Uvnitř sboru

11, 12. (a) Odkud přicházely do sboru škodlivé názory v prvním století? (b) Jak se stalo, že někteří křesťané nezůstali pevnými zastánci Božích nauk?

¹¹ Podívejme se ještě na další možný zdroj škodlivých myšlenek. Může se stát, že křesťan, který se zasvětil Bohu, sice nemá v úmyslu učit nějaké nepravdy, ale zvykne si mluvit bezmyšlenkovitě. (Přísloví 12:18) Jsme nedokonalí, a proto se každý někdy svým jazykem dopustí nějakého přestupku. (Přísloví 10:19; Jakub 3:8) Je zřejmé, že v době apoštola Pavla někteří členové sboru neovládali svůj jazyk a zabředli do hašteřivých debat o slovech. (1. Timoteovi 2:8) Jiní si zase příliš zakládali na svých názorech, a zašli dokonce tak daleko, že zpochybňovali Pavlovu autoritu. (2. Korinťanům 10:10–12) Takový duch vedl ke zbytečným sporům.

¹² Tyto neshody se někdy vystupňovaly, takže z nich vznikly „prudké spory o maličkosti“, a tím se narušil pokoj ve sboru. (1. Timoteovi 6:5; Galaťanům 5:15) O těch, kdo působili takové hádky, Pavel napsal: „Jestliže někdo vyučuje jiné nauce a nesouhlasí se zdravými slovy, která jsou od našeho Pána Ježíše Krista, ani s učením, které se shoduje se zbožnou oddaností, je nadutý pýchou, ničemu nerozumí, je však duševně chorý dotazováním a debatami o slovech. Z toho pramení závist, rozepře, utrhačné řeči, ničemná podezření.“ (1. Timoteovi 6:3, 4)

13. Jak se v prvním století chovala většina křesťanů?

¹³ V apoštolských dobách však většina křesťanů byla věrná, a tito křesťané zůstali soustředění na dílo, při němž oznamovali dobrou zprávu o Božím Království. Horlivě se starali „o sirotky a vdovy v jejich soužení“, zachovávali se „bez poskvrny od světa“ a nemarnili čas nicotnými debatami o slovech. (Jakub 1:27) I uvnitř křesťanského sboru se vyhýbali ‚špatným společenstvím‘, aby chránili své duchovní smýšlení. (1. Korinťanům 15:33; 2. Timoteovi 2:20, 21)

14. Jak se může běžná výměna myšlenek zvrhnout ve škodlivé hádky, jestliže si nedáme pozor?

¹⁴ Podobně ani pro dnešní sbory svědků Jehovových nejsou situace popsané v 11. odstavci typické. Je však dobré si uvědomit, že takové nicotné debaty mohou vzniknout. Je samozřejmě normální, jestliže rozmlouváme o nějakých biblických zprávách nebo uvažujeme o některých otázkách, které se týkají slíbeného nového světa a dosud nebyly odhaleny. A není nic špatného na tom, jestliže si vyměňujeme názory na osobní věci, jako je oblékání, vnější vzhled nebo volba zábavy. Kdybychom však začali být ve svých názorech dogmatičtí a kdybychom se cítili dotčeni, jestliže s námi druzí nesouhlasí, mohlo by nakonec kvůli nezávažným otázkám dojít ve sboru k rozdělení. To, co začne jako neškodný, nezávazný rozhovor, se nakonec může stát něčím opravdu škodlivým.

19, 20. (a) Jak projevují rozlišovací schopnost starší, když pomáhají těm, kdo mluví nemoudře? (b) Jak jedná sbor s těmi, kdo trvají na tom, že budou podporovat falešné nauky?

¹⁹ Rozlišovací schopnost nutně potřebují také starší, když je zapotřebí, aby pomohli těm, kdo mluví nemoudře. (2. Timoteovi 2:7) Někdy se může stát, že se členové sboru zapletou do sporů o maličkosti a do teoretických debat. Starší chrání jednotu sboru, a proto by se měli takovými problémy pohotově zabývat. Dávají však přitom pozor, aby svým bratrům nepřipisovali nesprávné pohnutky a aby je ukvapeně nepovažovali za odpadlíky.

²⁰ Pavel popsal, v jakém duchu má být poskytována pomoc. Řekl: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, pokuste se vy, kdo jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti.“ (Galaťanům 6:1) Když Juda napsal: „Nadále také projevujte milosrdenství některým, kteří mají pochybnosti; zachraňujte je tím, že je vychvacujete z ohně“, pojednával zde výslovně o křesťanech, kteří se potýkají s pochybnostmi. (Juda 22, 23) Jestliže ovšem někdo po opakovaných napomenutích trvá na tom, že bude podporovat falešné nauky, musí starší podniknout rozhodné kroky, aby chránili sbor. (1. Timoteovi 1:20; Titovi 3:10, 11)