Náboženské ikony — starobylé dědictví

„Ikony patří k tomu, co nás spojuje s dobrotou a svatostí Boha a Jeho Světců.“ (ARCIDIECÉZE ŘECKÉ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V AUSTRÁLII)

JE PARNÝ srpnový den. Sluneční paprsky praží na betonové schody vedoucí vzhůru ke klášteru „Nejsvětější Matky Boží“ na ostrově Tínos v Egejském moři. Přes dvacet pět tisíc zbožných poutníků, členů řecké pravoslavné církve, se nedá palčivým sluncem odradit. Tito lidé se odhodlaně, krok za krokem snaží dostat k bohatě zdobené ikoně zobrazující Ježíšovu matku.

Po zkrvavených kolenou se plazí chromá dívenka, nepochybně v bolestech a se zoufalstvím ve tváři. Nedaleko od ní se vyčerpaná stará paní, která přijela z druhého konce Řecka, snaží navzdory únavě pokračovat v pouti. Netrpělivý, upocený muž středního věku se nedočkavě pokouší proklestit si cestu tlačenicí. Jejich cílem je políbit ikonu Marie a v úctě se před ní vrhnout na zem.

Tito velice zbožní lidé bezpochyby upřímně touží uctívat Boha. Kolik z nich však ví, že uctívání náboženských ikon vzniklo mnoho staletí před křesťanstvím?

Ikony jsou velmi rozšířené

V pravoslavném světě jsou ikony všude. Ikony zobrazující Ježíše, Marii a mnohé „svaté“ zaujímají ústřední místo v kostelích. Svou úctu k ikonám věřící často projevují tím, že je líbají, pálí před nimi kadidlo a nechávají před nimi hořet svíce. Kromě toho koutek s ikonami je téměř v každé domácnosti pravoslavných věřících, a tito lidé se tam před nimi modlí. Pravoslavní křesťané často říkají, že se při uctívání ikon dostávají do spojení s Bohem. Mnozí z nich jsou přesvědčeni o tom, že ikony jsou prostoupeny božskou milostí a že mají zázračnou moc.

Takoví věřící lidé mohou být překvapeni, když se dozvědí, že křesťané v prvním století používání ikon při uctívání neuznávali. V knize Byzantium se uvádí: „První křesťané zdědili z judaismu odpor k modlářství, a proto jim jakékoli uctívání obrazů svatých připadalo podezřelé.“ Tato kniha však dále říká: „Od pátého století se uctívání ikon nebo soch ... na veřejnosti i v soukromí začalo stále více šířit.“ Jestliže se tedy v křesťanství prvního století ikony jako náboženský předmět nepoužívaly, odkud vlastně pocházejí?

Pátrání po jejich původu

Badatel Vitalij Ivanovič Petrenko napsal: „Tradice používání obrazů a soch pochází z doby dávno před vznikem křesťanství a má ‚pohanský původ‘.“ Mnozí historikové se s tímto názorem shodují a říkají, že kořeny uctívání ikon sahají do náboženství starověkého Babylónu, Egypta a Řecka. Například ve starověkém Řecku byly ve spojitosti s náboženstvím používány sochy. Lidé věřili, že tyto sochy jsou obdařeny božskou mocí. Mnozí se domnívali, že některé z těchto soch nebyly vyrobeny lidskou rukou, ale že spadly z nebe. Při zvláštních svátcích byly takové kultovní sochy nošeny v procesí městem a byly jim přinášeny oběti. „Zbožní lidé považovali kultovní vyobrazení za božstvo samotné, ačkoli byla jistá snaha ... božstvo od jeho vyobrazení odlišovat,“ říká Petrenko.

Jak takové představy a praktiky pronikly do křesťanství? Tento badatel vysvětluje, že ve stoletích po smrti Kristových apoštolů se zejména v Egyptě „křesťanské představy dostávaly do styku se ‚směsicí pohanství‘ — takže egyptské, řecké, židovské, orientální a římské zvyky a názory byly pak uplatňovány společně s křesťanským vyznáním“. Tak si „křesťanští řemeslníci osvojili [ekumenickou] metodu a začali používat pohanské symboly v nových souvislostech, ačkoli je plně neočistili od pohanského vlivu“.

Na ikony se zanedlouho začal soustřeďovat náboženský život jak jednotlivců, tak i náboženské obce. Historik Will Durant ve své knize The Age of Faith [Věk víry] popisuje, jak k tomu došlo: „Počet uctívaných světců vzrůstal, a bylo tedy třeba je nějak identifikovat a pamatovat si je; proto se začalo pořizovat mnoho jejich obrazů, a také obrazů Marie; pokud jde o Krista, předmětem náboženské úcty se stala nejen jeho domnělá podoba, ale i jeho kříž — a pro lehkověrné lidi se tyto věci staly dokonce magickým talismanem. Ze svatých ostatků, obrazů a soch se díky přirozené lidské představivosti staly předměty uctívání; lidé se před nimi vrhali na zem, líbali je, pálili před nimi svíce a kadidlo, věnčili je květinami a očekávali, že tyto předměty budou svým okultním vlivem působit zázraky... Otcové a církevní koncily znovu a znovu lidem vysvětlovali, že tyto obrazy ani sochy nejsou božstvem, ale že jen božstvo připomínají; lidé však mezi tím nechtěli dělat žádný rozdíl.“

Mnozí lidé, kteří používají náboženské ikony dnes, tvrdí něco podobného. Říkají, že obrazy nejsou uctívány, ale jsou jen chovány v úctě. Tito lidé možná tvrdí, že náboženské obrazy jsou správnou — či dokonce neodmyslitelnou — pomůckou k uctívání Boha. Snad si něco takového myslíte i vy. Musíme si však položit otázku: Jak se na to dívá Bůh? Mohla by úcta k ikoně zajít tak daleko, že by ikona byla ve skutečnosti uctívána? Mohlo by být s takovými zvyky opravdu spojeno nějaké skryté nebezpečí?

[Rámeček a obrázek na straně 4]

Co je ikona?

Na rozdíl od soch, často používaných při uctívání v katolické církvi, ikony jsou dvojrozměrná vyobrazení znázorňující Krista, Marii, „světce“, anděly, postavy a události popisované v Bibli nebo též události z dějin pravoslavné církve. Obvykle jsou malovány na přenosné dřevěné desky.

Pravoslavná církev zastává názor, že „světci vyobrazení na ikonách nevypadají jako obyčejní lidé“. Ikony se vyznačují také tím, že jsou zpracovány „obrácenou perspektivou“ — vzdálenější předměty se na obraze postupně nezmenšují. Obvykle „zde nejsou žádné stíny a není naznačen rozdíl mezi dnem a nocí“. Také panuje přesvědčení, že dřevo ikony a použitá barva mohou „být naplněny Boží přítomností“.

[Obrázek na straně 4]

Používání soch a obrazů má pohanský původ

[Podpisek obrázku na straně 3]

© AFP/CORBIS

Uctívejme Boha „v duchu“

„Ke komu chcete přirovnat Boha? Jakou mu dát podobu?“ (IZAIÁŠ 40:18, „BOGNER“)

MOŽNÁ jste upřímně přesvědčeni o tom, že používání ikon při uctívání Boha je přijatelné. Máte možná pocit, že se tímto způsobem přibližujete k Bohu, který vyslýchá modlitby, ale je neviditelný a může nám připadat neosobní a abstraktní.

Můžeme si však sami bez jakéhokoli omezení vybírat nějaký vlastní způsob, jak přistupovat k Bohu? Neměl by při rozhodování o tom, co je přijatelné a co není, být nejvyšší autoritou sám Bůh? Boží názor na tuto otázku vysvětlil Ježíš. Řekl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ (Jan 14:6, Petrů) Již tato slova sama o sobě vylučují používání ikon nebo jiných posvátných předmětů.

Ano, existuje jeden konkrétní způsob uctívání, který Jehova Bůh přijímá. Jaký je to způsob? Ježíš to vysvětlil při jiné příležitosti. Tehdy řekl: „Nastává hodina — ano, už je tady — kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ (Jan 4:23, 24, Petrů)

Je možné, aby Bůh, jenž „je duch“, byl znázorněn nějakým hmotným obrazem? I kdyby ikona byla sebekrásnější, nikdy nemůže vystihnout Boží slávu. Boha proto nemůže pravdivě znázornit žádný obraz. (Římanům 1:22, 23) Kdyby se tedy člověk přibližoval k Bohu prostřednictvím nějaké lidmi vytvořené ikony, bylo by to uctívání „v pravdě“?

Jednoznačné biblické učení

Boží Zákon zakazoval vyrábění obrazů nebo soch, jež by sloužily k uctívání. Druhé z Deseti přikázání znělo: „Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře v nebi nebo dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit.“ (Exodus 20:4, 5, Jeruzalémská bible, poznámka pod čarou) Inspirované křesťanské Písmo také přikazuje: „Utíkejte před modloslužbou!“ (1. Korinťanům 10:14, Petrů)

Mnozí lidé ovšem trvají na tom, že způsob, jak oni používají obrazy při uctívání, není modlářstvím. Například pravoslavní křesťané, kteří se před ikonami sklánějí a vkleče se před nimi modlí, často popírají, že by tyto ikony uctívali. Jeden pravoslavný kněz napsal: „Vyjadřujeme jim úctu, protože to jsou svaté předměty a protože máme úctu k tomu, co je na ikonách znázorněno.“

Zůstává tedy otevřená otázka: Neschvaluje Bůh používání ikon alespoň k tomu, čemu se říká nepřímé uctívání? Bible k takovému jednání nedává žádné oprávnění. Když si Izraelité postavili sochu telete, údajně proto, aby uctívali Jehovu, Bůh to jednoznačně zavrhl a řekl, že se dopustili odpadlictví. (Exodus 32:4–7)

Skryté nebezpečí

Používat hmatatelné předměty při uctívání je nebezpečný zvyk. Může snadno svést lidi k tomu, aby uctívali předmět místo Boha, jehož tento předmět údajně znázorňuje. Jinými slovy, pozornost se zaměří na ikonu jako na modlu.

V izraelské době se něco takového stalo s celou řadou předmětů. Například když Izraelité putovali v pustině, Mojžíš vyrobil měděného hada. Toto znázornění hada na kůlu původně sloužilo jako prostředek k uzdravení. Lidé, kteří byli potrestáni uštknutím, se mohli podívat na měděného hada, a Bůh jim pomohl. Když se však Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, zřejmě z této korouhve udělali modlu, jako by měděný had sám o sobě měl nějakou léčivou moc. Pálili před ním kadidlo, a dokonce mu dali jméno Nechuštan. (Numeri 21:8, 9; 2. kniha Králů 18:4, Jeruzalémská bible)

Izraelité se také pokoušeli použít truhlu smlouvy jako talisman, který by je chránil před nepřáteli, ale výsledek byl katastrofální. (1. Samuelova 4:3, 4; 5:11) A v Jeremjášově době se jeruzalémští obyvatelé víc starali o chrám než o Boha, který v něm byl uctíván. (Jeremjáš 7:12–15)

Sklon uctívat předměty místo Boha mají lidé až dodnes. Badatel Vitalij Ivanovič Petrenko o tom řekl: „Ikona ... se stává předmětem uctívání a vzniká nebezpečí v podobě modlářství... Je nutno přiznat, že to je v podstatě pohanská představa, která byla do uctívání ikon vnesena lidovou tradicí.“ Podobnou myšlenku vyjadřuje kněz řecké pravoslavné církve Demetrios Constantelos ve své knize Understanding the Greek Orthodox Church (Jak pochopit řeckou pravoslavnou církev): „Je možné, že si křesťan dělá z ikony předmět uctívání.“

Tvrzení, že ikony jsou pouze pomůckou k relativnímu uctívání, je velice pochybné. Proč? Cožpak se o některých ikonách zobrazujících Marii či různé „světce“ neříká, že si zaslouží větší náboženskou úctu a že jsou účinnější než jiné ikony, na nichž je vyobrazena stejná, dávno zemřelá osoba? Například na řeckém ostrově Tínos mají ikonu, na níž je vyobrazena Marie, a tato ikona má své oddané pravoslavné stoupence. Stejně zbožní jsou však také stoupenci ikony, která je v klášteře Soumela v severním Řecku a na které je rovněž vyobrazena Marie. Každá z těchto skupin je přesvědčena, že jejich ikona je významnější než ta druhá a že působí větší zázraky, ačkoli obě ikony znázorňují tutéž osobu, která již dávno zemřela. Z toho je tedy patrné, že určitým ikonám lidé přisuzují skutečnou moc a uctívají je.

Máme se ke „světcům“ nebo k Marii modlit?

Co však lze říci o uctívání osob, například Marie nebo různých „světců“? Ježíš ve své odpovědi na Satanovo pokušení citoval z 5. Mojžíšovy 6:13 a řekl: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ (Matouš 4:10, Petrů) Později řekl, že praví ctitelé budou uctívat jedině „Otce“, nikoho jiného. (Jan 4:23) To si uvědomoval i anděl, kterého se pokoušel uctívat apoštol Jan. Tento anděl Jana napomenul: „Nedělej to! ... Klaněj se Bohu!“ (Zjevení 22:9, Petrů)

Je správné modlit se k Ježíšově pozemské matce Marii nebo k určitým „světcům“ a prosit je, aby se za nás u Boha přimlouvali? Bible jednoznačně říká: „Je totiž ... jen jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš.“ (1. Timoteovi 2:5, Petrů)

Chraňte svůj vztah k Bohu

Používání ikon při uctívání odporuje jednoznačnému biblickému učení, a nemůže proto lidem pomoci k tomu, aby dosáhli Božího schválení a získali záchranu. Ježíš prohlásil, že věčný život závisí na něčem jiném, totiž na tom, zda přijímáme poznání o jediném pravém Bohu, zda poznáváme, jakou jedinečnou osobností je, jaké má záměry a jakým způsobem jedná s lidmi. (Jan 17:3) Ikony, které nic nevidí, necítí a které ani nemluví, nám nemohou pomoci poznat Boha a přijatelným způsobem ho uctívat. (Žalm 115:4–8) Toto velice důležité vzdělání je dostupné pouze studiem Božího slova, Bible.

Uctívání ikon je nejen neužitečné, ale v duchovním ohledu může být dokonce nebezpečné. Proč? Především proto, že může zničit náš vztah k Jehovovi. Pokud jde o jednání s Izraelity, kteří ‚ho rozdráždili svými ohavnostmi‘, Bůh předpověděl: „Ukryji před nimi svou tvář.“ (Deuteronomium 32:16, 20, Jeruzalémská bible) Jestliže chtěli obnovit svůj vztah k Bohu, museli ‚odhodit své modly, které jim jejich ruce zhotovily k hříchu‘. (Izaiáš 31:6, 7, Bogner)

Jak vhodná je proto biblická rada: „Děti, střezte se model!“ (1. Jana 5:21, Petrů)

[Rámeček na straně 6]

Co jim pomohlo uctívat Boha „v duchu“

Olivera byla zbožnou členkou albánské pravoslavné církve. Když bylo roku 1967 náboženství v té zemi postaveno mimo zákon, Olivera své náboženství tajně pěstovala dál. Většinu svého skrovného důchodu utratila za zlaté a stříbrné ikony, kadidlo a svíčky. Schovávala si je v posteli a často sama spávala vedle na židli, protože se bála, aby jí tyto věci nikdo neukradl. Když ji začátkem devadesátých let navštívili svědkové Jehovovi, Olivera v jejich poselství rozeznala zvuk pravdy. Pochopila, co Bible říká o pravém uctívání, které má být „v duchu“, a dozvěděla se, jak Bůh pohlíží na uctívání ikon. (Jan 4:24, Petrů) Svědkyně, která s ní studovala Bibli, si povšimla, že při každé její další návštěvě vždy několik ikon v Oliveřině domácnosti ubylo. Nakonec tam už nezůstala žádná. Olivera se dala pokřtít, a potom řekla: „Místo nepotřebných ikon mám dnes Jehovova svatého ducha. Jsem moc vděčná, že se ke mně Jehovův duch dostane i bez ikon.“

Athena, která žije na řeckém ostrově Lesbos, byla mimořádně aktivní členkou pravoslavné církve. Zpívala ve sboru a úzkostlivě dodržovala náboženské tradice, k nimž patří i používání ikon. Svědkové Jehovovi Atheně pomohli, aby si uvědomila, že ne všechno, co se kdysi učila, odpovídá Bibli. To se týkalo i používání ikon a křížů při uctívání. Athena trvala na tom, že si informace o původu těchto náboženských předmětů vyhledá sama. Podrobně prohledala různé odborné publikace a došla k přesvědčení, že tyto předměty nepocházejí z křesťanství. Toužila uctívat Boha „v duchu“, a proto se svých ikon zbavila, ačkoli měly velkou peněžní hodnotu. Athena však s radostí přistoupila na jakoukoli ztrátu, jen aby uctívala Boha způsobem, který je duchovně čistý a přijatelný. (Skutky 19:19)

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Jsou ikony pouze uměleckým dílem?

Ikony pravoslavné církve se v posledních letech sbírají po celém světě. Sběratelé obvykle nepovažují ikony za posvátný náboženský předmět, ale za umělecké dílo typické pro byzantskou kulturu. Není nic neobvyklého, jestliže takové náboženské ikony zdobí domácnost nebo kancelář člověka, který je přesvědčeným ateistou.

Upřímní křesťané však nezapomínají na to, že ikona je především předmětem uctívání. Křesťané sice nezpochybňují právo druhých lidí vlastnit ikony, ale osobně ikony ve vlastnictví nemají, a to ani jako součást sbírky. To odpovídá zásadě uvedené v 5. Mojžíšově 7:26 podle Jeruzalémské bible: „Nevneseš do svého domu ohavnou věc [obrazy nebo sochy používané k uctívání], abys nebyl postižen klatbou tak jako ona. Budeš je pokládat za odporné a ohavné.“

[Obrázek na straně 7]

Používání obrazů a soch při uctívání bylo Bohu odporné

[Obrázek na straně 8]

Poznání, jež získáváme z Bible, nám pomáhá uctívat Boha v duchu