Naděje na jednotný svět — Co se s ní stalo?

„Poprvé od 2. světové války je mezinárodní společenství sjednoceno. . . . Svět se proto může chopit této příležitosti a naplnit dávný slib nového světového řádu.“

TATO slova pronesl jeden prezident Spojených států v devadesátých letech 20. století. Mezinárodní události tehdy jako by naznačovaly, že jednotný svět je na obzoru. Totalitní vlády se hroutily jedna za druhou. Byla stržena berlínská zeď, a Evropa tak vstupovala do nové éry svých dějin. Sovětský svaz, který mnozí lidé na Západě považovali za strůjce globálních konfliktů, před očima užaslého světa zmizel. Studená válka skončila a začalo se optimisticky hovořit o tom, že dojde k odzbrojení, včetně odzbrojení jaderného. Vypukla sice válka v Perském zálivu, ale zdálo se, že tato krátká epizoda jen utvrdí většinu světa v tom, že je nutné usilovat o pokojný řád.

Mnoho dobrého slibovaly události nejen v politice, ale i v jiných oblastech života. V mnoha částech světa se zvyšovala životní úroveň. Díky pokroku na poli medicíny mohli lékaři dělat věci, které by jen několik desetiletí předtím vypadaly jako zázrak. Rychlý rozvoj ekonomiky v mnoha zemích jako by dával tušit, že celý svět se dočká velkého rozkvětu. Vypadalo to, že události nabírají ten správný směr.

Uplynulo jen několik let a dnes si člověk musí klást otázku: ‚Co se stalo? Kde je ten slibovaný jednotný svět?‘ Spíše se zdá, že svět se ubírá směrem právě opačným. Na stránkách novin se pravidelně objevují zprávy o sebevražedných atentátnících, teroristických útocích, zvyšujícím se počtu zbraní hromadného ničení a zneklidňujícím vývoji i v jiných směrech. Takové skutečnosti zřejmě vedou k tomu, že se svět čím dál tím více od jednoty vzdaluje. Jeden významný finančník před nedávnem řekl: „Začínáme se zaplétat do bludného kruhu vzrůstajícího násilí.“

Jednotný svět, anebo celosvětová roztříštěnost?

Když byla ustavena Organizace spojených národů, jedním z jejích oficiálních cílů bylo „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů“. Jaká je situace dnes, po téměř šedesáti letech? Bylo tohoto vznešeného cíle dosaženo? Ani zdaleka! Vypadá to tak, že národy myslí více na své „sebeurčení“ než na „přátelské vztahy“. Národy a etnické skupiny bojují o získání vlastní identity a svrchovanosti, a to svět stále více rozděluje. Když byla založena OSN, měla 51 členských států. Dnes jich má 191.

Jak jsme si ukázali, na konci 20. století se lidé kochali nadějí na jednotný svět. Během posledních let se tato naděje rozplynula a vystřídalo ji zklamání. Lidstvo je totiž svědkem toho, že světové společenství se stále více rozpadá. Násilné rozdělení Jugoslávie, konflikty mezi Čečenskem a Ruskem, válka v Iráku, pokračující krveprolévání na Středním východě — to vše je dokladem vzrůstající nejednoty.

Mnohé snahy o nastolení míru jsou bezpochyby upřímné a dobře míněné. Navzdory tomu se zdá, že jednotného světa není možné dosáhnout. Mnozí lidé se ptají: ‚Proč nám celosvětová jednota stále uniká? Kam svět směřuje?‘

Kam svět směřuje?

JEDNOTNÝ SVĚT. Zní to tak krásně. Kdo by si něco takového nepřál? O jednotě se toho již namluvilo hodně. Na různých setkáních se vedoucí osobnosti světa zabývají tímto tématem znovu a znovu. V srpnu roku 2000 se více než 1 000 náboženských představitelů sjelo do sídla OSN v New Yorku na Miléniový summit za světový mír. Hovořili o tom, jak řešit světové konflikty. Avšak i přímo na samotné konferenci se odrážely doutnající spory dnešního světa. Jeden muftí z Jeruzaléma odmítl přijít, protože byl přítomen židovský rabín. Jiné účastníky pobouřilo to, že na první dva dny konference organizátoři nepozvali dalajlamu, aby nepopudili zástupce z Číny.

Na summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC), který se konal v říjnu 2003 v Thajsku, projednávali zástupci 21 států z pobřeží Tichého oceánu otázku světové bezpečnosti. Všechny zúčastněné státy se zavázaly k tomu, že zlikvidují teroristické skupiny, a dohodly se na způsobech, jak zvýšit celosvětovou bezpečnost. V průběhu konference však někteří zástupci protestovali proti poznámkám jistého ministerského předsedy, protože to údajně byly nenávistné útoky proti Židům.

Proč není jednota?

Přestože se neustále mluví o sjednocování světa, vidíme jen velmi málo skutečných výsledků. Proč se i přes upřímné snahy mnohých lidí ani na počátku 21. století lidstvu stále nedaří dosáhnout jednoty?

Částečně na to odpovídá výrok jednoho ministerského předsedy, který se účastnil konference APEC. Řekl: „Existuje něco, čemu se říká národní hrdost.“ Ano, lidská společnost je prosáklá nacionalismem. Všechny národy i etnické skupiny jsou hnány touhou po sebeurčení. Národní svrchovanost spojená se soutěživostí a chtivostí vytváří výbušnou směs. Když se národní zájmy dostanou do rozporu s globálními zájmy, velmi často zvítězí zájmy národní.

V jednom žalmu je nacionalismus výstižně popsán jako ‚mor působící strasti‘. (Žalm 91:3) Postihl lidstvo jako mor a vede k nepopsatelnému utrpení. Nacionalismus a s ním spojená nenávist k jiným národům již existují po staletí. Také dnes nacionalismus rozdmýchává plameny rozkolů a lidští vládci jsou proti tomu bezmocní.

Mnohé autority připouštějí, že právě nacionalismus a sobecké zájmy jsou kořenem světových problémů. U Thant, bývalý generální tajemník OSN, například poznamenal: „Mnohé problémy, před nimiž dnes stojíme, vyplývají z nesprávných názorů . . . například úzkoprsý nacionalistický postoj: ‚Je to má vlast, ať je v právu nebo v neprávu!‘“ Přesto dnes národy hledí jen na své vlastní zájmy a stále hlasitěji prosazují svou vlastní svrchovanost. A ty, které ji mají, nehodlají z ní ani trochu slevit. Například o Evropské unii list International Herald Tribune napsal: „Soupeřivost a nedůvěra zůstávají základními znaky evropské politiky. Pro většinu členských států EU je stále nemyslitelné, že by jinému, podobně silnému státu dovolily získat větší vliv a převzít vedení.“

Boží slovo, Bible, přesně popisuje výsledek veškerého lidského panování. Říká: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9) Skupiny lidí i jednotlivci rozdělili svět na své vlastní oddělené sféry vlivu, a tak zažili splnění této biblické zásady: „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou vlastní sobeckou touhu; vybuchne proti vší praktické moudrosti.“ (Přísloví 18:1)

Náš Stvořitel, který ví, co je pro nás nejlepší, nikdy nezamýšlel, aby si lidé dosadili svoje vlastní vlády a panovali si sami. Lidé to dělají a tím přehlížejí jak Boží záměr, tak i skutečnost, že Bohu všechno patří. V Žalmu 95:3–5 čteme: „Jehova je velký Bůh a velký Král nad všemi jinými bohy, on, v jehož ruce jsou nejvnitřnější hlubiny země a jemuž patří štíty hor; jemuž moře, které sám udělal, patří a jehož vlastní ruce utvořily souš.“ Bůh je právoplatný Svrchovaný Panovník a všichni by měli toto jeho postavení uznávat. Národy ale usilují o vlastní svrchovanost a tím odporují jeho vůli. (Žalm 2:2)