1, 2. (a) Do jaké nebezpečné situace se David dostal? (b) O kterých žalmech budeme uvažovat?

PO MNOHA letech vlády nad Izraelem se král David dostal do nebezpečné situace — spikl se proti němu jeho syn Absalom, prohlásil se za krále a David musel z Jeruzaléma uprchnout. Navíc ho zradil blízký přítel. David s těmi, kdo mu zůstali věrní, šel bos a s pláčem přes Olivovou horu. Později se objevil Šimei, příbuzný krále Saula, a začal po Davidovi házet kameny a prach a svolávat na něj zlo. (2. Sam. 15:30, 31; 16:5–14)

² Vedla tato zkouška k tomu, že David v zármutku a hanbě zemřel? Ne, protože důvěřoval Jehovovi, což je patrné z jeho 3. žalmu, v němž vyjádřil pocity, které prožíval při útěku před Absalomem.

Když proti nám „mnozí povstávají“

3. Co se o Davidově situaci dozvídáme ze Žalmu 3:1, 2?

³ „Srdce izraelských mužů šlo za Absalomem,“ řekl posel Davidovi. (2. Sam. 15:13) David přemýšlel o tom, jak se Absalomovi podařilo takovou podporu získat, a ptal se: „Jehovo, proč přibylo mých protivníků? Proč mnozí povstávají proti mně? Mnozí říkají o mé duši: ‚Není pro něho u Boha záchrana.‘“ (Žalm 3:1, 2) Mnozí Izraelité si mysleli, že před Absalomem a jeho přívrženci Jehova Davida neochrání.

4, 5. (a) Čím si byl David jistý? (b) Co znamenají Davidova slova, že Bůh je „Tím, kdo pozvedá [jeho] hlavu“?

⁴ David se však nebál, protože Jehovovi naprosto důvěřoval. Napsal: „Přece jsi, Jehovo, štítem kolem mne, mou slávou a Tím, kdo pozvedá mou hlavu.“ (Žalm 3:3) Měl jistotu, že ho Jehova ochrání, podobně jako štít chrání vojáka. Stárnoucí král sice prchal a kvůli pokoření měl přikrytou hlavu a byl skloněný, ale věděl, že Nejvyšší tuto situaci změní — že ho napřímí, pozvedne jeho hlavu a vrátí mu dřívější slávu. David volal k Bohu a byl si jist, že mu odpoví. Máš takovou důvěru i ty?

⁵ Slovy „Tím, kdo pozvedá mou hlavu“ David ukázal, že pomoc, kterou očekává, obdrží od Boha. Jiný biblický překlad uvádí: „Ale ty, ó PANE, jsi vždy mým štítem před nebezpečím; dáváš mi vítězství a obnovuješ mou odvahu.“ (Today’s English Version) O výroku „Tím, kdo pozvedá mou hlavu“ jeden slovník říká: „Když Bůh pozvedá . . . něčí ‚hlavu‘, naplňuje takového člověka nadějí a důvěrou.“ David byl připraven o izraelský trůn, a tak měl důvod být sklíčený. Avšak to, že bude ‚pozvednuta jeho hlava‘, ho naplňovalo odvahou a Bohu naprosto důvěřoval.

‚Jehova mi odpoví‘

6. Proč David napsal, že odpověď na jeho modlitbu přijde z Jehovovy svaté hory?

⁶ Davidova důvěra v Jehovu je patrná i z následujících slov: „Svým hlasem budu volat k samotnému Jehovovi, a on mi odpoví ze své svaté hory.“ (Žalm 3:4) V souladu s Davidovými pokyny byla truhla smlouvy, jež symbolizovala Boží přítomnost, přenesena na horu Sion. (Přečti 2. Samuelovu 15:23–25.) David proto očekával, že odpověď na jeho modlitbu přijde z Jehovovy svaté hory.

7. Proč David neměl strach?

⁷ David s jistotou věděl, že modlit se k Bohu není zbytečné, a proto neměl strach. Napsal: „Pokud jde o mne, já si lehnu, abych spal; jistě se probudím, protože mě stále podporuje sám Jehova.“ (Žalm 3:5) Přestože v noci hrozilo největší nebezpečí nečekaného útoku, David se nebál jít spát. Měl jistotu, že se probudí, protože na základě svých dřívějších zkušeností naprosto spoléhal na to, že ho Bůh bude podporovat. Stejnou důvěru můžeš mít i ty, pokud se pevně držíš ‚Jehovových cest‘ a nikdy se od Jehovy neodvrátíš. (Přečti 2. Samuelovu 22:21, 22.)

8. Jak je Davidova důvěra v Boha patrná ze Žalmu 27:1–4?

⁸ Davidova naprostá důvěra v Boha je patrná i z jiného žalmu. Čteme tam tato inspirovaná slova: „Jehova je mé světlo a má záchrana. Z koho budu mít strach? Jehova je pevnost mého života. Z koho budu mít děs? . . . I kdyby proti mně postavilo stan ležení, mé srdce se nebude bát. . . . O jednu věc jsem prosil Jehovu — tu budu hledat, abych bydlel v Jehovově domě po všechny dny svého života, abych pohlížel na Jehovovu příjemnost a s oceněním se díval na jeho chrám.“ (Žalm 27:1–4) Pokud sdílíš Davidovy pocity a umožňují ti to tvé okolnosti, určitě se pravidelně scházíš s ostatními ctiteli Jehovy. (Hebr. 10:23–25)

9, 10. Proč můžeme říct, že navzdory svým slovům v Žalmu 3:6, 7 David nebyl pomstychtivý?

⁹ Přestože David byl v situaci, kdy proti němu stál zrádný Absalom a mnoho poddaných, kteří se proti němu vzbouřili, napsal: „Nebudu se bát desetitisíců lidí, kteří se kolem dokola sešikovali proti mně. Povstaň přece, Jehovo! Zachraň mě, můj Bože! Vždyť budeš muset udeřit všechny mé nepřátele do čelisti. Zuby ničemných budeš muset zlámat.“ (Žalm 3:6, 7)

¹⁰ David nebyl pomstychtivý. Tím, kdo jeho nepřátele měl ‚udeřit do čelisti‘, byl Jehova. Král David měl svůj vlastní opis Zákona a věděl, že je tam Boží výrok: „Má je pomsta a odplata.“ (5. Mojž. 17:14, 15, 18; 32:35) Jehova měl také ‚zlámat zuby ničemných‘, neboli postarat se o to, aby Davidovi nemohli dále škodit. Jehova dobře ví, kdo je ničemný, protože „vidí, jaké je srdce“. (1. Sam. 16:7) Jsme velmi vděční za to, že Bůh nám dává víru a sílu, abychom mohli pevně stát proti tomu, kdo je nejničemnější — proti Satanovi. Už brzy bude uvržen do propasti jako řvoucí, ale bezzubý lev, kterého nečeká nic jiného než zničení. (1. Petra 5:8, 9; Zjev. 20:1, 2, 7–10)

„Záchrana patří Jehovovi“

11. Proč bychom se měli modlit za své spoluvěřící?

¹¹ David věděl, že pouze Jehova mu může poskytnout záchranu, kterou tak zoufale potřeboval. Nemyslel však jen na sebe, ale i na Boží lid jako celek. Svůj inspirovaný žalm vhodně ukončil slovy: „Záchrana patří Jehovovi. Tvé požehnání je na tvém lidu.“ (Žalm 3:8) David byl v nesmírně obtížné situaci, ale přesto myslel na Jehovův lid a plně důvěřoval tomu, že Bůh svým služebníkům bude žehnat. Myslíš i ty na své spoluvěřící? Pamatuj na ně ve svých modlitbách a pros Jehovu, aby jim dával svatého ducha a oni tak mohli s odvahou a s důvěrou oznamovat dobrou zprávu. (Ef. 6:17–20)

12, 13. Co se stalo Absalomovi a jak na to David reagoval?

¹² Absalom skončil špatně. Je to varování pro každého, kdo by chtěl škodit druhým, a zejména Božím pomazaným, jako byl David. (Přečti Přísloví 3:31–35.) Nastala bitva, ve které bylo Absalomovo vojsko poraženo. Absalom ujížděl na mulu, ale svými hustými vlasy uvízl ve větvích velkého stromu. Bezmocně tam zůstal viset a Joab ho probodl třemi kopími. (2. Sam. 18:6–17)

¹³ Měl David radost z toho, když se dozvěděl, co se jeho synovi stalo? Ne. Chodil po nástřešní místnosti sem a tam, naříkal a volal: „Můj synu Absalome, můj synu, můj synu Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“ (2. Sam. 18:24–33) Až Joabova slova vedla k tomu, že se David vzchopil. Absalom doplatil na to, že se kvůli chorobné ctižádosti postavil proti vlastnímu otci, Jehovovu pomazanému. (2. Sam. 19:1–8; Přísl. 12:21; 24:21, 22)