V Zákoně bylo výslovně uvedeno: „Všechen tuk patří Jehovovi. . . . Nebudete jíst vůbec žádný tuk ani žádnou krev.“ (3Mo 3:3–17)

Pro křesťany to neplatí. Když bylo Noemovi a jeho rodině po potopě dovoleno, aby si ke své stravě přidali maso, o tuku jim nebylo řečeno nic. (1Mo 9:3, 4) Jíst krev však bylo zakázáno. To bylo více než 850 let před tím, než byla s Izraelem uzavřena smlouva Zákona, která obsahovala zákaz jak jedení krve, tak jedení tuku. Vedoucí sbor křesťanského sboru v prvním století n. l. potvrdil, že zákaz o krvi zůstává v platnosti i pro křesťany. (Sk 15:20, 28, 29) Stejně jako Noemovi a jeho rodině však ani křesťanům nebylo řečeno nic o pojídání tuku. Zákon, kterým bylo zakázáno jíst tuk, tedy dostal pouze izraelský národ.

Důvod k vydání tohoto zákona.   Pod smlouvou Zákona byly krev i tuk považovány za něco, co patří výlučně Jehovovi. Krev je nositelkou života a život může dát jedině Jehova; proto mu patří. (3Mo 17:11, 14) Na tuk se pohlíželo jako na nejcennější část zvířecího těla. Obětováním tuku zvířete Jehovův ctitel nepochybně dával najevo, že uznává, že nejlepší části patří Jehovovi, který štědře dává, a projevoval tím přání předkládat Bohu to nejlepší. Tuk byl symbolickým vyjádřením, že Izraelité zasvětili Jehovovi to nejlepší, a proto se měl Jehovovi nechat dýmat na oltáři jako „pokrm“ a jako ‚uklidňující vůně‘. (3Mo 3:11, 16) Kdyby tedy někdo jedl tuk, bylo by to nezákonné přivlastnění si toho, co je posvěceno Bohu, neboli zasahování do Jehovových práv. Pojídání tuku mělo za následek trest smrti. Na rozdíl od krve však tuk — přinejmenším tuk zvířete, které uhynulo nebo které bylo roztrháno jiným zvířetem — mohl být použit k jiným účelům. (3Mo 7:23–25)

Rozsah uplatnění tohoto zákona. Na základě textu ve 3. Mojžíšově 7:23–25 se mnozí komentátoři pokoušeli omezit zákaz obsažený ve 3. Mojžíšově 3:17 jen na tuk těch zvířat, která je možné předkládat jako oběť, například býků, ovcí a koz. Učení židovských rabínů se v názoru na toto téma neshoduje. Zákaz týkající se požívání tuku uvedený ve 3. Mojžíšově 3:17 je spojen se zákazem týkajícím se požívání krve a tento zákon se jasně vztahuje na krev všech zvířat. (Srovnej 3Mo 17:13; 5Mo 12:15, 16.) Zdá se tedy logičtější, že zákon o tuku se týkal tuku všech zvířat, i těch, která Izraelité zabíjeli pro běžné použití.

Názor, že tento zákaz se vztahoval na všechen tuk, není v rozporu s textem v 5. Mojžíšově 32:14, kde je o Jehovovi řečeno, že dával Izraeli k jídlu ‚tuk beranů‘. To je obrazné vyjádření, jež znamená to nejlepší ze stáda neboli ‚tuk pastvin‘, jak je tento výraz přeložen v Jeruzalémské bibli. (Viz také Da, ppč, a Kx.) Tento poetický význam vyplývá z dalších částí téhož verše, kde je zmínka o ‚ledvinném tuku pšenice‘ a o ‚krvi hroznu‘. O stejný význam jde i v Nehemjášovi 8:10, kde bylo lidem přikázáno: „Jděte, jezte tučné věci.“ Neměli bychom tedy dospět k závěru, že tito lidé doslova jedli kusy tuku. Výraz „tučné věci“ se vztahuje na vydatné porce — ne ubohé a vyschlé pokrmy, ale pokrmy šťavnaté —, na chutná jídla připravená s rostlinnými oleji. V Knoxově překladu tedy tento text zní „častujte se tučným masem“, kdežto Moffattův překlad uvádí „jezte lahůdkové kousky“.

Omezení stanovená mojžíšským Zákonem nebyla zaměřena proti krmení či vykrmování ovcí a skotu k jídlu. Čteme o tom, že pro marnotratného syna dal otec porazit „vykrmeného mladého býka“. (Lk 15:23) K Šalomounově stravě patřily ‚vykrmené kukačky‘ a skot. (1Kr 4:23) V 1. Samuelově 28:24 se objevuje hebrejské slovo ʽe·ghel-mar·beqʹ, které se překládá výrazem „vykrmené tele“; hebrejská slova meʹach a meriʼʹ označují buď ‚dobře živené zvíře‘, nebo ‚vykrmené zvíře‘. (Iz 5:17; Ez 39:18) To však neznamená, že účelem tohoto „vykrmování“ bylo, aby zvířata měla hodně ledvinného loje nebo vrstvy tuku, ale spíše to opět mělo ten význam, aby zvířata byla masitá („svalnatá“), a ne vyzáblá. (Srovnej 1Mo 41:18, 19.)