Úsilí o sjednocení

Od dopisovatele Probuďte se! ve Francii

HANBA! Ano, právě hanbou začalo ekumenické hnutí. Jakou hanbou? Hanbou za trapné divadlo, v němž křesťanstvo předvedlo nekřesťanskému světu, že je domem, který je rozdělen sám proti sobě.

Na úplně prvním shromáždění WCC (Světová rada církví) její generální tajemník dr. W. A. Visser’t Hooft vysvětloval: „My jsme rada církví, ne rada jedné nerozdělené církve. Naše jméno naznačuje naši slabost a naši hanbu před Bohem, protože může být — a nakonec je — na zemi pouze jedna církev Kristova.“

Nedávno vydaná Francouzská katolická encyklopedie připouští: „Vědomí hanby vyplývající z rozdělených církví se stalo palčivějším během devatenáctého století. Bylo tomu tak obzvláště mezi misionáři, jejichž vzájemné nepřátelství odporovalo evangeliu, které přišli kázat nekřesťanům.. . Rozhodný úder přišel s rozvojem misie v Africe a v Asii, který vynesl na světlo nejednotu křesťanstva, což bylo překážkou evangelizačnímu dílu.“

Jeho začátky

Slovo „ekumenický“ je odvozeno z řeckého slova oikumené (obydlená země). Ekumenické hnutí, jež má počátky v polovině devatenáctého století, si klade za cíl jednotu církví křesťanstva po celé zemi. Reformátoři si byli vědomi nevýhod rozporů mezi církvemi, a tak během devatenáctého a začátkem dvacátého století organizovali různá mezicírkevní sdružení.

Misionáři vyslaní obracet na víru nekřesťany byli na rozpory v křesťanstvu obzvláště citliví. Těžko mohli poukázat na stránky církevních dějin potřísněné krví jako na důkaz nadřazenosti svého náboženství. Jak mohli ospravedlnit existenci tolika církví, jež se všechny vydávají za křesťanské, a zároveň citují Ježíše nebo apoštola Pavla, kteří zdůrazňují potřebu křesťanské jednoty? — Jan 13:34, 35; 17:21; 1. Korinťanům 1:10–13.

Tato situace bezpochyby přispěla ke vzniku moderního ekumenického hnutí, které svolalo v roce 1910 do Edinburghu ve Skotsku první Světovou misionářskou konferenci. Později, v roce 1921, byla vytvořena Mezinárodní misionářská rada. New Catholic Encyclopedia (Nová katolická encyklopedie) uvádí: „Mezinárodní misionářská rada byla vytvořena nejen proto, aby rozšiřovala informace o účinných misionářských metodách, ale také proto, aby se zmírnila ostuda z rozdělení křesťanů tím, že se v nekřesťanských zemích vyhnou soutěžení.“

Katolická rezervovanost

Co však udělala římskokatolická církev, aby zmírnila ostudu z rozdělení křesťanstva? V roce 1919 byla katolická církev pozvána, aby se zúčastnila mezicírkevních diskusí o víře a řádu, kde se mělo hovořit o rozdílech v nauce a službě. Ale papež Benedikt XV. tuto nabídku odmítl. V roce 1927 byla katolická církev opět pozvána, aby se zúčastnila První světové konference o víře a řádu, která se konala v Lausanne ve Švýcarsku. Delegáti z několika protestantských a pravoslavných církví se setkali, aby diskutovali o tom, co brání jednotě, ale papež Pius XI. nedovolil jakoukoli účast katolické církve.

V článku o papeži Piovi XI. New Catholic Encyclopedia říká: „Svatá Stolice zaujala negativní postoj k ekumenickému hnutí nekatolického křesťanského světa.“ Tento negativní přístup se vyvinul v otevřené nepřátelství, když v roce 1928 vydal papež encykliku Mortalium animos. V ní odsoudil ekumenické hnutí a zakázal katolíkům jakkoli je podporovat.

V roce 1948 byla založena Světová rada církví. Zakládajících členských církví bylo téměř sto padesát, většina z nich protestantských. Byly tam i některé východní pravoslavné církve a ostatní pravoslavné církve se připojily k Světové radě církví později. Všechny tyto církve přijaly jako základ pro členství tuto deklaraci: „Světová rada církví je společenství církví, které přijímají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele.“ Navzdory této jednoznačně trinitářské formulaci odmítl papež Pius XII. pozvání, aby připojil katolickou církev k této ekumenické radě.

Změna mezi katolíky?

Jan XXIII. byl zvolen papežem v roce 1958 ve věku téměř 77 let a mnoho katolíků ho považovalo jen za papa di passaggio, neboli za prozatímního papeže. Jak se ukázalo, otevřel okna Vatikánu větru změn, které dodnes působí poryvy v katolických kruzích. Jedním z prvních rozhodnutí papeže Jana na počátku roku 1959 bylo svolání ekumenického koncilu, což v katolické mluvě znamená všeobecné setkání biskupů celé katolické církve.

Účelem tohoto shromáždění bylo za prvé „přizpůsobit církev době“ a za druhé „otevřít cestu k znovusjednocení rozptýlených bratří z východu a ze západu v jedno stádce Kristovo.“ V souladu s tímto druhým cílem papež Jan XXIII. zřídil při Vatikánu v roce 1960 Sekretariát pro podporu křesťanské jednoty. To bylo přivítáno jako „první oficiální projev toho, že římskokatolická církev uznala existenci ekumenického hnutí.“

Ukázalo se, že určitě vanou větry změn. Ale byla římská kurie, mocná skupina prelátů, která tvoří administrativní řízení církve, nakloněna těmto změnám? A pokud ano, jaká byla jejich představa křesťanské jednoty?

Dilema katolické církve

„NOVÉ LETNICE.“ To byla naděje, kterou papež Jan XXIII. vyjádřil v souvisloti s ekumenickým koncilem, zahájeným v roce 1962 a známým pod názvem Druhý vatikánský koncil. Doufal, že to bude prostředek duchovní obnovy mezi katolíky a že přinese změny, které vydláždí cestu k znovusjednocení křesťanstva.

Ale takové myšlenky aggiornamenta (přizpůsobení době) nesdíleli všichni preláti Vatikánu. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Papežovo rozhodnutí bylo tedy přijato chladně jeho konzervativní kurií, která byla přesvědčena, že církev pod vedením Pia XII. prosperovala, a neviděla žádný důvod pro změny, které v duchu viděl Jan. Někteří z vatikánských kardinálů ve skutečnosti dělali všechno, co bylo v jejich moci, aby konání koncilu zdrželi, dokud ten starý muž neodejde ze scény a od plánu se bude moci v tichosti upustit.“

Edikt o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu

Papež Jan XXIII. žil dost dlouho, aby uvedl Druhý vatikánský koncil v činnost, ale krátce poté, v červnu 1963, zemřel — dlouho před tím, než koncil v prosinci 1965 skončil. Nicméně Edikt o ekumenismu byl vyhlášen papežem Pavlem VI. 21. listopadu 1964. V jeho úvodu stálo: „Obnovení jednoty všech křesťanů je jednou ze základních věcí, jimiž se Druhý vatikánský koncil zabývá.“

Je pozoruhodné, co napsal jezuitský kněz Walter M. Abbott v díle The Documents of Vatican II (Dokumenty Druhého vatikánského koncilu): „Edikt o ekumenismu označuje plný vstup římskokatolické církve do ekumenického hnutí.“ A v podobném duchu pod hlavičkou „Římskokatolická církev podle Druhého vatikánského koncilu“ říká optimisticky The New Encyclopædia Britannica: „Římskokatolická církev oficiálně opustila své postavení ‚jediné pravé církve‘“.

Ale opustila katolická církev skutečně tuto pozici? Za jakých podmínek mělo dojít k jednotě? Poté, co určil meze, v nichž se katolíci mohou účastnit ekumenické činnosti, Edikt o ekumenismu si vymiňuje: „Tento svatý koncil nabádá všechny věřící, aby se vyvarovali nerozumného a lehkovážného nadšení. . . Jejich ekumenická činnost nemůže být jiná než úplně a upřímně katolická, to jest, věrná pravdě, kterou jsme obdrželi od apoštolů a církevních otců, a v souladu s vírou, kterou katolická církev vždy vyznávala.“

Překážky jednoty

Skutečností je, že římskokatolická církev se nikdy nevzdala svého postavení jediné pravé církve. Edikt o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu říká: „Právě prostřednictvím jediné Kristovy katolické církve, jež je všeobecnou pomocí ke spasení, lze obdržet plnost prostředků ke spáse. Věříme, že to bylo pouze apoštolské kolegium s apoštolem Petrem jako hlavou, jemuž náš Pán svěřil všechna požehnání Nového Zákona.“

Nedávno vydané francouzské dílo Théo — Nouvelle Encyclopédie Catholique (1989) říká: „Pro katolíky je papež jakožto Petrův nástupce teologicky trvalým prvkem jednoty církve a biskupů. Nicméně prostým faktem je, že papež je hlavní příčinou rozdělení mezi křesťany.“

Tato rozvratnická nauka o nadřazenosti papeže úzce souvisí s dogmatem o papežské neomylnosti a apoštolské posloupnosti katolických biskupů, z nichž obě jsou pro nekatolické církve křesťanstva nepřijatelné. Udělal Druhý vatikánský koncil něco pro to, aby upravil katolický postoj k těmto naukám?

Dogmatická konstituce (naukové uspořádání) v církvi po Druhém vatikánském koncilu odpovídá v paragrafu 18: „Tento svatý synod, jenž kráčí ve stopách Prvního vatikánského koncilu [který prohlásil dogma o papežské neomylnosti], spolu s ním učí a prohlašuje, že Ježíš Kristus, věčný pastýř, ustavil svatou církev tím, že pověřil apoštoly jejich posláním stejně, jako byl on vyslán od Otce. (Srovnej Jana 20:21.) Bylo jeho vůlí, aby jejich nástupci, zejména biskupové, byli pastýři jeho církve až do konce světa. Aby však sám episkopát byl jediný a nerozdělený, ustanovil Petra hlavou ostatních apoštolů a v něm zřídil trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty víry i společenství. Tento svatý synod znovu nabádá všechny věřící, aby tomuto učení o zřízení, trvalosti, povaze a důležitosti svaté nadřazenosti římského pontifika a neomylnosti jeho učitelského úřadu pevně věřili, a v neochvějném postupu v souladu s tímto prohlášením navrhuje veřejně hlásat a jasně formulovat nauku o biskupech, nástupcích apoštolů, kteří spolu s nástupcem Petrovým, Kristovým náměstkem a viditelnou hlavou celé církve, řídí dům živého Boha.“

Je příznačné, že papež Pavel VI. vyhlásil tuto Dogmatickou konstituci v církvi tentýž den, kdy podepsal Edikt o ekumenismu. A téhož 21. listopadu 1964 prohlásil „Marii za ‚Matku církve‘, to jest všech věřících a všech pastýřů“. Jak je možné tvrdit, že Edikt o ekumenismu ‚označuje plný vstup římskokatolické církve do ekumenického hnutí‘, když papež zvolil právě den jeho vydání k tomu, aby znovu potvrdil dogmata, jež jsou absolutně nepřijatelná pro většinu členů Světové rady církví?

Dilema církve

Dr. Samuel McCrea Cavert, bývalý generální tajemník Národní rady církví, který sehrál důležitou roli ve vytvoření Světové rady církví, řekl: „Ekumenický postoj Ediktu [o ekumenismu] se vskutku neslučuje s jeho předpokladem, že římskokatolická církev je jediná pravá církev. S tím souvisí další předpoklad nadřazenosti Petra a jeho soudní pravomoci nad celou církví. Tyto předpoklady zřejmě naznačují, že římskokatolické chápání ekumenismu je nezměnitelně římskocentrické.“

Dr. Konrad Raiser, zástupce generálního tajemníka Světové rady církví, prohlásil: „Papež [Jan Pavel II.] činí mnoho ekumenických prohlášení, ale je ovlivněn posláním, které ho vede jiným směrem.“

Tento zřejmý rozpor mezi ekumenickou fasádou Vatikánu a jeho tvrdošíjným lpěním na vlastních tradičních představách jen odhaluje, že církev Říma je ve slepé uličce. Pokud je upřímná ve své účasti v ekumenickém hnutí za křesťanskou jednotu, musí upustit od tvrzení, že je jedinou pravou církví. Jestliže to odmítá, musí přiznat, že její takzvaný ekumenismus je jen taktickým manévrem, který má nalákat ortodoxní a protestantské církve zpět do katolického stáda.

Jednoduše řečeno, katolická církev buď musí připustit, že její staletí stará tvrzení jsou chybná, nebo že její současná účast v ekumenickém hnutí je čiré pokrytectví. Ať tak nebo tak, mnozí upřímní členové církví křesťanstva jsou zmateni. Kladou si otázku zda vůbec někdy bude dosaženo křesťanské jednoty.

[Praporek na straně 8]

‚Edikt o ekumenismu označuje plný vstup římskokatolické církve do ekumenického hnutí‘

[Obrázek na straně 7]

Druhý vatikánský koncil postavil katolickou církev před dilema

[Podpisek]

UPI/Bettmann Newsphotos

Je možná křesťanská jednota?

KŘESŤANSTVO je rozděleným domem. Jeho členstvo, odhadem přes 1,5 miliardy lidí, je rozštěpeno na církev římskokatolickou, východní pravoslavnou, protestantskou a na jiné církve a sekty, které tvrdí, že jsou křesťanské. Mnoho upřímných lidí si klade otázku, zda vůbec kdy bude dosaženo křesťanské jednoty.

Dokument Druhého vatikánského koncilu naříká nad náboženskou nejednotou a říká: „Všichni se prohlašují za učedníky Pána, ale jejich přesvědčení si navzájem odporují a jejich cesty se rozcházejí, jako by byl sám Kristus rozdělen. (Srovnej 1. Korinťanům 1:13.) Tento nesoulad bezpochyby otevřeně odporuje Kristově vůli, světu je kamenem klopýtání a poškozuje nejsvětější věc kázat dobré poselství každému tvoru.“

Jednota katolické církve

Katolická církev, která se pyšní asi polovinou celkového počtu členů křesťanstva, chápe křesťanskou jednotu svým vlastním způsobem. Na přelomu století se tvořila různá „modlitební sdružení“. Mezi nimi bylo Bratrstvo Panny Marie Milosrdné za navrácení Anglie ke katolické víře, Zbožné sdružení modliteb k Panně Marii Milosrdné za obrácení bludařů a Bratrstvo modliteb a dobrých skutků za znovuspojení východních schizmatiků s církví.

V roce 1908 začal být z iniciativy anglikánského kněze obráceného ke katolictví organizován každoroční katolický týden modliteb (18. až 25. ledna) „za obrácení a návrat oddělených bratří“. Později se stal každoročním Týdnem modliteb za křesťanskou jednotu, k němuž se od začátku padesátých let přidala Světová rada církví.

Katolická kniha The Documents of Vatican II uvádí: „Každý rok v lednu, po mnoho desetiletí, vznášeli osm dní římskokatoličtí věřící modlitby za křesťanskou jednotu. Do roku 1959 byla obecnou ideou těchto dnů modliteb, 18. až 25. ledna, naděje, že se protestanté ‚vrátí‘ k jediné pravé církvi a že skončí odštěpení ortodoxních církví.“

Změnil Druhý vatikánský koncil zásadně pohled katolické církve na křesťanskou jednotu? Nástupce papeže Jana, Pavel VI., vyhlásil Dogmatickou konstituci v církvi vydanou Druhým vatikánským koncilem, která říká: „Toto je jediná Církev Kristova, o níž v Krédu vyznáváme, že je jedna, svatá, katolická a apoštolská. . . Tato Církev, založená a organizovaná jako společnost v přítomném světě, trvá v katolické církvi, jež je spravována nástupcem Petra a biskupy ve spojení s ním.“

Pohled katolické církve na křesťanskou jednotu se tedy v zásadě nezměnil. Názor vyjádřený na Druhém vatikánském koncilu je v podstatě takový, že jakékoli dobré věci existující mimo katolickou církev ve skutečnosti patří jí a jsou tedy, jak říká Dogmatická konstituce o církvi, „silami působícími ke katolické jednotě“.

Způsobilá podporovat jednotu?

Co lze říci o často opakovaném vyznání katolické církve, že je „jedna, svatá, katolická a apoštolská“? Za prvé, nedávné odštěpení tradicionalistických katolíků pod vedením arcibiskupa Lefebvra, vynecháme-li otevřenou revoltu stovek katolických teologů, usvědčuje ze lži tvrzení církve, že je „jedna“.a

Za druhé, minulost katolické církve s jejím antisemitismem, mučením „kacířů“, s její podporou „svatých válek“ a angažovaností v politice a ve špinavých finančních aférách odhaluje, že má daleko do toho, aby byla svatá.

Za třetí, církev Říma může sotva ospravedlnit své prohlášení, že je „katolická“, neboli „všeobecná“, neboť je tvořena pouze asi polovinou všech, kteří tvrdí, že jsou křesťané, tedy asi patnácti procenty celosvětové populace.

Za čtvrté, historická fakta, kronika papežství, bohatství, nemorálnost a politická angažovanost mnoha katolických prelátů nemohou opravňovat církev k tvrzení, že je „apoštolská“. Je zřejmé, že katolická církev si nemůže dělat nároky na to, že je ústředním bodem křesťanské jednoty.

Světová rada církví a jednota

Světová rada církví shromažďuje více než třista protestantských a východních ortodoxních církví, které mají více než 400 miliónů členů ve více než stu zemích. Cílem rady je „prohlašovat základní jednotu církve Kristovy a stavět před církve závazek dávat najevo tuto jednotu a její naléhavou potřebu pro evangelizační dílo“. Nabízí však Světová rada církví větší naději na pravou křesťanskou jednotu, než jakou nabízí římskokatolická církev?

Na jakém základě chce Světová rada církví sjednotit křesťany? Jedna encyklopedie uvádí: „Světová rada církví. . . Členové všeobecně souhlasí s tím, že rozdělení křesťanů je v rozporu s Boží vůlí a je vážnou překážkou přijímání křesťanství nekřesťany. . . Vzniklo přesvědčení, že jednota musí být založena na pravdě.“ Co je tedy považováno více než třemi sty členy Světové rady církví za základní pravdu?

V roce 1948 považovali někteří členové původní základ pro členství ve Světové radě církví za nedostatečně trinitářský, a tak byl v roce 1961 pozměněn takto: „Světová rada církví je společenství církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písem, a proto se snaží společně plnit své společné povolání ke slávě jednoho Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého.“ — kurzíva od nás.

Už samotný základ pro členství ve Světové radě církví sám sebe popírá. Proč? Protože víra v „jednoho Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého“ není „podle Písem“. Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) říká: „Dnes teologové souhlasí s tím, že hebrejská Bible neobsahuje nauku o Trojici.“ Dále The New International Dictionary of New Testament Theology (Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie) vysvětluje: „Původní křesťanství nemělo jasně formulovanou nauku o Trojici.“ A The New Encyclopædia Britannica prohlašuje: „Ani slovo Trojice, ani jasně formulovaná nauka o ní se v Novém Zákoně neobjevuje; Ježíš ani jeho následovníci neměli v úmyslu protiřečit šémě Starého Zákona: ‚Slyš, ó Izraeli: Pán, náš Bůh, je jeden Bůh‘ (5. Mojžíšova 6:4).“

Navíc se Světová rada církví hluboce zapletla do politických bojů. Poskytla například fondy pro ozbrojená osvobozenecká hnutí. The New Encyclopædia Britannica odhaluje: „Účast skupin Světové rady církví na různých revolučních hnutích byla příčinou kritiky některých zakládajících členských církví.“ Nekřesťanské zaplétání do politiky nemůže přivodit pravou křesťanskou jednotu o nic víc než nebiblický naukový základ.

Pravá jednota je možná

Je zajímavé, že francouzská Encyclopædia Universalis (1989) říká, že záměr ekumenismu je „vrátit rozdělené rodině křesťanů hlubokou a viditelnou jednotu v souladu s Ježíšovým učením. . . Tím, že si nekřesťané všimnou, jak se křesťané navzájem milují, by měli získat víru a připojit se k církvi, jež je předobrazem nového světa, v němž služba, spravedlnost a pokoj budou řídícími principy, jak předpověděl a předvedl Ježíš. . . Je pozoruhodné, že. . . Epištola k Hebrejcům (II, 5) mluví o tom, že přijde ‚oikumené [obydlená země]‘, čímž zdůrazňuje, že křesťanská naděje není nehmotný duchovní svět, ale tento obydlený svět [země], smířený se svým stvořitelem.“

Stále více členů církví křesťanstva si uvědomuje, že učení jejich církví není v souladu s učením Ježíšovým. S hanbou si všímají, že členové jejich náboženství nemilují jeden druhého. Mnozí z nich však našli rodinu křesťanů, kteří jsou hluboce jednotní, a pozorují, jak se skutečně navzájem milují. Ano, našli pravou křesťanskou jednotu a naději v celosvětové rodině svědků Jehovových.

Výsledkem je, že milióny bývalých členů církví křesťanstva získalo naději v Boží sjednocený svět, v němž budou služba, spravedlnost a pokoj řídícími principy.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 11]

Mnozí lidé našli celosvětovou rodinu křesťanů, kteří již jsou sjednoceni

[Obrázek na straně 10]

Tento monument u sídla Světové rady církví v Ženevě ve Švýcarsku představuje jejich dosud nevyslyšené modlitby za církevní jednotu