Lidé — Kdo vlastně jsou?

ZDÁ se, že lidem dělá problémy zjistit, kdo vlastně jsou. Evolucionista Richard Leakey podotýká: „Po staletí se filozofové zabývali různými aspekty lidské podstaty či lidství. Kupodivu však neexistuje žádná přesně vymezená definice toho, co je vlastně lidství.“

Kodaňská zoologická zahrada však výrazně dala najevo svůj názor formou výstavy v pavilónu primátů. Kniha 1997 Britannica Book of the Year to vysvětluje: „Jedni dánští manželé se přestěhovali do přechodného bydliště v zoologické zahradě s úmyslem připomenout návštěvníkům jejich blízké příbuzenství s opicemi.“

K důvěryhodnosti takového údajného blízkého příbuzenství zvířat s lidmi přispívají také různé encyklopedie. Například dílo The World Book Encyclopedia píše: „Lidské bytosti společně s lidoopy, lemury, opicemi a nártouny patří do řádu savců nazývaného primáti.“

Je však pravda, že lidé mají mnoho zvláštních vlastností, jimiž není vybaven žádný živočišný druh. K těmto vlastnostem patří láska, svědomí, mravnost, duchovní smýšlení, smysl pro právo, milosrdenství, smysl pro humor, tvořivost, vědomí času, vědomí sama sebe, estetické cítění, zájem o budoucnost, schopnost po generace shromažďovat poznání a také naděje, že smrtí naše existence nekončí.

Někteří vědci se pokoušejí tyto vlastnosti uvést do slouladu s možnostmi zvířat, a proto se obracejí k evoluční psychologii, v níž se směšuje evoluční teorie s psychologií a sociologií. Osvětlila tedy evoluční psychologie záhadu lidské přirozenosti?

Co je smyslem života?

„Evoluční psychologie vychází z jednoduchého předpokladu,“ říká evolucionista Robert Wright. „Lidská mysl byla stejně jako kterýkoli jiný orgán určena k přenášení genů další generaci; pocity a myšlenky, jež v ní vznikají, se dají nejlépe pochopit na základě tohoto předpokladu.“ Jinými slovy celý smysl našeho života — jak je stanoven našimi geny a jak je patrný z našich myšlenkových pochodů — je plodit potomky.

Podle evoluční psychologie se „lidská přirozenost z velké části“ opravdu „scvrkne na bezohlednou genetickou sobeckost“. Kniha Morální zvíře píše: „Přirozený výběr . . . ‚chce‘, aby muži souložili s nekonečnou řadou žen.“ Podle této evolucionistické představy se za jistých okolností dá i nemravnost u žen považovat za přirozenou. Dokonce na rodičovskou lásku se pohlíží jako na strategii podmíněnou geny, která slouží k tomu, aby se zajistilo přežití potomků. Jeden současný názor tedy zdůrazňuje, že pro zajištění trvalé existence lidské rodiny, je velmi důležitá genetická výbava předávaná potomkům.

O novou vlnu evoluční psychologie se opírají i některé současné příručky pro sebezdokonalování. Jedna z nich popisuje lidskou povahu tak, že „se příliš neliší od povahy šimpanze, gorily nebo paviána“. A také uvádí: „Pokud jde o evoluci, . . . to, co má skutečný význam, je rozmnožování.“

Bible naproti tomu učí, že Bůh nestvořil lidi jen proto, aby plodili potomky. Byli jsme vytvořeni k Božímu „obrazu“ se schopností zrcadlit Boží vlastnosti, zejména lásku, spravedlnost, moudrost a moc. Připojme k tomu ještě jedinečné lidské vlastnosti, o nichž byla zmínka již dříve, a tím se objasní, proč Bible staví lidi výše než zvířata. Bible vlastně odhaluje, že Bůh lidi stvořil nejen s touhou žít navždy, ale také se schopností zažít uskutečnění této touhy v Božím spravedlivém novém světě. (1. Mojžíšova 1:27, 28; Žalm 37:9–11, 29; Kazatel 3:11; Jan 3:16; Zjevení 21:3, 4)

Důležitý význam má to, čemu věříme

Volba správného názoru zdaleka není jen akademickou otázkou, protože to, čemu věříme v souvislosti se svým původem, může velmi ovlivnit náš způsob života. Historik H. G. Wells si povšiml, k jakým závěrům mnozí lidé dospěli potom, co byla v roce 1859 uveřejněna kniha Charlese Darwina O původu druhů.

„Následoval opravdový úpadek morálky. . . . Po roce 1859 nastala skutečná ztráta víry. Na konci devatenáctého století byly panující národy přesvědčeny, že existují díky ‚boji o přežití‘, ve kterém ti silní a vychytralí vítězí nad slabými a důvěřivými. . . . Člověk, usoudili, je společenské zvíře jako indický honicí pes. . . . Zdálo se jim správné, aby velcí psi z lidské smečky zastrašovali a podmaňovali.“

Samozřejmě je důležité, abychom získali správný názor na to, kdo opravdu jsme. Jeden evolucionista totiž položil otázku: „Jestliže jednoduchý staromódní darwinismus . . . podkopal mravní sílu západní civilizace, co se stane, až se úplně prosadí jeho nová podoba [evoluční psychologie]?“

To, čemu věříme v souvislosti se svým původem, ovlivňuje také naše základní názory na život a na to, co je správné a co nesprávné, a proto je nesmírně důležité, abychom se na celou tuto záležitost podívali blíže.

K Božímu obrazu, nebo zvíře?

PRVNÍ člověk, Adam, byl nazván ‚syn Boží‘. (Lukáš 3:38) Takto nebylo nikdy poctěno žádné zvíře. Bible však ukazuje, že lidé mají mnoho společného se zvířaty. Například lidé i zvířata jsou duše. Když Bůh vytvořil Adama, „člověk se stal živou duší“, jak říká 1. Mojžíšova 2:7. A shodně to vyjadřuje i text v 1. Korinťanům 15:45: „První člověk Adam se stal živou duší.“ Lidé jsou duše, a proto duše není jakási nehmotná podstata, která přežívá, když tělo zemře.

O zvířatech je v 1. Mojžíšově 1:24 řečeno: „Ať země vydá živé duše podle jejich druhů, domácí zvíře a pohybujícího se živočicha a divoké zemské zvíře podle jeho druhu.“ Bible tedy svým odhalením, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, sice lidi pozvedá, ale také nám připomíná náš ponížený stav — jsme totiž stejně jako zvířata pozemské duše. Člověk a zvíře však mají společného ještě něco jiného.

Bible to objasňuje: „Je nahodilost, která se stává lidským synům, a nahodilost, která se stává zvířeti, a stává se jim stejná nahodilost. Jako umírá jeden, tak umírá druhý; . . . neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem. . . Všichni jdou k jednomu místu. Všichni vzešli z prachu a všichni se vracejí do prachu.“ Ano, člověk a zvíře jsou si také podobni v tom, že jsou smrtelní. Oba se vracejí „do zemské půdy“, „do prachu“, odkud přišli. (Kazatel 3:19, 20; 1. Mojžíšova 3:19)

Ale proč smrt působí lidem takovou tíseň? Proč lidé touží žít navždy? A proč náš život musí mít smysl? Rozhodně se značně lišíme od zvířat!

V čem se lišíme od zvířat

Žili byste šťastně, kdyby váš život neměl jiný smysl než jíst, spát a rozmnožovat se? Takové myšlenky odmítají i přesvědčení evolucionisté. Jeden z nich, T. Dobzhansky, píše: „Dnešní člověk, tento osvícený skeptik a agnostik, se nedokáže vyhnout tomu, aby přinejmenším v soukromí nepřemýšlel o starodávných otázkách: Má snad můj život ještě nějaký vyšší smysl a jiný účel než to, abych se udržel při životě a pokračoval v něm díky svým potomkům? A má nějaký smysl vesmír, ve kterém žiji?“

Popřením existence Stvořitele lidé své pátrání po smyslu života neuzavřeli. Richard Leakey cituje historika Arnolda Toynbeeho, když píše: „Tyto duchovní schopnosti [člověka] ho odsuzují k celoživotnímu boji o to, aby uvedl sám sebe do souladu s vesmírem, do něhož se narodil.“

Základní otázky o lidské přirozenosti, o našem původu a o našem duchovním smýšlení však nadále přetrvávají. Mezi člověkem a zvířaty je samozřejmě obrovská propast. Jak široká je tato propast?

Příliš široká propast, kterou není možné překlenout?

Základním problémem evoluční teorie je to, že lidi a zvířata od sebe odděluje nesmírná propast. Jak je vlastně tato propast široká? Vezměme v úvahu něco z toho, o čem mluvili sami evolucionisté.

Thomas H. Huxley, význačný zastánce evoluční teorie v 19. století, napsal: „Nikdo není pevněji než já přesvědčen o nezměrné šíři propasti mezi . . . člověkem a zvířaty. . ., protože jedině [člověk] má zázračnou schopnost srozumitelně a rozumně mluvit [a] . . . stojí vysoko nad [zvířetem] jako na vrcholku hory, hodně vysoko nad svými druhy nízkého původu.“

Evolucionista Michael C. Corballis uvádí, že „mezi lidmi a ostatními primáty je nápadná mezera . . . ‚Náš mozek je třikrát větší, než bychom očekávali u primáta našich proporcí.‘“ A neurolog Richard M. Restak vysvětluje: „[Lidský] mozek je ve známém vesmíru jediný orgán, který se pokouší pochopit sám sebe.“

Richard Leakey připouští: „Vědomí staví před vědce dilema, o němž se někteří domnívají, že je neřešitelné. Pocit sebe-uvědomování, který každý prožíváme tak brilantně, že osvětluje všechno, co myslíme a děláme.“ Také říká: „Řeč skutečně vytváří propast mezi Homo sapiens [lidmi] a ostatním přírodním světem.“

Peter Russell poukazuje na jinou zázračnou schopnost lidské mysli, když píše: „Paměť je nepochybně jednou z nejdůležitějších schopností člověka. Bez ní by nebylo žádné vzdělání, . . . žádná intelektuální činnost, žádný vývoj řeči, ani žádná z vlastností . . . [nic, co je] obvykle spojováno s lidským životem.“

Kromě toho žádné zvíře neuctívá Boha. Edward O. Wilson k tomu říká: „Sklon k náboženskému přesvědčení je nejsložitější a nejmocnější silou v lidské mysli a nejpravděpodobněji také nevykořenitelnou součástí lidské přirozenosti.“

„V lidském chování najdeme mnoho dalších darwinovských hádanek,“ přiznává evolucionista Robert Wright. „K čemu slouží humor a smích? Proč se lidé zpovídají na smrtelné posteli? . . . Jakou přesně úlohu má zármutek? . . . Když je ale [člověk] po smrti, jak může zármutek pomoci šíření genů?“

Evolucionistka Elaine Morganová připouští: „Čtyři nejvýznačnější tajemství o lidech jsou: (1) Proč chodí po dvou nohách? (2) Proč přišli o svou srst? (3) Proč se u nich vyvinul tak velký mozek? (4) Proč se naučili mluvit?“

Jaké odpovědi na tyto otázky dávají evolucionisté? Elaine Morganová vysvětluje: „Obvykle uváděné odpovědi na tyto otázky zní: (1) ‚Ještě nevíme‘; (2) ‚ještě nevíme‘; (3) ‚ještě nevíme‘ a (4) ‚ještě nevíme‘.“

Pochybná teorie

Autor knihy The Lopsided Ape (Asymetrický lidoop) uvedl, že jeho cílem „bylo předložit hrubý náčrtek vývoje člověka v průběhu času. Mnohé závěry jsou spekulativní, protože jsou převážně založeny na několika starých zubech, kostech a kamenech.“ Ovšem ani původní Darwinovu teorii mnozí badatelé nepřijímají. Richard Leakey říká: „Darwinova verze naší evoluce dominovala vědě-antropologii až do doby před několika lety, kdy se ukázala jako chybná.“

Podle Elaine Morganové mnozí evolucionisté „ztrácejí důvěru v odpovědi, o nichž si mysleli, že je poznali před třiceti lety“. Není tedy divu, že některé z teorií, jež zastávají evolucionisté, se hroutí.

Žalostné následky

Určitými výzkumy se zjistilo, že počet samic, s nimiž se páří samec některého živočišného druhu, souvisí s rozdíly tělesného vzrůstu obou pohlaví. Z toho někteří badatelé dospěli k závěru, že sexuální návyky lidí by měly být podobné sexuálním návykům šimpanzů, protože samci šimpanzů jsou jen o trochu větší než samice, stejně jako to je u lidí. Někteří badatelé tedy usuzují, že by lidem mělo být dovoleno, aby měli více než jednoho sexuálního partnera, stejně jeko je to u šimpanzů. A mnozí lidé tak opravdu jednají.

Avšak to, co se u šimpanzů osvědčuje, se u lidí většinou projevuje jako katastrofa. Fakta ukazují, že promiskuita vede k neštěstí, protože za sebou nechává rozbité rodiny, potraty, choroby, duševní a citové otřesy, žárlivost, násilí v rodině a opuštěné děti, z nichž vyrůstají narušení lidé, kteří v tomto škodlivém koloběhu pokračují. Proč toto chování působí lidem bolest, jestliže u zvířat je správné?

Evoluční myšlení také zpochybňuje posvátnost lidského života. Z jakého důvodu by měl být lidský život považován za posvátný, když říkáme, že žádný Bůh není, a když se nepovažujeme za nic jiného než za vyšší zvířata? Snad na základě našeho rozumu? Kdyby to tak bylo, pak by otázka nadhozená v knize The Human Difference (Člověk je odlišný) byla velmi vhodná: „Je správné chovat se k lidem tak, že jsou cennější než psi a kočky jen proto, že nás potkaly všechny [evoluční] šťastné náhody?“

Jak se novější verze evolučního myšlení šíří, „nevyhnutelně ovlivní morální uvažování zásadním způsobem,“ píše kniha Morální zvíře. Je to však krutá morálka, která je založena na předpokladu, že jsme byli vytvořeni „přírodním výběrem“, v jehož procesu, jak to vyjadřuje H. G. Wells, „silní a vychytralí vítězí nad slabými a důvěřivými“.

Je významné, že mnohé teorie evolucionistů, které morálku postupně nahlodávaly, během let zanikly ještě před nástupem nové vlny myslitelů. Tragédií však je to, že škody způsobené těmito teoriemi zůstávají.

Uctíváte stvoření, nebo Stvořitele?

Evoluční teorie zaměřuje pozornost člověka dolů na stvoření, a ne nahoru na Stvořitele. Naproti tomu Bible obrací naši pozornost vzhůru k pravému Bohu, od něhož pocházejí naše mravní hodnoty i smysl našeho života. Bible také vysvětluje, proč se musíme usilovně vyhýbat špatnému jednání a proč pouze lidem působí smrt takové trápení. Kromě toho je v Bibli vysvětlení, proč máme sklon jednat špatně, a toto vysvětlení uspokojuje mysl a srdce člověka. Zveme vás, abyste toto uspokojivé vysvětlení posoudili.

Odpovědi hledejme u Stvořitele, ne u stvoření

EVOLUČNÍ teorie učí, že jsme byli k vyššímu živočišnému druhu postupně utvářeni na základě řady změn. Naproti tomu Bible říká, že jsme byli vytvořeni dokonalí, k Božímu obrazu, ale krátce po začátku své existence jsme o dokonalost přišli a od té doby je to s lidstvem čím dál tím horší.

Naši prarodiče, Adam a Eva, začali takto upadat, když ve snaze o mravní nezávislost vědomě neposlechli Boha, a tak poškodili své svědomí. Úmyslně, jako by jeli v nějakém vozidle, prorazili ochranná svodidla Božího zákona a zřítili se do strašné situace, v níž jsme až dosud — postihují nás nemoci, stárneme a umíráme a kromě toho trpíme rasovými předsudky, náboženskou nenávistí a strašnými válkami. (1. Mojžíšova 2:17; 3:6, 7)

Zvířecí, nebo vadné geny?

V Bibli samozřejmě není vědecky vysvětleno, co se stalo s dokonalým tělem Adama a Evy potom, když zhřešili. Bible není vědecká kniha, stejně jako příručka automobilisty není učebnicí automobilového inženýrství. Bible však stejně jako příručka pro automobilistu uvádí přesné údaje, a ne mýty.

Když Adam a Eva prorazili ochrannou bariéru Božího zákona, poškodil se tím jejich organismus. Od té doby se začali zvolna přibližovat ke smrti. Na základě zákonů dědičnosti jejich děti, veškeré lidstvo, zdědily nedokonalost. Takže také umírají. (Job 14:4; Žalm 51:5; Římanům 5:12)

Je smutné, že v důsledku dědičnosti máme sklon k hříchu, což se projevuje sobeckostí a nemravností. Sex má samozřejmě své místo a tam je vhodný. První lidské dvojici Bůh přikázal: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi.“ (1. Mojžíšova 1:28) A jako milující Stvořitel se postaral o to, aby plnění tohoto příkazu bylo pro manžela i manželku příjemné. (Přísloví 5:18) Lidská nedokonalost však vedla ke zneužívání sexu. Jak si všichni uvědomujeme, nedokonalost vlastně postihuje každou stránku našeho života, tedy i veškeré funkce naší mysli a našeho těla.

Nedokonalost však v nás neudusila mravní smysl. Pokud opravdu chceme, můžeme se chopit „volantu“ a vyhnout se osidlům dnešního žívota tím, že budeme bojovat se sklonem propadnout hříchu. Nedokonalý člověk ovšem nemůže bojovat s hříchem zcela úspěšně, což Bůh milosrdně bere v úvahu. (Žalm 103:14; Římanům 7:21–23)

Proč nechceme zemřít

Bible také objasňuje další záhadu, kterou evoluční teorie uspokojivě nevysvětluje: proč lidé běžně nejsou ochotni přijmout smrt, i když se snad smrt zdá přirozená a nevyhnutelná.

Jak Bible odhaluje, bezprostřední příčinou smrti byl hřích, neuposlechnutí Boha. Kdyby naši prarodiče zůstali poslušní, mohli by oni i jejich děti žít navždy. Bůh naprogramoval lidskou mysl tak, aby obsahovala touhu po věčném životě. „Lidem dal do srdce touhu po věčnosti,“ říká Kazatel 3:11 podle Ekumenického překladu. Odsouzení k smrti vyvolalo v lidech vnitřní konflikt, trvalý nesoulad.

Lidé chtějí tento vnitřní konflikt urovnat a uspokojit svou přirozenou touhu žít dál, a proto si vymysleli všemožné druhy náboženských názorů, od nauky o nesmrtelné duši až po víru v převtělování. Vědci se usilovně snaží proniknout do tajemství stárnutí, protože také chtějí odvrátit smrt nebo ji alespoň oddálit. Ateističtí evolucionisté odmítají touhu po věčném životě jako vývojový trik či podvod, protože je v rozporu s jejich názorem, že lidé jsou pouze vyšší živočichové. Naproti tomu biblické prohlášení, že smrt je nepřítel, se shoduje s naší přirozenou touhou žít. (1. Korinťanům 15:26)

Jsou tedy v našem těle nějaké náznaky, že jsme byli určeni k tomu, abychom žili navždy? Odpověď zní: Ano! Samotný lidský mozek nás oslňuje doklady o tom, že jsme byli vytvořeni tak, abychom žili mnohem déle, než žijeme.

Jsme vytvořeni tak, abychom mohli žít navždy

Mozek váží asi 1,4 kilogramu a obsahuje 10 až 100 miliard neuronů, z nichž ani dva prý nejsou úplně stejné. Každý neuron může navázat spojení s 200 000 dalšími neurony, a tak se v mozku vytváří mnoho různých okruhů neboli drah. A jako by to ještě nestačilo, „každý neuron je“ sám o sobě „velmi složitý počítač“, uvádí časopis Scientific American.

Mozek je omýván jakýmsi chemickým roztokem, který ovlivňuje chování neuronů. A mozek je mnohem složitější než nejvýkonnější počítač. „V každé hlavě,“ píšou Tony Buzan a Terence Dixon, „je úctyhodná zásobárna energie, kompaktní výkonný orgán, jehož kapacita zdánlivě vzrůstá směrem k nekonečnu, čím více toho o něm poznáváme.“ Tito autoři citují profesora Pjotra Anochina a pak dodávají: „Dosud neexistuje žádný člověk, který by dokázal využívat veškerý potenciál svého mozku. Proto nemůžeme přijmout žádné pesimistické odhady mezí lidského mozku. Je neomezený.“

Tyto údaje jsou zcela v rozporu s evoluční teorií a vzbuzují otázku: Proč by evoluce „tvořila“ pro obyvatele jeskyní nebo i pro dnešní vysoce vzdělané lidi orgán s takovým potenciálem, že by lidem mohl sloužit milion, nebo dokonce miliardu let jejich života? Opravdu, má význam jen pro věčný život! Ale co naše tělo?

Kniha Repair and Renewal — Journey Through the Mind and Body (Oprava a obnova — Putování myslí a tělem) uvádí: „Způsob, kterým se samy opravují kosti, tkáně a orgány, je doopravdy zázračný. A kdybychom se nad tím chvíli zamysleli, uvědomili bychom si, že nenápadná regenerace kůže, vlasů a nehtů i jiných částí těla je doopravdy úžasná — probíhá 24 hodin denně, nepřetržitě týden co týden, a z biochemického hlediska nás během našeho života mnohokrát doslova přetváří.“

Pro Boha nebude v době, kterou sám určil, žádným problémem udržovat tento zázračný proces sebeobnovy tak, aby probíhal neomezeně. Potom konečně bude „přivedena vniveč smrt“. (1. Korinťanům 15:26) Máme-li však být opravdu šťastní, potřebujeme nejen věčný život. Potřebujeme pokoj — pokoj s Bohem i se svými bližními. Takový pokoj může být uskutečněn jedině tehdy, budou-li mít lidé k sobě navzájem opravdovou lásku.

Nový svět založený na lásce

„Bůh je láska,“ říká 1. Jana 4:8. Láska — zejména láska Jehovy Boha — je tak mocná, že je hlavním důvodem k tomu, proč můžeme mít naději na věčný život. „Bůh. . . tak velice miloval svět,“ říká Jan 3:16, „že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“

Věčný život! To je opravdu nádherná vyhlídka! My však jsme zdědili hřích, a proto nemáme právo na život. Bible říká: „Mzda, kterou platí hřích, je smrt.“ (Římanům 6:23) Naštěstí však láska přiměla Božího Syna Ježíše Krista, aby za nás zemřel. Apoštol Jan o Ježíšovi napsal: „On se za nás vzdal své duše.“ (1. Jana 3:16) Ano, Ježíš dal svůj dokonalý lidský život jako „výkupné výměnou za mnohé“, aby nám — těm, kdo v něho projevujeme víru — mohly být zrušeny hříchy a abychom měli věčný život. (Matouš 20:28) Bible vysvětluje: „Bůh vyslal svého jediného zplozeného Syna do světa, abychom jeho prostřednictvím získali život.“ (1. Jana 4:9)

Jak bychom tedy měli reagovat na lásku, kterou nám projevil Bůh i jeho Syn? Bible dále říká: „Milovaní, jestliže nás Bůh takto miloval, pak jsme my sami povinni milovat jeden druhého.“ (1. Jana 4:11) Musíme se učit milovat, protože tato vlastnost bude základním kamenem Božího nového světa. Mnozí lidé dnes začínají uznávat důležitost lásky, i to, jak ji zdůrazňuje Jehova Bůh ve svém Slově, v Bibli.

Kniha Love and Its Place in Nature (Láska a její místo v přírodě) uvedla, že bez lásky „děti umírají“. Potřeba lásky však nekončí, když lidé stárnou. Jeden význačný antropolog se zmínil o tom, že láska „zaujímá ústřední postavení mezi všemi lidskými potřebami, stejně jako je naše Slunce ve středu naší sluneční soustavy. . . Dítě, které není milováno, se po biochemické, fyziologické i psychologické stránce velmi liší od dítěte, kterému se prokazuje láska. Nemilované dítě se liší od dítěte milovaného i v tom, jak vyrůstá.“

Umíte si představit, jaký život bude na zemi, až budou mít lidé k sobě navzájem opravdovou lásku? Nikdo už nebude přistupovat s předsudky k člověku jiné národnosti, k příslušníkovi jiné rasy ani k tomu, kdo bude mít jinou barvu kůže než on sám! Pod správou Krále Ježíše Krista, dosazeného Bohem, bude na celé zemi panovat pokoj a láska, protože se splní slova inspirovaného biblického žalmu:

„Bože, dej svá vlastní soudcovská rozhodnutí králi. . . Ať soudí ztrápené z lidu, ať zachraňuje syny chudého a ať drtí toho, kdo šidí. . . . V jeho dnech bude rašit spravedlivý a hojnost pokoje, dokud nepomine měsíc. A bude mít poddané od moře k moři a od Řeky do konců země. On totiž osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání.“ (Žalm 72:1, 4, 7, 8, 12, 13)

V Božím novém světě nebudou smět žít ničemní lidé, protože v jiném biblickém žalmu je dokonce slíbeno: „Zločinci budou odříznuti, ale ti, kdo doufají v Jehovu, ti budou vlastnit zemi. A ještě chvilku, a ničemný již nebude; a jistě budeš věnovat pozornost jeho místu, a on nebude. Ale mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Žalm 37:9–11)

Pak se uzdraví mysl i tělo všech poslušných lidí, i těch, kdo budou vzbuzeni z hrobu při vzkříšení mrtvých. Nakonec bude každý žijící člověk dokonale zrcadlit Boží obraz. Konečně přestane úporný boj o to, abychom jednali správně. Pomine také nesoulad mezi touhou po životě a současnou tvrdou realitou smrti! Ano, to je jistý slib našeho milujícího Boha: „Smrt již nebude.“ (Zjevení 21:4; Skutky 24:15)

Kéž tedy nepřestanete bojovat o to, abyste jednali správně. Věnujte pozornost Boží radě: „Bojuj znamenitý boj víry, pevně uchop věčný život.“ Život v Božím novém světě je právě to, co Bible nazývá ‚skutečným životem‘. (1. Timoteovi 6:12, 19)

Kéž dospějete k pochopení tohoto pravdivého výroku z Bible: „Jehova je Bůh. To on nás udělal, a ne my sami.“ Pochopení této pravdy je nesmírně důležitým krokem k tomu, abyste splňovali požadavky pro život v Jehovově novém světě lásky a spravedlnosti. (Žalm 100:3; 2. Petra 3:13)