Lahary — Následky erupce sopky Pinatubo

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! NA FILIPÍNÁCH

ZAPLAVENÉ domy; zničené obchody; automobily smetené ze silnice; zavalené budovy; tisíce lidí donuceno k útěku; ostatní chyceni v pasti, bez možnosti utéci. Co se stalo? Bylo zemětřesení? Spadla lavina? Ne. Tento opakující se scénář vytvořily lahary. Co to je? Lahary jsou proudy jakéhosi bahna, které se skládá z vody a sopečných usazenin, jako je sypký popel, pemza a nánosy z poslední erupce i z erupcí dřívějších.

Je pravděpodobné, že ještě před deseti lety jste o filipínské hoře Pinatubo ani neslyšeli. Ale po ohromné erupci 15. června 1991 slovo „Pinatubo“ zdomácnělo v mnoha částech světa. Po spánku, který trval asi pět set let, Pinatubo vyvrhla svůj sopečný obsah v jednom z největších hřibů tohoto století. Popel, písek a kamení byly vyvrženy ze sopky a padaly k zemi v takovém množství, že to sotva někdo někdy viděl.a

Sopka vychrlila ohromný objem hmoty více než dvacet kilometrů vysoko do atmosféry. Něco z toho sice spadlo zpátky na zem, ale velké množství prachu zůstalo v atmosféře. A nejen prach, ale také mnoho oxidu siřičitého — asi dvacet milionů tun!

Možná si vzpomenete na některé následky erupce, které byly pozorovatelné jinde na zeměkouli: po nějakou dobu obzvlášť krásné západy slunce; v roce 1991 neobvykle zářivá koróna při úplném zatmění slunce v Mexiku a přilehlých oblastech; změna ve střídání počasí, mimo jiné ochlazení jistých částí severní polokoule; rozsáhlé narušení ozónové vrstvy země. Nebo jste možná slyšeli o hladu a nemocech, které postihly lidi, kteří erupcí přišli o domov.

Dlouhodobé následky

Jedním z nejvážnějších následků erupce sopky Pinatubo, který přitom unikl pozornosti velké části světa, je jev známý pod názvem lahar. Jak bylo řečeno v úvodním odstavci tohoto článku, lahary způsobily nevýslovné utrpení desetitisícům lidí. Kvůli laharům nejsou následky erupce sopky Pinatubo věcí minulosti. Lidé je pociťují až dodnes. Možná to nepostihlo právě vás, ale v blízkosti hory Pinatubo jsou nadále ničeny obchody a domy, je stále méně pracovních příležitostí, dochází ke ztrátám na životech a z mapy mizí celá města. Mohou za to pinatubské lahary.

Mnoho laharů je vlastně jako kalná řeka s neobvyklým množstvím usazenin, ale když je těch usazenin více než šedesát procent, lahar začíná mít vlastnosti tekutého betonu. Takové lahary mohou být velmi ničivé. Publikace A Technical Primer on Pinatubo Lahars (Technický úvod do studia pinatubských laharů) uvádí: „To bahno má takovou hustotu (dvakrát větší než voda), že odnese a odplaví i ohromné balvany, koše plné kamení, vozidla, betonové stavby, a dokonce i mosty.“

Jak lahary vznikají? Jistě si vzpomenete, že Pinatubo při erupci vychrlila ohromné množství hmoty. Část se dostala vysoko do atmosféry, ale většina zůstala na hoře a v její blízkosti v podobě pyroklastických (vytvořených sopečnou činností) nánosů. V jakém množství? Podle zprávy Filipínského institutu vulkanologie a seizmologie to bylo 6,65 miliardy krychlových metrů nánosů. Americký vulkanolog C. G. Newhall říká, že bylo vyvrženo tolik hmoty, že by se z ní dala „vybudovat čtyřproudová dálnice, která by vedla nejméně desetkrát přes celé Spojené státy“. Z tohoto množství nánosů je 3,45 miliardy krychlových metrů splavitelných a čeká jen na deště, které je odplaví do nižších poloh — a právě při tom se tvoří lahary. Na Filipínách mohou tropické bouře a tajfuny znamenat mimořádné problémy. Během krátké doby může spadnout velmi mnoho srážek a to má za následek mohutné lahary.

Právě to se děje již několik let. Znovu a znovu bouře promáčejí sopečné nánosy a uvádějí je do pohybu. Lahary změnily bohatý zemědělský kraj v pustinu a města v plochy, kde jsou nad zemí jen hřebeny střech. V některých případech k tomu došlo přes noc. Tisíce domů bylo zničeno a lidé byli vyrváni ze svého rodiště a donuceni začít nový život někde jinde. Do začátku roku 1995 lahary přesunuly do nížin 63 procent pyroklastického materiálu, ale na hoře ještě zůstalo 37 procent nánosů, které jen čekají, aby mohly způsobit další pohromu. A většina z těch 63 procent hmoty, která se již svezla dolů, zůstává hrozbou. Voda ze silných dešťů si v nánosech, které byly předtím naplaveny na horním toku, vyrývá koryta. Tak znovu vznikají lahary, které ohrožují život i majetek lidí, kteří bydlí níže po proudu. V červenci 1995 přinesl Manila Bulletin zprávu: „Jedenadevadesát barangájí (vesnic) . . . bylo vymazáno z mapy středního Luzonu. Byly pohřbeny pod tunami vulkanických nánosů.“

Opět katastrofa

V sobotu večer 30. září 1995 zasáhla Luzon prudká tropická bouře Mameng (mezinárodně pojmenovaná jako Sybil). V oblasti hory Pinatubo spadlo velké množství srážek. To znamenalo katastrofu. Lahary se daly znovu do pohybu. Všechno, co jim stálo v cestě, bylo zavaleno. V jedné oblasti se zhroutila ochranná hráz, a tak proti laharům, které byly až šest metrů hluboké, byla dříve nepostižená oblast zcela bezbranná. Domy, které měly méně než dvě poschodí, byly zcela zaplaveny. Lidé šplhali na střechy, aby si zachránili život. Tam, kde byl lahar obzvlášť silný, nesl s sebou balvany, vozidla, a dokonce i domy.

Lahary také působí záplavy. Mění totiž koryta řek a potoků, kterými odtéká srážková voda. Byly zaplaveny tisíce domů, mezi nimi i domy svědků Jehovových, a také řada sálů Království.

Jiní lidé měli ještě horší zážitky. Když člověk zapadne do pohybujícího se laharu nebo do bahna, které bylo teprve nedávno naneseno, je velmi těžké dostat se ven. Až po několika hodinách nebo dnech bude materiál dost tuhý, aby se po něm dalo chodit. Jak lidé vyvázli? Někteří zůstali na střechách domů nebo na stromech nad laharem, dokud nebylo možné po nánosech chodit. Jiní se zavěsili na telefonní kabely nebo po nich chodili, protože lahary dosahovaly až tak vysoko. Někteří se plazili po poloztvrdlém bahně, které po laharech zbylo. Mnoho lidí při tom přišlo o život. Vláda poslala do nejhůře postižených oblastí vrtulníky, které sbíraly lidi ze střech domů. (Další podrobnosti si přečtěte v dalším článku „Byli jsme zachráněni z laharu!“)

Láska druhé podněcuje, aby pomohli

Svědkové Jehovovi byli šťastni, když se dozvěděli, že sice bylo zničeno nebo vážně poškozeno mnoho domů a několik sálů Království, ale nikdo z křesťanských bratrů a sester nepřišel o život. Je však zřejmé, že ti, kdo byli postiženi lahary nebo povodněmi, potřebovali velkou pomoc. Někteří svědkové vyvázli jen s tím, co měli na sobě, a i to bylo prosáklé bahnem laharu. Jakou odezvu u spolukřesťanů jejich nouze vyvolala?

Sboroví starší z nejbližšího okolí vynaložili úsilí na to, aby zjistili, zda jsou jejich křesťanští bratři v bezpečí nebo zda potřebují pomoc při evakuaci. Toto zjišťování bylo velmi obtížné, protože nánosy laharu byly na mnoha místech ještě měkké. Guillermo Tungol, starší ve sboru Bacolor, řekl: „Šli jsme na pomoc. Abychom se k bratrům dostali, chodili jsme po telefonních kabelech.“ Wilson Uy, který v tomtéž sboru slouží v celodobé službě, dodal: „Téměř jsme nebyli schopni se tam dostat, protože jsme museli jít po prsa ve vodě, která proudila dost rychle.“ Ale byli opatrní a dokázali to. Díky tomu mohli zjistit, jaká je situace členů sboru, a pomoci, kde to bylo možné.

V pondělí ráno 2. října se už o tom v odbočce Watch Tower Society dobře vědělo. Bude těch 345 dobrovolných pracovníků v odbočce schopno pomoci? Ano! A odezva byla okamžitá. V deset hodin dopoledne jen sami tito pracovníci přispěli téměř tunou oblečení pro své trpící křesťanské bratry. To bylo odesláno spolu s nějakými potravinami a penězi nákladním automobilem a zásilka byla doručena ještě týž den.

Za několik dní již o nouzi bratrů věděly sbory v okolí Manily. Brzy poslaly přes pět tun dalšího oblečení a jiné potřebné věci. Na Filipínách byla v době katastrofy na návštěvě jedna svědkyně z Japonska. Právě přijela z Hongkongu, kde si koupila různé oblečení. Když se dozvěděla, co její spolukřesťany poblíž hory Pinatubo postihlo, dala jim všechno oblečení, které si koupila, a vrátila se do Japonska bez něj. Bylo velmi osvěžující vidět, že praví křesťané projevují lásku těm, kdo jsou v nouzi — ne jen tím, že jim přejí dobré věci, ale také tím, že jim ‚dají, co potřebují pro své tělo‘. (Jakub 2:16)

Je také chvályhodné, že svědkové ani za takových okolností nepřipustili, aby opadla jejich horlivost pro duchovní věci. Křesťanská shromáždění se konala i nadále — v jednom případě dokonce v sále Království, kde bylo po kotníky vody. Tito křesťané si uvědomovali, jak je důležité doručit biblické poselství druhým lidem, a tak dále kázali dům od domu. Někteří se museli brodit vodou, aby se dostali do oblasti, kde měli svědčit — do oblasti, která nebyla tak zaplavená. Šaty si nesli s sebou a na nějakém sušším místě se převlékli. A tak i když tito křesťané sami trpěli, nepřipustili, aby jim to zabránilo projevovat zájem o druhé.

Ano, následky erupce sopky Pinatubo jsou větší, než se mnozí domnívali. Je to příběh, který bude pokračovat ještě několik let. Na ovládnutí laharů bylo vynaloženo velké úsilí, ale někdy je to nad lidské síly. Je velmi radostné vidět, že když taková situace vznikne, praví křesťané ji využijí jako příležitosti k tomu, aby projevili lásku k Bohu i bližním.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 21]

Jak sopka Pinatubo ovlivnila svět

JAKMILE erupce, které jsou svou mohutností srovnatelné s erupcí sopky Pinatubo, ztratí na síle nebo ustanou, je celá věc vyřízena. Je to tak? Vůbec ne! Všimněte si některých dlouhodobých následků, které jsou patrné i jinde na zeměkouli.

◼ Možná jste si všimli, že po určitou dobu po erupci byly výjimečně krásné západy slunce.

◼ Vědci v Mexiku byli překvapeni neobvykle zářivou korónou při úplném zatmění slunce, které nastalo 11. července 1991. Jaká byla příčina? Erupce sopky Pinatubo. Prachové částice rozptylovaly světlo koróny víc než obvykle.

◼ Bylo ovlivněno i počasí. Asi tři měsíce po erupci bylo hlášeno, že japonské Tokio má o deset procent méně přímého slunečního osvitu, než je obvyklé. Část slunečního světla pohltil sopečný popel. Časopis Science News uvedl, že na některých částech severní polokoule klesla průměrná teplota o jeden stupeň Celsia.

◼ Dalším účinkem byl větší úbytek ozónové vrstvy země. Kyselina sírová, jež se dostala do atmosféry následkem erupce, reagovala s chlorem, který do atmosféry vypouští člověk, a výsledkem bylo ztenčení ozónové vrstvy. Ozónová vrstva normálně tvoří atmosférický štít, který lidi pomáhá chránit před rakovinou. Brzy po erupci hladina ozónu nad Antarktidou klesla téměř na nulu a na rovníku klesla o dvacet procent.

◼ Dalším negativním následkem byl hlad a nemoci. Lidé, které sopka vyhnala z domova, byli nuceni dočasně žít v evakuačních centrech, kde se rychle šířily nemoci. Obzvlášť těžce byli postiženi lidé z kmene Aeta, které erupce vypudila z jejich území a kteří byli vrženi do prostředí, na něž nebyli zvyklí.

Byli jsme zachráněni z laharu!

UKÁZALO se, že 1. říjen 1995 byl pro rodinu Garciových dnem, který se lišil od všech ostatních. Garciovi jsou činní svědkové Jehovovi a jejich dům byl v jedné čtvrti obce Cabalantian, která patří k městu Bacolor v provincii Pampanga na Filipínách. Jejich dům byl sice blízko oblasti, která byla vystavena laharům z hory Pinatubo, ale přímo jimi zasažen nebyl. Cabalantian byl před lahary chráněn hrázemi, které dal postavit stát. Ale to se mělo rychle změnit.

Při prudké tropické bouři spadlo na horu Pinatubo 216 milimetrů srážek. Časně ráno u Garciů zazvonil telefon. Byl to omyl. Nicméně volající řekl, že se protrhla hráz a že by se rodina měla připravit na záplavu.

Strasti začínají

Nonato Garcia, otec rodiny a předsedající dozorce sboru Villa Rosemarie, vypráví: „V neděli ráno před pátou hodinou začala kolem našeho domu stoupat voda.

Myslel jsem si, že to bude povodeň, a tak jsme začali vynášet věci do prvního patra. Ale po desáté hodině dopoledne jsem viděl, že se s vodou mísí bahno laharu. Záplava stoupala a proud byl stále silnější. Nakonec byl tak mocný, že odnášel balvany. Vylezli jsme na střechu.

Později proud odnášel i auta, a dokonce i domy. Jeden dům, který byl zasažen velkým balvanem, se zhroutil a byl nesen pryč. Jeho střecha byla odnesena laharem do blízkosti našeho domu. Na té střeše byli lidé. Zavolal jsem na ně a dodával jsem jim odvahy, aby přešli na střechu našeho domu. Aby mohli přejít, chytili se lana, které jsem jim hodil. Lano jsem měl přivázané k tělu a jednoho po druhém jsem je přetahoval na naši střechu. Ze střech, které byly zaplaveny, přešlo více lidí. Celou tu dobu nepřestávalo pršet.

Odpoledne nad námi začaly létat vrtulníky. Ale žádný nám nepřišel na pomoc, i když jsme zuřivě mávali. Usoudili jsme, že jsou jistě lidé v horší situaci, než jsme my, a že je berou přednostně. Nečekal jsem, že se na nás dostane brzy, protože na střechách domů bylo mnoho lidí.

V takové situaci je velmi důležitá modlitba. Když se člověk pomodlí, necítí strach, ani když je ve velkém nebezpečí. Nemodlili jsme se o to, aby Jehova udělal zázrak, ale prosili jsme, aby se stala jeho vůle, ať je jakákoli, a uvědomovali jsme si, že katastrofou může být postižen každý člověk. Modlil jsem se však také o sílu, odvahu a moudrost. To všechno nám pomohlo čelit situaci, ve které jsme byli.“

Nonatova manželka Carmen s tím souhlasila: „To, co manžel říká o modlitbě, je skutečně pravda. Když jsem v situaci, kdy je život mých milých ohrožen, jsem velmi neklidná. Když jsem viděla, že se střecha plní bahnem z laharu a že do ní buší balvany, řekla jsem manželovi: ‚Vypadá to, že nemáme naději.‘ Ale on mě povzbudil tím, že řekl: ‚Pomodleme se.‘“

Nonato pokračoval: „Ve čtyři hodiny odpoledne byl proud laharu stále ještě velmi silný. Do domu bušily velké kameny. Nánosy laharu pokrývaly asi polovinu střechy. Začal jsem myslet na to, že se brzy začne stmívat a pak bude těžké se někam přemístit. Rozhodli jsme se tedy, že začneme s přesunem, dokud je světlo.

Zkusil jsem hodit do bahna laharu židli, abych viděl, zda se potopí. Pak jsem si na ni dokonce stoupl, ale nepotopila se. Vzal jsem si dlouhou lať, abych jí mohl píchat do bahna, a hledal jsem místa, která byla natolik tvrdá, že se na ně dalo stoupnout. Tak jsme spolu s řadou našich sousedů mohli vyrazit na cestu bahnem. Bylo nás celkem šestadvacet.

Měli jsme namířeno k mnohem vyšší střeše, kterou jsme viděli v dálce. Stále jsme píchali latí do bahna, abychom zjistili, kam můžeme stoupnout. Tam, kde bylo bahno ještě velmi měkké, jsme se plazili.“

Carmen se slzami v očích vysvětluje: „Na některých místech jsme byli na okraji proudu laharu a museli jsme jít bokem po velmi úzkém proužku pevné země. V jednu chvíli jsem zapadla až po prsa a řekla jsem manželovi: ‚Už nemůžu. Zemřu.‘ Ale on řekl: ‚Ne, dokážeš to. Vstaň.‘ S Jehovovou pomocí jsme šli stále dál.“

Nora Mengullová, příbuzná této rodiny, dodává: „Na místech, kde bylo bahno příliš měkké na to, abychom se plazili, jsme si lehli na záda a odráželi jsme se nohama. Někdy jsme klesli příliš hluboko, ale pomáhali jsme táhnout jeden druhého, zvlášť děti.“

Konečně záchrana!

Nonato pokračuje: „Zatímco jsme se pracně plazili po okraji laharu, přeletěl nad námi vrtulník a jeho osádka viděla, v jak svízelné jsme situaci — ne na střeše, ale uprostřed nánosů laharu. Jedna žena, která šla s námi, vyzdvihla do výšky své osmiměsíční dítě v naději, že zachránci uvidí, jak je naše situace zoufalá. Slétli níž, aby nás mohli naložit. Ženy a děti jsme do vrtulníku poslali jako první, všichni bychom se tam totiž nevešli.

Nakonec naložili i nás a převezli nás do evakuačního střediska. Lidé nám tam nemohli dát žádné oblečení, i když všechno, co jsme měli na sobě, bylo plné bahna z laharu. Řekl jsem jim, že moje rodina nepůjde s ostatními do evakuační oblasti. Chtěli jsme totiž jít do sálu Království. Když jsme tam dorazili, ihned jsme dostali oblečení, jídlo a také jinou pomoc. Přišli další bratři ze sboru a také nám pomáhali.“

Carmen dodala: „Nemohli jsme sice doufat v pomoc z jiných míst, ale pocítili jsme, jakým požehnáním je naše křesťanské společenství.“

Jejich dům byl sice zavalen laharem, ale je potěšitelné, že oni, jejich tři děti, Lovely, Charmy a Charly, a další svědkové v této oblasti tu pohromu přežili.