Jeden nevlastní otec přiznal: „Nebyl jsem skutečně připraven, abych se vypořádal se všemi problémy, které s výchovou mých nevlastních dětí souvisí. Myslel jsem si, že teď, když jsem se oženil s jejich matkou, jsem jejich otcem. Zdálo se to být tak jednoduché. Nechápal jsem vazbu dětí k jejich vlastnímu otci, a proto jsem se dopustil mnoha chyb.“

Jeden muž, který se stal nevlastním otcem, popisuje, v čem ve skutečnosti spočívaly jeho problémy: „Často jsem byl příliš zaměřen na své vlastní pocity, než abych přemýšlel o citech svých nevlastních dětí, či dokonce o citech své manželky. Musel jsem se naučit nebýt tak přecitlivělý. A co bylo nejdůležitější, musel jsem se naučit být pokorný.“ Láska mu pomohla učinit potřebné změny.

Vlastní rodič

Láska může rovněž pomoci vyrovnat se se vztahem dětí k jejich vlastnímu rodiči, který s nimi už nežije. Jeden nevlastní otec přiznává: „Pokud jde o náklonnost mých nevlastních dětí, chtěl jsem, abych byl na prvním místě. Když navštěvovaly svého vlastního otce, bylo pro mě těžké odolat pokušení, abych ho nekritizoval. Když se vracely po příjemném dnu, který s ním strávily, cítil jsem se strašně. A když spolu strávili nepříliš šťastný den, měl jsem dobrou náladu. Opravdu jsem se bál, že ztratím jejich náklonnost. Jednou z nejtěžších věcí bylo uvědomit si, jaký význam má úloha vlastního otce v životě mých nevlastních dětí.“

Pravá láska tomuto nevlastnímu otci pomohla, aby si uvědomil, že očekávat „okamžitou“ lásku je nerealistické. Nemusel se cítit odmítnutý, když jej děti nepřijaly okamžitě. Pochopil, že v srdci svých nevlastních dětí možná nikdy zcela nenahradí místo jejich vlastního otce. Vždyť děti toho člověka znaly od prvního dne svého života, kdežto nevlastní otec je pro ně nově příchozí, který si musí lásku dětí teprve získat. Badatelka Elizabeth Einsteinová poukazuje na zkušenost mnohých nevlastních rodin, když říká: „Vlastní rodič nemůže být nikdy nahrazen, nikdy! Dokonce i rodič, který zemřel nebo který děti opustil, stále zaujímá v životě dětí významné místo.“

Jeden křesťanský starší vypráví, že často bylo obtížné budit v neděli ráno jeho nevlastní děti, aby vstaly a účastnily se sborového uctívání. Místo toho, aby jim to vyčítal, snažil se postupovat laskavě. Vstal brzy, připravil snídani, a potom přinesl každému z nich do postele šálek něčeho teplého. Děti jej pak mnohem ochotněji uposlechly, když je žádal, aby vstaly.

Co když je nevlastním rodičem otec? Neříká snad Bible, že otec je hlavou rodiny? Jistěže ano. (Efezanům 5:22, 23; 6:1, 2) Nevlastní otec však může manželku požádat, aby jej, alespoň na nějakou dobu, ve věci ukázňování zastoupila, zvláště pokud by ukázňování zahrnovalo trestání. Mohl by tak umožnit, aby děti poslouchaly „zákon své matky“, zatímco on bude klást základ pro to, aby začaly ‚naslouchat ukázňování svého [nového] otce‘. (Přísloví 1:8; 6:20; 31:1) Doklady ukazují, že to nakonec zásadu vedení prostřednictvím hlavy nepopírá. Jeden nevlastní otec kromě toho říká: „Měl jsem na paměti, že k ukázňování patří napomínání, napravování a kárání. Když se poskytuje spravedlivým, láskyplným a soucitným způsobem a je-li podpořeno rodičovským příkladem, pak bývá obvykle účinné.“

Jedna matka, která se znovu provdala, vypráví: „Nejtěžší věcí pro matku je, když vidí, jak nevlastní otec ukázňuje její děti, zvláště když cítí, že otec jedná ukvapeně, nebo že není zcela nestranný. Srdce jí při tom může puknout, a chtěla by své děti bránit. Je těžké zůstat v té chvíli podřízena manželovi a podporovat ho.

Jednou moji dva chlapci, když jim bylo dvanáct a čtrnáct let, požádali svého nevlastního otce, aby jim něco dovolil. Okamžitě to odmítl a pak odešel z pokoje, aniž jim dal příležitost, aby mu vysvětlili, proč je to pro ně důležité. Chlapci měli slzy na krajíčku a já nebyla schopna slova. Starší z nich se na mě podíval a řekl: ‚Mami, viděla jsi, co udělal?‘ Odpověděla jsem: ‚Ano, viděla. Ale je stále hlavou rodiny, a Bible nám říká, abychom uznávali zásadu vedení prostřednictvím hlavy.‘ Jsou to hodní chlapci; souhlasili s tím a za chvilku se uklidnili. Ještě ten večer jsem manželovi vysvětlila, co se stalo, a on si uvědomil, že byl příliš autoritativní. Šel rovnou k chlapcům do pokoje a omluvil se jim.

Z této příhody jsme se mnohému naučili. Můj manžel se naučil, že dříve, než učiní nějaké rozhodnutí, musí naslouchat. Já jsem se naučila podporovat zásadu vedení prostřednictvím hlavy, i když to někdy bolí. Chlapci se naučili, jak důležitá je podřízenost. (Kolosanům 3:18, 19) A manželova upřímná omluva byla pro nás všechny lekcí pokory. (Přísloví 29:23) Dnes jsou oba synové křesťanskými staršími.“

(Ovšem nevlastní otcové by měli být opatrní, aby zachovávali vhodné hranice vzhledem ke svým dcerám a nevyvolávali v nich nepříjemné pocity.