosáhli Řekové dalšího vítězství u Platají. Ani jeden ze sedmi králů, kteří během následujících 143 let usedli po Xerxovi na perský trůn, neuskutečnil válečné tažení proti Řecku. Tam potom ale povstal mocný král.

VELKÉ KRÁLOVSTVÍ JE ROZDĚLENO NA ČTYŘI KRÁLOVSTVÍ

8. Který „mocný král“ povstal a jak došlo k tomu, že ‚panoval s rozsáhlým panstvím‘?

⁸ „Jistě povstane mocný král a bude panovat s rozsáhlým panstvím a bude činit podle své vůle,“ řekl anděl. (Daniel 11:3) V roce 336 př. n. l. ‚povstal‘ jako král Makedonie dvacetiletý Alexandr. Stal se ‚mocným králem‘ — Alexandrem Velikým. Podněcován plánem svého otce Filipa II. obsadil perské provincie na Středním východě. Potom překročil Eufrat a Tigris a se svými 47 000 muži rozehnal u Gaugamély vojsko Dareia III. čítající 250 000 vojáků. Dareios po bitvě uprchl a nakonec byl zavražděn, čímž skončila vláda perské dynastie. Světovou velmocí se nyní stalo Řecko, a Alexandr ‚panoval s rozsáhlým panstvím a činil podle své vůle‘.

9, 10. Jak se splnilo proroctví o tom, že království, kterému vládl Alexandr, nepřipadne jeho potomkům?

⁹ Alexandrovo panování nad světem však nemělo trvat dlouho, protože Boží anděl dodal: „Až povstane, jeho království bude rozbito a rozděleno směrem ke čtyřem nebeským větrům, ale ne jeho dalšímu pokolení a ne podle jeho panství, s nímž panoval; protože jeho království bude vykořeněno, dokonce pro jiné než tyto.“ (Daniel 11:4) V roce 323 př. n. l. Alexandr, kterému nebylo ještě ani 33 let, v Babylóně náhle onemocněl a nemoci podlehl.

¹⁰ Jeho rozlehlá říše neměla připadnout „jeho dalšímu pokolení“. Necelých sedm let sice vládl Alexandrův bratr Filip III. Arridaios, ale na popud Alexandrovy matky Olympie byl v roce 317 př. n. l. zavražděn. Do roku 311 př. n. l. vládl Alexandrův syn Alexandr IV., kterého však zabil Kassandros, jeden z otcových vojevůdců. Jménem svého otce se pokusil vládnout Alexandrův nemanželský syn Hérakles, ale v roce 309 př. n. l. byl zavražděn. Tak skončila linie Alexandra a z jeho rodiny odešlo „jeho panství“.

11. Jak bylo Alexandrovo království „rozděleno směrem ke čtyřem nebeským větrům“?

¹¹ Když Alexandr zemřel, bylo jeho království „rozděleno směrem ke čtyřem nebeským větrům“. Řada jeho vojevůdců se chtěla zmocnit území, a proto mezi nimi docházelo ke střetům. Jednooký vojevůdce Antigonos I. se snažil získat pod svou nadvládu celou Alexandrovu říši. V bitvě u Ipsu ve Frýgii však byl zabit. V roce 301 př. n. l. čtyři Alexandrovi vojevůdci už měli ve své moci rozlehlé území, které původně dobyl jejich velitel. Kassandros vládl nad Makedonií a Řeckem. Lýsimachos získal nadvládu nad Malou Asií a Trácií. Seleukos I. Níkátor obsadil Mezopotámii a Sýrii. A Ptolemaios Lagos získal Egypt a Palestinu. V souladu s proroctvím byla rozlehlá Alexandrova říše rozdělena na čtyři helénistická království.

OBJEVUJÍ SE DVA SOUPEŘÍCÍ KRÁLOVÉ

12, 13. (a) Jak se počet helénistických království snížil ze čtyř na dvě? (b) Jakou dynastii založil Seleukos v Sýrii?

¹² Několik let po svém nástupu k moci Kassandros zemřel a v roce 285 př. n. l. se evropské části Řecké říše zmocnil Lýsimachos. Ten v roce 281 př. n. l. padl v bitvě proti Seleukovi I. Níkátorovi, pod jehož nadvládu se tak dostala větší část asijských území. V roce 276 př. n. l. usedl na makedonský trůn Antigonos II. Gonatás, vnuk jednoho z Alexandrových vojevůdců. Makedonie se za čas stala závislou na Římu a v roce 146 př. n. l. skončila jako římská provincie.

¹³ Významné postavení nyní měla už jen dvě ze čtyř helénistických království — jedno, kterému vládl Seleukos I. Níkátor, a druhé, kterému vládl Ptolemaios Lagos. Seleukos byl zakladatelem seleukovské dynastie v Sýrii. K městům, která založil, patřila Antiochie — nové syrské hlavní město — a přístav Seleukie. V Antiochii později vyučoval apoštol Pavel a právě tam byli Ježíšovi následovníci poprvé nazváni křesťané. (Skutky 11:25, 26; 13:1–4) V roce 281 př. n. l. byl Seleukos zavražděn, ale jeho dynastie vládla až do roku 64 př. n. l., kdy římský vojevůdce Gnaeus Pompeius prohlásil Sýrii za římskou provincii.

14. Kdy byla v Egyptě založena ptolemaiovská dynastie?

¹⁴ Ze zmíněných čtyř helénistických království existovalo nejdéle království Ptolemaia Laga neboli Ptolemaia I., který přijal královský titul v roce 305 př. n. l. Ptolemaiovská dynastie, kterou založil, vládla nad Egyptem až do roku 30 př. n. l., kdy podlehla Římu.

15. Kteří dva silní králové vzešli ze čtyř helénistických království a jaký boj tito králové začali?

¹⁵ Ze čtyř helénistických království tak vzešli dva silní králové — Seleukos I. Níkátor nad Sýrií a Ptolemaios I. nad Egyptem. Těmito dvěma králi začal dlouhotrvající boj mezi „králem severu“ a „králem jihu“ popisovaný v 11. kapitole Daniela. Jehovův anděl neuvedl jména těchto králů, protože jejich totožnost a národnost se v průběhu staletí měla měnit. Anděl vynechal nepodstatné podrobnosti a zmínil se pouze o panovnících a událostech významně ovlivňujících tento konflikt.

BOJ ZAČÍNÁ

16. (a) Z pohledu koho byl jeden z králů na severu a druhý na jihu? (b) Kteří králové zastávali úlohu „krále severu“ a „krále jihu“ jako první?

¹⁶ Sledujte, jak Jehovův anděl popisuje začátek tohoto dramatického boje. Říká: „Zesílí král jihu, ano jeden z jeho [Alexandrových] knížat; a on [král severu] nad ním získá převahu a jistě bude panovat s rozsáhlým panstvím, větším než panovnická moc onoho.“ (Daniel 11:5) Označení „král severu“ a „král jihu“ se vztahují na krále panující severně a jižně od míst, kde žil Danielův lid, který tehdy už byl vysvobozen ze zajetí v Babylóně a byl zpět v judské zemi. Prvním „králem jihu“ byl egyptský král Ptolemaios I. Jedním z Alexandrových vojevůdců, který nad Ptolemaiem I. získal převahu a panoval „s rozsáhlým panstvím“, byl syrský král Seleukos I. Níkátor. Ten se stal „králem severu“.

17. Kdo vládl nad Judou v době, kdy začal boj mezi králem severu a králem jihu?

¹⁷ Když boj mezi dvěma králi začal, byla judská země pod nadvládou krále jihu. Přibližně od roku 320 př. n. l. se Ptolemaios I. snažil přimět Židy, aby odešli do Egypta jako kolonisté. Jedna židovská kolonie vzkvétala v Alexandrii, kde Ptolemaios I. založil proslulou knihovnu. Ptolemaiovský Egypt, král jihu, vládl Židům v Judě až do roku 198 př. n. l.

18, 19. Jak spolu ti dva králové časem uzavřeli „vyrovnané uspořádání“?

¹⁸ O zmíněných dvou králích anděl prorokoval: „Na konci několika let se spolu spojí a dcera krále jihu, ta přijde ke králi severu, aby vzniklo vyrovnané uspořádání. Ona si však neuchová sílu své paže; a on neobstojí, ani jeho paže; a bude vydána, ona sama, a ti, kdo ji přivedli, a ten, kdo způsobil její narození, a ten, kdo ji v oněch časech posiloval.“ (Daniel 11:6) Jak se to splnilo?

¹⁹ Proroctví nevěnuje pozornost Antiochovi I., synovi a následníkovi Seleuka I. Níkátora, protože s králem jihu nevedl žádnou významnou válku. Ale jeho nástupce Antiochos II. dlouho válčil proti Ptolemaiovi II., synovi Ptolemaia I. Antiochos II. představoval krále severu a Ptolemaios II. krále jihu. Antiochos II. se oženil s Laodiké a společně měli syna Seleuka II. Ptolemaios II. měl zase dceru, a ta se jmenovala Bereniké. V roce 250 př. n. l. vytvořili tito dva králové „vyrovnané uspořádání“. Za toto spojenectví Antiochos II. musel ‚zaplatit‘ — musel se rozvést se svou manželkou Laodiké, aby si pak mohl vzít Bereniké, ‚dceru krále jihu‘. S ní měl syna, který se místo synů Laodiké stal dědicem syrského trůnu.

20. (a) Jak se stalo, že „paže“ Bereniké ‚neobstály‘? (b) Jak byla vydána Bereniké, „ti, kdo ji přivedli,“ a ‚ten, kdo ji posiloval‘? (c) Kdo se stal syrským králem potom, co Antiochos II. přišel o ‚svou paži‘ neboli moc?

²⁰ ‚Paží‘ Bereniké neboli silou, která Bereniké podporovala, byl její otec Ptolemaios II. Když v roce 246 př. n. l. zemřel, Bereniké ‚si neuchovala sílu své paže‘ se svým manželem. Antiochos II. ji zapudil, znovu se oženil s Laodiké a jejího syna jmenoval svým nástupcem. Jak to Laodiké naplánovala, byli Bereniké i její syn zavražděni. Stejný osud zřejmě potkal i sloužící, kteří Bereniké přivedli z Egypta do Sýrie — ‚ty, kdo ji přivedli‘. Laodiké otrávila dokonce i Antiocha II., a tak ani ‚jeho paže‘ neboli moc ‚neobstála‘. Zemřeli tedy oba, jak otec Bereniké — „ten, kdo způsobil její narození“ —, tak i její syrský manžel, který ji na čas „posiloval“. Proto se syrským králem stal syn Laodiké, Seleukos II. Jak se k tomu všemu postaví příští ptolemaiovský král?

KRÁL MSTÍ VRAŽDU SVÉ SESTRY

21. (a) Kdo byl ‚jedním z výhonků‘, které vzešly z „kořenů“ Bereniké, a jak ‚povstal‘? (b) Jak Ptolemaios III. přišel „proti tvrzi krále severu“ a získal nad ním převahu?

²¹ „Jeden z výhonků jejích kořenů jistě povstane v jeho postavení,“ řekl anděl, „a přijde k vojenské síle a přijde proti tvrzi krále severu a jistě bude jednat proti nim a získá převahu.“ (Daniel 11:7) ‚Jedním z výhonků‘, které vzešly z rodičů Bereniké neboli „jejích kořenů“, byl její bratr. Po smrti svého otce ‚povstal‘ jako král jihu, jako egyptský faraón Ptolemaios III. Ihned se vypravil pomstít vraždu své sestry. Vytáhl proti syrskému králi Seleukovi II., kterého Laodiké využila, aby zavraždil Bereniké a jejího syna, a dostal se „proti tvrzi krále severu“. Ptolemaios III. dobyl opevněnou část Antiochie a usmrtil Laodiké. Panstvím krále severu postupoval směrem na východ, přičemž zpustošil Babylónii a táhl dál směrem do Indie.

22. Co Ptolemaios III. přinesl zpátky do Egypta a proč si ‚několik let udržoval odstup od krále severu‘?

²² Co se stalo potom? Boží anděl nám říká: „A také přijde do Egypta s jejich bohy, s jejich litými sochami, s jejich žádoucími předměty ze stříbra a ze zlata a se zajatci. A sám si bude několik let udržovat odstup od krále severu.“ (Daniel 11:8) O více než 200 let dříve byl Egypt dobyt perským králem Kambýsem II., který domů odnesl bohy Egypťanů, ‚jejich lité sochy‘. Ptolemaios III. zpustošil Susu, dřívější královské hlavní město Persie, získal zpět egyptské bohy a přinesl je jako ‚zajatce‘ do Egypta. Jako válečnou kořist přinesl zpět i velké množství ‚jejich žádoucích předmětů ze stříbra a ze zlata‘. Ptolemaios III. se však musel vrátit do Egypta, aby tam potlačil povstání, a tak si ‚udržoval odstup od krále severu‘ a nezpůsoboval mu žádné další škody.

SYRSKÝ KRÁL PODNIKÁ ODVETNOU AKCI

23. Proč se král severu potom, co vešel do království krále jihu, ‚vrátil na svou vlastní půdu‘?

²³ Jak reagoval král severu? Anděl Danielovi řekl: „Skutečně vejde do království krále jihu a vrátí se na svou vlastní půdu.“ (Daniel 11:9) Král severu — syrský král Seleukos II. — podnikl odvetnou akci. Vstoupil do „království“ neboli do říše egyptského krále jihu, ale utrpěl porážku. Pouze s malým zbytkem svého vojska se Seleukos II. ‚vrátil na svou vlastní půdu‘ a někdy v roce 242 př. n. l. se stáhl do syrského hlavního města Antiochie. Když zemřel, stal se jeho nástupcem jeho syn Seleukos III.

24. (a) Co potkalo Seleuka III.? (b) Jak syrský král Antiochos III. ‚přišel a zaplavil a prošel‘ říší krále jihu?

²⁴ Co bylo předpověděno o potomcích syrského krále Seleuka II.? Anděl Danielovi sdělil: „Pokud jde o jeho syny, ti se vzruší a skutečně shromáždí zástup velkých vojenských sil. A při příchodu jistě přijde a zaplaví a projde. Ale vrátí se a bude se vzrušovat celou cestu ke své tvrzi.“ (Daniel 11:10) Seleukos III. byl za necelé tři roky zavražděn, a jeho vláda tak skončila. Na syrský trůn po něm usedl jeho bratr Antiochos III. Tento syn Seleuka II. svolal obrovské vojsko, aby zaútočil na krále jihu, kterým tehdy byl Ptolemaios IV. Nový syrský král severu bojoval proti Egyptu úspěšně a získal zpět přístavní město Seleukie, provincii Koilé Sýrie, města Týros a Ptolemais a okolní města. Zcela rozdrtil vojsko krále Ptolemaia IV. a zabral mnoho měst v Judě. Na jaře roku 217 př. n. l. odešel Antiochos III. z Ptolemaidy a vydal se na sever, „celou cestu ke své tvrzi“. Brzy však měla nastat změna.

VÍTR SE OBRACÍ

25. Kde se Ptolemaios IV. a Antiochos III. utkali v bitvě a co bylo ‚vydáno do ruky‘ egyptského krále jihu?

²⁵ Podobně jako Daniel, i my s napětím nasloucháme tomu, co Jehovův anděl dál předpovídá: „Král jihu se rozhořčí a bude muset vyjít a bojovat s ním, totiž s králem severu; a on jistě postaví velký zástup, a ten zástup bude opravdu vydán do ruky onoho.“ (Daniel 11:11) Se 75 000 vojáky se král jihu, Ptolemaios IV., vydal na sever proti nepříteli. Syrský král severu, Antiochos III., shromáždil „velký zástup“ 68 000 mužů, aby se Ptolemaiovi IV. postavil na odpor. „Zástup“ však byl „vydán do ruky“ krále jihu v bitvě u pobřežního města Rafie ležícího nedaleko egyptských hranic.

26. (a) Jaký „zástup“ byl v bitvě u Rafie odveden králem jihu a jaké byly podmínky mírové dohody, která tam byla uzavřena? (b) Proč můžeme říci, že Ptolemaios IV. ‚nevyužil svého silného postavení‘? (c) Kdo se stal příštím králem jihu?

²⁶ Proroctví pokračuje: „A zástup bude jistě odveden. Jeho srdce se vyvýší, a on skutečně způsobí, že padnou desítky tisíc; ale své silné postavení nevyužije.“ (Daniel 11:12) Ptolemaios IV., král jihu, ‚odvedl‘ 10 000 vojáků syrské pěchoty a 300 vojáků jízdy v tom smyslu, že je zabil, a 4 000 jich zajal. Králové pak uzavřeli dohodu, na základě níž si Antiochos III. ponechal své syrské přístavní město Seleukie, ale přišel o Fénicii a Koilé Sýrii. Srdce egyptského krále jihu se tímto vítězstvím ‚vyvýšilo‘, a to zejména proti Jehovovi. Juda zůstala pod vládou Ptolemaia IV. Ten však ‚nevyužil svého silného postavení‘ a nepokračoval ve vítězném tažení proti syrskému králi severu. Ptolemaios IV. propadl zhýralosti a několik let před smrtí Antiocha III. se dalším králem jihu stal Ptolemaiův pětiletý syn Ptolemaios V.

VÁLEČNÍK SE VRACÍ

27. Jak se král severu „na konci časů“ vrátil, aby od Egypta získal zpět území?

²⁷ Antiochovi III. se díky jeho vojenským úspěchům začalo říkat Antiochos Veliký. Anděl o něm oznámil: „Král severu se vrátí a postaví zástup větší než ten první; a na konci časů, několika let, přijde a to s velkou vojenskou silou a se spoustou zboží.“ (Daniel 11:13) Zmíněnými ‚časy‘ bylo 16 či více let od chvíle, kdy Egypťané porazili Syřany u Rafie. Když se králem jihu stal mladý Ptolemaios V., vytáhl Antiochos III. se ‚zástupem větším než ten první‘, aby území, o něž přišel v boji s egyptským králem jihu, získal zpět. Proto se vojensky spojil s makedonským králem Filipem V.

28. S jakými problémy se potýkal mladý král jihu?

²⁸ Král jihu měl ale také problémy uvnitř svého království. „V těch časech budou mnozí, kdo povstanou proti králi jihu,“ řekl anděl. (Daniel 11:14a) Mnozí ‚povstali proti králi jihu‘. Mladý král jihu se nejen musel vypořádat s vojsky Antiocha III. a jeho makedonského spojence, ale musel řešit i problémy, které se objevily doma, v Egyptě. Ptolemaiův poručník Agathoklés, který vládl královým jménem, jednal s Egypťany povýšeně, a proto se mnozí vzbouřili. Anděl dodal: „A synové lupičů, kteří patří k tvému lidu, ti se nechají unést, aby se pokusili uskutečnit vidění; a budou muset klopýtnout.“ (Daniel 11:14b) ‚Syny lupičů‘ neboli vzbouřenci se stali i někteří příslušníci Danielova lidu. Ale jakékoli „vidění“ těchto židovských mužů, že skončí pohanská nadvláda nad jejich vlastí, bylo falešné a oni neměli mít úspěch neboli měli „klopýtnout“.

29, 30. (a) Jak se stalo, že „paže jihu“ podlehly útoku ze severu? (b) Jak došlo k tomu, že král severu začal ‚stát v zemi Okrasy‘?

²⁹ Jehovův anděl dále předpověděl: „Král severu přijde a navrší obléhací násep a skutečně dobude město s opevněním. A pokud jde o paže jihu, ty neobstojí, ani lid jeho vybraných; a nebude síla zůstat stát. A ten, kdo přijde proti němu, učiní podle své vůle a nikdo před ním neobstojí. A postaví se v zemi Okrasy a v jeho ruce bude záhuba.“ (Daniel 11:15, 16)

³⁰ Vojska vedená Ptolemaiem V., neboli „paže jihu“, podlehla útoku ze severu. U Panionu (Filipovy Cesareje) Antiochos III. zatlačil egyptského vojevůdce Skopa a 10 000 „vybraných“ mužů do Sidonu, ‚města s opevněním‘. Tam Antiochos III. ‚navršil obléhací násep‘ a tento fénický přístav v roce 198 př. n. l. dobyl. Jednal „podle své vůle“, protože vojska egyptského krále jihu nebyla schopna před ním obstát. Antiochos III. potom vytáhl proti Jeruzalému, hlavnímu městu ‚země Okrasy‘, Judy. V roce 198 př. n. l. Jeruzalém a Juda přestaly být pod nadvládou egyptského krále jihu a přešly pod nadvládu syrského krále severu. A král severu, Antiochos III., začal ‚stát v zemi Okrasy‘. ‚V jeho ruce byla záhuba‘ všech Židů a Egypťanů, kteří se mu postavili na odpor. Jak dlouho bude tento král severu moci dělat to, co se mu zlíbí?

VÁLEČNÍK JE TLAČEN ŘÍMEM

31, 32. Proč král severu skončil uzavřením mírových ‚podmínek k vyrovnání‘ s králem jihu?

³¹ Jehovův anděl nám dává tuto odpověď: „[Král severu] zaměří svůj obličej, aby přišel se silou celého svého království, a budou u něho podmínky k vyrovnání; a bude jednat účinně. A pokud jde o dceru žen, bude mu dopřáno, aby ji zničil. A neobstojí a nebude trvale jeho.“ (Daniel 11:17)

³² Král severu, Antiochos III., ‚zaměřil svůj obličej‘, aby vládl Egyptu „se silou celého svého království“. Jeho snahy však skončily uzavřením mírových ‚podmínek k vyrovnání‘ s Ptolemaiem V., králem jihu. Řím na základě svých požadavků donutil Antiocha III., aby změnil své plány. Když se totiž proti velmi mladému egyptskému králi spojil Antiochos III. s makedonským králem Filipem V., aby zabrali Ptolemaiovo území, poručníci Ptolemaia V. požádali Řím o ochranu. Ten chtěl využít možnost rozšířit svou sféru vlivu, a proto ukázal svou sílu.

33. (a) Jaké podmínky měla mírová dohoda uzavřená mezi Antiochem III. a Ptolemaiem V.? (b) Co bylo cílem sňatku mezi Kleopatrou I. a Ptolemaiem V. a proč tento plán selhal?

³³ Řím donutil Antiocha III., aby králi jihu předložil mírovou dohodu. Antiochos III. se však dobytých území nevzdal, jak požadoval Řím, ale měl v úmyslu postoupit je pouze formálně, a to tím, že by Ptolemaiovi V. dal za manželku svou dceru Kleopatru I. — „dceru žen“. Provincie, k nimž patřila i Juda, ‚země Okrasy‘, by byly dány jako věno. Při svatbě, která se konala roku 193 př. n. l., však syrský král tyto provincie Ptolemaiovi V. nepostoupil. Šlo o politický sňatek, jehož cílem bylo učinit Egypt závislým na Sýrii. Tento plán však nevyšel. Kleopatra I. totiž ‚nebyla trvale krále severu‘, protože později stála při svém manželovi. Když mezi Antiochem III. a Římany vypukla válka, přidal se Egypt na stranu Říma.

34, 35. (a) Ke kterým ‚pobřežním zemím‘ obrátil král severu svůj obličej? (b) Jak Řím ukončil ‚pohanu‘ od krále severu? (c) Jak zemřel Antiochos III. a kdo byl příštím králem severu?

³⁴ V souvislosti s porážkami krále severu anděl dodal: „A on [Antiochos III.] obrátí svůj obličej zpět k pobřežním zemím a skutečně mnohé dobude. A jeden velitel [Řím] bude muset způsobit, že pro něj [Řím] přestane pohana od něho, takže jeho pohana [Antiocha III.] nebude. [Řím] způsobí, že se obrátí zpět na tamtoho. A [Antiochos III.] obrátí svůj obličej zpět k tvrzím své vlastní země a jistě klopýtne a padne a nebude nalezen.“ (Daniel 11:18, 19)

³⁵ ‚Pobřežními zeměmi‘ byly Makedonie, Řecko a Malá Asie. V Řecku vypukla roku 192 př. n. l. válka a Antiochos III. se nechal přemluvit, aby se tam vypravil. Snahy syrského krále dobýt v Řecku další území popudily Řím, a ten proto Antiochovi III. formálně vyhlásil válku. U Thermopyl ho Římané porazili. V roce 190 př. n. l. prohrál bitvu u Magnésie a asi rok po tom se musel vzdát všeho, co získal v Řecku, v Malé Asii a na územích západně od pohoří Taurus. Řím od syrského krále severu požadoval vysokou pokutu a zřídil nad ním svou vládu. Potom, co byl Antiochos III. vyhnán z Řecka a Malé Asie a ztratil téměř celé loďstvo, ‚obrátil svůj obličej zpět k tvrzím své vlastní země‘, Sýrie. Římané ‚na něho obrátili jeho pohanu proti nim‘. Antiochos III. zemřel v roce 187 př. n. l., když se snažil vyloupit chrám v kraji Elymais v Persii. Tak ‚padl‘ a po něm nastoupil jeho syn Seleukos IV., který byl dalším králem severu.

BOJ POKRAČUJE

36. (a) Jak se král jihu snažil pokračovat v boji, ale jak to s ním dopadlo? (b) Jak padl Seleukos IV. a kdo se stal jeho nástupcem?

³⁶ Král jihu, Ptolemaios V., se snažil získat provincie, které mu měly připadnout jako Kleopatřino věno, ale byl otráven. Jeho nástupcem se stal Ptolemaios VI. A co Seleukos IV.? Ten potřeboval peníze, aby mohl zaplatit vysokou pokutu, kterou dlužil Římu, a proto poslal svého pokladníka Heliodora, aby se zmocnil bohatství, které se údajně nacházelo v jeruzalémském chrámu. Heliodoros se však chtěl zmocnit trůnu, a proto Seleuka IV. zavraždil. Pergamský král Eumenés a jeho bratr Attalos však na trůn dosadili bratra zavražděného krále, Antiocha IV.

37. (a) V jakém ohledu se Antiochos IV. snažil projevit jako mocnější než Jehova Bůh? (b) K čemu vedlo to, že Antiochos IV. znesvětil chrám v Jeruzalémě?

³⁷ Nový král severu, Antiochos IV., se chtěl projevit jako mocnější než Bůh, a to tím, že se snažil zničit Jehovovo uspořádání, které sloužilo k uctívání. Jehovou pohrdal a jeruzalémský chrám zasvětil Diovi neboli Jupiterovi. V prosinci roku 167 př. n. l. byl na velkém oltáři, na kterém byly Jehovovi předkládány každodenní zápalné oběti a který stál na chrámovém nádvoří, postaven pohanský oltář. Na něm byla o deset dní později předložena oběť Diovi. Znesvěcení chrámu vedlo k židovskému povstání vedenému Makabejci. Antiochos IV. bojoval proti Židům tři roky. V roce 164 př. n. l., v den, který byl výročím znesvěcení, Juda Makabejský znovu zasvětil chrám Jehovovi a zavedl svátek zasvěcení — Chanuku. (Jan 10:22)

38. Jak skončila vláda Makabejců?

³⁸ V roce 161 př. n. l. Makabejci pravděpodobně uzavřeli smlouvu s Římem a v roce 104 př. n. l. založili království. Napjaté vztahy mezi nimi a syrským králem severu však pokračovaly. Řím byl nakonec požádán, aby zasáhl. V roce 63 př. n. l. po třech měsících obléhání římský vojevůdce Gnaeus Pompeius dobyl Jeruzalém. V roce 39 př. n. l. římský senát jmenoval králem Judeje Edomitu Heroda. Ten ukončil vládu Makabejců a v roce 37 př. n. l. dobyl Jeruzalém.

39. Jaký užitek máte z rozboru Daniela 11:1–19?

³⁹ Je úžasné pozorovat, jak se do všech podrobností splnila první část proroctví o dvou králích, kteří proti sobě bojují. A jistě pociťujeme vzrušení, když sledujeme události asi pěti set let od doby, kdy bylo prorocké poselství předáno Danielovi, a když vidíme, kteří panovníci zastávali postavení krále severu a krále jihu. Politická totožnost těchto dvou králů se však mění, jak boj mezi nimi pokračuje v době, kdy na zemi žije Ježíš Kristus, a dál až do naší doby. K určení totožnosti těchto dvou soupeřících králů nám pomůže, když historické skutečnosti porovnáme s podivuhodnými podrobnostmi odhalenými v tomto proroctví.

[Tabulka a obrázky na straně 228]

KRÁLOVÉ U DANIELA 11:5–19

Král severu Král jihu

Daniel 11:5 Seleukos I. Níkátor Ptolemaios I.

Daniel 11:6 Antiochos II. Ptolemaios II.

(manželka Laodiké) (dcera Bereniké)

Daniel 11:7–9 Seleukos II. Ptolemaios III.

Daniel 11:10–12 Antiochos III. Ptolemaios IV.

Daniel 11:13–19 Antiochos III. Ptolemaios V.

(dcera Kleopatra I.) Následník:

Následníci: Ptolemaios VI.

Seleukos IV.

a Antiochos IV.

Čtrnáctá kapitola

Totožnost dvou králů se mění

1, 2. (a) Co přimělo Antiocha IV., aby se podvolil požadavkům Říma? (b) Kdy se Sýrie stala římskou provincií?

SYRSKÝ vládce Antiochos IV. vtrhne do Egypta a prohlásí se egyptským králem. Na žádost egyptského krále Ptolemaia VI. Řím posílá do Egypta vyslance Gaia Popilia Laena. Je doprovázen mohutným loďstvem a veze s sebou nařízení římského senátu, že se Antiochos IV. má zříci svého kralování nad Egyptem a odejít ze země. Na předměstí Alexandrie pojmenovaném Eleusis se syrský král a římský vyslanec setkávají tváří v tvář. Antiochos IV. žádá, aby mu byl poskytnut čas na konzultaci s rádci. Laenas však kolem něj nakreslí kruh a řekne, že musí odpovědět dříve, než kruh překročí. Pokořený Antiochos IV. se podrobí římským požadavkům a v roce 168 př. n. l. se vrací do Sýrie. Tak končí konflikt mezi syrským králem severu a egyptským králem jihu.

² Rozhodující úlohu v záležitostech Středního východu má nyní Řím a začíná Sýrii ovládat. Proto i když po smrti Antiocha IV. roku 163 př. n. l. vládnou v Sýrii další králové ze seleukovské dynastie, nezastávají už postavení „krále severu“. (Daniel 11:15) Roku 64 př. n. l. se Sýrie nakonec stává římskou provincií.

3. Kdy a jak získal Řím nadvládu nad Egyptem?

³ Egyptská ptolemaiovská dynastie dál zaujímá postavení „krále jihu“ ještě něco málo přes 130 let po smrti Antiocha IV. (Daniel 11:14) V bitvě u Aktia roku 31 př. n. l. římský vládce Octavianus poráží spojenecká vojska poslední ptolemaiovské královny Kleopatry VII. a jejího římského milence Marka Antonia. Po Kleopatřině sebevraždě následujícího roku se i Egypt stává římskou provincií a přestává hrát úlohu krále jihu. V roce 30 př. n. l. Řím už ovládá jak Sýrii, tak Egypt. Měli bychom očekávat, že úlohu krále severu a krále jihu převezmou nyní jiná panství?

NOVÝ KRÁL POSÍLÁ ‚VYMÁHATELE‘

4. Proč bychom měli očekávat, že se králem severu stane jiný vládnoucí subjekt?

⁴ Na jaře roku 33 n. l. řekl Ježíš svým učedníkům: „Až zahlédnete ohavnost, která působí zpustošení, jak bylo řečeno prostřednictvím proroka Daniela, jak stojí na svatém místě, . . . potom ať ti, kdo jsou v Judeji, začnou prchat k horám.“ (Matouš 24:15, 16) Ježíš citoval slova Daniela 11:31 a varoval své následovníky před přicházející ‚ohavností, která působí zpustošení‘. Toto proroctví o králi severu bylo proneseno asi 195 let po smrti Antiocha IV., posledního syrského krále, který zastával postavení krále severu. Je tedy jisté, že králem severu se má stát nějaký jiný vládnoucí subjekt. Kdo to má být?

5. Kdo povstal jako král severu a tak zaujal postavení, které kdysi měl Antiochos IV.?

⁵ Anděl Jehovy Boha předpověděl: „V jeho postavení [Antiocha IV.] povstane ten, jenž způsobí, že vymáhatel projde nádherným královstvím, a v několika dnech bude rozbit, ale ne v hněvu ani válčením.“ (Daniel 11:20) Ukázalo se, že tím, kdo takto ‚povstal‘, byl první římský císař Octavianus, který byl znám jako Caesar Augustus. (Viz „Jednoho lidé ctili, druhým opovrhovali“, strana 248.)

6. (a) Kdy došlo k tomu, že „vymáhatel“ prošel „nádherným královstvím“, a jaký to mělo význam? (b) Proč je možné říci, že Augustus zemřel „ne v hněvu ani válčením“? (c) Jak se změnila totožnost krále severu?

⁶ K Augustovu ‚nádhernému království‘ patřila ‚země Okrasy‘, kterou byla římská provincie Judea. (Daniel 11:16) V roce 2 př. n. l. vyslal Augustus ‚vymáhatele‘, když nařídil soupis neboli sčítání lidu. Tento soupis nechal provést pravděpodobně proto, aby zjistil počet obyvatel, což byla informace důležitá pro potřeby daňového systému a kvůli odvodům k vojsku. Na základě tohoto výnosu museli Josef a Marie cestovat do Betléma, aby se tam dali zapsat, a díky tomu se na tomto předpověděném místě narodil Ježíš. (Micheáš 5:2; Matouš 2:1–12) V srpnu roku 14. n. l. — „v několika dnech“ neboli nedlouho potom, co nařídil soupis — Augustus ve věku 76 let zemřel, ani „ne v hněvu“, tedy ne rukou úkladného vraha, ani „válčením“, ale proto, že byl nemocen. Totožnost krále severu se opravdu změnila. Nyní jím už byla Římská říše zastoupená svými císaři.

‚POVSTÁVÁ TEN, KDO JE V OPOVRŽENÍ‘

7, 8. (a) Kdo povstal v Augustově postavení jakožto král severu? (b) Proč „důstojnost království“ byla následníkovi Augusta Caesara dána nedobrovolně?

⁷ Anděl pokračoval v odhalování proroctví a řekl: „V jeho [Augustově] postavení povstane ten, kdo má být v opovržení, a oni na něj jistě nevloží důstojnost království; a opravdu vejde během bezstarostnosti a chopí se království hladkostí. A pokud jde o paže záplavy, ty budou kvůli němu zaplaveny a budou zlomeny; jako bude i Vůdce smlouvy.“ (Daniel 11:21, 22)

⁸ ‚Tím, kdo měl být v opovržení‘, byl Tiberius Caesar, syn třetí Augustovy manželky Livie. (Viz „Jednoho lidé ctili, druhým opovrhovali“, strana 248.) Kvůli jeho špatným charakterovým rysům Augustus neměl tohoto nevlastního syna v lásce a nechtěl, aby se stal příštím césarem. „Důstojnost království“ mu nedobrovolně dal až tehdy, když všichni ostatní následníci, kteří připadali v úvahu, byli mrtví. V roce 4 n. l. Tiberia adoptoval a ustanovil ho dědicem trůnu. Po Augustově smrti čtyřiapadesátiletý Tiberius — ten, kdo byl v opovržení — ‚povstal‘ a převzal moc jako římský císař a jako král severu.

9. Jak se Tiberius ‚chopil království hladkostí‘?

⁹ „Tiberius,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica, „chytře působil na senát a téměř měsíc [po Augustově smrti] mu nedovoloval jmenovat ho císařem.“ Senátu sdělil, že jedině Augustus byl schopen nést břemeno vlády nad Římskou říší, a senátory žádal, aby obnovili republiku tím, že by takovou autoritu svěřili skupině mužů, a ne jednomu člověku. „Senát se neodvážil vzít ho za slovo,“ napsal historik Will Durant, „ale skládal mu poklony, až [Tiberius] moc nakonec přijal.“ Historik Durant dodal: „Tuto hru hrály obě strany dobře. Tiberius chtěl principát, nebo by našel způsob, jak ho zrušit; senát se [Tiberia] bál a nenáviděl ho, ale neodvážil se znovu zavést republiku, jejímž základem by, podobně jako to bylo dříve, byla shromáždění, která by teoreticky byla svrchovaná.“ Tak se Tiberius ‚chopil království hladkostí‘.

10. Jak byly ‚zlomeny paže záplavy‘?

¹⁰ „Pokud jde o paže záplavy“ — vojenské síly okolních království —, anděl řekl: ‚Ty budou zaplaveny a budou zlomeny.‘ Když se Tiberius stal králem severu, byl jeho synovec Caesar Germanicus velitelem římských vojsk bojujících na Rýnu. V roce 15 n. l. vedl Germanicus svá vojska proti germánskému hrdinovi Arminiovi a dosáhl určitého úspěchu. Ale ta nemnohá vítězství byla vybojována za velkou cenu, a proto Tiberius válečné akce v Germánii přerušil. Místo toho podporoval tamější občanskou válku, čímž se snažil zabránit sjednocení germánských kmenů. Tiberius obvykle dával přednost obranné zahraniční politice a zaměřoval se na posílení hranic. Tato jeho politika byla vcelku úspěšná. Tak byly „paže záplavy“ pod kontrolou a byly „zlomeny“.

11. Jak byl ‚zlomen Vůdce smlouvy‘?

¹¹ ‚Zlomen‘ byl i „Vůdce smlouvy“, kterou Jehova Bůh uzavřel s Abrahamem, aby si mohly žehnat všechny rodiny země. Abrahamovým Semenem, které bylo v této smlouvě slíbeno, byl Ježíš Kristus. (1. Mojžíšova 22:18; Galaťanům 3:16) Dne 14. nisanu roku 33 n. l. stál Ježíš před Pontským Pilátem v římském místodržitelském paláci v Jeruzalémě. Židovští kněží obvinili Ježíše ze zrady na císaři. Ježíš však Pilátovi řekl: „Mé království není částí tohoto světa. . . . Mé království . . . není z tohoto zdroje.“ Aby snad římský místodržitel bezúhonného Ježíše nepropustil, Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi césarův přítel. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.“ Dožadovali se toho, aby byl Ježíš popraven, a potom řekli: „Nemáme krále, pouze césara.“ V souladu se zákonem o „urážce majestátu“, zákonem, jehož uplatnění Tiberius rozšířil, aby postihl téměř každou urážku césara, předal Pilát Ježíše, aby byl ‚zlomen‘ neboli přibit na mučednický kůl. (Jan 18:36; 19:12–16; Marek 15:14–20)

TYRAN ‚PLÁNUJE SVÉ ÚKLADY‘

12. (a) Kdo se spojil s Tiberiem? (b) Jak se Tiberius ‚stal mocným prostřednictvím malého národa‘?

¹² O Tiberiovi anděl dál prorokoval: „Protože oni se s ním spojí, bude konat podvod a skutečně vystoupí a prostřednictvím malého národa se stane mocným.“ (Daniel 11:23) Členové římského senátu se s Tiberiem ústavně ‚spojili‘ a on na nich byl formálně závislý. Jednal však podvodně a vlastně se stal ‚mocným prostřednictvím malého národa‘. Tímto malým národem byla římská pretoriánská garda, která tábořila u římských hradeb. To, že byla v tak těsné blízkosti, nahánělo senátu strach, a Tiberiovi to pomáhalo udržet pod kontrolou každé povstání proti jeho autoritě, které mezi obyvatelstvem vzniklo. Tiberius tedy zůstal mocným díky asi 10 000 příslušníků gardy.

13. V čem Tiberius předčil své předky?

¹³ Anděl pokračoval dalšími prorockými slovy: „Během bezstarostnosti vstoupí dokonce do tučnosti soudní oblasti a opravdu učiní, co neučinili jeho otcové a otcové jeho otců. Rozptýlí mezi ně vydrancované věci a kořist a zboží; a bude plánovat své úklady proti opevněným místům, ale jen do času.“ (Daniel 11:24) Tiberius byl neobyčejně podezíravý a za své vlády mnohokrát nařídil, aby byl někdo zabit. Krutostí se vyznačovalo zejména závěrečné období jeho vlády, kdy ho ovlivňoval Seianus, velitel pretoriánské gardy. I jeho nakonec začal Tiberius podezírat a nechal ho zabít. V tom, jak lidi tyranizoval, předčil Tiberius své předky.

14. (a) V jakém smyslu Tiberius rozptýlil „vydrancované věci a kořist a zboží“ po všech římských provinciích? (b) Jak lidé na Tiberia pohlíželi v době, kdy zemřel?

¹⁴ Tiberius však rozptýlil „vydrancované věci a kořist a zboží“ po všech římských provinciích. Když zemřel, všechny podmaněné národy žily v blahobytu. Daně byly nízké a Tiberius dokázal projevovat štědrost k lidem žijícím v místech, kde byla obtížná situace. Jestliže vojáci nebo úředníci někoho utlačovali nebo podporovali nečestnost při projednávání záležitostí, mohli očekávat, že je panovník potrestá. Pevně uchopená moc přispívala k bezpečnosti obyvatel a zdokonalený systém komunikací napomáhal obchodu. Tiberius zajistil, že se záležitosti vyřizovaly nestranně a pevně, a to jak v Římě, tak i mimo Řím. Byly zdokonaleny zákony, a podpořením reforem, které zavedl Augustus Caesar, byly vylepšeny sociální a mravní kodexy. Tiberius však ‚plánoval své úklady‘, a tak ho římský historik Tacitus popsal jako pokrytce, jako muže mnoha tváří. V době, kdy zemřel, což bylo v březnu roku 37 n. l., byl všeobecně považován za tyrana.

15. Jaká situace byla v Římě koncem 1. a začátkem 2. století n. l.?

¹⁵ K Tiberiovým nástupcům, kteří plnili úlohu krále severu, patřil Gaius Caesar (Caligula), Claudius I., Nero, Vespasianus, Titus, Domitianus, Nerva, Traianus a Hadrianus. „Augustovi nástupci,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica, „většinou pokračovali v Augustově vládní politice a stavebním programu, i když zavedli méně novot a projevovali větší okázalost.“ V této encyklopedii se dále píše: „Koncem 1. a začátkem 2. století byl Řím na vrcholu své slávy a měl největší počet obyvatel.“ V tomto období měl sice určité problémy na hranicích říše, ale k jeho prvnímu předpověděnému střetu s králem jihu došlo až ve 3. století n. l.

VYBURCOVÁN PROTI KRÁLI JIHU

16, 17. (a) Kdo převzal úlohu krále severu popisovaného u Daniela 11:25? (b) Kdo zaujal postavení krále jihu a jak k tomu došlo?

¹⁶ Boží anděl pokračoval v proroctví těmito slovy: „[Král severu] vyburcuje svou sílu a své srdce proti králi jihu s velkou vojenskou silou; a král jihu, ten se vzruší k válce s nesmírně velkou a mohutnou vojenskou silou. A [král severu] neobstojí, protože proti němu naplánují úklady. A právě ti, kdo jedí jeho pochoutky, přivodí jeho zhroucení. A pokud jde o jeho vojenskou sílu, ta bude odplavena a mnozí jistě padnou zabiti.“ (Daniel 11:25, 26)

¹⁷ Asi 300 let po tom, co Octavianus prohlásil Egypt za Římskou provincii, převzal úlohu krále severu římský císař Aurelianus. Králem jihu se zatím stala královna římské kolonie Palmýra — Septimia Zénobia.a (Viz „Zénobia — bojovná palmýrská královna“, strana 252.) Roku 269 n. l. palmýrské vojsko obsadilo Egypt, a to pod záminkou, že ho zabezpečí pro Řím. Zénobia chtěla z Palmýry udělat nejvlivnější město na východě a chtěla ovládnout východní římské provincie. Její cíle Aureliana znepokojily, a proto vyburcoval „svou sílu a své srdce“ a proti Zénobii zakročil.

18. Jak dopadl konflikt mezi králem severu — císařem Aurelianem — a králem jihu — královnou Zénobií?

¹⁸ Král jihu — panství, v jehož čele stála Zénobia — se ‚vzrušil k válce proti králi severu‘, a to „s nesmírně velkou a mohutnou vojenskou silou“ pod vedením dvou vojevůdců, Zabdy a Zabbaie. Aurelianus však Egypt dobyl, a pak podnikl výpravu do Malé Asie a Sýrie. U Emesy (dnešního Homsu) byla Zénobia poražena a potom ustoupila do Palmýry. Když toto město Aurelianus oblehl, Zénobia ho statečně bránila, ale neúspěšně. Společně se svým synem se dala na útěk směrem k Persii, ale u Eufratu ji Římané zajali. Obyvatelé Palmýry se v roce 272 n. l. vzdali. Zénobiu nechal Aurelianus naživu, a když v roce 274 n. l. pořádal triumfální průvod Římem, ukazoval ji v něm jako nejcennější atrakci. Do konce života pak Zénobia žila jako římská matrona.

19. Jak Aurelianus padl ‚kvůli úkladům naplánovaným proti němu‘?

¹⁹ Samotný Aurelianus ‚neobstál kvůli úkladům naplánovaným proti němu‘. V roce 275 n. l. zahájil tažení proti Peršanům. Když v Trácii čekal na to, až nastanou vhodné podmínky k překonání mořských úžin do Malé Asie, ‚ti, kdo jedli jeho pokrm‘, uskutečnili úklady proti němu a přivodili jeho „zhroucení“. Aurelianus se chystal potrestat svého tajemníka Erose za to, že se dopouštěl podvodů. Eros však vyhotovil podvržený seznam jmen určitých důstojníků, kteří měli být zabiti. Když tito důstojníci seznam uviděli, zosnovali Aurelianovu vraždu a plán uskutečnili.

20. Jak byla ‚odplavena vojenská síla‘ krále severu?

²⁰ Smrtí císaře Aureliana však působení krále severu neskončilo. Následovali další římští panovníci. Po určitou dobu vládl jeden císař na západě, a jeden na východě. Za jejich vlády byla ‚vojenská síla‘ krále severu „odplavena“ neboli „rozptýlena“b a mnoho lidí ‚padlo zabitých‘ kvůli vpádům germánských kmenů ze severu. Ve 4. století n. l. pronikli přes římské hranice Gótové. Následoval jeden vpád za druhým. V roce 476 n. l. germánský vůdce Odoaker odstranil posledního císaře panujícího z Říma. Počátkem 6. století už byla Římská říše na západě roztříštěna a v Britannii, Galii, Itálii, severní Africe a Španělsku vládli germánští králové. Východní část říše přetrvala až do 15. století.

VELKÁ ŘÍŠE JE ROZDĚLENA

21, 22. Jaké změny uskutečnil Konstantin ve 4. století n. l.?

²¹ Jehovův anděl předpověděl další významné činy krále severu a krále jihu, i když neuvedl nepodstatné podrobnosti o rozpadu Římské říše, který trval celá staletí. Nicméně chceme-li poznat totožnost těchto dvou soupeřících králů v pozdějších dobách, pomůže nám, když si uvedeme stručný přehled určitých událostí v Římské říši.

²² Ve 4. století římský císař Konstantin prohlásil odpadlé křesťanství za státem uznané náboženství. V roce 325 n. l. dokonce svolal do Nikaie v Malé Asii církevní koncil, kterému sám předsedal. Později přestěhoval císařské sídlo z Říma do Byzantia neboli Konstantinopole a toto město učinil svým novým hlavním městem. Římské říši dál vládl jeden císař, a to až do 17. ledna roku 395 n. l., kdy zemřel císař Theodosius I.

23. (a) Jak byla po Theodosiově smrti rozdělena Římská říše? (b) Kdy přestala existovat východní říše římská? (c) Kdo od roku 1517 vládl Egyptu?

²³ Po jeho smrti byla Římská říše rozdělena mezi jeho syny. Honorius získal západní a Arcadius východní část s hlavním městem Konstantinopol. K provinciím západní části patřila Britannia, Galie, Itálie, Španělsko a severní Afrika. Provinciemi východní části byly Makedonie, Trácie, Malá Asie, Sýrie a Egypt. V roce 642 n. l. padlo egyptské hlavní město Alexandria do rukou Saracénů (Arabů) a Egypt se stal provincií chalífů. V lednu 1449 se Konstantin XI. stal posledním císařem na východě. Konstantinopol totiž 29. května 1453 dobyli osmanští Turkové vedení sultánem Mohamedem II., a tak ukončili existenci říše východořímské. V roce 1517 se stal Egypt tureckou provincií. Tato země starověkého krále jihu se však za čas měla dostat pod nadvládu jiné říše ze západního sektoru.

24, 25. (a) Která událost je podle některých historiků považována za počátek existence Svaté říše římské? (b) Jak to nakonec dopadlo s titulem „císaře“ Svaté říše římské?

²⁴ V západní části Římské říše začal působit katolický biskup římský. Významným byl zejména papež Lev I., který proslul tím, že v 5. století n. l. prosadil papežskou autoritu. Papež si časem činil nárok na to, že bude korunovat císaře západní části říše. K tomu došlo v Římě na Boží hod vánoční roku 800 n. l., kdy papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého za císaře nové západořímské říše. Tato korunovace znamenala obnovení císařství v Římě a podle některých historiků byla počátkem Svaté říše římské. Od té doby existovala východní říše a západní Svatá říše římská, přičemž obě tvrdily, že jsou křesťanské.

²⁵ Časem se ukázalo, že nástupci Karla Velikého nejsou schopnými vládci. Úřad císaře zůstal určitou dobu dokonce neobsazen. Kontrolu nad velkou částí severní a střední Itálie mezitím získal německý král Ota I. a prohlásil se za italského krále. Dne 2. února 962 n. l. ho papež Jan XII. korunoval za císaře Svaté říše římské. Její hlavní město bylo v Německu a úřad císaře zastávali Němci, kteří tvořili i většinu císařových poddaných. O pět století později získala císařský titul rakouská dynastie Habsburků a tento titul si udržela po většinu zbývajících let existence Svaté říše římské.

TOTOŽNOST DVOU KRÁLŮ OPĚT JASNĚ URČENA

26. (a) Co je možné říci o tom, jak přestala existovat Svatá říše římská? (b) Kdo se objevil jako král severu?

²⁶ Svaté říši římské nakonec zasadil smrtelnou ránu Napoleon I., když po svých vítězstvích dosažených v Německu v průběhu roku 1805 odmítl uznat její existenci. Císař František II. nedokázal korunu ubránit, a proto se 6. srpna 1806 vzdal postavení římského císaře a odešel jako rakouský císař do své národní vlády. Po 1 006 letech Svatá říše římská, kterou založil římskokatolický papež Lev III. a franský král Karel Veliký, přestala existovat. V roce 1870 se Řím stal hlavním městem Italského království, které bylo nezávislé na Vatikánu. V následujícím roce začala za Viléma I., který byl označen jako císař, existovat Německá říše. Tak se na scéně objevil novodobý král severu — Německo.

27. (a) Jak se z Egypta stal britský protektorát? (b) Kdo zaujal postavení krále jihu?

²⁷ Kdo ale byl novodobým králem jihu? Z historie víme, že v 17. století dosáhla říšské moci Británie. Napoleon I. chtěl narušit britské obchodní cesty, a proto v roce 1798 dobyl Egypt. Vypukla válka a vojska britsko-osmanské aliance donutila Francouze odtáhnout z Egypta, který byl na začátku boje dvou soupeřících králů ztotožňován s králem jihu. V průběhu následujícího století britský vliv v Egyptě narůstal. Po roce 1882 byl Egypt vlastně britskou državou. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, patřil Egypt pod Turecko a vládl v něm egyptský místokrál. Ale potom, co se v této válce Turecko přidalo na stranu Německa, Británie sesadila egyptského místokrále, a Egypt prohlásila za britský protektorát. Británie postupně vytvářela úzké svazky se Spojenými státy americkými a tyto dva celky se staly anglo-americkou světovou velmocí. Společně začaly zaujímat postavení krále jihu.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 248 až 251]

JEDNOHO LIDÉ CTILI, DRUHÝM OPOVRHOVALI

JEDEN proměnil republiku zmítanou nepokoji ve světovou říši. Druhý během 23 let zdvacetinásobil její bohatství. Jednoho lidé po jeho smrti ctili, ale druhým opovrhovali. Tito dva římští císařové vládli v době, kdy na zemi žil a sloužil Ježíš. Kteří císařové to byli? A proč jednoho lidé ctili, a druhým opovrhovali?

‚PŘEVZAL MĚSTO CIHLOVÉ A ZANECHAL PO SOBĚ MRAMOROVÉ‘

V roce 44 př. n. l. byl zavražděn Julius Caesar a vnukovi jeho sestry, Gaiu Octavianovi, bylo teprve 18 let. Mladý Octavianus byl adoptivním synem a hlavním dědicem Julia Caesara, a proto se ihned vydal do Říma, aby uplatnil nárok na své dědictví. V Římě se však setkal se silným protivníkem — Caesarovým vrchním velitelem Markem Antoniem, který se domníval, že hlavním dědicem je on. Třináct let pak trvaly politické intriky a mocenský boj.

Nezpochybnitelným vládcem Římské říše se Octavianus stal až potom, co porazil spojenecká vojska egyptské královny Kleopatry a jejího milence Marka Antonia (roku 31 př. n. l.). V následujícím roce spáchali Antonius i Kleopatra sebevraždu a Octavianus zabral Egypt. Tak byl odstraněn poslední pozůstatek Řecké říše, a Řím se stal světovou velmocí.

Octavianus nezapomínal na to, že Julius Caesar byl zavražděn kvůli tomu, že vládl despoticky, a proto se snažil této chyby vyvarovat. Aby se nedotkl cítění Římanů, pro něž byla přijatelnější republika, měl snahu vyvolat dojem, že jeho monarchie je vlastně republikou. Odmítal titul „král“ a „diktátor“. Kromě toho oznámil svůj záměr předat kontrolu nad všemi provinciemi římskému senátu a nabídl, že odstoupí ze všech úřadů, které zastával. Tato taktika měla úspěch. Uznalý senát na Octaviana naléhal, aby zůstal ve svých postaveních a aby dál dohlížel na některé provincie.

Dne 16. ledna roku 27 př. n. l. senát navíc udělil Octavianovi titul „Augustus“, což znamená „Vznešený, Povýšený“. Octavianus nejen přijal tento titul, ale pojmenoval po sobě i jeden měsíc. Přitom si jeden den ‚vypůjčil‘ z února, aby srpen (Augustus) měl stejný počet dní jako červenec (Iulius) pojmenovaný po Juliu Caesarovi. Octavianus se tak stal prvním římským císařem a byl potom znám jako Caesar Augustus nebo jako „Vznešený“. Později přijal i titul „pontifex maximus“ (nejvyšší velekněz) a v roce 2 př. n. l., což byl rok, kdy se narodil Ježíš, mu senát udělil titul Pater Patriae, „Otec vlasti“.

Ve stejném roce „vyšel od Caesara Augusta výnos, aby byla sepsána celá obydlená země; . . . a všichni lidé cestovali, aby byli sepsáni, každý do svého vlastního města“. (Lukáš 2:1–3) Tento výnos vedl k tomu, že se Ježíš narodil v Betlémě, čímž se splnilo biblické proroctví. (Daniel 11:20; Micheáš 5:2)

Charakteristickým rysem Augustovy vlády byla určitá míra poctivosti a stabilní měna. Augustus také zavedl účinný poštovní systém a vybudoval silnice a mosty. Zreorganizoval vojsko, vytvořil stálé námořnictvo a zřídil elitní skupinu císařských ochránců známou jako pretoriánská garda. (Filipanům 1:13) Pod jeho záštitou dosáhli tvůrčího vrcholu takoví spisovatelé, jako byl Vergilius a Horatius, a sochaři vytvářeli nádherné sochy ve slohu, jenž je dnes označován jako sloh klasický. Augustus rovněž dostavěl budovy, jejichž výstavbu nedokončil Julius Caesar, a obnovil mnoho chrámů. Také vyhlásil Pax Romana (římský mír), který potom trval více než 200 let. Augustus zemřel 19. srpna roku 14 n. l. ve věku 76 let a po své smrti byl prohlášen za boha.

Augustus se pyšnil tím, že ‚převzal město cihlové a zanechal po sobě mramorové‘. Nechtěl, aby v Římě znovu nastaly nepokoje jako v bývalé republice, a proto chtěl svého nástupce pro úřad císaře připravit. Následníka si však nemohl příliš vybírat. Jeho synovec, dva vnuci, zeť a nevlastní syn zemřeli, a tak úlohu císaře mohl převzít pouze nevlastní syn Tiberius.

„TEN, KDO MÁ BÝT V OPOVRŽENÍ“

Necelý měsíc po Augustově smrti římský senát jmenoval císařem čtyřiapadesátiletého Tiberia. Ten žil a vládl do března roku 37 n. l. Byl tedy římským císařem v době Ježíšovy veřejné služby.

Jako císař měl Tiberius určité ctnosti, ale i nectnosti. K jeho ctnostem patřilo to, že odmítal vydávat peníze za přepych. Díky tomu říše vzkvétala a Tiberius měl prostředky na pomoc v místech, jež byla postižena nějakou katastrofou nebo nepříznivými okolnostmi. Ke cti slouží Tiberiovi také to, že se považoval za pouhého člověka a že odmítal mnohé čestné tituly. Uctívání císaře směřoval na Augusta, ne na sebe. Nepojmenoval po sobě žádný kalendářní měsíc, jako to udělal Augustus a Julius Caesar, ani nikomu nedovolil, aby mu takto vzdával čest.

Tiberiovy nectnosti však nad jeho dobrými vlastnostmi převažovaly. Když jednal s druhými lidmi, byl neobyčejně podezřívavý, a za své vlády nařídil zavraždění mnoha lidí. K obětem patřili i jeho bývalí přátelé. Rozšířil uplatnění zákona laesa majestas (urážka majestátu), který se pak vztahoval nejen na pobuřování, ale i na hanlivé výroky pronesené proti jeho vlastní osobě. Sílu tohoto zákona pravděpodobně využili Židé, když vyvíjeli nátlak na římského místodržitele Piláta, aby dal usmrtit Ježíše. (Jan 19:12–16)

Do těsné blízkosti Říma soustředil Tiberius pretoriánskou gardu, kterou umístil do opevněných kasáren postavených na sever od městských hradeb. Přítomnost gardy naháněla strach římskému senátu, který ohrožoval Tiberiovu moc, a držela pod kontrolou veškeré projevy vzpurnosti. Tiberius také podněcoval lidi k udavačství, a závěr jeho vlády byl obdobím teroru.

Na sklonku svého života byl považován za tyrana. Když zemřel, Římané jeho smrt oslavovali a senát ho odmítl prohlásit za boha. Tyto a další skutečnosti ukazují, že se na Tiberiovi splnilo proroctví, které říká, že jako „král severu“ povstane „ten, kdo má být v opovržení“. (Daniel 11:15, 21)

CO JSTE SE NAUČILI?

• Jak se Octavianus stal prvním římským císařem?

• Čeho Augustus za své vlády dosáhl?

• Jaké ctnosti a jaké nectnosti měl Tiberius?

• Jak se na Tiberiovi splnilo proroctví o ‚tom, kdo má být v opovržení‘?

[Obrázek]

Tiberius

[Rámeček a obrázky na straně 252 až 255]

ZÉNOBIA—BOJOVNÁ PALMÝRSKÁ KRÁLOVNA

„MĚLA tmavou pleť. . . Její zuby byly jako bělostné perly a její oči zářily neobyčejným jasem, jenž byl zjemněn okouzlující něžností. Měla pevný a příjemný hlas. Studiem posilovala a tříbila svou vysokou inteligenci. Byla zběhlá v latině, ale stejně dobře ovládala řečtinu, syrštinu a egyptské jazyky.“ Těmito slovy pěl historik Edward Gibbon chválu na Zénobii, bojovnou královnu syrského města Palmýra.

Manželem Zénobie byl palmýrský velmož Odainathos. V roce 258 n. l. byl jmenován do postavení konzula, protože v zájmu Římské říše úspěšně bojoval proti Persii. O dva roky později získal od římského císaře Galliena titul corrector totius Orientis (místodržitel celého Východu). Tak Gallienus vyjádřil Odainathovi své uznání za jeho vítězství nad perským králem Šápúrem I. Sám Odainathos si nakonec dal titul „král králů“. Za tyto své úspěchy vděčil do značné míry Zénobiině odvaze a prozíravosti.

ZÉNOBIA SE SNAŽÍ VYTVOŘIT ŘÍŠI

Na vrcholu své životní dráhy, v roce 267 n. l., byl Odainathos společně se svým dědicem úkladně zavražděn. Úřad po manželovi převzala Zénobia, protože její vlastní syn byl ještě příliš mladý. Byla krásná, ctižádostivá, měla organizační schopnosti, byla zvyklá účastnit se válečných tažení společně se svým manželem a plynně mluvila několika jazyky, a tak se jí podařilo získat si úctu a podporu svých poddaných. Zénobia milovala vzdělanost a obklopila se intelektuály. Jedním z jejích rádců byl filozof a řečník Cassius Longinus, o němž se říkalo, že je ‚živoucí knihovnou a kráčejícím muzeem‘. Spisovatel Richard Stoneman ve své knize Palmyra and Its Empire—Zenobia’s Revolt Against Rome (Palmýra a její říše — Zénobiina vzpoura proti Římu) píše: „Během pěti let po Odainathově smrti . . . získala Zénobia v povědomí svého lidu postavení vládkyně Východu.“

Její říše hraničila na jedné straně s Persií, kterou předtím společně se svým manželem ochromila, a na druhé straně s rozpadávajícím se Římem. O tehdejších poměrech v Římské říši historik J. M. Roberts říká: „Třetí století bylo . . . pro Řím hroznou dobou — jak na východní hranici, tak i na západní — a v Římě samotném právě začala nová vlna občanské války a spory o následnictví. Postupně vládlo dvaadvacet císařů (do tohoto počtu nejsou zahrnuti pretendenti).“ Naproti tomu syrská vládkyně měla ve své říši pevné postavení jakožto absolutní monarcha. „Ovládala rovnováhu ve vzájemném vztahu dvou říší [Perské a Římské],“ píše Stoneman, „a mohla se proto snažit vybudovat říši třetí, která by panovala nad oběma.“

Příležitost rozšířit svou královskou moc se Zénobii naskytla v roce 269 n. l. — tehdy se totiž v Egyptě objevil pretendent, který se stavěl proti římskému panství. Zénobiino vojsko okamžitě vytáhlo do Egypta, porazilo vzbouřence a zmocnilo se země. Zénobia se prohlásila za královnu Egypta a ve svém jménu razila mince. Její království se nyní rozkládalo od Nilu až po Eufrat. V tomto období svého života zaujala postavení „krále jihu“. (Daniel 11:25, 26)

ZÉNOBIINO HLAVNÍ MĚSTO

Zénobia posílila postavení svého hlavního města Palmýra a zkrášlila ho tak, že se vyrovnalo větším městům římského světa. Odhaduje se, že město mělo přes 150 000 obyvatel. Bylo obehnáno hradbami, jejichž obvod údajně činil 21 kilometrů. Uvnitř hradeb stály nádherné veřejné budovy, chrámy, sloupy a monumenty a byly tam krásné zahrady. Hlavní třídu lemovala kolonáda korintských sloupů, kterých bylo asi 1 500 a byly přes 15 metrů vysoké. Ve městě bylo mnoho soch a byst zobrazujících hrdiny a bohaté mecenáše. V roce 271 n. l. dala Zénobia postavit sochy, které znázorňovaly ji samotnou a jejího zesnulého manžela.

Jednou z nejkrásnějších staveb v Palmýře byl chrám Slunce, který měl bezpochyby význačné místo v náboženském dění ve městě. Zénobia možná uctívala božstvo, jež bylo spojováno se slunečním bohem. Tehdy, ve třetím století, však Sýrie byla zemí mnoha náboženství. V Zénobiině říši žili lidé, kteří se hlásili ke křesťanství, Židé a také ctitelé slunce a měsíce. Jak Zénobia pohlížela na všechny ty způsoby uctívání? Spisovatel Stoneman o tom říká: „Moudrá panovnice nebude opomíjet žádný ze zvyků, které se zdají vhodné pro její lid. . . . Bohové, jak . . . se doufalo, stáli sešikováni na straně Palmýry.“ Je zřejmé, že Zénobia byla v náboženském ohledu tolerantní.

Svou pozoruhodnou osobností si Zénobia získala obdiv mnoha lidí. Ale její největší význam spočíval v tom, že byla představitelkou jednoho z politických subjektů, které ve svém proroctví předpověděl Daniel. Její vláda však netrvala déle než pět let. Římský císař Aurelianus v roce 272 n. l. Zénobiu porazil a Palmýru nakonec zničil tak, že se již nedala obnovit. Zénobii byla prokázána milost. Později se údajně provdala za římského senátora a zbytek života pravděpodobně prožila v ústraní.

CO JSTE SE NAUČILI?

• Jak byla popsána Zénobiina osobnost?

• Jmenujte některé ze Zénobiiných významných činů.

• Jaký postoj měla Zénobia k náboženství?

[Obrázek]

Královna Zénobia oslovuje své vojáky

[Tabulka a obrázky na straně 246]

KRÁLOVÉ U DANIELA 11:20–26

Král severu Král jihu

Daniel 11:20 Augustus

Daniel 11:21–24 Tiberius

Daniel 11:25, 26 Aurelianus Královna Zénobia

Předpověděný Německé říše Británie,

pád Římské říše a jednak po níž následuje

vede k vytvoření anglo-americká

jednak světová velmoc

[Obrázek]

Aurelianus

[Obrázek]

Tiberius

[Obrázek]

Soška Karla Velikého

[Obrázek]

Augustus

[Obrázek]

Britská válečná loď ze 17. století

[Celostránkový obrázek na straně 230]

[Obrázek na straně 233]

Augustus

[Obrázek na straně 234]

Tiberius

[Obrázek na straně 235]

Na základě Augustova výnosu museli Josef a Marie cestovat do Betléma

[Obrázek na straně 237]

Ježíš byl „zlomen“, přesně jak to bylo předpověděno

[Obrázky na straně 245]

1. Karel Veliký 2. Napoleon I. 3. Vilém I. 4. Němečtí vojáci v první světové válce

Patnáctá kapitola

Soupeřící králové vstupují do 20. století

1. Které země byly podle jednoho historika vůdčími evropskými mocnostmi v 19. století?

„EVROPA devatenáctého století se vyznačovala dynamičností daleko přesahující všechno, co do té doby bylo známo,“ píše historik Norman Davies. A dodává: „Evropou hýbaly síly, jaké tu ještě nebyly: technická síla, ekonomická síla, kulturní síla a mezikontinentální síla.“ Vůdčími mocnostmi „evropského triumfálního ‚století síly‘,“ říká Davies, „byla nejprve Velká Británie . . . a v posledních desetiletích Německo.“

‚NÁCHYLNÍ ČINIT TO, CO JE ŠPATNÉ‘

2. Které mocnosti zastávaly na sklonku 19. století úlohu „krále severu“ a „krále jihu“?

² Na sklonku 19. století byla „králem severu“ Německá říše, a postavení „krále jihu“ zaujímala Británie. (Daniel 11:14, 15) „Pokud jde o ty dva krále,“ řekl Jehovův anděl, „jejich srdce bude náchylné činit to, co je špatné, a u jednoho stolu budou stále mluvit lež.“ Anděl pokračoval: „Ale nic nebude mít úspěch, protože konec je ještě na ustanovený čas.“ (Daniel 11:27)

3, 4. (a) Kdo se stal prvním císařem Německé říše a jaké spojenectví bylo vytvořeno? (b) Jakou politiku prosazoval císař Vilém II.?

³ Dne 18. ledna 1871 se prvním císařem Německé říše stal Vilém I., který jmenoval kancléřem Ottu von Bismarcka. Bismarck zaměřil své úsilí na rozvoj nové říše, a proto se chtěl vyhnout konfliktům s ostatními národy. Z toho důvodu vytvořil s Rakousko-Uherskem a Itálií spojenectví známé jako Trojspolek. Zájmy tohoto nového krále severu se však brzy začaly střetávat se zájmy krále jihu.

⁴ Potom, co v roce 1888 zemřel Vilém I. i jeho nástupce Fridrich III., na trůn usedl devětadvacetiletý Vilém II. Tento panovník donutil Bismarcka, aby odstoupil, a sám začal prosazovat politiku rozšíření německého vlivu po celém světě. „Za Viléma II.,“ říká jeden historik, „[Německo] zaujalo povýšenecký a bojovný postoj.“

5. V jakém smyslu seděli dva soupeřící králové „u jednoho stolu“ a co tam mluvili?

⁵ Když 24. srpna 1898 ruský car Mikuláš II. svolával do nizozemského Haagu mírovou konferenci, panovala v mezinárodních vztazích napjatá atmosféra. Tato konference a konference, která následovala v roce 1907, vedly k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Německá říše a také Velká Británie se staly členy tohoto soudu, a tak budily dojem, že podporují mír. Seděly „u jednoho stolu“ a vystupovaly jako přátelé, ale ‚jejich srdce bylo náchylné činit to, co je špatné‘. Diplomatická taktika, kterou bylo ‚mluvení lži u jednoho stolu‘, však pravý mír podpořit nemohla. Pokud jde o politické, obchodní a vojenské cíle těchto dvou králů, ‚nic nemohlo mít úspěch‘, protože jejich konec „je ještě na ustanovený čas“, který určil Jehova Bůh.

„PROTI SVATÉ SMLOUVĚ“

6, 7. (a) V jakém smyslu se král severu ‚vrátil do své země‘? (b) Jak král jihu reagoval na rozpínavé tendence krále severu?

⁶ Boží anděl dále řekl: „A [král severu] se vrátí . . . do své země s velkým množstvím zboží a jeho srdce bude proti svaté smlouvě. A bude jednat účinně a jistě se vrátí do své země.“ (Daniel 11:28)

⁷ Císař Vilém II. se vrátil do „země“ neboli do situace starověkého krále severu. V jakém smyslu? Tím, že vytvořil říšskou vládu, jejímž cílem bylo rozšířit území Německé říše a zvětšit její vliv. Vilém II. usiloval o kolonizaci Afriky a dalších oblastí. Chtěl se vzepřít britské nadvládě na moři, a proto začal budovat silné námořnictvo. „Z bezvýznamného německého námořnictva se za něco víc než deset let stalo druhé největší námořnictvo hned po Británii,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica. Aby si Británie uchovala svou nadřazenost, musela svůj vlastní námořní program rozšířit. Británie také vytvořila spojenectví s Francií a podobnou dohodu uzavřela s Ruskem, čímž vznikla Trojdohoda. Evropa byla nyní rozdělena na dva vojenské tábory — jedním byl Trojspolek a druhým Trojdohoda.

8. Jak se stalo, že Německá říše začala mít „velké množství zboží“?

⁸ Německá říše zastávala politiku agrese a tato politika vynesla Německu, které bylo vůdčím členem Trojspolku, ‚velké množství zboží‘. Rakousko-Uhersko a Itálie byly římskokatolické země, a proto měl Trojspolek také podporu papeže. Naproti tomu král jihu a jeho převážně nekatolická Trojdohoda tuto podporu neměly.

9. V jakém smyslu bylo srdce krále severu „proti svaté smlouvě“?

⁹ A co Jehovův lid? Ten dlouho ohlašoval, že v roce 1914 skončí „ustanovené časy národů“.a (Lukáš 21:24) Právě v tomto roce bylo v nebi zřízeno Boží Království v rukou Ježíše Krista, dědice krále Davida. (2. Samuelova 7:12–16; Lukáš 22:28, 29) Už v březnu roku 1880 časopis Strážná věž dával vládu Božího Království do souvislosti s koncem ‚ustanovených časů národů‘ neboli ‚časů pohanů‘. (Kralická bible) Ale srdce německého krále severu bylo ‚proti svaté smlouvě o Království‘. Místo toho, aby císař Vilém II. vládu Království uznal, ‚jednal účinně‘ tím, že prosazoval své plány na získání nadvlády nad světem. Tím však zaséval semena, ze kterých vzešla první světová válka.

KRÁL SE VE VÁLCE STÁVÁ „SKLESLÝM“

10, 11. Jak začala první světová válka a proč to bylo „v ustanoveném čase“?

¹⁰ „V ustanoveném čase se [král severu] vrátí,“ předpověděl anděl, „a opravdu přijde proti jihu; ale naposledy se to neprokáže být stejné jako poprvé.“ (Daniel 11:29) ‚Čas, který Bůh ustanovil‘ pro ukončení pohanské vlády nad zemí, nastal v roce 1914, kdy Bůh zřídil nebeské Království. Dne 28. června téhož roku byl v Sarajevu srbským atentátníkem zavražděn rakouský arcivévoda František Ferdinand se svou manželkou. Tato událost byla jiskrou, jež roznítila plamen první světové války.

¹¹ Císař Vilém II. naléhal na Rakousko-Uhersko, aby proti Srbsku podniklo odvetnou akci. Dne 28. července roku 1914 tedy Rakousko-Uhersko, kterému Německo přislíbilo svou podporu, vyhlásilo Srbsku válku. Tomu však přišlo na pomoc Rusko. Když Rusku vypovědělo válku Německo, poskytla Rusku podporu Francie (která byla členem Trojdohody). Německo pak vyhlásilo válku Francii. Kvůli tomu, aby se mohlo snadněji dostat do Paříže, napadlo Belgii, které Británie zaručila neutralitu. Británie proto Německu vypověděla válku. Do první světové války se zapojily i další národy, mezi nimi také Itálie, která byla nejprve na jedné straně, a potom se postavila na stranu druhou. Během války učinila Británie svým protektorátem Egypt. Cílem tohoto kroku bylo zabránit tomu, že by král severu odřízl Suezský průliv a napadl Egypt, zemi, jež ve starověku bývala králem jihu.

12. V jakém smyslu nebyla situace během první světové války ‚stejná jako poprvé‘?

¹² „I přes to, že spojenci byli početní a silní,“ uvádí The World Book Encyclopedia, „zdálo se, že Německo válku brzy vyhraje.“ V dřívějších bojích mezi dvěma králi bývala vítězem zásadně Římská říše jakožto král severu. Ale tentokrát situace ‚nebyla stejná jako poprvé‘. Král severu válku prohrál. Jako důvod uvedl anděl toto: „Jistě proti němu přijedou lodě z Kittim a bude se muset stát skleslým.“ (Daniel 11:30a) Co byly „lodě z Kittim“?

13, 14. (a) Co zejména byly „lodě z Kittim“, které vypluly proti králi severu? (b) Jak se stalo, že v průběhu první světové války vypluly z Kittim další lodě?

¹³ Kittim byl v Danielově době Kypr. Ten hned na začátku první světové války obsadila Británie. Kromě toho, podle The Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible označení Kittim „v rozšířeném smyslu znamená Z[ápad] všeobecně, ale zvl[áště] mořeplavecký z[ápad]“. New International Version překládá slovní spojení „lodě z Kittim“ jako „lodě západních přímořských zemí“. Během první světové války se jako lodě z Kittim prokázaly zejména lodě Británie, která leží směrem na západ od pobřeží Evropy.

¹⁴ Jak válka pokračovala, bylo britské námořnictvo posíleno dalšími loděmi z Kittim. Dne 7. května roku 1915 německá ponorka U-20 potopila u jižního pobřeží Irska osobní parník Lusitania. Mezi mrtvými bylo i 128 Američanů. Německo později rozšířilo ponorkovou válku také do Atlantského oceánu. V důsledku toho 6. dubna roku 1917 prezident Woodrow Wilson vyhlásil Německu válku. Král jihu — tehdy už anglo-americká světová velmoc —, posílený o americké válečné lodě a americké vojsko, tak byl zcela zapojen do války se svým protivníkem.

15. Kdy se král severu stal „skleslým“?

¹⁵ Útok vedený anglo-americkou světovou velmocí způsobil, že se král severu stal „skleslým“ a v listopadu 1918 přiznal svou porážku. Vilém II. utekl do exilu do Nizozemska a Německo se stalo republikou. Král severu však ještě nebyl zničen.

KRÁL JEDNÁ „ÚČINNĚ“

16. Jak měl podle proroctví reagovat král severu na svou porážku?

¹⁶ „[Král severu se] opravdu . . . vrátí a bude vrhat otevřená odsouzení proti svaté smlouvě a jednat účinně; a bude se muset vrátit a bude brát v úvahu ty, kdo opouštějí svatou smlouvu.“ (Daniel 11:30b) Tak to anděl předpověděl a tak se to stalo.

17. Které události předcházely vzestupu Adolfa Hitlera?

¹⁷ Když v roce 1918 válka skončila, vítězní spojenci vnutili Německu mírovou dohodu, jejíž podmínky sloužily k jeho potrestání. Pro německý lid to byly tvrdé podmínky a nově vzniklá republika byla od počátku slabá. Německo se několik let zmítalo v krajní bídě, a v době světové hospodářské krize mělo 6 milionů nezaměstnaných. Počátkem 30. let nastala vhodná situace pro vzestup Adolfa Hitlera. Ten se v lednu 1933 stal kancléřem a v následujícím roce převzal prezidentský úřad ve státě, který nacisté označili jako třetí říši.b

18. Ve kterých ohledech Hitler ‚jednal účinně‘?

¹⁸ Bezprostředně po nástupu k moci zahájil Hitler nenávistný útok proti „svaté smlouvě“ představované pomazanými bratry Ježíše Krista. (Matouš 25:40) Proti těmto věrným křesťanům jednal „účinně“, protože mnohé z nich krutě pronásledoval. „Účinně“ Hitler jednal i na poli ekonomiky a diplomacie, kde dosáhl různých úspěchů. Během několika let udělal z Německa mocnost, s níž se na světové scéně muselo počítat.

19. S kým se Hitler spojil, aby získal podporu?

¹⁹ Hitler ‚bral v úvahu ty, kdo opouštějí svatou smlouvu‘. Kdo byli tito lidé? Je zřejmé, že to byli vůdcové křesťanstva, kteří tvrdili, že jsou ve smluvním vztahu s Bohem, ale kteří přestali být učedníky Ježíše Krista. Hitlerovi se „ty, kdo opouštějí svatou smlouvu,“ podařilo získat na svou stranu, aby ho podporovali. Příkladem je skutečnost, že s papežem v Římě uzavřel konkordát. V roce 1935 Hitler zřídil ministerstvo pro církevní záležitosti. Jedním z Hitlerových cílů bylo, aby stát měl dohled nad evangelickými církvemi.

„PAŽE“ VYCHÁZEJÍ OD KRÁLE

20. Jaké „paže“ použil král severu a proti komu?

²⁰ Hitler zanedlouho vytáhl do války, přesně jak to anděl předpověděl: „Budou paže, jež povstanou, a budou vycházet od něho; a opravdu znesvětí svatyni, tvrz, a odstraní stálý rys.“ (Daniel 11:31a) ‚Pažemi‘ byla vojska, která král severu použil ve druhé světové válce v boji proti králi jihu. Nacistické „paže“ napadly dne 1. září 1939 Polsko. Tomu chtěly pomoci Británie a Francie, a proto o dva dny později vyhlásily Německu válku. Tak začala druhá světová válka. Polsko rychle podlehlo a nedlouho potom německá vojska obsadila Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Lucembursko a Francii. „Nacistické Německo,“ píše The World Book Encyclopedia, „ovládalo koncem roku 1941 celý kontinent.“

21. V jakém ohledu se během druhé světové války zhoršily vyhlídky krále severu a jak to dopadlo?

²¹ Německo sice dříve podepsalo se Sovětským svazem pakt o přátelství, spolupráci a demarkaci, ale přesto tam 22. června 1941 Hitler podnikl invazi. Sovětský svaz se tudíž přidal na stranu Británie. Německá vojska postupovala zpočátku velkolepým způsobem, ale sovětská armáda kladla tuhý odpor. Dne 6. prosince 1941 německá armáda utrpěla porážku u Moskvy. Následující den Japonsko — spojenec Německa — bombardovalo Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Když se o tom Hitler dozvěděl, řekl svým spojencům: „Nyní válku nemůžeme prohrát.“ Dne 11. prosince ukvapeně vyhlásil válku Spojeným státům. Podcenil však nejen sílu Spojených států, ale i sílu Sovětského svazu. Hitlerovy vyhlídky na úspěch se zhoršovaly, protože z východu útočila sovětská armáda a ze západu byl Hitler tlačen britskými a americkými vojsky. Německá armáda začala ztrácet jedno území za druhým. Po Hitlerově sebevraždě se Německo 7. května 1945 vzdalo spojencům.

22. Jak král severu ‚znesvětil svatyni a odstranil stálý rys‘?

²² „[Nacistická vojska] opravdu znesvětí svatyni, tvrz, a odstraní stálý rys,“ řekl anděl. Ve starověké Judě byla svatyně součástí jeruzalémského chrámu. Když však Židé zavrhli Ježíše, zavrhl Jehova je i s jejich chrámem. (Matouš 23:37–24:2) Od 1. století n. l. je Jehovovým chrámem duchovní chrám, jehož svatá svatých je v nebesích a jehož duchovní nádvoří, na kterém slouží pomazaní bratři Velekněze Ježíše, je na zemi. Od roku 1930 uctívá Boha společně s pomazaným ostatkem „velký zástup“, a proto je o něm řečeno, že slouží ‚v Božím chrámu‘. (Zjevení 7:9, 15; 11:1, 2; Hebrejcům 9:11, 12, 24) V zemích pod svou vládou znesvětil král severu pozemské nádvoří chrámu tím, že tvrdě pronásledoval pomazaný ostatek a jejich společníky. Pronásledování bylo tak kruté, že byl odstraněn „stálý rys“ — veřejná oběť chvály Jehovova jména. (Hebrejcům 13:15) Věrní pomazaní křesťané společně s ‚jinými ovcemi‘ však během druhé světové války dál kázali navzdory strašlivému utrpení. (Jan 10:16)

‚OHAVNOST JE DÁNA NA MÍSTO‘

23. Co bylo ‚ohavností‘ v prvním století?

²³ Když byl konec druhé světové války na dohled, odehrály se další události, které předpověděl Boží anděl. „Na místo jistě dají ohavnost, která působí zpustošení.“ (Daniel 11:31b) O ‚ohavnosti‘ mluvil i Ježíš. V prvním století bylo touto ‚ohavností‘ římské vojsko, které v roce 66 n. l. přitáhlo do Jeruzaléma, aby potlačilo židovskou vzpouru.c (Matouš 24:15; Daniel 9:27)

24, 25. (a) Co je ‚ohavností‘ v dnešní době? (b) Kdy a jak byla ‚ohavnost dána na místo‘?

²⁴ Co je v dnešní době ‚ohavností‘, která byla ‚dána na místo‘? Je zřejmé, že je to ‚ohavná‘ napodobenina Božího Království. Jedná se o Společnost národů — šarlatové divoké zvíře, které jakožto světová mírotvorná organizace vstoupilo do propasti neboli přestalo existovat, když vypukla druhá světová válka. (Zjevení 17:8) „Divoké zvíře“ ale mělo „vystoupit z propasti“. To se stalo 24. října 1945, kdy 50 členských států, mezi nimi i bývalý Sovětský svaz, založilo Organizaci spojených národů. Tak byla na místo dána „ohavnost“ předpověděná andělem — Organizace spojených národů.

²⁵ Německo bylo hlavním nepřítelem krále jihu během obou světových válek a zaujímalo postavení krále severu. Kdo bude v tomto postavení následovat?

[Tabulka a obrázky na straně 268]

KRÁLOVÉ U DANIELA 11:27–31

Král severu Král jihu

Daniel 11:27–30a Německá říše Británie a po ní

(první světová válka) anglo-americká

světová velmoc

Daniel 11:30b, 31 Hitlerova třetí říše anglo-americká

(druhá světová válka) světová velmoc

[Obrázek]

Mnoho křesťanů bylo pronásledováno v koncentračních táborech

[Obrázek]

Vedoucí osobnosti křesťanstva podporovaly Hitlera

[Obrázek]

Prezident Woodrow Wilson s králem Jiřím V.

[Obrázek]

Automobil, ve kterém byl zavražděn arcivévoda Ferdinand

[Obrázek]

Němečtí vojáci v první světové válce

[Obrázek na straně 257]

V roce 1945 v Jaltě se britský ministerský předseda Winston Churchill, americký prezident Franklin D. Roosevelt a sovětský premiér Josef Stalin dohodli na obsazení Německa, na vytvoření nové vlády v Polsku a na uspořádání konference, na níž by byly ustaveny Spojené národy

[Obrázky na straně 258]

1. Arcivévoda Ferdinand 2. Německé námořnictvo 3. Britské námořnictvo 4. Lusitania 5. Americký dokument o vyhlášení války

[Obrázky na straně 263]

Potom, co Japonsko, vojenský spojenec Německa, bombardovalo Pearl Harbor, si byl Adolf Hitler jist svým vítězstvím

Šestnáctá kapitola

Znepřátelení králové budou brzy zničeni

1, 2. Jak se po druhé světové válce změnila totožnost krále severu?

FRANCOUZSKÝ filozof a historik Alexis de Tocqueville se zamýšlel nad politickým klimatem ve Spojených státech a v Rusku a v roce 1835 napsal: „Jedni mají jako hlavní prostředek svého počínání svobodu; ti druzí mají nevolnictví. Jejich . . . cesty [jsou] odlišné; nicméně se zdá, že každý z nich byl jakýmsi tajným plánem Prozřetelnosti určen k tomu, aby jednoho dne držel ve svých rukou osud poloviny světa.“ Jak přesná se tato předpověď prokázala po druhé světové válce? Historik J. M. Roberts píše: „Na konci druhé světové války to vypadalo tak, že svět budou pravděpodobně ovládat dva velké a naprosto odlišné mocenské systémy — jeden, jehož základem bylo Rusko, a druhý, jehož základem byly Spojené státy americké.“

² Během první a druhé světové války bylo hlavním nepřítelem krále jihu — anglo-americké světové velmoci — Německo, které zaujímalo postavení krále severu. Po druhé světové válce však byl tento národ rozdělen. Západní Německo se stalo spojencem krále jihu a východní Německo se spojilo s jiným mocným subjektem — s blokem komunistických národů, v jejichž čele byl Sovětský svaz. Tento blok neboli politický subjekt povstal jako král severu a byl v silném odporu proti anglo-americké alianci. Soupeření těchto dvou králů přerostlo ve studenou válku, která začala v roce 1948 a trvala až do roku 1989. Předchozí král severu, kterým bylo Německo, jednal „proti svaté smlouvě“. (Daniel 11:28, 30) Jak se k této smlouvě zachová komunistický blok?

PRAVÍ KŘESŤANÉ KLOPÝTAJÍ, ALE MAJÍ PŘEVAHU

3, 4. Kdo jsou ti, „kdo jednají ničemně proti smlouvě“, a v jakém vztahu jsou ke králi severu?

³ „Ty, kdo jednají ničemně proti smlouvě,“ řekl Boží anděl, „[král severu] dovede hladkými slovy k odpadnutí.“ Anděl pak dodal: „Ale pokud jde o lid, který zná svého Boha, ten získá převahu a bude jednat účinně. A pokud jde o ty v lidu, kdo mají pochopení, ti budou mnohým předávat porozumění. A po několik dnů budou jistě přiváděni ke klopýtnutí mečem a plamenem, zajetím a drancováním.“ (Daniel 11:32, 33)

⁴ Těmi, „kdo jednají ničemně proti smlouvě“, nemůže být nikdo jiný než vůdcové křesťanstva, kteří sice tvrdí, že jsou křesťany, ale jejich jednáním je křesťanství znesvěcováno. Walter Kolarz ve své knize Religion in the Soviet Union (Náboženství v Sovětském svazu) píše: „[Během druhé světové války] se sovětská vláda snažila zajistit si pro obranu vlasti hmotnou a morální pomoc církví.“ Když válka skončila, církevní vůdci se snažili tento přátelský vztah udržet, přestože velmoc, která byla nyní králem severu, prosazovala ateistickou politiku. Křesťanstvo se tak více než kdykoli předtím stalo částí tohoto světa, což bylo v Jehovových očích skutečně ohavným odpadnutím. (Jan 17:16; Jakub 4:4)

5, 6. Kdo patřil k ‚lidu, který zná svého Boha,‘ a jak se jim vedlo pod vládou krále severu?

⁵ A co se dá říci o pravých křesťanech označených jako „lid, který zná svého Boha,“ a jako ‚ti, kdo mají pochopení‘? Křesťané, kteří žili pod vládou krále severu, se sice řádně ‚podřizovali nadřazeným autoritám‘, ale zároveň nebyli částí tohoto světa. (Římanům 13:1; Jan 18:36) Pečlivě spláceli „césarovy věci césarovi“, ale současně také dávali „Boží věci Bohu“. (Matouš 22:21) Kvůli tomu byla zkoušena jejich ryzost. (2. Timoteovi 3:12)

⁶ To mělo za následek, že praví křesťané jednak ‚klopýtli‘ a jednak ‚získali převahu‘. Klopýtli v tom smyslu, že byli krutě pronásledováni, a někteří z nich byli dokonce zabiti. Ale získali převahu, a to tak, že velká většina z nich zůstala věrná. Tito křesťané zvítězili nad světem stejně jako Ježíš. (Jan 16:33) Kromě toho nikdy nepřestali se svou kazatelskou činností, a to ani když byli ve vězení nebo v koncentračních táborech. Tak ‚předávali mnohým porozumění‘. I přesto, že ve většině zemí, které byly ovládány králem severu, byli svědkové Jehovovi pronásledováni, jejich počet se zvětšoval. Díky věrnosti těch, kdo „mají pochopení“, se v oněch zemích objevil „velký zástup“, který se neustále rozrůstá. (Zjevení 7:9–14)

JEHOVŮV LID JE PŘEČIŠTĚN

7. Jak bylo ‚trochu pomoženo‘ pomazaným křesťanům žijícím pod vládou krále severu?

⁷ „Až [Boží ctitelé] budou přiváděni ke klopýtnutí, bude jim trochou pomoci pomoženo,“ řekl anděl. (Daniel 11:34a) Velké vítězství, kterého král jihu dosáhl ve druhé světové válce, přineslo křesťanům, kteří žili pod vládou krále severu, určitou úlevu. (Srovnej Zjevení 12:15, 16.) Podobně i ti křesťané, kteří byli pronásledováni nástupcem tohoto krále, zažívali čas od času úlevu. A když se studená válka chýlila ke svému konci, začali si mnozí političtí vůdci uvědomovat, že věrní křesťané pro ně nepředstavují žádnou hrozbu, a udělili jim tedy zákonné uznání. Pomoc přišla také od členů velkého zástupu, jejichž počet stále vzrůstal. Tito lidé reagovali na kazatelské dílo, jež věrně vykonávali pomazaní, a začali jim pomáhat. (Matouš 25:34–40)

8. Jak se někteří lidé připojili k Božímu lidu „hladkostí“?

⁸ Nicméně ne všichni, kdo v době studené války dávali najevo, že chtějí sloužit Bohu, měli dobré pohnutky. Anděl upozorňoval: „Mnozí se k nim jistě připojí hladkostí.“ (Daniel 11:34b) Značný počet lidí sice projevil zájem o pravdu, ale nebyli ochotni zasvětit se Bohu. Další lidé, kteří dobrou zprávu zdánlivě přijímali, ve skutečnosti pracovali pro úřady jako vyzvědači. Ve zprávě z jedné země se uvádí: „Někteří z těchto bezcharakterních lidí byli zapřisáhlými komunisty, kteří se vplížili do Pánovy organizace, okázale dávali najevo svou horlivost, a dokonce byli jmenováni do vysokého služebního postavení.“

9. Proč Jehova dovolil, aby někteří věrní křesťané byli kvůli vyzvědačům přivedeni „ke klopýtnutí“?

⁹ Anděl pokračoval: „A někteří z těch, kdo mají pochopení, budou přivedeni ke klopýtnutí, aby se kvůli nim konalo přečišťovací dílo a aby se čistilo a bělilo až do času konce; protože je to ještě na ustanovený čas.“ (Daniel 11:35) Kvůli lidem, kteří pronikli do organizace, se někteří věrní křesťané dostali do rukou úřadů. Jehova takové věci připustil, aby svůj lid přečistil a očistil. Stejně jako se Ježíš „naučil . . . poslušnosti z toho, co vytrpěl“, i tito věrní lidé se naučili vytrvalosti z toho, jak byla zkoušena jejich víra. (Hebrejcům 5:8; Jakub 1:2, 3; srovnej Malachiáše 3:3.) A tak jsou ‚přečištěni, očištěni a vyběleni‘.

10. Co je myšleno slovním spojením „až do času konce“?

¹⁰ Klopýtání a přečišťování měli Jehovovi ctitelé zažívat „až do času konce“. Pochopitelně očekávají, že budou pronásledováni až do konce tohoto ničemného systému věcí. Ale přečišťování a bělení, které bylo způsobeno dotíráním ze strany krále severu, bylo „na ustanovený čas“. Proto se slovní spojení ‚čas konce‘ použité u Daniela 11:35 musí vztahovat na konec období, které bylo potřebné k přečištění Božího lidu, jenž v té době trpěl útokem krále severu. Je zřejmé, že klopýtání skončilo v čase ustanoveném Jehovou.

KRÁL SE ZVELEBUJE

11. Co anděl řekl o postoji, který král severu zaujme k Jehovově svrchovanosti?

¹¹ O králi severu anděl ještě uvedl: „Král bude skutečně činit podle své vlastní vůle a vyvýší se a zvelebí se nad každého boha; a [neboť odmítne uznat Jehovovu svrchovanost,] bude mluvit obdivuhodné věci proti Bohu bohů. A jistě se bude prokazovat jako úspěšný, dokud nedospěje ke konci otevřené odsouzení; protože se vykoná to, o čem je rozhodnuto. A nebude brát v úvahu Boha svých otců, a nebude brát v úvahu touhu žen a žádného jiného boha, ale zvelebí se nad každého.“ (Daniel 11:36, 37)

12, 13. (a) V jakém smyslu zavrhl král severu „Boha svých otců“? (b) Kdo byly ‚ženy‘, jejichž „touhu“ nebral král severu v úvahu? (c) Kterému ‚bohu‘ vzdával král severu slávu?

¹² Tato prorocká slova se splnila tím, že král severu zavrhl „Boha svých otců“, například trojjediné božstvo křesťanstva. Komunistický blok totiž prosazoval naprostý ateismus. Král severu se tak sám učinil bohem, ‚zvelebil se nad každého‘. Nebral v úvahu „touhu žen“ — přisluhovačských zemí, ke kterým patřil například Severní Vietnam a které sloužily jako podporovatelé jeho režimu —, ale jednal „podle své vlastní vůle“.

¹³ Proroctví pokračuje těmito andělovými slovy: „Bude vzdávat ve svém postavení slávu bohu tvrzí; a bohu, kterého neznali jeho otcové, bude vzdávat slávu zlatem a stříbrem a drahokamy a žádoucími věcmi.“ (Daniel 11:38) Král severu skutečně vložil svou důvěru v „boha tvrzí“, v moderní vědecký militarismus. V tomto „bohu“ hledal záchranu a na jeho oltáři obětoval obrovské jmění.

14. V jakém ohledu král severu ‚jednal účinně‘?

¹⁴ „Bude jednat účinně proti nejvíc opevněným pevnostem, spolu s cizozemským bohem. Rozhojní slávu kohokoli, kdo ho uznal, a skutečně je nechá panovat mezi mnohými; a bude rozdělovat na podíly zemskou půdu za cenu.“ (Daniel 11:39) Král severu důvěřoval ve svého militaristického ‚cizozemského boha‘ a jednal přitom velmi „účinně“ — dokázal tak, že v „posledních dnech“ je militantní velmocí, kterou nelze podceňovat. (2. Timoteovi 3:1) Ti, kdo podporovali jeho ideologii, byli odměněni politickou, finanční a někdy i vojenskou podporou.

‚STRKÁNÍ‘ V ČASE KONCE

15. Jak se král jihu začal „strkat“ s králem severu?

¹⁵ „V čase konce se s ním bude král jihu strkat,“ řekl anděl Danielovi. (Daniel 11:40a) ‚Strkal‘ se král jihu během „času konce“ s králem severu? (Daniel 12:4, 9) Rozhodně ano. Trestající mírová smlouva, která byla po první světové válce vnucena tehdejšímu králi severu, Německu, jistě byla ‚strkáním‘, to znamená popudem k odvetě. Po vítězství ve druhé světové válce král jihu zamířil na svého protivníka hrozivé jaderné zbraně a zorganizoval proti němu mocnou vojenskou alianci, Organizaci Severoatlantického paktu (NATO). O působení NATO jeden britský historik říká: „Byl to hlavní nástroj k ‚omezení‘ SSSR, nástroj, který byl chápán jako největší hrozba evropského míru. [Aliance] plnila své poslání 40 let, a to s nesporným úspěchem.“ Jak roky studené války plynuly, patřila ke ‚strkání‘ ze strany krále jihu i výzvědná činnost využívající vyspělou techniku, a také diplomatické a vojenské útoky.

16. Jak na strkání krále jihu reagoval král severu?

¹⁶ Jak na to reagoval král severu? „Král severu proti němu zaútočí s dvoukolými vozy a s jezdci na koních a s mnoha loděmi; a jistě vstoupí do zemí, a zaplaví a projde.“ (Daniel 11:40b) Pro dějiny posledních dnů je význačným rysem výbojná rozpínavost krále severu. Nacistický „král“ pronikl během druhé světové války za své hranice a zaplavil okolní země. Když válka skončila, vybudoval nástupnický „král“ mocnou říši. Během studené války bojoval král severu se svým protivníkem v tom smyslu, že oba zasahovali do válek a různých povstání v Africe, v Asii a v Latinské Americe. Král severu pronásledoval pravé křesťany a omezoval jejich činnost, ale v žádném případě ji nezastavil. Svými vojenskými a politickými útoky získal pod svou moc řadu zemí. Je to přesně tak, jak prorokoval anděl: „Skutečně také vstoupí do země Okrasy [duchovního území Jehovova lidu] a bude mnoho zemí, jež budou přivedeny ke klopýtnutí.“ (Daniel 11:41a)

17. Čím byla omezena rozpínavost krále severu?

¹⁷ Králi severu se však nepodařilo dobýt svět. Anděl předpověděl: „Tihle uniknou z jeho ruky: Edom a Moab a hlavní část synů Ammona.“ (Daniel 11:41b) Ve starověku se Edom, Moab a Ammon rozkládaly přibližně mezi územím, které spadalo pod vládu egyptského krále jihu, a územím syrského krále severu. V dnešní době tyto země představují státy a organizace, na které se král severu zaměřil, ale které nebyl schopen dostat pod svůj vliv.

EGYPT NEUNIKNE

18, 19. V jakých ohledech pociťoval král jihu vliv svého protivníka?

¹⁸ Jehovův anděl pokračoval: „[Král severu] bude napřahovat ruku proti zemím; a pokud jde o egyptskou zemi, ta neunikne. A opravdu bude panovat nad schovanými poklady zlata a stříbra a nad všemi žádoucími egyptskými věcmi. A v jeho krocích půjdou Libyjci a Etiopové.“ (Daniel 11:42, 43) Účinku rozpínavé politiky krále severu neunikl ani král jihu, ‚Egypt‘. Utrpěl například výraznou porážku ve Vietnamu. A co „Libyjci a Etiopové“? Tyto národy, jež sousedily se starověkým Egyptem, by mohly vhodně předstiňovat ty státy, které — vyjádřeno v geografických pojmech — sousedí s novodobým „Egyptem“ (králem jihu). Ty se čas od času řídily příkladem krále severu neboli následovaly ‚jeho kroky‘.

¹⁹ Panoval král severu nad ‚schovanými poklady Egypta‘? Rozhodně měl silný vliv na to, jak král jihu používal své finanční prostředky. Ze strachu před svým protivníkem král jihu každoročně věnoval obrovské sumy peněz na udržování mocného vojska, námořnictva a letectva. V tomto ohledu je tedy možné říci, že král severu ‚panoval‘ nad tím, jak král jihu nakládal se svým jměním.

ZÁVĚREČNÉ TAŽENÍ

20. Jak anděl popisuje poslední tažení krále severu?

²⁰ Soupeření mezi králem severu a králem jihu — ať už vojenskými, ekonomickými či jinými prostředky — se chýlí ke konci. O konfliktu, který má ještě nastat, sdělil Jehovův anděl tyto podrobnosti: „Budou . . . zprávy, které ho [krále severu] rozruší, z východu slunce a ze severu, a jistě vyjde ve velikém vzteku, aby vyhladil a aby mnohé zasvětil zničení. A nasází své palácové stany mezi velikým mořem a svatou horou Okrasy; a bude muset zcela dospět ke svému konci a nebude, kdo by mu pomohl.“ (Daniel 11:44, 45)

21. Co ještě se máme dozvědět o králi severu?

²¹ Rozpad Sovětského svazu v prosinci roku 1991 znamenal pro krále severu vážnou porážku. Kdo bude tímto králem, až se začnou plnit slova u Daniela 11:44, 45? Bude to snad jedna ze zemí bývalého Sovětského svazu? Nebo snad dojde k tomu, že král severu zcela změní svou totožnost, jako to udělal už mnohokrát? Bude mít výroba jaderných zbraní v dalších zemích za následek nový závod ve zbrojení a ovlivní to, kdo se stane králem severu? Odpovědi na tyto otázky přinese teprve čas. Jednáme moudře, když v tomto ohledu nespekulujeme. Až se král severu vydá na své poslední válečné tažení, pak všichni, kdo mají porozumění založené na Bibli, jasně rozpoznají splňování tohoto proroctví. (Viz „Králové v Danielově 11. kapitole“, strana 284.)

22. Které otázky vznikají v souvislosti s posledním útokem krále severu?

²² Rozhodně však víme, jaký krok král severu brzy podnikne. Protože ho rozruší zprávy „z východu slunce a ze severu“, povede vojenské tažení, ‚aby mnohé vyhladil‘. Proti komu bude toto tažení namířeno? A jaké „zprávy“ dají k tomuto útoku podnět?

ROZRUŠEN ZNEPOKOJIVÝMI ZPRÁVAMI

23. (a) K jaké významné události musí dojít před Armagedonem? (b) Kdo jsou ‚králové od východu slunce‘?

²³ Uvažujme nyní o tom, co říká kniha Zjevení o konci Velkého Babylónu, světové říše falešného náboženství. Tento velký nepřítel pravého uctívání bude před ‚válkou velikého dne Boha Všemohoucího‘, před Armagedonem, „úplně spálen ohněm“. (Zjevení 16:14, 16; 18:2–8) Zničení této říše bylo předstíněno tím, že na symbolickou řeku Eufrat byla vylita šestá miska Božího hněvu. Řeka je vysušena, aby „byla připravena cesta králům od východu slunce“. (Zjevení 16:12) Kdo jsou tito králové? Není to nikdo jiný než Jehova Bůh a Ježíš Kristus! (Srovnej Izajáše 41:2; 46:10, 11.)

24. Který Jehovův krok může způsobit, že se král severu rozruší?

²⁴ Zničení Velkého Babylónu je názorně vylíčeno v knize Zjevení, kde se píše: „Těch deset rohů, které jsi viděl [králové panující v čase konce], a divoké zvíře [Spojené národy], ty budou nenávidět nevěstku a zpustoší ji a obnaží a sežerou její masité části a úplně ji spálí ohněm.“ (Zjevení 17:16) Proč vládci zničí Velký Babylón? ‚Bůh totiž vloží do jejich srdce, aby uskutečnili jeho myšlenku.‘ (Zjevení 17:17) K těmto vládcům patří i král severu. To, o čem se doslechne „z východu slunce“, tudíž může být zmíněný Jehovův krok, tedy to, že Jehova vloží do srdce lidských vůdců, aby zničili onu velkou náboženskou nevěstku.

25. (a) Jaký zvláštní cíl má král severu? (b) Kam král severu „nasází své palácové stany“?

²⁵ Král severu však zaměřuje svou zlobu ještě na jiný, zvláštní cíl. „Nasází své palácové stany mezi velikým mořem a svatou horou Okrasy,“ říká anděl. V době, kdy žil Daniel, velikým mořem bylo moře Středozemní a svatou horou byl Sion, na kterém kdysi stál Boží chrám. Proroctví se tedy splní tak, že rozzuřený král severu povede vojenské tažení proti Božímu lidu. Místo „mezi velikým mořem a svatou horou“ je dnes v duchovním smyslu představováno duchovním územím Jehovových pomazaných služebníků. Ti vyšli z „moře“ lidstva odcizeného Bohu a mají pevnou naději, že budou na nebeské hoře Sion vládnout společně s Ježíšem Kristem. (Izajáš 57:20; Hebrejcům 12:22; Zjevení 14:1)

26. Odkud může podle Ezekielova proroctví pocházet zpráva „ze severu“?

²⁶ Také Danielův současník Ezekiel prorokoval o tom, že proti Božímu lidu bude „v konečné části dnů“ veden útok. Ezekiel řekl, že nepřátelské akce zahájí Gog z Magogu, to znamená Satan Ďábel. (Ezekiel 38:14, 16) Z jakého symbolického místa Gog přichází? „Z nejodlehlejších severních končin,“ říká Jehova prostřednictvím Ezekiela. (Ezekiel 38:15) Ať už bude Gogův útok jakkoli zuřivý, Jehovův lid jím rozhodně zničen nebude. Toto dramatické střetnutí bude výsledkem strategického Jehovova kroku, který bude zaměřen na zničení Gogova vojska. Jehova tedy Satanovi říká: „Jistě . . . [ti] vložím do čelistí háky.“ „Způsobím, že přijdeš z nejodlehlejších severních končin, a přivedu tě na izraelské hory.“ (Ezekiel 38:4; 39:2) Zpráva „ze severu“, která krále severu rozlítí, musí tedy pocházet od Jehovy. Ale to, co zprávy přicházející „z východu slunce a ze severu“ budou nakonec obsahovat, rozhodne pouze Jehova a ukáže to čas.

27. (a) Proč Gog podnítí národy, mezi nimi i krále severu, aby zaútočily na Jehovův lid? (b) Jak dopadne Gogův útok?

²⁷ Tento mohutný útok zorganizuje Gog proto, že vidí, jaký blahobyt zažívá ‚Boží Izrael‘, který společně s ‚velkým zástupem‘ ‚jiných ovcí‘ již není částí Gogova světa. (Galaťanům 6:16; Zjevení 7:9; Jan 10:16; 17:15, 16; 1. Jana 5:19) Gog se na „lid shromážděný z národů, ten, který hromadí [duchovní] jmění a majetek,“ dívá s despektem. (Ezekiel 38:12) Na duchovní území křesťanů pohlíží jako na ‚otevřenou venkovskou krajinu‘, kterou je možné přemoci, a proto vynakládá maximální úsilí, aby odstranil tuto překážku, jež mu brání v úplném ovládnutí lidstva. Gog ale neuspěje. (Ezekiel 38:11, 18; 39:4) Až totiž králové země, mezi nimi i král severu, zaútočí na Jehovův lid, ‚zcela jistě dospějí ke svému konci‘.

‚KRÁL DOSPĚJE KE SVÉMU KONCI‘

28. Co víme o budoucnosti krále severu a krále jihu?

²⁸ Poslední tažení krále severu není zaměřeno proti králi jihu. Král severu tedy nepadne rukou svého velkého protivníka. Ani král jihu nebude zničen králem severu. Bude zničen „bez použití [lidské] ruky“, tedy Božím Královstvím.a (Daniel 8:25) Boží Království odstraní v armagedonské bitvě všechny pozemské krále, a je tudíž nepochybné, že se totéž stane i s králem severu. (Daniel 2:44) Kniha Daniel 11:44, 45 popisuje události, jež k této závěrečné bitvě povedou. Není tedy divu, že až krále severu potká tento úděl, „nebude, kdo by mu pomohl“.

[Tabulka a obrázek na straně 284]

KRÁLOVÉ V 11. KAPITOLE DANIELA

Král severu Král jihu

Daniel 11:5 Seleukos I. Níkátor Ptolemaios I.

Daniel 11:6 Antiochos II. Ptolemaios II.

(manželka Laodiké) (dcera Bereniké)

Daniel 11:7–9 Seleukos II. Ptolemaios III.

Daniel 11:10–12 Antiochos III. Ptolemaios IV.

Daniel 11:13–19 Antiochos III. Ptolemaios V.

(dcera Kleopatra I.) Následník:

Následníci: Ptolemaios VI.

Seleukos IV.

a Antiochos IV.

Daniel 11:20 Augustus

Daniel 11:21–24 Tiberius

Daniel 11:25, 26 Aurelianus královna Zénobia

Římská říše se rozpadá

Daniel 11:27–30a Německá říše Británie a po ní

(první světová válka) anglo-americká

světová velmoc

Daniel 11:30b, 31 Hitlerova třetí říše anglo-americká

(druhá světová válka) světová velmoc

Daniel 11:32–43 komunistický blok anglo-americká

(studená válka) světová velmoc

Daniel 11:44, 45 má ještě povstatb anglo-americká

světová velmoc

[Poznámka pod čarou]

[Celostránkový obrázek na straně 271]

[Obrázky na straně 279]

Ke ‚strkání‘ ze strany krále jihu patřila výzvědná činnost využívající vyspělou techniku a hrozba vojenské akce