Hebrejci na zasnoubený pár pohlíželi jako na závazně spojený a dívali se na něj tak, jako by snoubenci již byli v manželství, ačkoli společně začali žít až po vyřízení všech svatebních formalit. (1Mo 19:8, 14; Sd 14:15, 16, 20)

Zasnoubení se mezi Židy považovalo za tak závazné, že když k manželství nedošlo, například proto, že si to strana ženicha rozmyslela, nebo kvůli nějakým ospravedlnitelným důvodům, mladá žena se nemohla provdat za někoho jiného, dokud nebyla patřičným zákonným postupem uvolněna, to znamená, dokud jí nebylo dáno potvrzení o rozvodu. (Mt 1:19) Jestliže se zasnoubená dívka v době svého zasnoubení dopustila smilstva s jiným mužem, byla souzena jako cizoložnice a byl nad ní vynesen rozsudek smrti. (5Mo 22:23, 24) Dokonce jestliže měl muž poměr s otrokyní, která byla určena jinému muži, ale která ještě nebyla vyplacena neboli propuštěna, obě strany se provinily a byly potrestány. Neměli však být usmrceni, protože žena ještě nebyla propuštěna. (3Mo 19:20–22)

Křesťan by svůj slib měl považovat za závazný, a v případě zasnoubení k manželství by se měl řídit zásadou, kterou vyjádřil Ježíš: „Jen ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne, neboť co je nad to, je od toho ničemného“ (Mt 5:37), a Jakub: „Ale ať vaše Ano znamená ano, vaše Ne ne, abyste nepropadli soudu.“ (Jk 5:12)