O 34 let později na tento překlad reagoval pravoslavný synod v Jeruzalémě. Prohlásil, že Písmo „by neměl číst kdokoli, ale pouze ti, kdo po náležitém zkoumání nahlížejí do hlubokých věcí ducha“. Podle toho tedy směli Písmo číst pouze vzdělaní duchovní.

V roce 1703 se řecký mnich Serafim z ostrova Lesbos pokusil o to, aby bylo v Londýně vydáno revidované znění Maximova překladu. Anglický dvůr sice přislíbil finanční pomoc, ale tato pomoc poskytnuta nebyla a Serafim nakonec vytiskl revidované znění vlastním nákladem. V předmluvě ohnivými slovy prohlásil, že je nutné, aby „každý zbožný křesťan“ četl Bibli. Obvinil vysoké církevní hodnostáře, že „se snaží zakrýt své špatné chování tím, že lid udržují v nevědomosti“. Jak se dalo očekávat, jeho pravoslavní odpůrci ho nechali v Rusku zatknout a poslali ho do vyhnanství na Sibiř, kde v roce 1735 zemřel.

Jeden řecký duchovní se v souvislosti s pozdějším vydáním Maximova překladu zmínil o tom, že řecky mluvící lidé v té době velmi trpěli duchovním hladem. Napsal: „Řekové, stejně jako ostatní, přijali tuto Svatou Bibli s láskou a touhou. A četli ji. A pocítili, že se jejich vnitřní bolest utišila a jejich víra v Boha ... se roznítila.“ Jejich duchovní vůdcové se však báli, že kdyby lidé začali Bibli chápat, vyšlo by najevo, že duchovenstvo zastává nebiblické názory a dopouští se nebiblického jednání. Proto v roce 1823 a pak znovu v roce 1836 vydal konstantinopolský patriarchát výnos, podle něhož mají být všechny výtisky takových překladů Bible spáleny.

Statečný překladatel

V tomto prostředí, v době krutého odporu a upřímného dychtění po biblickém poznání, se objevila význačná postava, jež měla sehrát důležitou úlohu při pořizování překladu Bible do novodobé řečtiny. Tímto statečným mužem byl Neofitos Vamvas, významný jazykovědec a proslulý znalec Bible, který je všeobecně považován za jednoho z „učitelů národa“.

Vamvas jasně viděl, že vinu za duchovní negramotnost lidu nese pravoslavná církev. Byl pevně přesvědčen o tom, že k duchovnímu probuzení lidu dojde jedině tehdy, bude-li Bible přeložena do soudobé hovorové řečtiny. V roce 1831 začal s pomocí jiných znalců překládat Bibli do spisovné řečtiny. Jeho úplný překlad byl uveřejněn v roce 1850. Vzhledem k tomu, že mu řecká pravoslavná církev neposkytla žádnou podporu, Vamvas spolupracoval s Britskou a zahraniční biblickou společností (BFBS), s jejíž pomocí byl překlad vydán a rozšířen. Církev označila Vamvase za „protestanta“ a zanedlouho se tento muž ocitl v roli psance.

Pravoslavní kněží varovali obyvatele, aby si tyto překlady Bible neopatřovali. Například v Aténách byly Bible zabaveny. V roce 1833 biskup pravoslavné církve na Krétě spálil výtisky „Nového zákona“, které objevil v místním klášteře. Jeden výtisk ukryl jistý kněz a také vesničané poschovávali své výtisky, a měli je ukryté, dokud prelát neopustil jejich ostrov.

O několik let později na ostrově Korfu zakázal Svatý synod řecké pravoslavné církve prodej Vamvasova překladu a existující výtisky byly zničeny. Na ostrovech Chios, Síros a Mykonos místní duchovní nenáviděli Bibli natolik, že ji pálili. Odpor proti překládání Bible však měl ještě pokračovat.

Královna se zajímá o Bibli

V sedmdesátých letech devatenáctého století si řecká královna Olga uvědomila, že řecký lid jako celek stále ještě velmi málo zná Bibli. Byla přesvědčena o tom, že poznání Písma poskytne národu útěchu a občerstvení, a proto se snažila dosáhnout toho, aby Bible byla přeložena do jednoduššího jazyka, než v jakém byl překlad Vamvasův.

Prokopios, arcibiskup aténský a hlava Svatého synodu, neoficiálně královnu v tomto úsilí podpořil. Když však požádala Svatý synod o oficiální schválení, její žádost byla odmítnuta. Královna se ovšem nedala odradit, podala novou žádost, ale ta byla v roce 1899 opět odmítnuta. Na zamítnutí královna nedbala a rozhodla se vydat Bibli v omezeném počtu výtisků na vlastní náklady. To se stalo v roce 1900.

Tvrdošíjní odpůrci

Ve významném aténském listu Acropolis bylo v roce 1901 uveřejněno Matoušovo evangelium v lidové řečtině. Přeložil jej Alexander Pallis, který pracoval jako překladatel v Liverpoolu v Anglii. Pallis a jeho spolupracovníci byli patrně vedeni přáním ‚poskytnout Řekům vzdělání‘ a „pomoci národu, aby se zotavil“ z úpadku.

Pravoslavní studenti teologie a jejich profesoři označili tento překlad za „výsměch nejcennějším památkám národa“, za znesvěcení Písma svatého. Konstantinopolský patriarcha Joakim III. vydal dokument, jímž tento překlad zamítl. Spor přerostl do politických rozměrů a různé proti sobě bojující politické tábory jej využívaly ke svým cílům.

Pallisův překlad se stal terčem útoků vlivné části aténského tisku. Zastánci tohoto překladu byli označováni jako „ateisté“, „zrádci“ a „agenti cizích mocností“, kteří se snaží destabilizovat řeckou společnost. Na podnět ultrakonzervativních složek řecké pravoslavné církve došlo ve dnech 5. až 8. listopadu 1901 v Aténách ke studentským bouřím. Studenti napadli kanceláře listu Acropolis, pochodovali proti paláci, zmocnili se aténské univerzity a požadovali rezignaci vlády. Bouře vyvrcholily srážkami s armádou, a osm lidí při nich bylo zabito. Příštího dne král požádal arcibiskupa Prokopia, aby se vzdal svého úřadu, a o dva dny později celá vláda podala demisi.

Za měsíc nato demonstrovali studenti znovu a veřejně spálili výtisk Pallisova překladu. Vydali rezoluci, v níž se stavěli proti rozšiřování tohoto překladu a požadovali, aby každý další podobný pokus byl v budoucnosti přísně potrestán. Na základě toho bylo zakázáno používání jakéhokoli novořeckého překladu Bible. Nastalo období temna.

„Jehovův výrok trvá navždy“

Zákaz používat Bibli v novořečtině byl zrušen v roce 1924. Řecká pravoslavná církev tehdy definitivně prohrála svůj boj o to, aby lidé neměli přístup k Bibli.