Kdo bude evangelizovat?

NA SETKÁNÍ Světové rady církví přibližně před čtyřiceti lety byli její členové vybídnuti, aby „zahořeli duchem evangelizace“ a učili svá stáda „chodit evangelizovat“. O pět let později psal katolický duchovní John A. O’Brien o tom, že je třeba získávat nové učedníky tak, že „za nimi budeme chodit“, a ne „sedět doma“. Papež Jan Pavel II. v lednu 1994 řekl, že „není čas stydět se za evangelium; je čas kázat jej ze střech“.

Toto nesouvislé volání po evangelizaci očividně zaznělo do hluchých uší. Jeden článek v australských novinách Illawarra Mercury uvedl: „Významní katolíci z jižního pobřeží nijak netouží přistupovat ke své víře jako svědkové Jehovovi.“ Jeden muž řekl, že evangelizace prostě „není v katolické mentalitě“. Jiný uvažoval: „Je dobré, aby se církev prosazovala, ale ne klepáním na dveře. Pomocí škol nebo poštou by to bylo možná lepší.“ Dokonce ani děkan místní katedrály si nebyl jist, jak chápat papežova slova. „Měli bychom povzbuzovat lidi, aby uplatňovali evangelium ve svém vlastním životě,“ řekl. „Zda to znamená klepat na dveře, je jiná věc.“ Titulek tohoto článku byl trefný: „Katolíci nebudou dbát papežovy pobídky ke kázání.“

Křesťanstvo ve svém evangelizování selhává, ale přes pět milionů svědků Jehovových se Ježíšovým příkazem řídí a ‚jdou a činí učedníky z lidí všech národů‘. (Matouš 28:19, 20; srovnej Skutky 5:42.) Nyní káží dveře ode dveří ve více než dvou stech třiceti zemích. Přinášejí pozitivní poselství a zdůrazňují nádherné biblické sliby, které se splní v budoucnosti. Proč si s nimi nepopovídat, až k vám příště přijdou?