Záchrana po ničivé bouři!

Zprávy o zpustošení, které v minulém roce působil hurikán Mitch, se objevovaly na prvních stránkách novin na celém světě. Málo pozornosti však bylo věnováno tomu, s jakým mnohdy heroickým úsilím se obětem této ničivé bouře snažili pomáhat svědkové Jehovovi. Dále uvedená zpráva poutavě popisuje, jak pravé křesťanství a bratrství mohou úspěšně obstát i za těch nejhorších okolností.

DNE 22. října 1998 se nad vodami jihozápadní části Karibského moře zrodil zabiják. Objevil se ve formě tropické tlakové níže. Za 24 hodin zmohutněl do podoby tropické bouře a dostal jméno, na které se bude dlouho vzpomínat se strachem a bolestí: Mitch. Jakmile Mitch získal sílu, zamířil na sever. Do 26. října se z něj stal hurikán o intenzitě 5, přinášející vítr o trvalé rychlosti 290 kilometrů za hodinu a poryvy o rychlosti určitě přes 320 kilometrů za hodinu.

Zpočátku to vypadalo, že se Mitch chystá vtrhnout na Jamajku a Kajmanské ostrovy. Ale zabiják se obrátil na západ a vydal se přímo k Belize na pobřeží Střední Ameriky. Na Belize však nezaútočil, ale hrozivě se stočil k severnímu pobřeží Hondurasu. A pak se Mitch dal náhle do pohybu. Dne 30. října vtrhl do Hondurasu a tam způsobil obrovské ztráty na životech a značné škody.

Mitch utočí na Honduras

Mitch se ohlásil prudkými dešti. „V sobotu 31. října asi v jednu hodinu v noci,“ vypráví Víctor Avelar, celodobý kazatel, který žije v Tegucigalpě, „jsme uslyšeli hluk podobný hluku hrozné bouře. Z někdejšího potůčku se nyní stala běsnící řeka. Proud odnesl dva domy i jejich obyvatele, kteří byli uvězněni uvnitř a křičeli o pomoc.“ V jiné části města zahynulo v lavině bahna 32 lidí, mezi nimiž bylo 8 osob, které studovaly Bibli se svědky. Nikdo z pokřtěných svědků však nezahynul.

Honduraští veřejní činitelé pohotově reagovali na tuto krizovou situaci a zřizovali úkryty pro uprchlíky. Akci zahájil také mezinárodní tým záchranářů z více než deseti zemí. Podobně se do čela záchranných akcí začali stavět svědkové Jehovovi, kteří si připomínali biblická slova: „Konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galaťanům 6:10) Svědkové tedy vytvořili výbory pro humanitární pomoc. Uvědomovali si, že situace v pobřežních městech je skutečně zoufalá, a tak zorganizovali záchrannou výpravu.

Svědek Edgardo Acosta vypráví: „V sobotu 31. října jsme si opatřili malý člun a vypluli jsme do zaplaveného území. Zachránili jsme sice dva bratry,a ale uvědomili jsme si, že máme-li odtud dostat všechny bratry, potřebujeme větší člun. Opatřili jsme si tedy velrybářský člun a v neděli časně ráno jsme se vydali na cestu podruhé. Konečně jsme odvezli do bezpečí všechny členy sboru i některé sousedy — celkem 189 lidí.“

Juan Alvarado pomáhal provádět záchranné akce u La Junta. Vypráví: „Slyšeli jsme, jak lidé křičeli: ‚Pomoc! Zachraňte nás!‘ To byl nejhrůznější zážitek, jaký jsem kdy měl. Bratři byli naprosto uvězněni. Mnozí byli na střechách.“ María Bonillová, která to přežila, vzpomíná: „Ta obrovská spousta vody kolem nás se podobala oceánu. Všichni jsme křičeli.“ Snahy záchranářů však byly úspěšné. Přežil také Humberto Alvarado, který říká: „Bratři nás nejen zachránili, ale také nám poskytli přístřeší, jídlo a oblečení.“ Humberto dále vypráví: „Jeden muž, který tuto záchrannou akci pozoroval, nám řekl, že nikdo z jeho církve se nepokusil ho vyprostit, udělali to však svědkové Jehovovi. Teď je přesvědčen, že svědkové Jehovovi mají pravé náboženství.“

V městečku La Lima bylo několik svědků uvězněno v jednom domě. Když voda kolem domu začala stoupat, udělali ve stropě otvor a vylezli na stropní trámy. Sestra, která se jmenuje Gabi, vypráví: „Zásoby, které jsme měli, nám stačily na pár dní. Když došly, jeden z bratrů s nasazením života vyšel ven a vstoupil do vody, aby nasbíral kokosové ořechy. Zpívali jsme písně Království, abychom zmírnili svou úzkost.“ Služební pomocník Juan vzpomíná: „Domnívali jsme se, že nepřežijeme. Proto jsme se rozhodli studovat biblický časopis Strážná věž. Všichni jsme se rozplakali, protože jsme si mysleli, že tentokrát jsme společně studovali naposledy. Studium nás posílilo, abychom to vydrželi.“ Zůstali tam osm dní, až je nakonec vyprostili pracovníci záchranné služby.

Mnozí z těch, kdo to přežili, se museli vyrovnávat s krutou realitou, i když zůstali naživu a byli v bezpečí. Sestra, která se jmenuje Lilian, přiznává: „Je velmi nepříjemné přijít o takové osobní věci, jako například šaty, nábytek a rodinné fotografie. Když jsem viděla, že můj dům je plný bahna, odpadků, a dokonce hadů, bylo to prostě hrozné!“ Znovu se však ukázalo, že křesťanské společenství bratrů je nesmírně cenné. „Bratři nám pomáhali,“ vypráví Lilian. „Můj manžel, který není svědek, se ptal: ‚Jak se jim za všechnu tu práci odměníme?‘ Jedna sestra odpověděla tak, že se obrátila na mně a řekla: ‚Nemusíš mi děkovat. Jsem tvoje sestra.‘“

Salvador zakouší Mitchovo běsnění

Jak se hurikán Mitch hnal na západ k Salvadoru, ztrácel energii. Stále však měl sílu zabíjet. V té době svědkové Jehovovi v Salvadoru pilně připravovali oblastní sjezd „Bohulibý způsob života“. Očekávalo se, že na sjezd přijde více než 40 000 lidí. Když se přiblížil Mitch, zdálo se málo pravděpodobné, že se sjezdu budou moci zúčastnit všichni bratři. Řeky se rozvodnily a zaplavily vše — plodiny, silnice i domy. Na kopcích oslabených odlesňováním se vytvořily obrovské laviny bahna.

Nelson Flores byl předsedajícím dozorcem sboru svědků Jehovových ve městě Chilanguera. Ráno v sobotu 31. října se probudil a zjistil, že na druhém břehu řeky, kde stávala Chilanguera, není nic. Pět set domů bylo smeteno ze zemského povrchu! Nelson se strachoval o život svých duchovních bratrů a velmi málo myslel na vlastní bezpečnost, a proto se ponořil do rozvodněné řeky. Vypráví: „Když jsem se dostal na druhý břeh, vstal jsem a snažil se zorientovat. Těmito místy jsem předtím procházel každý den, když jsem tam kázal dům od domu, ale najednou jsem nemohl najít ani jediný známý orientační bod.“

Té noci v Chilangueře zahynulo asi 150 lidí. Mezi nimi bylo několik osob, které studovaly Bibli se svědky Jehovovými. Nikdo z pokřtěných svědků však nezahynul.

Brzy byly zahájeny záchranné akce. Arístedes Estrada, který pomáhal tyto operace organizovat, vypráví: „Do Chilanguery jsme vejít nesměli. Voda stále stoupala. Nikdy nezapomenu pohled těch lidí, kteří volali o pomoc, ale záchranáři museli utéct, aby si zachránili vlastní život, a nechali je tam.“ Časem však byli všichni bratři bezpečně evakuováni. Sály Království sloužily jako centra pro uprchlíky. Kromě toho se svědkové postavili k nemocnicím, ke školám a na jiná místa, kde si mohli prohlédnout seznamy zraněných a lidí bez domova a vyhledat jména svědků. Místní sbory okamžitě zajistily potřebné věci.

Dopravit zásoby do center, kde byly shromažďovány, však nebylo vždy snadné. Bratři z města Corinto se tam vydali s nákladem plodin z vlastních polí, jenže narazili na sesuv půdy, který jim zahradil cestu. Jak to vyřešili? Cestu si prokopali. Přihlížející to zpočátku sledovali nedůvěřivě. Za chvíli se však rozhodli, že se přidají a pomohou uvolnit cestu. Bratři z Corinta dorazili do cíle své cesty pokryti bahnem, ale šťastni, že mohli nějak přispět.

Kancelář odbočky Watch Tower Society sloužila jako jedno z center, kde byly dovezené věci shromažďovány. Gilberto, pracovník odbočky, který pomáhal rozvážet dary, vzpomíná: „To bylo neuvěřitelné! Přijelo tolik vozidel, že museli být určeni dobrovolníci, kteří řídili dopravu na parkovišti a na ulici před odbočkou.“ Odhadem bylo darováno 25 tun oblečení a 10 tun jídla. Trvalo to celý týden, než 15 dobrovolníků roztřídilo a odeslalo oblečení.

Mitch se vyhýbá Nicaragui

Mitch se přehnal dost blízko nikaragujských hranic, takže i na Nikaragui shodil ničivý déšť. Tisíce domů bylo zničeno a silnice byly odplaveny. Nedaleko města Posoltega lavina bahna zavalila celé vesnice — a více než 2 000 lidí.

Když se o této tragédii dozvěděli svědkové v Nikaragui, zahájili velkou záchrannou akci. Vyslali dobrovolníky, kteří podnikli vyčerpávající a nebezpečnou milosrdnou výpravu, aby našli své bratry. Do Posoltegy vyrazily dva týmy svědků, jeden z Leónu (města na jih od Posoltegy) a jeden z Chichigalpy (města na severu), a každý bratr s sebou měl těžký balík zásob. Pracovníci záchranné služby upozorňovali, že cesta je opravdu nesjízdná, ale bratři byli rozhodnuti vydat se tam.

Časně ráno v pondělí 2. listopadu bratři z Leónu naložili zásoby na nákladní auto a jeli až k podemletému mostu. Potom bratři vyložili náklad z auta a vytvořili dva cyklistické týmy: jeden tým vyjel do Posoltegy, druhý do zatopeného města Telica. Bratři nejprve přednesli modlitbu. „Po modlitbě,“ říká jeden ze záchranářů, „jsme cítili obrovskou sílu.“ Potřebovali ji. Museli se dostat přes široké strouhy; někdy tak, že projeli bahnem, a jindy přenášeli kola na ramenou. Cesta byla často zahrazena padlými stromy. A museli snášet pohled na mrtvá těla plovoucí v kalužích vody.

Cyklisté z Leónu i z Chichigalpy kupodivu přijeli do Posoltegy téměř současně. Nerio López, člen záchranářského týmu, vzpomíná: „Měl jsem na kole ojeté pneumatiky. Myslel jsem, že to vydrží tak na jeden nebo dva kilometry.“ Ale kolo to nějak vydrželo. Obě pneumatiky praskly teprve na zpáteční cestě. Každopádně tito bratři byli první dobrovolní záchranáři, kteří tam přijeli. Měli obrovskou radost, když se setkali s místní skupinou křesťanských bratrů a sester. Jedna sestra řekla: „Jsem Jehovovi a našim bratrům moc vděčná, že nám poskytli svou podporu a pomoc. Nikdy bychom si nepomysleli, že nám naši bratři přijdou na pomoc tak brzy.“

Tato výprava byla první z několika cyklistických výprav, které se vydaly do zaplavených měst, a v mnoha případech byli naši bratři první dobrovolní záchranáři, kteří tam přijeli. Město Larreynaga bylo svědkem zajímavé podívané, když tam 16 bratrů přijíždělo na kole. Jejich úsilí dojalo místní bratry k slzám. Cyklisté museli někdy nést na zádech více než 20 kilogramů zásob. Dva bratři přivezli do města El Guayabo dokonce přes 100 kilogramů věcí! Jednoho cyklistu, který nesl tolik věcí, kolik jeho kolo uvezlo, utěšovalo rozjímání o biblickém textu z Izajáše 40:29: „[Jehova] unavenému dává sílu; a v člověku bez dynamické energie rozhojňuje plnou sílu.“

Svědkové z města Tonalá vypravili k odpovědným bratrům posla se zprávou, že jejich zásoby potravin jsou již téměř vyčerpány. Když posel dorazil, s údivem zjistil, že zásoby potravin již byly odeslány. A když se dostal domů, potraviny na něj čekaly v jeho domě. Marlon Chavarría, který pomáhal dopravovat humanitární pomoc do zaplavené oblasti kolem Chinandegy, vzpomíná: „V jednom městě bylo 44 rodin svědků. Užitek z toho však mělo 80 rodin, protože bratři se o své potraviny rozdělili.“

Tyto snahy poskytovat pomoc neunikly pozornosti úřadů. Starosta města Wamblán v dopise svědkům napsal: „Píšeme Vám, zda by bylo možné získat nějakou pomoc. . . . Pozorujeme, jak pomáháte svým bratrům a sestrám tady ve Wamblánu a rádi bychom věděli, zda byste mohli udělat i něco pro nás.“ Svědkové Jehovovi na to reagovali tak, že jim poslali jídlo, léky a oblečení.

Mitch běsní v Guatemale

Sotva Mitch opustil Honduras a Salvador, vtrhl do Guatemaly. Sestru Saru Augustínovou, která žije jižně od hlavního města Guatemaly, vzbudil zvuk rozbouřených vod. Rokle, v níž bydlela, se změnila v burácející řeku. Sara často klepala na dveře u svých sousedů, když s nimi chtěla mluvit o biblické pravdě. Nyní chodila dveře ode dveří a zoufale se snažila sousedy vzbudit. Později se z kopce přihnala lavina bahna a zaplavila mnoho domů jejích sousedů. Sara popadla lopatu, začala pomáhat těm, kdo přežili, a vyhrabala z bahna sedm malých dětí. Sara byla porodní asistentkou a kdysi pomáhala přivést na svět právě jedno z těchto dětí. Je smutné, že mezi mrtvými byla také dospívající dívka Vilma. Krátce před tím jí Sara dala biblickou literaturu.

I když Mitch ztratil hodně ze své divokosti, stálý déšť značně poškodil plodiny, mosty a domy. Do kanceláře odbočky svědků Jehovových v Guatemale přišlo velké množství zásob a odbočka rozhodla, že určitá část těchto zásob by mohla být využita jako pomoc bratrům v Hondurasu. Voda strhla mnoho mostů a bylo zaplaveno letiště, a proto se zásoby musely poslat po vodě. Frede Bruun z kanceláře odbočky vypráví: „Pronajali jsme si laminátový člun dlouhý osm metrů a vypluli s nákladem léků a potravin, který vážil asi tunu. Po děsivé plavbě na neklidném moři jsme konečně, promočení na kůži, dopluli do přístavu Omoa.“

Mitch po sobě zanechal nepříjemné stopy

Zdálo se, že Mitch utichne nad jihovýchodním Mexikem. V jednom ze svých posledních záchvěvů však zamířil na severovýchod a zaútočil na jižní Floridu. Mitch však brzy začal ztrácet sílu. Ustupoval k Atlantiku a začal se rychle rozpadat. Do 5. listopadu byly všechny výstrahy před tropickou bouří odvolány.

Někteří odborníci říkají, že Mitch byl „nejničivější hurikán, jaký postihl západní polokouli za posledních 200 let“. Počet ztrát na životech možná dohromady dosáhl 11 000; tisíce lidí se dosud pohřešují. Více než tři miliony lidí zůstalo bez domova nebo přinejmenším bylo krutě postiženo. Honduraský prezident Carlos Flores Facusse naříkal: „Přišli jsme o všechno, co jsme postavili za posledních 50 let.“

Mnoho svědků Jehovových připravil Mitch o domov. Je smutné, že v několika případech už neexistují ani pozemky, na nichž domy svědků stály. Svědkové Jehovovi však zajistili mnoha bratrům pomoc při opravách nebo znovuvýstavbě jejich domů.

Tragické katastrofy, jako byl hurikán Mitch, jsou děsivou připomínkou toho, že žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1–5) Skutečná ochrana před takovými katastrofami přijde teprve tehdy, až vládu nad touto planetou převezme Boží Království. (Matouš 6:9, 10; Zjevení 21:3, 4) Svědkové Jehovovi jsou přesto vděčni, že nikoho z jejich bratrů nepřipravil o život přímo Mitch.b Sbory se řídily místními pokyny k evakuaci a měly dobrou organizaci, a to mnoha svědkům pomohlo dostat se z míst, kde jim hrozilo nebezpečí.

Během několika posledních měsíců se svědkové Jehovovi v postižených zemích usilovně snažili obnovit svou běžnou duchovní činnost. Například v Salvadoru zajišťovali pomoc pro ty, kdo byli postiženi bouří, aby se také mohli zúčastnit oblastního sjezdu, který se konal krátce potom, co se přes Salvador přehnal Mitch. Pro tyto postižené byla zajištěna doprava pronajatými autobusy a také ubytování. Dokonce se zajistila lékařská péče pro nemocné, takže se i oni mohli zúčastnit sjezdu. Sjezd byl velmi zdařilý, s vrcholným počtem 46 855 návštěvníků, což bylo mnohem více, než se původně předpokládalo. Bratr José Rivera ze Salvadoru, kterého Mitch připravil jak o domov, tak o zaměstnání, přiznává: „Byli jsme silně otřeseni tím, co jsme zažili. Ale ze sjezdu jsme se vrátili jako vyměnění díky pohostinnosti, jakou nám tam bratři projevovali.“ Ze zpráv vyplývá, že počet těch, kdo navštěvují shromáždění svědků Jehovových v postižených zemích, výrazně vzrostl, což byl přímý důsledek toho, že lidé mimo sbor pozorovali naše humanitární akce.

Tento zážitek však nejvíce zapůsobil na samotné svědky. Carlos, který přežil záplavy v Hondurasu, říká: „Ještě nikdy jsem nezažil nic podobného. Osobně jsem pociťoval lásku a náklonnost svých bratrů.“ Ano, škody způsobené hurikánem Mitchem budou jednoho dne patřit minulosti. Ale láska, kterou projevovali svědkové Jehovovi, z nichž mnozí dokonce riskovali život, jen aby pomohli svým bratrům, nebude nikdy zapomenuta.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 19]

Svědkové ze sousedních zemí poskytují pomoc

KDYŽ meteorologové předpověděli, že se do Belize přižene hurikán Mitch, národ se začal připravovat na jeho útok. Vláda nařídila evakuaci obyvatel ze všech pobřežních a nízko položených oblastí, a proto svědkové Jehovovi z těchto míst odešli do hlavního města Belmopan, skoro 80 kilometrů do vnitrozemí, nebo do jiných, výše položených měst.

Belize bylo naštěstí hlavního náporu Mitchova zuřivého útoku ušetřeno. Jakmile se však bratři v Belize doslechli o vážné situaci svých bratrů v Hondurasu, Nikaragui a Guatemale, darovali jim jídlo, oblečení, čištěnou pitnou vodu a peníze.

Takto reagovali vlastně bratři ve všech sousedních zemích. Svědkové z Kostariky poslali čtyři obrovské kontejnery plné jídla, oblečení a léků. Bratři v Panamě zřídili čtyři centra, kde přijímali, třídili a balili darované věci. Za několik dní bylo shromážděno více než 20 000 kilogramů zásob humanitární pomoci. Jeden muž, který není svědek, to komentoval: „Domníval jsem se, že v organizování humanitární pomoci zaujímá první místo vojsko. Ale teď vidím, že na to místo nastoupili svědkové Jehovovi.“ Svědkové začali tohoto muže pravidelně navštěvovat a předkládat mu biblické pravdy.

Jeden bratr, který podniká v dopravě, dal k dispozici návěs a také určil jednoho řidiče (ten nebyl svědek), aby dopravil humanitární pomoc do Nikaraguy. Celní úředníci v Panamě i v Kostarice upustili od celních formalit, když nechali kamion projet přes hranice své země. Jedna čerpací stanice darovala tolik pohonných hmot, že naplnily dvě nádrže kamionu — stačilo to na cestu tam i zpátky. Podobně celní úředníci v Nikaragui odmítli prohlížet zásilky. Říkali: „Jestliže to je od svědků Jehovových, nemusíme to prohlížet. Nikdy jsme s nimi neměli žádné problémy.“

Dopravit humanitární pomoc do Hondurasu po zemi však nebylo možné. Jedné křesťanské sestře, která pracuje pro honduraské vyslanectví, se však podařilo prostřednictvím tohoto vyslanectví zařídit, aby zásilky humanitární pomoci byly zdarma odeslány letadlem. Tímto způsobem bylo dopraveno více než 10 000 kilogramů materiálu.

Je zajímavé, že humanitární činnost svědků udělala značný dojem i na některé lidi, kteří nejsou svědkové. Některé společnosti darovaly kartonové krabice, dávkovače lepicí pásky a obaly z umělé hmoty. Jiné společnosti dávaly peněžní dary a slevy na zboží. Na zaměstnance letiště v Panamě nejvíce zapůsobilo, když viděli, jak více než 20 svědků dobrovolně pomáhá při vykládání daru, který se posílal do Hondurasu. Několik těchto pracovníků letiště příští den přišlo s peněžním darem, který mezi sebou vybrali.

[Rámeček na straně 20]

Podobná humanitární pomoc v Mexiku

MEXIKO bylo poměrně málo poškozeno hurikánem Mitchem. Ale několik týdnů před tím, než tento zabiják vtrhl do Střední Ameriky, byla ve státě Chiapas rozsáhlá povodeň. Touto povodní bylo zasaženo asi 350 obcí a některá malá města celá zmizela pod vodou.

Povodeň pochopitelně způsobila mnoho těžkostí svědkům Jehovovým v té oblasti. Místní sboroví starší však jednali rychle a tak mnohdy pomohli zmírnit následky bouře. Například v jedné malé obci starší navštívili jednotlivě všechny členy sboru a upozornili je, že se mohou uchýlit do sálu Království, pokud by ještě dále pršelo. Zdálo se, že sál je nejtrvanlivější stavba v obci. Za svítání městečko zaplavily současně dvě rozvodněné řeky. Svědkové se společně s několika svými sousedy zachránili tím, že před tímto náporem velké vody utekli na střechu sálu Království. Nikdo ze svědků nepřišel o život.

Přesto se asi 1 000 svědků v Mexiku muselo uchýlit do úkrytů zajištěných vládou. Domy přibližně 156 svědků byly úplně zničeny a 24 domů bylo poškozeno. Kromě toho bylo úplně zničeno sedm sálů Království.

Pro potřeby svědků Jehovových a jejich sousedů tedy bylo vytvořeno šest výborů pro humanitární pomoc. Rychle se rozdělovalo jídlo, oblečení, přikrývky a jiné zásoby. Když místní úředníci dostali stručnou zprávu o rozsahu této humanitární akce, řekli: „Ani vojsko by to nedokázalo udělat tak rychle.“

Svědkové Jehovovi jsou už dávno známí svou poctivostí a to často působí k jejich prospěchu. Když například v době záplav několik lidí společně žádalo o pomoc místní úřady, úředníci se jich zeptali, zda v jejich obci jsou nějací svědkové Jehovovi. Jakmile ti lidé odpověděli, že ano, úředníci jim řekli: „Přiveďte k nám tedy jednoho z nich, abychom mu mohli dát zásoby pro tuto výpomoc.“

Jeden místní sborový starší ty události pěkně shrnul ve svém dopise, kde píše: „Bratři si navzdory této katastrofě zachovali optimistický postoj. S nasazením vlastního života nám přišlo na pomoc mnoho bratrů ze sousedních obcí a přinesli nám jídlo a biblické publikace, aby nás posílili. Je toho hodně, za co máme děkovat Jehovovi.“

[Mapa a obrázek na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Mexiko

Guatemala

Belize

Salvador

Honduras

Nikaragua

Kostarika

[Obrázek na straně 15]

HONDURAS

◼ Řeka Guacerique

[Obrázky na straně 16]

SALVADOR

◼ Hlavní ulice v Chilangueře

◼ José Lemus a jeho dcery zůstali naživu, sál Království nebyl poškozen

◼ José Santos Hernandez před svým zničeným domem

[Obrázky na straně 17]

NIKARAGUA

◼ První skupina cyklistů jede do Telicy

◼ Svědkové v El Guayabo radostně přijali pytle s potravinami

[Obrázky na straně 18]

NIKARAGUA

◼ Dobrovolníci obnovují první z mnoha domů

◼ Svědkové z místních sborů pomáhali balit pytle s jídlem

[Obrázek na straně 18]

GUATEMALA

◼ Sara pomohla zachránit z bahna sedm dětí