Vražedná směs

„VÁŽNÁ krize,“ prohlásil americký prezident Bush. „Otřesný stav,“ napsal The Star v Jihoafrické republice. „Epidemie,“ hlásí U.S.News & World Report. „Metla společnosti,“ řekl znepokojený občan.

Mluví o hrozném viru AIDS? Ne, ale o jiném druhu pohromy, která si v současné době ve většině zemí žádá víc obětí než AIDS. Co to je? Výsledek vražedné směsi: pití a řízení.

Na celém světě přijde o život při dopravních nehodách každoročně asi 300 000 lidí. Z miliónů zraněných jsou desetitisíce doživotně zmrzačených. Finanční ztráty činí ročně mnoho miliard dolarů. Velká část toho jde na vrub nehod spojených s alkoholem.

V letech 1980–1990 zemřelo v USA na AIDS asi 100 000 lidí. Ale v tomtéž desetiletí bylo asi 250 000 lidí zabito při dopravních nehodách spojených s alkoholem. AIDS častěji postihne lidi sexuálně promiskuitní nebo lidi, kteří nitrožilně užívají drogy. Ale řidič pod vlivem alkoholu může zabít nejen toho, kdo se opíjí, ale také nevinného účastníka.

Kombinace pití a řízení často připravuje násilnou smrt nic netušícím obětem a rozbíjí rodiny. Bere rodiče dětem, rodičům děti, manželům jejich partnery.

Pokusy zastavit příval

Bylo vynaloženo mnoho úsilí, aby se zastavila tato ohromná vlna ničení. Lidové organizace jako RID (Remove Intoxicated Drivers — Odstranit opilé řidiče) a MADD (Mothers Against Drunk Drivers — Matky proti opilým řidičům) pořádají ve Spojených státech kampaně na podporu veřejného uvědomění. Existují tzv. Stop–DWI programy, tj. programy, které mají řešit problém řízení po požití alkoholu. Obdobné organizace existují i v jiných zemích. Ty pomáhají postiženým hájit svá práva a prosazují právní reformy.

Úřady, které dbají na dodržování zákona, zvyšují úsilí, aby řidiče, kteří jsou pod vlivem alkoholu, zadržely, a to například pomocí kontrolních stanovišť, kde se dělají testy střízlivosti. Byly přijaty různé zákony, které umožňují, aby ti, kteří podávají alkoholické nápoje, podléhali trestní odpovědnosti. Používají se dokonce vývěsní tabule, aby připomínaly řidičům platné zákony.

Počet obětí na životech dále stoupá

Navzdory všemu tomuto úsilí počet obětí na životech v dopravních nehodách způsobených opilými řidiči dále stoupá. V Brazílii je zabit jeden člověk každých jedenadvacet minut — asi 25 000 každý rok — při dopravních nehodách souvisejících s alkoholem. To je asi padesát procent všech dopravních nehod v tomto státě. V Anglii a Německu prý souvisí s alkoholem jedna pětina všech dopravních nehod. V Mexiku je podle několika zdrojů příčinou osmdesáti procent z padesáti tisíc dopravních nehod, ‚lidská chyba, podstatnou měrou způsobená řízením pod vlivem alkoholu‘ píše El Universal, list Mexica City.

Odhaduje se, že ve více než pětadvaceti procentech dopravních nehod v Jihoafrické republice hraje svou roli alkohol. Ve Spojených státech mají nehody související s alkoholem za následek průměrně 650 000 zranění ročně, z nichž je asi 40 000 vážných; přes 23 000 lidí je zabito, což je asi polovina obětí všech smrtelných dopravních nehod.

Ze zoufalství byl ve státě Washington, USA, učiněn pokus, jak zkrotit opilé řidiče, sestavením panelové diskuse obětí řízení v opilosti. Stala se částí soudního procesu při souzení těch, kteří byli usvědčeni z řízení pod vlivem alkoholického nápoje. Tento program se nyní používá v mnoha částech USA. Jeho záměrem je postavit provinilce tváří v tvář následkům jeho nezodpovědného pití. Provinilcům je soudem nařízeno, aby naslouchali obětem a jejich rodinným příslušníkům a uvědomili si strašnou cenu, kterou museli zaplatit. Probuďte se! bylo pozváno, aby se jedné takové diskuse účastnilo.

[Podpisek obrázku na straně 4]

Dominic D. Massita, Sr./Accident Legal Photo Service of New York

Oběti tváří v tvář viníkům

MÍSTO konání: panelová diskuse obětí opilých řidičů v okrese Genesse na severu státu New York. Scéna: Šest osob, které spojuje společný zármutek, s obrázky svých milovaných v ruce, se účastní bolestného pokusu zapůsobit na provinilce usvědčené z řízení v opilosti.

Následují výpisky z jejich poznámek zhuštěných redakcí Probuďte se!.

Oběti

Otec: „To je náš syn Eric. Byl to ideální syn, plný humoru a úsměvů. Nyní jsem smutný, zarmoucený otec zesnulého sedmnáctiletého syna. V jediném okamžiku byly pryč naše sny, naše naděje do budoucnosti, naše láska — zabité opilým řidičem.

Chodíme s manželkou na hřbitov. Je to poslední nit, které se musíme držet. Čteme Ericova slova, vyrytá na náhrobním kameni: ‚Budu vás celým srdcem postrádat a doufám, že od sebe nebudeme daleko; a jestli ano, budu plakat, protože jsem se nikdy nechtěl loučit.‘ A my se také nechceme rozloučit.“

Mladá vdova: „To je moje rodina. Dvaadvacetiletý muž tvrdil, že není opilý, a odjel ze svatební hostiny. Se svou malou dodávkou jel velkou rychlostí po tmavé, neznámé silnici. Když dojel k výstražné značce, ignoroval ji, přejel „stopku“ a vrazil do nás. Další na co si vzpomínám, bylo, že jsem se vzbudila s bolestivým tlakem v hrudi. Když jsem s námahou otevřela oči, podařilo se mi zahlédnout manžela zhrouceného nad volantem. Slyšela jsem plakat svoje dítě. Pamatuji si, že jsem se ptala: ‚Co se stalo?‘

Můj jedenatřicetiletý manžel Bill, nejstarší syn, šestiletý a moje dvojčata, čtyřletí chlapci, byli mrtví. Jediná naděje, která mi zbyla, byla devítiměsíční dcerka, kterou převezli do nemocnice s těžkým poraněním hlavy.

Když jsem jednoho ponurého, deštivého středečního rána ležela v nemocnici, můj manžel a tři chlapci měli pohřeb. Myslela jsem na čtyři rakve, čtyři polámaná těla, čtyři lidi, které nikdy neuvidím, neuslyším, nedotknu se jich. Jak jsem měla žít dál?

Moje dcerka a já jsme musely začít nový život. Prodala jsem dům, protože jsem nemohla žít se vzpomínkami. Bylo pro mě těžké vyrovnat se s tím, že můj muž a tři krásní chlapci leží na hřbitově. Všechna péče, starost a láska nestačily na to, aby je ochránily. Ta bolest, pocit marnosti a prázdnota se nedají popsat slovy. Žili tak krátce.

Člověk, který vzal mé rodině život, nebyl zatvrzelý zločinec ani alkoholik nebo recidivista — jen průměrný člověk, který si večer vyrazil do společnosti. Platím tu strašnou cenu proto, že se někdo rozhodl pít a pak řídit vůz. Kéž se to nikdy nestane vám nebo někomu, koho máte rádi.“

Matka: „Moje dcera se jmenuje Rhonda Lynnová. Studium na střední škole měla ukončit 21. června a 10. června měla poslední hodinu v autoškole. Toho dne se nějací dva lidé, kteří flámovali a hodně pili, nezodpovědně rozhodli, že pojedou autem. V jediném okamžiku učinili ten den pro Rhondu, jejího učitele z autoškoly a její dva spolužáky dnem posledním.

To odpoledne mi zavolali, že se Rhondě stala dopravní nehoda. Moje jediná myšlenka byla, že musím být s ní. Když jsem přijela do nemocnice, řekli mi, abych se na ni nechodila dívat. Ale musela jsem si být jistá. Přiměla jsem je, aby stáhli prostěradlo. Její obličej byl opuchlý a silně poškrábaný. Dívala jsem se do jejích krásných očí a dotýkala se jejího ramene, ale nemohla jsem pomoci rozdrcenému tělu. Jediné, co jsem mohla, bylo pohladit její krásné vlasy. Nereagovala. Byla mrtvá.

Připadl mi ten nešťastný úkol říci jejímu otci a bratrům, že je mrtvá. Naše dny už nejsou to, co předtím, kvůli té strašné prázdnotě. Kdybychom ji jen mohli obejmout, ještě jednou ji sevřít v náručí. Život už nikdy nebude tím, čím byl dřív. Jediné, co nám zbylo, jsou vzpomínky.“

Provinilec

Mladý muž: „Můj příběh je jiný než ty, které jste dosud slyšeli. Začal před třiadvaceti měsíci. Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Moje dívka měla ten večer ligový zápas v bowlsu a tak jsem si řekl, že si dám něco k pití a budu se dívat, jak hraje. Během příštích dvou a půl hodiny jsem vypil pět nebo šest sklenic piva. Řekl jsem si, že budu zodpovědný a počkám hodinu, než pojedu domů.

Asi po třiceti minutách cesty domů jsem se na silnici setkal se sanitním vozem. Uprostřed vozovky stál muž, který řídil dopravu. Vůbec jsem ho neviděl, až bylo příliš pozdě. Snažil jsem se strhnout volant a dupnul jsem na brzdu. Když se rozbilo čelní sklo vozu, řekl jsem si: ‚Kéž by to byl jelen nebo pes!‘, ale věděl jsem, že to tak není. Vyskočil jsem z auta, přešel jsem k němu a křičel jsem: ‚Jste v pořádku? Jste v pořádku?‘ Neodpověděl mi. Pamatuji si, jak jsem nad ním stál a díval se na jeho obličej. Bylo to všechno tak morbidní.

Přišli ke mně jízdní policisté a kladli mi otázky. Pak řekli: ‚Velmi dobře spolupracujete, ale nějak divně chodíte a nějak zvláštně mluvíte. Pil jste?‘ Vzali mě na policejní stanici a udělali mi zkoušku. Bylo to 0.08 [nezákonné množství alkoholu v krvi ve většině částí USA]. Nemohl jsem uvěřit, že se to stalo zrovna mně. Myslel jsem si, že se mi to nikdy nemůže přihodit. Teď jsem byl obviněn ze zabití z nedbalosti, z řízení auta pod vlivem alkoholu.

Bylo to měsíc poté, co jsem dostal učitelské osvědčení. Pomyslete na to, jak se společnost dívá na učitele. Očekává, že budou morálně bezúhonní. Právě o to jsem se snažil, a teď jsem se díval, jak to všechno ztrácím.

Dostal jsem jeden rok zkušební lhůty a na devatenáct měsíců jsem přišel o řidičský průkaz, dostal jsem pokutu 250 dolarů a strávil jsem víkend ve vězení. Šest set hodin jsem strávil v sociální službě a prošel jsem devítitýdenním poradenským kurzem na téma alkohol. A co víc, vzpomínám na noci, kdy jsem se probouzel s třesením a v mysli jsem měl stále tvář toho člověka. A musel jsem se vrátit a dívat se do očí všem svým přátelům a příbuzným. Zdálo se mi, že žít dál bude velký boj: Nebyl jsem si jistý, zda to má cenu. Musel jsem se vrátit k vyučování a dívat se na všechny ty děti. Musel jsem pořád uvažovat o tom, kolik z nich ví, co jsem udělal. A byl jsem naplněn pocitem viny a výčitkami, jež jsem cítil k rodině toho muže.

Tu noc, kdy došlo k nehodě, jsem musel udělat dosud nejtěžší věc ve svém životě — zavolat mámě a říci jí: ‚Mami, já jsem zabil při nehodě člověka. Potřebuju dovézt domů.‘ Když přijela, jen jsme si padli do náruče a plakali. Svému největšímu nepříteli bych nepřál, aby prošel tím, čím jsem musel projít já. Lidé, kteří pijí a řídí — to je problém, ve kterém chci pomáhat. Až budete odcházet z tohoto setkání, odcházejte se vzpomínkou na nás. Nikdy na nás nezapomeňte.“

Panelová diskuse končí

Patricia Johnstonová, která řídila tuto diskusi obětí, to celé uzavřela vlastní tragickou zkušeností ze smrtelné nehody svého otce — alkoholika. Řekla: „Kdybych mohla žalem, který alkohol působí, naplnit lahve a nalévat z nich ‚ještě jednu na cestu‘, nebyl by už nikdy nutný žádný takový program!“

Nakonec se moderátorka zeptala, má-li někdo nějaký dotaz. Nikdo se na nic neptal, ale byli mnozí, kteří měli v očích slzy a říkali: „Už o mně nikdy neuslyšíte, že piju a řídím.“

Jen čas ukáže, jaký dopad budou mít tyto diskuse na rychlost, s jakou se zadržení provinilci vrátí na silnice, aby zase řídili v opilosti. Ale co dává tomuto problému úděsné rozměry, je ohromný počet, milióny těch, kteří se vydávají na cestu pod vlivem alkoholu a nejsou zadrženi.

Nedávné zprávy Úřadu pro soudní statistiku při ministerstvu spravedlnosti USA ukázaly, že v jednom z nedávných uplynulých roků byly zadrženy dva milióny lidí kvůli řízení pod vlivem alkoholu. Ale statistiky také ukazují, že na každého zadrženého, který řídil pod vlivem alkoholu, připadají další 2 000 nezjištěných případů v nehlídaných oblastech, množství, které čeká, aby způsobilo další nehody.

Co vytvořilo prostředí, které podporuje smrtonosné a nezodpovědné jednání? Proč se válka proti řízení a pití dále vede, ale nevyhrává? Podívejme se na některé odpovědi.

[Obrázek na straně 7]

Pachatel před skupinou postižených předvádí, jak k nehodě došlo

Kdo za to může?

„OPÍT se je přijatelné“ pro mnoho lidí ve společnosti, říká Jim Vanderwood z Rady o alkoholismu v Mohawk Valley ve státě New York. Naneštěstí málo lidí může s úspěchem popřít, že pití, i přes míru, je částí povahy jejich společnosti.

Po mnoho let byla většina společností tolerantní k pravidelnému a dokonce silnému pití. To povzbudilo ostatní, aby napodobovali tento shovívavý postoj. Jak tvrdí Vanderwood: „Podívejte se do kina. Stále tleskáme lidem, kteří vypijí víc, než byste snesl vy, a klidně mohou vyjít ven a být velcí kovbojové. Na to se nahlíží jako na jistý způsob budování sebevědomí. Jak proti tomu můžeme bojovat?“

I když tedy hlavní vina spočívá na těch, kteří se pitím za volantem dopustí ublížení na zdraví, jistou míru viny nesou svým nevyrovnaným postojem i tolerantní shovívavé společnosti.

„Pití není jen přijatelné, ale silně podporované“, říká policista Jim Thompson, který se zabývá prevencí zločinů. Časopisu Probuďte se! řekl: „Mnoho sportovních událostí se točí kolem výroby alkoholu, například kolem pivovarnického průmyslu.“ Uvedl, že během mnoha sportovních událostí „nejlepší reklamy v televizi jsou reklamy na pivo, se všemi zářícími hvězdami společnosti chválícími svoji oblíbenou značku“.

Celostátní pracovní porada pořádaná pod vedením bývalého vedoucího amerického úřadu pro zdravotnictví C. Everetta Koopa byl bojkotován Národním sdružením rozhlasových a televizních organizací a Národním sdružením pracovníků v propagaci. Proč? Protože se týkala právě tématu řízení pod vlivem alkoholu a otázky zavinění. Dr. Patricia Wallerová, která na této pracovní poradě předsedala panelové diskusi o výchově, řekla: „Skutečnost je taková, že my [společnost] jsme tento problém vytvořili, a lidé jsou natolik hloupí, že podléhají všemu tomu tlaku, kterým na ně působíme, počínaje věkem, kdy jsou schopni vnímat něco v televizi. ‚Ale‘ [říká společnost] ‚my neneseme odpovědnost. To není náš problém.‘“

Dnešní mladý provinilec — zítřejší problémový pijan

Různými prostředky, televizí, filmem a reklamami, je pití oslavováno. To zasáhne mladou, vnímavou mysl poselstvím: ‚Můžeš pít a přitom žít šťastně až do smrti.‘

„Průměrné dítě uvidí sedmdesátpěttisíckrát v televizi, jak se pije alkohol, dříve než dosáhne zákonného věku, kdy může pít,“ prohlásil dr. T. Radecki z Národní koalice proti televiznímu násilí ve Spojených státech. Britský výzkumník Anders Hansen provedl ve Velké Británii průzkum programů televize v nejlepším vysílacím čase a zjistil, že jedenasedmdesát procent všech beletristických programů obsahuje pití. Byly tam v průměru 3,4 scény pití za hodinu a „jen velmi málo z nich zobrazovalo konzumaci alkoholu s jejími konkrétnějšími následky“, jako dopravní nehody a zabití, stěžoval si Hansen.

Colman McCarthy, novinář, který píše pro The Washington Post, to vyjádřil takto: „Za žertovnými scénkami. . . bývalých atletů jako drobných kramářů v šenku jsou reklamy a propagační kampaně určené k tomu, aby uchvátily děti a vysokoškolákům podstrčily myšlenku, že konzumace alkoholu, a to ve velké míře, je základem společenského blahobytu. Věřte hochům z reklamy, že když do sebe neobrátíte skleničku, jste mimo.“

V Sovětském svazu je pití a řízení velkým národním problémem. Někteří tamější vedoucí pracovníci pochybují, že se návyky na pití mohou změnit. „Je to v našich ruských kořenech,“ řekl jeden. I když to tak může být, většina se na pití dívá jako na formu rekreace. Potom tedy mladí a vnímaví lidé vyrůstají v prostředí, kde se pije.

J. Vanderwood vysvětluje, že Spojené státy mají „mladou kulturu alkoholiků. Alkohol rovná se softball, bowls, šťastné chvíle. Je-li to rekreace, je to alkohol, je-li to alkohol, je to rekreace.“ Poznamenává: „Mohli byste z této fáze ještě vyrůst, pokud jste si už nepřivodili závislost — psychickou, společenskou nebo tělesnou.“ Ale potom varuje: „Jedna věc, kterou jsme výzkumem zjistili, a máme ji dobře ověřenou, je, že když začnete hodně pít ve čtrnácti, patnácti nebo šestnácti, můžete si vypěstovat závislost během jednoho roku. Je-li vám něco málo přes dvacet, během několika let.“

Můžeme se pak divit, že hlavní příčinou smrti mladých lidí od šestnácti do čtyřiadvaceti jsou ve Spojených státech dopravní nehody spojené s alkoholem? Bezpochyby je to hlavní příčina smrti i v mnoha jiných zemích. Dr. Wallerová dochází k závěru, že uvědomělí rodiče, kteří se snaží vychovávat děti v domácím prostředí, jež vede ke střízlivosti, stojí proti shovívavé společnosti, která je ‚táhne‘ opačným směrem.

Tak se dnešní mladistvý pijan může zítra stát pijanem chronickým. A často se odmítá napravit, což představuje velkou hrozbu pro bezpečnost veřejnosti na silnicích. Jeden čtyřiatřicetiletý recidivista poté, co absolvoval státem nařízený protialkoholický program, šel na flám a řídil svoji malou dodávku na dálnici v Kentucky po špatné straně. Narazil do autobusu plného mladých lidí a poslal 27 lidí — 24 mladých a 3 dospělé — na smrt v plamenech. Skutečně se ukázalo, že více než čtvrtina těch, kteří byli odsouzeni za opilost při řízení, se již dříve provinili.

Alkohol — zákonem povolená droga

Mnohé autority upozorňují veřejnost na to, že alkohol je zákonem povolená (legální) droga. Kladou rovnítko mezi alkohol a ostatní návykové drogy.

Při zvláštním briefingu Bílého domu prohlásil americký prezident Bush, že řízení v opilosti je „stejně ochromující jako crack. Nevypočitatelné jako násilnosti gangů. A zabíjí více dětí, než obojí dohromady.“ Také zdůraznil, že „musíme učit naše děti, že alkohol je droga“.

Jestliže jste se dříve na alkohol nedíval jako na drogu, nebyl jste sám. „Spousta lidí to nespojuje; právníci, lékaři, soudci,“ říká C. Graziano, ředitel Dopravní bezpečnosti a dodává: „Alkohol může ovlivnit každého. . . Je dostupný. Je tak snadné ho získat!“ Protože je ve většině zemí zákonem povolený, dá se koupit v různých typech obchodů. Často je málo kontrol.

Alkohol je vzhledem ke své kalorické hodnotě vlastně potravinou. Ale musí být hodnocen také jako droga, protože potlačuje centrální nervový systém těla. Ve velkých dávkách má narkotické účinky stejně jako barbituráty. Svojí „schopností změnit náladu potlačuje stres“, říká J. Vanderwood. „Uvolňuje naše zábrany, mění náš myšlenkový proces. Myslíte si, že zvládnete to, co ve skutečnosti nezvládnete.“ V tom vězí problém řízení a pití. Jak uzavírá: „Máte poškozenou osobnost se zkresleným úsudkem o konání ovlivněném alkoholem.“

Někteří, kteří procházejí obtížnými situacemi — rozvod, ztráta zaměstnání, rodinné problémy — se často utíkají k silnému pití ve snaze vypořádat se s tlakem a stresem. V tomto stavu se chovají „iracionálně a nezodpovědně, což zahrnuje i řízení pod vlivem alkoholu“, říká Journal of Studies on Alcohol.

Nicméně člověk nemusí být zrovna opilý, aby bylo jeho chování alkoholem ovlivněno. Jen jedna nebo dvě skleničky mohou zkreslit úsudek řidiče a mohou z něho udělat hrozbu pro sebe i pro jiné.

Je to skutečně tragická metla společnosti, otrávená smrtelnou směsí obchodní chamtivosti a povolného přístupu k zákonem povolené, ale potenciálně velice nebezpečné látce. Jaká tedy existuje útěcha pro ty, kdo truchlí nad touto tragedií? Jaká může být reálná naděje, že se najde lék?

[Praporek na straně 10]

Mladiství, kteří hodně pijí, si mohou vypěstovat závislost během jednoho roku

[Praporek na straně 10]

Řidič nemusí být opilý, aby bylo jeho chování alkoholem ovlivněno

[Obrázek na straně 9]

Mnohými prostředky, například televizí, je pití oslavováno

Jaká útěcha pro oběti?

TI, kteří byli postaveni před náhlou ztrátu svých milovaných při dopravních nehodách spojených s alkoholem, „neměli čas. . . říci si ‚Sbohem‘. . . nebo ‚Miluji tě‘“, říká Janice Lordová, autorka knihy Zármutek po nehodě — zavinění opilým řidičem.

Jak jsme viděli, je mnoho věcí, se kterými se ti, kteří přežili, musí vyrovnat: šok, hrůza, hněv a zoufalství. Smrt milovaných vytváří pocit trvalé ztráty. Ti, co přežili, možná cítí, že rána, kterou utrpěli, nikdy nepřebolí.

Mnohé úřady si uvědomují, jakou bolest taková ztráta působí, a pracují na zákonech nebo podmínkách, které by mohly snížit každoroční úděsně vysoký počet nehod. Například jeden úředník poukázal na povahové slabosti těch, kteří se provinili jízdou po požití alkoholu. Navrhl zřízení středisek, kde by se tito provinilci mohli upevnit a posílit pomocí vzdělávání, práce a rad ohledně drog tak, aby překonali své slabosti.

Co je opravdu třeba

Ať je to jakkoli žádoucí, žádný člověk ani žádná lidská činnost nemůže vymazat ránu zasazenou obětem ani nemůže vzkřísit mrtvé. Je třeba mnohem víc, než co může poskytnout člověk, aby byly odčiněny všechny ty škody. To, co je skutečně nutné, je úplně jiné uspořádání světa, které by nebylo založeno na dnešní sobecké a ničivé myšlence ‚vzrušení za každou cenu‘, jež si žádá tolik životů.

Existuje nějaký rozumný základ pro naději na lepší svět, kde budou takové tragédie patřit minulosti? Ano. Existuje totiž jistá naděje na nový svět zde na zemi, kde tyto tragédie přestanou, na svět, ve kterém budou i oběti nehod přivedeny zpět k životu. Bude to nepopsatelná radost, až se znovu připojí ke svým milovaným! Bude to nový svět, kde budou časem smutné vzpomínky na minulé tragédie navždy vymazány.

Tato naděje na nový svět je popsána v Božím inspirovaném slově, v Bibli, kde je řečeno: „[Bůh] opravdu navždy pohltí smrt, a svrchovaný Pán Jehova jistě setře slzy se všech obličejů.“ (Izajáš 25:8) To také znamená přivést mrtvé zpět z hrobu. Jak napsal apoštol Pavel: „Mám naději v Boha. . ., že nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:15) Ježíš a apoštolové to ukázali, když křísili mrtvé. — Lukáš 7:11–16; 8:40–42, 49–56; Jan 11:1, 14, 38–45; Skutky 9:36–42; 20:7–12.

Život na zemi v novém světě, jenž znamená také život pro mrtvé vzbuzené z hrobů, bude nádherně korunován lidskou dokonalostí. Boží léčivá moc pak úplně uzdraví mysl a těla všech žijících: „Žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocen.‘“ „V tom čase se otevřou oči slepých, a uši hluchých, ty budou zprůchodněny. V tom čase bude chromý šplhat jako jelen a jazyk oněmělého zvolá radostí.“ — Izajáš 33:24; 35:5, 6; viz také Matouše 15:30, 31.

Bible popisuje budoucí stav lidstva na zemi tvrzením, že Bůh ‚jim setře každou slzu s očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.‘ (Zjevení 21:4) Ten, který poskytne to úžasné dobrodiní a obšťastňující podmínky, prohlašuje: „Dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce. Jásejte však a mějte navždy radost z toho, co tvořím.“ — Izajáš 65:17, 18.

Čí autoritou se toto všechno uskuteční? Autoritou a mocí velkého Dárce naděje, Stvořitele vesmíru, Jehovy Boha. Ve svém Slově zaručuje, že takový nový systém, ve kterém „bude přebývat spravedlnost“, brzy nahradí tento současný sobecký a násilnický systém věcí, systém, který je již hluboko v „posledních dnech“. — 2. Petra 3:13; 2. Timoteovi 3:1–5, 13; Přísloví 2:21, 22.

Útěcha z Božího slova

Svědkové Jehovovi, stejně jako ostatní lidé, nejsou imunní vůči tragédiím naší doby a v tomto nebezpečném světě nepočítají s božskou ochranou před smrtí při nehodě nebo jinak. Vědí, že to prozatím není Boží vůle. Kazatel 9:11 říká: „Všechny je totiž postihuje čas a nepředvídaná událost.“ Přesto svědkové již dlouho upozorňují na Boží slovo, protože Boží sliby poskytují trvalou útěchu těm, kteří ji přijímají.

Jedna svědkyně Jehovova byla hluboce zasažena, když opilý řidič zabil jejího švagra a jeho ženě (její sestře) způsobil tak vážné poranění hlavy, že zůstala mentálně postižená a trvale závislá na péči druhých. Také oni byli svědkové Jehovovi. Svědkyně uvádí:

„Větší část roku jsem často plakala a zlobila jsem se. Zlobila jsem se na mladého muže, který tu tragédii způsobil, na jeho rodiče, že na něho víc nedohlíželi. Někdy byla moje zloba namířena i proti Bohu a andělům, že nezabránili, aby se to stalo. Takový zmar dvou skvělých lidí, kteří mu sloužili!

Jistě, věděla jsem, že Bůh za to není přímo zodpovědný a nepřeje si, aby se takové věci děly. Ale myslela jsem si, že řídí náš každý krok a chrání nás před takovým zlem. Teď jsem si uvědomila, že musím získat vyrovnanější náhled a začala jsem hledat odpovědi.

Chvíli trvalo, než jsem dokázala potlačit bolest a mohla o věci přemýšlet. Cítila jsem se jako Asaf, který v Žalmu 73 říká, že se zdá, jako by ničemní měli přízeň. Ale v tomtéž žalmu Boží slovo ukazuje, že to tak není, že Bůh nepřeje ničemným a že je ve svém stanoveném čase zničí.

Uvědomila jsem si, že je chybný můj způsob myšlení, ne Boží. Špatně jsem uplatňovala texty Písma. Bůh v dnešní době nezaručuje osvobození od nehod, nemoci nebo smrti, ale slibuje takové požehnání v budoucnosti, v novém světě. Jakmile jsem pochopila, co skutečně říká Boží slovo o tom, že nás Bůh chrání duchovně, ne tělesně, můj hněv pomalu opadal. Také jsem se teď mohla zaměřit na skutečný zdroj katastrof, satana ďábla, který je zabijákem a lhářem od té doby, co se vzbouřil proti Bohu. Bible objasňuje, že právě satan je bohem tohoto světa, který je tak naplněn utrpením. — Jan 8:44; 2. Korinťanům 4:4.

Když jsem plněji ocenila pravdu o tom, proč existuje utrpení, proč je Bůh připouští a jak je odstraní, bylo mi jasné, že Bůh není naším protivníkem, ale záchranou!

Bylo také velkou útěchou vědět, že Jehova podporuje svým duchem ty, kteří mu slouží. Bible nás ujišťuje, že svatý duch nám dodá ‚moc nad to, co je normální‘. Tímto způsobem nám dává sílu snášet nesnesitelné. A také nás utěšuje nadějí, že uvidíme naše milované při vzkříšení. Tak můžeme vítězit nad neštěstím.“ — 2. Korinťanům 4:7.

Skvělá budoucnost

Během let se tragédie různého druhu přihodily mnohým lidem, svědky Jehovovy nevyjímaje. To potvrzuje pravdu Božího slova, že každého postihuje čas a nepředvídaná událost. (Kazatel 9:11) Ale zkušenosti Božích služebníků také potvrzují pravdu Božího slova, že Jehova utěšuje a podporuje svůj lid v době, kdy to potřebuje, a také zaručuje skvělou budoucnost ve svém novém světě, kde taková neštěstí budou věcí minulosti.

Je také útěchou vědět, že v Božím spravedlivém novém světě bude mezi lidmi pravá láska a úcta ke vzácnému daru života. Tyto vynikající vlastnosti nahradí sobectví a využívání lidských slabostí k zisku, čímž je tento svět nasycen. Pryč budou také úzkosti, tlaky a obavy tohoto přítomného světa, jež mnohé dohánějí k nadměrnému pití alkoholu nebo užívání jiných drog.

Dokonce už nyní vytvářejí svědkové Jehovovi celosvětové bratrství, jež je spojeno sjednocující silou lásky. (Jan 13:34, 35) Ti, kteří jsou částí tohoto bratrství, velmi podporují opatření pro pomoc jednotlivcům, kteří utrpěli ztrátu. Jsou šťastni, mohou-li pomoci komukoli, kdo touží po útěše, kterou dostali i oni. — 2. Korinťanům 1:3, 4.

[Obrázek na straně 13]

Bible slibuje, že bude vzkříšení mrtvých